Camilla Läckberg

Camilla Läckberg

Erika Falcková & Patrik Hedström 01. Ledová princezna

1.

Dům byl opuštěný, prázdný. Mráz pronikal do všech koutů. Ve vaně se tvořila tenká ledová pokrývka a nabírala lehounce namodralý odstín.

Připadalo mu, že vypadá jako princezna. Ledová princezna.

Seděl na mrazivé zemi, ale toho si nevšímal. Natáhl ruku a zlehka se jí dotkl.

Krev na jejích zápěstích už dávno zaschla.

Nikdy ji nemiloval víc. Pohladil její paži, jako by se dotýkal duše, která tělo opustila.

Odcházel a neotočil se. Nebylo to sbohem, ale na shledanou.

Eilert Berg nebyl šťastný člověk. Namáhavě dýchal a z úst mu vycházely malé bílé obláčky, jenomže zdraví nepočítal mezi své největší problémy.

Svea byla v mládí tak krásná a on nedal jinak, dokud s ní neležel ve svatební posteli. Zdála se mu něžná, milá a trochu nesmělá. Její pravá povaha se ukázala po příliš krátké době štěstí. Držela ho pod pantoflem už skoro padesát let. Ale Eilert měl tajný plán. Poprvé viděl možnost získat ve stáří trochu volnosti, a rozhodně o ni nechtěl přijít.

Celý život těžce pracoval při rybolovu a to, co vydělal, stěží bylo dost k uživení Svey a dětí. Když odešel do důchodu, musela jim k životu stačit jeho hubená penze. A bez peněz v kapse by nemohl svůj život začít někde jinde, sám. Až se objevila tato možnost jako dar z nebe, a ještě k tomu to bylo směšně snadné. Ale pokud někdo chtěl vyhazovat spoustu peněz za pár hodin práce týdně, byla to jeho věc. Rozhodně si na to nestěžoval. Bankovky v dřevěné krabičce za kompostem za pouhý rok útěšně vyrostly do imponující hromádky a brzy bude mít dost, aby mohl odtáhnout do teplejších končin.

Musel se zastavit, aby nabral dech před posledním příkrým kopečkem, a masíroval si bolavé klouby na rukou. Španělsko, možná Řecko, tam roztaje chlad, jehož je plný. Počítal s tím, že mu zbývá alespoň deset let, než ho zahrabou do hlíny, a s těmi hodlal naložit co nejlíp. V žádném případě je nemínil strávit doma se starou nesnesitelnou ženskou.

Každodenní ranní procházka za svítání byla jeho jedinou klidnou chvílí a prospívala i jeho zdraví. Chodil vždycky stejnou cestou a ti, kteří jeho zvyk znali, někdy vyhlédli ven a chvíli pohovořili. Zvláště ho těšila chvilička s milou mladou ženou nahoře v kopci u školy. Bývala tam jen o víkendech a přijížděla vždycky sama, pokaždé si ale udělala čas, aby si mohli popovídat o počasí a o větru. Také ji zajímalo, jaká bývala Fjällbacka v dřívějších dobách, a to bylo rozhodně téma, o němž rád mluvil. Bylo radostí na milou Alexandru pohledět. To ho dosud stále těšilo, i když zestárl. Rozumí se, že se o ní také ledacos povídalo, ale kdyby měl člověk poslouchat babské řeči, brzy by neměl čas na nic jiného.

Před několika lety se ho zeptala, jestli by nemohl každý pátek ráno zkontrolovat dům, když stejně chodí kolem. Budova je stará a kotel na teplo i vodovodní potrubí nespolehlivé, a ona nerada o víkendu přijíždí do zimy. Dostal klíč, aby mohl vejít a podívat se, jestli je všechno v pořádku. V okolí došlo k několika vloupáním, a tak měl také ověřit, zda okna a dveře jsou zavřené.

Úkol rozhodně náročný nebyl a každý měsíc v její schránce na dopisy ležela obálka s jeho jménem a odměnou, kterou pokládal za přímo královskou. Kromě toho ho moc těšilo, že dělá něco užitečného. Nebylo snadné zůstat bez činnosti, když celý život těžce pracoval.

Vrátka visela nakřivo a protestovala, když otvíral do zahrádky. Sníh nebyl shrabán a napadlo ho, jestli by o to neměl poprosit některého z chlapců. Nebyla to přece práce pro ženy.

Vytahoval klíč a dával si velký pozor, aby mu nevypadl do sněhu. Kdyby si musel kleknout, už by se nenarovnal. Venkovní schody byly hladké a pokryté ledem, proto se raději přidržel zábradlí. Právě chtěl zasunout klíč do zámku, když si povšiml, že dveře jsou nedovřené. Trochu překvapeně do nich strčil a vešel na předsíň.

„Je někdo doma?“ Třeba dnes přijela o něco dříve? Nikdo neodpovídal. Zahlédl, jak mu z úst vychází pára, a uvědomil si, že je v domě mrazivo. Vůbec si nevěděl rady. Něco tady nesedělo a nešlo jen o porouchaný kotel.

Prošel místnostmi. Nezdálo se, že by tu někdo s něčím hýbal. Dům byl stejně uklizený jako vždycky. Video a televize stály na svých místech. Prošel přízemí a vydal se po schodech nahoru. Schodiště bylo příkré, a tak šel hodně opatrně. Nejdříve nahlédl do ložnice. Na první pohled bylo zřejmé, že tady bydlí žena, i když pokoj byl dost úsporně zařízený, ale uklizený stejně jako celý dům. Postel byla ustlaná a u nohou stála cestovní taška. Zdálo se mu, že je nevybalená. Připadal si hloupě. Možná přijela dříve, a když zjistila, že je kotel rozbitý, šla hledat někoho, kdo by ho spravil. Sám ale vlastnímu vysvětlení nevěřil. Něco bylo v nepořádku. Cítil to v kostech, jako někdy poznával blížící se vichřici. Opatrně pokračoval domem. Další místnost ležela v rozlehlém podkroví se šikmým stropem a dřevěnými trámy. Po stranách krbu stála dvě křesla. Na stolku se povalovalo několik časopisů, a
le jinak bylo všechno na svém místě. Sešel znovu do přízemí. I tady se všechno zdálo v naprostém pořádku. Kuchyně i obývací pokoj vypadaly jako vždycky. Zbývala mu jediná místnost – koupelna – a před jejími dveřmi na okamžik zaváhal. Všude panovalo naprosté ticho. Napadlo ho, že se chová směšně, a energicky otevřel.

O vteřinu později letěl k domovním dveřím tak rychle, jak mu jeho věk dovoloval. Na poslední chvíli si vzpomněl, že schody jsou omrzlé a stačil se zachytit, než sletěl hlavou dolů. Brodil se sněhem přes zahradu a zaklel, když se mu vrátka nechtěla otevřít. Venku se bezradně zastavil. O kousek dál uviděl postavu, která se rázným krokem přibližovala. Vzápětí poznal, že je to Toreho dcera Erika. Rozčileně na ni zavolal.

Byla unavená. K smrti unavená. Erika Falcková vypnula počítač a šla si do kuchyně nalít kávu. Cítila tlak ze všech stran. Vydavatel si přál první návrh knihy do srpna a ona sotva začala. Kniha o Selme Lagerlöfové měla být její pátá biografie o švédských spisovatelkách a nejlepší ze všech, ale ona si připadala bez elánu a nápadů. Před měsícem při dopravní nehodě zemřeli její rodiče a Erika cítila stále stejný smutek jako v den, kdy se to dozvěděla. Vyklidit jejich věci také nešlo tak rychle, jak původně doufala. Všechno oživovalo vzpomínky. Každá zásuvka zabrala několik hodin, protože si při probírání obsahu vybavovala obrazy ze života, tu blízké, tu vzdálenější. Zabíralo to hodně času. Byt ve Stockholmu zatím pronajala a napadlo ji, že by stejně dobře mohla zůstat v domě rodičů ve Fjällbace a psát tady. Dům ležel v klidném prostředí stranou od Sälviku.

Posadila se na verandu a hleděla do zahrady. Výhled jí nepřestával brát dech. Každá roční doba přinášela novou scenerii a dnešní oslňující slunce vrhalo kaskády paprsků na silný led v zálivu. Právě takové dny její otec miloval. Sevřelo se jí hrdlo a vzduch v domě ji dusil. Rozhodla se, že se půjde projít. Na teploměru bylo patnáct stupňů pod nulou a pořádně se na takový mráz navlékla. Za dveřmi se otřásla zimou, ale rychlá chůze ji zahřála.

Venku bylo naprosto klidno. Nikde ani živáčka. Slyšela jen vlastní dech. Byl to velký rozdíl proti letním měsícům, kdy místo kypělo životem. Erika tu v létě raději moc nebývala. I když věděla, že přežití městečka je závislé na turistice, připadalo jí, jako by každé léto přiletěla záplava kobylek. Tisícihlavé hejno pomalu, rok po roce, polykalo starou rybářskou vesnici. Přespolní kupovali domky kolem břehů, a přispívali tak k vytvoření společenství duchů na devět měsíců v roce.

Obyvatele po celá staletí živil rybolov. Nuzné prostředí a neustálý boj o přežití, kdy všechno záleželo na tom, jestli ryby přitáhnou nebo ne, vytvořilo drsné, silné lidi. Fjällbacka se měnila v pitoreskní místo, které přitahovalo turisty s napěchovanou peněženkou současně s tím, jak rybolov ztrácel svůj význam jako zdroj obživy. Erika viděla, jak městečko stárne. Mladí odcházeli a starší vzpomínali na bývalé časy. I ona sama patřila k těm, co se odstěhovali.

Zrychlila ještě krok a zahnula doleva do kopečka ke škole. Když se blížila k vrcholku, zaslechla, jak na ni Eilert Berg něco volá. Nerozuměla mu. Mával na ni pažemi a spěchal k ní.

„Je mrtvá.“

Eilert těžce vydechoval a z prsou mu vycházely pisklavé zvuky.

„Uklidněte se, Eilerte. Co se stalo?“

„Leží tam mrtvá.“

Ukazoval na velkou světle modrou dřevěnou vilu a vyděšeně na ni hleděl.

Trvalo několik okamžiků, než Erika jeho slova pochopila. Pospíchala k domu, rozrazila vzpírající se vrátka a běžela k domovním dveřím. Předtím je za sebou nezavřel a Erika teď opatrně přestoupila přes práh, protože si nebyla jistá, co spatří. Z nějakého důvodu se ho neodvažovala zeptat. Eilert běžel za ní a němě ukázal ke koupelně v přízemí. Zaváhala, otočila se a tázavě se na něho zahleděla. Byl bledý a hlas se mu třásl.

„Tam uvnitř.“

Erika v domě už hodně dlouho nebyla, přesto si pamatovala, kde leží koupelna. Otřásla se zimou navzdory teplému oblečení. Pomalu otevřela dveře a vklouzla dovnitř.

Nevěděla vlastně, co má po Eilertově stručné informaci čekat, ale rozhodně nebyla připravená na tolik krve. Koupelna byla bíle vykachlíkovaná a o to strašnější se naskýtal pohled na krev kolem vany. Na zlomek vteřiny ji napadlo, jak je kontrast červené a bílé působivý, než v plné síle pochopila, že ve vaně leží člověk.

Navzdory nepřirozeným tónům bílé a modré, které se odrážely od jejího těla, ji okamžitě poznala. Byla to Alexandra Wijknerová, rozená Carlgrenová, dcera rodiny, jíž vila patřila. V dětství byly nejlepšími kamarádkami, ale od té doby už uplynulo hodně vody. Teď pro ni byla žena ve vaně téměř cizí.

Na štěstí měla mrtvá oči zavřené, ale rty promodralé.

Kolem ní se utvořil tenký ledový povlak a zcela zakrýval spodní část těla. Pravá ruka jí bezvládně visela přes okraj vany a prsty se smáčely v krvavé louži na zemi. Na kraji vany ležela žiletka. Druhá ruka byla vidět jen po loket, zbytek pokrýval led. Z ledového povlaku vystupovala i její kolena. Dlouhé plavé vlasy byly rozprostřené po okraji vany jako sluneční paprsky, ale vypadaly křehké a omrzlé.

Erika bez hnutí stála a hleděla na ni. Otřásla se zimou i osamělostí, kterou mrtvé tělo evokovalo. Pomalu vycouvala ze dveří.

Potom už se všechno odehrávalo jako v mlze. Ze svého mobilu zavolala na pohotovost a spolu s Eilertem čekali na sanitku s lékařem. Cítila stejný šok, jako když se dozvěděla o smrti svých rodičů, a jakmile se vrátila domů, nalila si velkou skleničku koňaku. Možná, že právě to by jí lékař nedoporučoval, ale alespoň se přestala třást.

Pohled na Alex jí připomněl dětství. Od doby jejich velkého přátelství už uplynulo více než pětadvacet let a jejím životem prošlo mnoho lidí, ale Alexandra měla v jejím srdci své místo. Tehdy byly děti. Později se odcizily. Přesto se nemohla srovnat s myšlenkou, že si Alex vzala život, což bylo jediné vysvětlení toho, co viděla. Alexandra, kterou tehdy znala, patřila mezi nejživější a nejvyrovnanější lidi, krásná, sebevědomá, zářící, za kterou se každý ohlédl. Podle toho, co o ní později slyšela, k ní byl život hodně štědrý. Vedla uměleckou galerii v Goteborgu, provdala se za muže, který byl nejen hezký, ale také velmi úspěšný, a bydlela v luxusním domě na ostrově Sáro. Ale zjevně tam všechno úplně v pořádku nebylo.

Cítila, že si musí trochu srovnat myšlenky, a zavolala sestře.

„Nespíš?“

„Žertuješ? Adrian mě vzbudil ve tři ráno, a když kolem šesté konečně usnul, probudila se Emma a chtěla si hrát.“

„Nemohl se jednou postarat o děti Lucas?“

Na druhé straně sluchátka se rozlilo ledové ticho a Erika se kousla do rtu.

„Čeká ho dnes důležitá schůzka a musel se na ni vyspat. Má to teď v práci hodně složité, podnik je v kritické situaci.“

Anna zvýšila hlas a Erika v něm zaslechla náznak hysterie. Lucas měl po ruce vždycky dobrou výmluvu a Anna ho patrně citovala. Kdyby neměl důležitou schůzku, stresovala by ho nutnost jiných vážných rozhodnutí. Tlak na tak úspěšného podnikatele, za jakého se Lucas považoval, byl nesmírně silný. Zodpovědnost za děti ležela tedy jen na jeho ženě. S čipernou tříletou dcerkou a čtyřměsíčním miminem vypadala Anna aspoň o deset let starší než na svých třicet let, jak si Erika povšimla na pohřbu rodičů.

„Honey, dont touch that.“

„Nemyslíš, že je na čase s ní mluvit švédsky?“

„Lucas si myslí, že doma musíme mluvit anglicky. Tvrdí, že se stejně vrátíme do Londýna ještě dřív, než Emma začne chodit do školy.“

Eriku už unavovalo slyšet pořád to samé: „Lucas si myslí, Lucas říká, Lucas se domnívá…“ V jejích očích byl švagr ukázkou prvotřídního neřáda.

Anna ho poznala, když pracovala jako au pair v Londýně, a okamžitě ji nadchlo bouřlivé dvoření o deset let staršího úspěšného makléře na burze Lucase Maxwella. Opustila své plány na univerzitní studium a místo toho se rozhodla život zasvětit dráze perfektní, reprezentativní manželky. Problém byl pouze v tom, že Lucas nikdy s ničím nebyl spokojen, a Anna, která si od dětství dělala vždycky to, co sama chtěla, musela svou osobnost naprosto potlačit. Dokud nepřišly děti, Erika doufala, že sestra dostane rozum, Lucase opustí a začne žít svůj vlastní život. Když se ale narodila Emma a po ní i Adrian, musela jen nerada připustit, že se švagra nezbaví.

„Navrhuji, abychom o Lucasovi a jeho přínosu pro výchovu dětí nemluvily, a místo toho mi řekni, jak se daří mé malé berušce?“

„Ech… je to pořád stejné. Emma včera dostala záchvat vzteku a stačila rozstříhat dětské oblečení za malé jmění, než jsem na to přišla. Adrian zase už tři dny nepřetržitě řve nebo zvrací.“

„Nejspíš bys potřebovala trochu změnit prostředí. Nechceš se s dětmi sebrat a na týden přijet za mnou? Také bych potřebovala tvou pomoc s některými věcmi, projít všechny papíry rodičů a tak.“

„Vlastně jsme o tom s tebou chtěli mluvit.“

Jako vždycky, když se měla vypořádat s něčím nepříjemným, se Anně zachvěl hlas. Erika nastražila uši. To množné číslo neznělo moc slibně. Kdykoliv měl v něčem prsty Lucas, šlo vždycky o jeho vlastní prospěch a újmu všech ostatních.

Čekala, s čím Anna přijde.

„Lucas a já máme v plánu se odstěhovat do Londýna hned, jak se zaběhne jeho švédská filiálka, a neradi bychom tu udržovali dům. Určitě se ti nechce starat o tak velkou vilu na venkově, když nemáš rodinu a tak…“

Mlčení by se dalo krájet.

„Co vlastně máš na mysli?“ Erika si navíjela kolem prstu kadeř vlasů, byl to její zvyk od dětství, kdykoliv byla nervózní.

„No… Lucas si myslí, že bychom dům měly prodat. Nemáme možnost ho udržovat. Kromě toho si chceme koupit domek v Kensingtonu, jakmile se přestěhujeme do Londýna, a i když Lucas vydělává víc než dobře, peníze z prodeje by se nám moc hodily. Dům na západním pobřeží v tomto místě má cenu milionů. Němci šílí po výhledu na moře a mořském vzduchu.“

Anna ještě dále argumentovala, ale Erika už toho měla právě dost. Uprostřed věty položila sluchátko. Myšlenky se jí rozběhly.

Vždycky byla pro mladší sestru Annu spíš matkou, od maličká ji hlídala a ochraňovala. Anna bývala hodně nespoutaná, chovala se impulzivně a nemyslela na následky. Erika by ani nespočítala, kolikrát sestru zachraňovala ze situace, do které se bezhlavě dostala. Lucas ji připravil o spontánnost i radost ze života. A především to mu Erika nikdy nemohla odpustit.

Následující ráno jí včerejšek připadal jako neskutečný. Spala hluboce a beze snů, ale přesto se probudila s pocitem, že sotva usnula. Byla tak unavená, až ji bolelo celé tělo. V břichu jí kručelo, ale po rychlém pohledu do ledničky zjistila, že musí zajít na nákup.

Městečko bylo tiché a na náměstí Ingrid Bergmanové nezůstala ani stopa po čilém nakupování během letních měsíců. Byl dobrý nezamlžený výhled, takže viděla až k nejvzdálenějšímu ostrohu za Valónem, který se rýsoval na horizontu a spolu s Vraním ostrůvkem vymezoval úzký průhled k dalším ostrovům.

Cestou ke Galärbackenu se nemohla vyhnout setkání s místní obyvatelkou.

„Dobré ráno,“ ozval se čiperný hlas Elny Perssonové. „Je to skutečně naše milá spisovatelka, kdo se tu po ránu prochází?“

Erika v duchu zasténala. „Ano, musím něco nakoupit.“

„Chudinko, ten hrozný zážitek vás musel úplně zničit.“

Elnina dvojitá brada se třásla rozrušením a Eriku napadlo, že vypadá jako tlustý vrabec. Nazelenalý plášť ji zakrýval od krku až po paty a přispíval k dojmu velké koule. V ruce pevně držela tašku. Na hlavě jí balancoval nepřiměřeně malý klobouk. Vypadal jako z filcu, byl také mechově zelený, neurčitého kulovitého tvaru. Elna měla maličká očka, hluboce zapadlá do tučných záhybů. Teď zvědavě hleděla na Eriku a čekala, co odpoví.

„Ano, příjemné to nebylo.“

Elna s pochopením přikyvovala. „Náhodou jsem se setkala s paní Rosengrenovou a ta mi řekla, že jela kolem Carlgrenova domu, právě když tam byla sanitka, a hned nás napadlo, že se muselo přihodit něco strašného. A když jsem pak odpoledne volala doktoru Jacobssonovi, zmínil se mi o té tragické události. Samozřejmě jen důvěrně. Lékaři mají přece povinnost mlčení a to člověk musí respektovat.“

Přemoudřele pokyvovala hlavou, aby doložila, jak má pro mlčení lékaře velké pochopení.

„Taková mladá žena! Člověk si říká, co za tím asi vězí. Já osobně jsem si vždycky myslela, že všechno moc přehání. Znávala jsem její matku Birgitu, i ta má špatné nervy. Takové věci jsou přece dědičné. Byla také hodně domýšlivá, tedy Birgit, když se její muž stal ředitelem v Goteborgu. Fjällbacka jim už nevoněla, proto se přestěhovali do velkého města. Říkám vám, peníze nedělají lidi šťastnějšími. Kdyby jejich dcera vyrůstala tady a nepřetrhali jí kořeny, jistě by to takhle nedopadlo. Dokonce si myslím, že chudinku poslali do nějaké školy ve Švýcarsku, a víme, jak to na takových místech vypadá. Jojo, to může poškodit duši na celý další život. Než se odtud odstěhovali, byla to veselá a smělá dívenka. Ostatně, nehrávaly jste si spolu? Jistě, pamatuji se…“

Elna pokračovala ve svém monologu a Erika mu neviděla konce. Horečně pátrala po nějakém důvodu, aby se mohla z konverzace vyvléknout. Když se Elna konečně musela nadechnout, ozvala se: „Moc ráda jsem vás zase viděla, ale už bohužel musím jít. Mám spoustu zařizování.“ Nasadila upachtěný výraz a doufala, že to Elnu dojme. „Ale jistě, chudinko. Nenapadlo mě to. Jistě to je pro vás strašné, když se to stalo tak brzo po tragédii ve vaší rodině. Musíte staré ženě odpustit, že na to nepomyslela.“

V této chvíli se už Elna pohnula málem k slzám a Erika se rychle rozloučila. S ulehčením pokračovala do obchodu a dávala si pozor na další zvědavé dámy.

Neměla ale štěstí. Neúprosně ji zpovídali i další obyvatelé Fjällbacky a neoddechla si, dokud neměla svůj dům na dohled. Ale komentáře, které musela vyslechnout, jí nešly z hlavy. Alexandřini rodiče ještě včera večer přijeli do městečka a ubytovali se u Birgitiny sestry.

Postavila tašky s nákupem na kuchyňský stůl a ukládala, co přinesla. Přes původní záměr nenakoupila jen potřebné potraviny, ale také dost sladkostí. Ale kdyby si nemohla život osladit právě v takový den, jako byl dnešek, kdy tedy? Jako na zavolanou jí zakručelo v břichu. Dala si tedy na talířek dva skořicové šneky a uvařila si k nim kávu.

Bylo příjemné se posadit a hledět na známou krajinu za oknem. Dosud si ale ještě zcela nezvykla na ticho v domě. Jistěže tu bývala sama i dříve, ale nebylo to totéž. Tehdy věděla, že kdykoliv někdo může vejít do dveří. Teď jí připadalo, že zmizel sám duch domu.

Vedle okna ležela otcova dýmka a čekala, až do ní napěchuje tabák. Stále ho v kuchyni cítila, ale vůně s každým dnem slábla.

Vždycky ji milovala. Když byla malá, často sedávala otci na kolenou, se zavřenýma očima a hlavou položenou na jeho prsou. Vůně tabáku se linula z jeho oblečení a v jejím dětském světě pro ni znamenala bezpečí.

Vztah k matce byl mnohem komplikovanější. Nepamatovala si ani na jediný okamžik, kdy se k ní chovala něžně, objala ji, pohladila, utěšila. Elsy Falcková byla tvrdá a nesmlouvavá žena, která udržovala domov v naprostém pořádku, ale nikdy si nedovolila z něčeho se radovat. Byla hluboce pobožná a vyrostla ve společnosti silně poznamenané učením kněze Schartaua. Od dětství slýchala, že život je pouze dlouhým utrpením a odměna člověka čeká až po smrti. Eriku někdy napadalo, co asi otec se svou dobrosrdečností a smyslem pro humor viděl právě u ní, a v návalu statečnosti se ho na to jednou v dospívání zeptala. Nezlobil se. Sedl si k ní a objal ji. Pak se ji snažil přesvědčit, že by svou matku neměla tak přísně posuzovat. Někteří lidé ukazují jiným své city obtížněji než ostatní, vysvětloval jí a hladil ji po tvářích, dosud zrudlých rozčilením. Tehdy ho příliš neposlouchala a byla stále přesvědčena o
tom, co se jí zdálo zřejmé: že ji matka nikdy nemilovala a že si to Erika ponese jako dědictví po celý život.

Impulzivně se rozhodla, že navštíví Alexandřiny rodiče. Přijít o někoho z rodičů bylo hodně těžké, ale je to přirozené. Ztráta dítěte musí být strašná. A kromě toho si kdysi s Alexandrou byly hodně blízké, tak, jak mohou být jen nejlepší kamarádky. Jistěže od té doby už uplynulo pětadvacet let, ale její světlé dětské vzpomínky byly spojeny právě s Alexandrou a její rodinou.

Dům vypadal opuštěně. Sestra Alexandřiny matky bydlela s manželem v Sosnové ulici, na půl cesty mezi centrem městečka a kempem v Sälviku. Domek stál na svahu a trávník spadal prudce dolů k cestě, která vedla k moři. Domovní dveře byly na zadní straně domku a Erika zaváhala, než zazvonila. Zvuk se rozlehl domem a ztichl. Vevnitř se nic nepohnulo a právě se chtěla otočit k odchodu, když se dveře tiše otevřely. „Ano?“

„Dobrý den. Jsem Erika Falcková. To já jsem…“

Zbytek věty zůstal viset ve vzduchu. Připadala si směšně, že se tak formálně představila. Alexina teta Ulla Perssonová ji dobře znala. S její matkou aktivně pracovala v církevním sboru mnoho let a občas se v neděli odpoledne u nich zastavila na šálek kávy.

Odstoupila od dveří a pustila Eriku do haly. V celém domě nesvítila jediná lampa. Večer sice ještě nebyl, ale začínalo se stmívat a stíny se prodlužovaly. Z pokoje proti hale bylo slyšet tlumené vzlykání. Erika si sundala boty a svlékla si plášť. Uvědomila si, že i ona se pohybuje tiše, protože ovzduší v domě nic jiného nepřipouštělo.

Ulla zašla do kuchyně a Erika sama pokračovala do pokoje. Když vešla, pláč utichl. V sedací soupravě před panoramatickým oknem seděla Birgit a Karl-Erik Carlgrenovi a křečovitě se objímali. Oba byli uplakaní a Erika cítila, že ruší. Neměla sem chodit, ale už je příliš pozdě.

Opatrně se posadila do protějšího křesla a sepjala ruce na kolenou. Od chvíle, kdy vstoupila do pokoje, nikdo nepromluvil.

„Jak vypadala?“

Hned nepochopila, nač se jí Birgit ptá. Hlas měla slabý, jakoby dětský, a Erika nevěděla, co odpovědět.

„Osaměle,“ řekla nakonec a hned toho litovala.

„Nechtěla jsem říct, že…,“ nedokončila a znovu se rozhostilo ticho.

„Alexandra si život nevzala!“ Birgitin hlas najednou zazněl rozhodně a v plné síle. Karl-Erik hladil ruku své ženy a souhlasně přikyvoval. Nejspíš si povšimli Eričina skeptického výrazu, protože Birgit znovu opakovala: „Alexandra si život nevzala! Znám ji líp než kdokoliv na světě a vím, že by se nikdy nezabila. Neměla by k tomu odvahu. To přece musíte vědět i vy, znala jste ji.“

Vyslovovala teď zřetelně a Erika viděla její bojovný pohled. Birgit křečovitě zavírala a otvírala pěsti a hleděla jí do očí, až se nakonec Erika musela odvrátit. Bloudila pohledem po místnosti, aby neviděla žal Alexandřiny matky.

Pokoj byl zabydlený, ale na její vkus trochu přeplácaný. Profesionálně zavěšené záclony s velkými volány byly z téže látky s velkými květy jako na polštářích na gauči. Na každém volném kousku stál nějaký ozdobný předmět. Dřevěné misky s dečkami vyšitými křížkovým stehem se doplňovaly s porcelánovými psy s vlhkýma očima. Pokoj zachraňovalo obrovské okno s nádherným výhledem. Zatoužila, aby se mohla stále jen dívat ven, ne na lidi zdrcené bolestí. Místo toho se k nim obrátila.

„Birgit, já už jsem ji vlastně vůbec neznala. Od doby našeho kamarádství uplynulo pětadvacet let. Ani nevím, jaká byla. A někdy se lidé navzájem neznají tak dobře, jak si myslí.“

Erika slyšela, jak se její slova hluše odrážejí od zdí. Tentokrát se ozval Karl-Erik. Uvolnil se z Birgitina křečovitého sevření a naklonil se dopředu, jako by se chtěl ujistit, že Erika uslyší každé jeho slovo.

„Nejspíš to vypadá, jako bychom chtěli popřít, co se stalo, a asi to teď neumím pořádně vysvětlit. Vím ale jediné, že kdyby si Alexandra z jakéhokoliv důvodu chtěla vzít život, nikdy by to neudělala tímto způsobem. Možná si vzpomenete, jak vždycky byla hysterická, když uviděla krev. Pokud se sebeméně řízla, museli jsme jí ranku zalepit náplastí. Při pohledu na krev omdlévala. Proto jsem si naprosto jist, že v takovém případě by volila například prášky. Zatraceně, neexistuje jediná možnost, že by byla schopná si žiletkou rozříznout zápěstí, nejdřív jedno a pak i druhé. A potom je tu to, co říká moje žena. Alexandra nebyla zrovna statečný člověk a je zapotřebí hodně síly k tomu, aby se někdo dokázal zabít. Tu ona rozhodně neměla.“

Jeho hlas zněl naléhavě, a přestože si Erika stále myslela, že slyší jen slova zoufalých lidí, trochu znejistěla. Když se nad tím zamyslela, tak jí vlastně v té koupelně včera ráno něco docela nesedělo. Ne snad proto, že by byla zvyklá nacházet mrtvá těla, ale něco do té místnosti tak docela nepatřilo. Něčí přítomnost, stín. Víc to upřesnit nedovedla. Pořád ještě si myslela, že Alexandru něco přimělo ke spáchání sebevraždy, ale nemohla popřít, že i tvrzení rodičů má svou logiku.

Najednou ji napadlo, jak hodně se dospělá Alexandra podobala své matce. Birgit Carlgrenová byla malá a drobná, stejně plavovlasá jako její dcera, i když na rozdíl od ní ostříhaná do módního pážecího účesu. Byla teď oblečená ve smutečním, ale navzdory svému žalu si patrně uvědomovala, jak je působivý kontrast mezi černou a plavou. Nepatrné pohyby odhalovaly její marnivost. Ruka, kterou si opatrně přihladila účes, límeček, který srovnala k dokonalosti. Erika si vzpomněla, jak zázračnou Mekkou pro ně, osmileté holčičky, byl šatník a šperkovnice Alexiny matky. Nic fantastičtějšího si neuměly představit.

Její manžel naproti tomu vypadal hodně všedně. Ne, že by byl neatraktivní, ale jednoduše dost obyčejný. Měl dlouhý obličej s hezkými rysy a vlasy mu z čela ustoupily dozadu. I on byl v černém, ale na rozdíl od manželky jeho vzhledu barva neprospěla. Erika cítila, že je čas, aby se rozloučila, a zauvažovala, co vlastně ji za Alexinými rodiči pudilo.

Zvedla se a Carlgrenovi se rovněž postavili. Birgit pohlédla na svého muže a pohledem ho vyzývala, aby něco řekl. Zřejmě o tom mluvili dříve, než Erika přišla.

„Byli bychom rádi, kdybyste o Alexandře napsala nekrolog. Nechali bychom ho otisknout ve zdejším kraji, Bohuslänu. O jejím životě, jejích snech… a také o její smrti. Pro mě a Birgitu by to hodně znamenalo.“

„Nechcete raději něco otisknout v göteborských novinách? Chci říct, přece tam bydlela. A vy ostatně také.“

„Fjällbacka byla a vždycky bude naším domovem a to pro Alex platilo stejně. Mohla byste začít tím, že byste pohovořila s jejím manželem Henrikem. Souhlasí. Přirozeně vám uhradíme všechny náklady.“

Erika sice nic konkrétního neslíbila, ale vzápětí už stála venku s telefonem a adresou Henrika Wijknera v ruce. Domovní dveře za ní zapadly. Přestože o tento úkol nestála, spisovatelka v ní začínala mít převahu. Snažila se myšlenku potlačit, připadalo jí neetické, že na něco takového mohla jen pomyslet, přesto se jí ten nápad držel. Téma na vlastní román, které tak dlouho hledala, leželo před ní. Vyprávění o cestě člověka vstříc svému osudu. Vysvětlení, co nutilo mladou, krásnou a zjevně privilegovanou ženu zvolit smrt. Samozřejmě, že by nepsala přímo o ní, ale její život by posloužil jako předloha. Erika dosud vydala čtyři knihy, všechno biografie o velkých spisovatelkách. Zatím se neodvážila napsat nic vlastního. A teď se jí inspirace nabízela. To, že Alexandru znala, by mělo být předností.

Člověk v ní se otřásal nechutí, zatímco spisovatelka jásala.

Maloval štětcem na plátně silné červené čáry. Dělal to už od svítání a poprvé po několika hodinách odstoupil, aby se na své dílo podíval. Pro necvičené oko to byla jen velká plocha rudé, žluté a oranžové, nepravidelně dělící velké plátno. Pro něho to bylo ponížení a rezignace, změněné do vášnivých barev.

Vždycky maloval stejnými barvami. Minulost na něho vykřikovala a posmívala se mu a on maloval se stále větším zaujetím.

Po další hodině si zasloužil první ranní pivo. Sáhl po nejbližší plechovce a ignoroval fakt, že včera večer na ni oklepával popel z cigaret. Kousíčky smítek mu ulpěly na rtech, ale dopil do poslední kapky a potom plechovku odhodil na zem.

Měl na sobě jen spodky, vpředu zažloutlé od piva nebo zaschlé moči. Nešlo to rozpoznat, nejspíš to bylo obojí. Vlasy mu visely na ramena a hrudník měl bledý a propadlý. Anders Nilsson vypadal jako troska, ale obraz na stojanu ukazoval velký talent, který byl v ostrém kontrastu s jeho vlastním úpadkem.

Klesl na zem a opřel se o stěnu proti plátnu. Vedle něho ležela dosud neotevřená plechovka piva a požitkářsky se zaradoval z lupnutí, když zvedl víčko. Barvy na něho vyzývavě křičely a připomínaly mu, že to, čemu se věnoval skoro celý dosavadní život, je zmařené. Proč, sakra, musela všechno zničit? Proč to nemohla nechat být? Ta zatracená sobecká děvka myslela jen na sebe. Chladná a nevinná jako princezna. Anders ale dobře věděl, co se v ní skrývá. Byli odliti ze stejného kadlubu. Roky vzájemného utrpení je zformovaly a spojily v jedno, a ona si najednou myslela, že může změnit zavedený pořádek. „Kruci!“

Zapotácel se a hodil dosud poloplnou plechovkou přímo do plátna. Kupodivu se neroztrhlo a to ho pozlobilo ještě víc. Prohnulo se a plechovka sklouzla na zem. Tekutina vystříkla na malbu, po které začala téct rudá, oranžová a žlutá a vytvářet nové nuance. S uspokojením hleděl na výsledek.

Dosud úplně nevystřízlivěl z opilosti v minulých dnech a alkohol na něho začal rychle působit, navzdory mnohaletému tréninku. Pomalu upadal do dobře známého opojení a v nose cítil pach zvětralého alkoholu.

Měla vlastní klíč od bytu. Na předsíni si pořádně očistila boty, i když věděla, že je to úplně zbytečné. Venku to bylo čistější. Postavila tašky s jídlem a pečlivě si pověsila kabát. Nevolala na něho, byla si jistá, že v této chvíli už zhasl.

Kuchyně ležela nalevo od předsíně a byla v šíleném nepořádku jako obvykle. Špinavé nádobí za několik týdnů se válelo v hromadách nejen kolem dřezu, ale i na stole a židlích, dokonce i na zemi. Nedopalky, plechovky od piva a láhve po alkoholu byly úplně všude.

Otevřela ledničku, aby mohla uložit nákup, a viděla, že přišla na poslední chvíli. Uvnitř bylo úplně prázdno. Vykládala nákup, chvíli tiše stála a sbírala síly.

Byt byl malý, jednopokojový, takže obývací pokoj i ložnice byly v jednom. Těch několik kousků nábytku mu opatřila ona, ale mnoho si dovolit nemohla. Pokoji dominoval malířský stojan, stojící před oknem. V jednom rohu místnosti ležela na zemi rozdrbaná matrace. Neměla na to, aby mu koupila pořádnou postel.

Ze začátku se mu snažila pomoct, udržovat jeho i byt v pořádku. Uklízela, čistila, prala mu oblečení a myla i jeho samotného. To ještě doufala, že se všechno obrátí k lepšímu. Od té doby už ale uplynula řada let. Někde během toho času ztratila sílu. Teď se spokojovala s tím, že má alespoň co jíst. Často si přála, aby dokázala více. Těžce na ni doléhal pocit dluhu. Když klečela na zemi a utírala jeho zvratky, cítila, že alespoň v té chvíli zase něco splatila.

Pohlédla na něho. Ležel natažený podél zdi. Páchnoucí vrak s nesmírným talentem, skrytým pod špinavým povrchem. Mnohokrát se zamýšlela nad tím, jak by všechno dopadlo, kdyby se tehdy před pětadvaceti lety rozhodla jinak. Byl to hodně dlouhý čas na přemýšlení.

Někdy ho nechala ležet na zemi a odešla. Dnes ale ne. Zvenku sem táhlo a cítila, jak je podlaha pod tenkými punčocháči ledová. Vzala ho za paži, která mu bez života ležela po boku. Nereagoval. Oběma rukama ho táhla na matraci a otřásla se, když pod rukama cítila jeho ochablé svaly. Po chvíli námahy se jí podařilo větší část těla dovléct nahoru, a protože tam neměl žádnou deku, přehodila přes něho jeho bundu. Námahou se zadýchala a na chvíli si sedla. Kdyby po letech uklízení neměla tak silné paže, nikdy by něco takového ve svém věku nedokázala. Bála se představy, že to jednoho dne fyzicky nezvládne.

Pramen vlasů mu padl přes obličej a ona ho něžně ukazováčkem odsunula. Život pro žádného z nich nedopadl tak, jak si kdysi představovala, přesto si chtěla alespoň to málo uchovat.

Lidé na ulici od ní odvraceli pohled, i když ne dost rychle, aby nezahlédla jejich soucit. Anderse znalo celé městečko, patřil mezi známé alkoholiky. Někdy se v opilosti vydal na nejistých nohou ven a na kolemjdoucí vykřikoval hanlivá slova. Všichni ho odsuzovali, k ní cítili sympatie. Vlastně by to mělo být opačně. To její slabost mu zkazila život. Už nikdy víc jí nesmí povolit.

Zůstala sedět několik dalších hodin a hladila ho po čele. Někdy se ve své bezmoci pohnul, ale její doteky ho uklidňovaly. Za okny pokračoval normální život, ale tady se čas zastavil.

Pondělí přineslo několik stupňů nad nulou a těžké dešťové mraky. Erika vždycky jezdila hodně opatrně, ale teď zvolnila ještě víc pro případ, že by uklouzla. Řízení nepatřilo k jejím zálibám, ale dávala přednost samotě v autě před návalem v autobuse nebo ve vlaku.

Když zahnula na dálnici, mohla si dovolit trochu zvýšit rychlost. Ve dvanáct hodin se měla setkat s Henrikem Wijknerem, ale z Fjällbacky vyjela brzy a na cestu do Goteborgu měla dost času.

Zamyslela se nad rozhovorem s Annou. Stále si neuměla představit, že by sestra skutečně prosazovala prodej jejich domova. Rodiče by byli zoufalí, kdyby to věděli. Ovšem pokud v tom byl namočený Lucas a vzala v úvahu, že by si s něčím takovým vrásky nedělal, dalo se věřit všemu.

Než si začne dělat skutečně starosti, musí zjistit, jak její situace vypadá po právní stránce. Do té doby se jeho nápadem nenechá zlomit. Teď se musí soustředit na nadcházející rozhovor s Alexandřiným manželem.

Henrik Wijkner zněl ve sluchátku velice sympaticky a okamžitě věděl, oč jde. Jistě, že za ním smí přijet a položit mu otázky, když pamětní článek je pro Alexiny rodiče důležitý.

Byla zvědavá, jak vyhlíží Alexandřin domov, i když ji nelákala konfrontace s žalem dalšího člověka. Setkání s jejími rodiči bylo srdcervoucí. Jako spisovatelka dávala přednost přijímání skutečnosti na vzdálenost. Ponechat si odstup. Současně to ale byla první možnost jak poznat dospělou Alexandru.

Erika a Alexandra byly nerozlučné kamarádky od prvního dne školy. Byla pyšná na to, že si ji vyvolila právě Alexandra, která byla magnetem pro všechny kolem sebe. Každý se chtěl přátelit právě s ní, ale ona sama si svou popularitu neuvědomovala. Byla zdrženlivá, přitom měla sebejistotu na dítě dost neobvyklou. Byla otevřená a přátelská, ani trochu stydlivá. A právě ona si zvolila Eriku za svou přítelkyni, ačkoliv ta sama by se k ní nikdy neodvážila přiblížit. Po celou dobu byly nerozlučné, dokud se Alexandra v posledním roce nezačala odtahovat. Erika jejich přátelství želela a hodiny sedala opuštěně ve svém pokoji. Jednoho dne, když u nich doma zazvonila, jí nikdo neotevřel a Erika se dozvěděla, že se Alexandra s rodiči odstěhovala a ani se s ní nerozloučila. Nikdy nepochopila, co se vlastně stalo, ale tehdy přičítala vinu sobě a usoudila, že jí už Alexandra měla dost.

Erika se proplétala Goteborgem na ostrov Sáro. Čtyři roky ve městě studovala a dost dobře se tu vyznala, ale tehdy nejezdila autem a v tomto směru pro ni město bylo jen velká neznámá. Kdyby mohla jet po cyklostezkách, bylo by to pro ni snadnější. Goteborg byl pro nezkušeného řidiče zlým snem, se spoustou jednosměrných ulic, zaplněnými rondelami, a stresujícím cinkáním tramvají, které se blížily ze všech stran. Měla pocit, že všechny cesty vedou do Hisingenu. Kdyby z křižovatky vyjela špatně, dostala by se vždycky jen tam.

Popis cesty, který jí poskytl Henrik, byl ale na štěstí podrobný a na první pokus dojela správně. Pro tentokrát nezabloudila.

Dům předčil všechno její očekávání: veliká bílá vila z přelomu devatenáctého a dvacátého století s výhledem na moře a malým pavilonkem, který byl příslibem vlažných letních večerů. Zahrada sice ležela pod sněhovou pokrývkou, ale už jen svou velikostí naznačovala, že patrně potřebuje pečlivou ruku zahradníka.

Minula vrbovou alej a projela velkými vraty na parkoviště před domem. K mohutnému vchodu z dubového dřeva vedlo několik schodů. Nebyl tam zvonek, musela zaklepat masivním klepátkem. Dveře se okamžitě otevřely a ona v nich málem čekala panskou v zástěrce a čepci. Stál v nich ale muž, a jistě to byl Henrik Wijkner. Vypadal nečekaně dobře a Erika byla moc ráda, že ráno věnovala dost času vlastnímu vzhledu.

Vešla do haly, která byla větší než celý její stockholmský byt.

„Erika Falcková.“

„Henrik Wijkner. Vzpomínám si, že jsme se zahlédli v létě, v restauraci u náměstí Ingrid Bergmanové.“

„Ano. Café Bryggan. To souhlasí. I když mi připadá, že od léta uplynula celá věčnost, hlavně když pomyslím na počasí.“

Henrik něco zdvořilého mumlal v odpověď. Pomohl jí s bundou a pokynul jí do salonu, do něhož se vcházelo z haly. Opatrně se posadila na gauč, jenž – alespoň podle jejích slabých znalostí – byl jistě starožitný a patrně i hodně cenný. Přijala pozvání na kávu, a než ji Henrik připravil a vyměnili si několik frází, v skrytu ho pozorovala s pocitem, že nevypadá příliš zdrceně. Různí lidé ale vyjadřovali svůj smutek odlišným způsobem.

Byl neformálně oblečen v perfektně nažehlených kalhotách a značkové jasně modré košili. Barva vlasů se blížila černé a měl je ostříhané do elegantního, ale nepříliš uhlazeného účesu. Tmavě hnědé oči mu dodávaly trochu jižanský vzhled. Sama dávala přednost mužům méně perfektního vzhledu, ale přesto cítila jeho přitažlivost. Vypadal, jako by byl vystřižen z módního časopisu. S Alexandrou museli tvořit naprosto oslňující pár.

„Máte nádherný dům.“

„Díky. Jsem už čtvrtá generace Wijknerů, která tu bydlí. Můj prapradědeček ho nechal postavit na rozhraní století a od té doby stále patří rodině. Kdyby tyto zdi mohly mluvit…“ Usmál se na Eriku.

„Ano, jistě to musí být nádherné, mít kolem sebe historii rodiny.“

„To jistě. Ale přináší to i velkou zodpovědnost. Pokračovat v otcových stopách a podobně,“ lehce se zasmál. Erice připadalo, že ho zodpovědnost přespříliš netíží.

Sama měla pocit, že je v elegantní místnosti beznadějně ztracená a snažila se najít trochu pohodlnější polohu na krásné, ale tvrdé pohovce. Nakonec se posunula až na krajíček, opatrně upíjela kávu z maličkých šálečků a bojovala s přáním odtáhnout malíček. Obávala se, že by to vypadalo spíš směšně než světaznale. Zabojovala sama se sebou před táckem, přichystaným na stolku, a souboj prohrála, když nakonec sáhla po tlustém plátku bábovky.

„Alex tento dům milovala.“

Erika právě uvažovala, jak by se měla přiblížit ke skutečnému důvodu své návštěvy, a byla proto vděčná, že se ozval sám Henrik.

„Jak dlouho jste byli spolu?“

„Tak dlouho, jak jsme byli manželé. Patnáct let. Poznali jsme se v Paříži. Alexandra tam studovala dějiny umění a já jsem se snažil získat alespoň základní ekonomické znalosti, přinejmenším abych se mohl zhruba starat o rodinné impérium.“

Moc pochybovala o tom, že by jeho vědomosti byly jen základní.

„Hned po svatbě jsme se vrátili domů do Švédska a do tohoto domu. Moji rodiče už byli oba mrtví a během těch několika let, kdy jsem žil v cizině, dům začal silně upadat. Alexandra se ale okamžitě pustila do jeho renovace. Přála si, aby tu všechno bylo perfektní. Každý detail, každá tapeta, kus nábytku nebo koberec je buď renovovaný originál z doby, kdy byl dům postaven, nebo něco, co sama koupila. Prohledala mnoho starožitností, aby našla přesně to, co tu bylo za časů prapradědečka, když tu bydlel. Na pomoc měla spoustu fotografií a výsledek byl skutečně fantastický. Současně zakládala svou galerii a já vůbec nechápu, jak to všechno stačila.“

„Jaká byla jako člověk?“

Henrik si nechal dost času na odpověď.

„Byla krásná, klidná, perfektní. Někdo ji možná mohl pokládat za domýšlivou, ale jen ten, kdo ji neznal. Nikoho k sobě blízko nepouštěla. Muselo se o ni usilovat.“

Erika mu dobře rozuměla. Alexandřina zdrženlivá síla se někdy mohla pokládat za nadřazenost, ale ty dívky, které tak o ní mluvily, pak často spolu soupeřily o to, která z nich si sedne vedle ní.

„Jak to myslíte?“ Moc si přála, aby to popsal sám.

Henrik se zahleděl z okna a poprvé od chvíle, kdy vstoupila do tohoto krásného domu, se jí zdálo, že za jeho šarmem vidí opravdový cit.

„Šla vždycky vlastní cestou. Neohlížela se na jiné lidi. Ne, že by byla zlá, to ne, ale jinak to neuměla. Pro mou ženu bylo nejdůležitější, aby ji nikdo nezraňoval. Kvůli tomu muselo všechno ostatní jít stranou. Jenomže to je problém: pokud k sobě nikoho nepustíte ze strachu, že to mohl být nepřítel, zbavíte se i možných přátel.“

Odmlčel se a pak na Eriku pohlédl. „Mluvívala o vás.“

Erika neskrývala překvapení. Při vzpomínce, jak jejich přátelství tenkrát skončilo, se domnívala, že se k ní prostě Alexandra obrátila zády a zapomněla na ni.

„Na jednu věc se pamatuju zvlášť dobře. Řekla mi, že jste byla její poslední opravdová přítelkyně. ‚Poslední čisté přátelství.‘ Právě tak to řekla. Připadalo mi to trochu zvláštní, ale ona o tom víc nemluvila a já jsem se jí nechtěl ptát. Nikdy nikomu jinému o tom už neřekla. Jsem si jist, že přes všechny ty roky jste právě vy měla stále v jejím srdci své místo.“

„Miloval jste ji?“

„Víc než cokoliv jiného. Byla mým celým životem. Všechno, co jsem kdy řekl nebo udělal, se nějak týkalo jí. Bohužel si toho nejspíš nikdy nevšimla. Kdyby mě dokázala k sobě pustit, asi by dnes nebyla mrtvá. Všechno jí leželo na dosah ruky, ale na ničem jí opravdu nezáleželo. Nějakým podivným způsobem se u ní mísila zbabělost i odvaha.“

„Birgit a Karl-Erik nevěří, že si skutečně sama vzala život.“

„Ano, já vím. Zřejmě bych tomu ani já neměl věřit, ale nevím, co si mám myslet. Žil jsem s ní přes patnáct let, a nikdy jsem ji nepoznal.“

Hlas měl stále suchý a věcný, stejným tónem by mohl komentovat třeba počasí, ale Erika už věděla, že její první dojem z něho nemohl být chybnější. Želel své manželky hluboce, jen to více skrýval než její rodiče. Instinktivně chápala, že není jen smutný z Alexandřiny smrti, ale i z toho, že navždy přišel o naději, že ho bude milovat stejně jako on ji. Plně ho chápala.

„A čeho se vlastně bála?“

„Na to jsem hledal odpověď tisíckrát. Skutečně to nevím. Když jsem s ní o tom chtěl mluvit, vždycky se okamžitě stáhla do sebe. Jako by měla nějaké tajemství, o které se s nikým nechtěla dělit. Zní to jistě podivně. Ale protože nevím, co skrývala, nemohu ani posoudit, jestli byla schopná se zabít.“

„Jaký měla vztah k rodičům a sestře?“

Znovu se na chvíli zamyslel.

„Napjatý. Jako by se všichni nějak míjeli. Jedině její mladší sestra Julia je jiná. Ta vždycky řekne, co si myslí. Míval jsem pocit, že v rodině probíhá ještě jeden další, souběžný dialog. Neumím to vysvětlit. Asi jako by mluvili kódované a zapomněli mi ten kód sdělit.“

„Jak to myslíte, že je Julia jiná?“

„Nejspíš víte, že ji Birgit měla hodně pozdě. Bylo jí už dost přes čtyřicet a rozhodně si ji neplánovali. Připadá mi jako kukačka v hnízdě. Nemohlo být nijak snadné mít sestru jako Alexandra. Julia jako malá nebyla moc krásná a v dospělosti není o nic atraktivnější. Jistě si dobře pamatujete, jak vypadala Alexandra. Ta jediná rodiče vždycky zajímala, zatímco mladší sestra stála stranou. Vyrovnávala se s tím tak, že se z ní stala rebelka. Ale já ji mám rád. Pod jejím zachmuřeným zevnějškem je něco hezkého a já doufám, že to jednou někdo objeví.“

„Jak reagovala na Alexinu smrt? Jaký byl jejich vzájemný vztah?“

„Na to se musíte zeptat Birgit nebo Karla-Erika. Já jsem ji neviděl nejméně půl roku. Studuje pedagogiku v Umeu a tráví tam všechen čas. Doma nebyla ani o Vánocích. Pokud jde o vzájemný vztah sester, myslím si, že Julia Alexandru vždycky zbožňovala. Když se narodila, tak už Alex studovala mimo domov, ale pokud jsme byli všichni společně, Julia za ní chodila jako pejsek. Alexandra ji nechala, většinou jí to nevadilo. Někdy se stalo, že ji to rozčilovalo a odbyla ji, ale jinak si jí nevšímala.“

Erika cítila, že se jejich rozhovor chýlí ke konci. V pauzách mezi hovorem bylo ticho ve velkém domě hutné a tušila, že je v něm Henrik Wijkner hodně osamělý.

Zvedla se a podala mu ruku.

Vzal ji mezi obě své dlaně a několik vteřin ji podržel, než ji pustil a šel před ní ke dveřím.

„Asi se ještě zajedu podívat do galerie,“ ozvala se.

„Ano, to je skvělý nápad. Byla na ni nesmírně pyšná. Vybudovala ji sama od základů spolu s přítelkyní ze studií v Paříži, Francine Bijouxovou. Vlastně se teď jmenuje Sandbergová. Stýkali jsme se i soukromě, i když trochu méně poté, co se jim narodily děti. Francine je teď jistě v galerii. Zavolám jí a vysvětlím, kdo jste. Určitě bude o Alexandře ráda vyprávět.“

Henrik jí podržel dveře a Erika se s posledními díky obrátila a šla k autu.

V téže chvíli, kdy otevřela dveře auta, se spustil liják. Galerie ležela na Chalmersově ulici, ale po půlhodině objíždění to vzdala a auto zaparkovala v Hedenu. Nebylo to daleko, ale v dešti jí to připadalo jako deset kilometrů. Kromě toho stálo parkování dvanáct korun na hodinu a Eriku pomalu opouštěla dobrá nálada. Deštník s sebou pochopitelně neměla a byla si jistá, že její zvlněné vlasy budou za chvíli vypadat jako pokažená trvalá.

Přeběhla přes hlavní třídu a taktak se vyhnula čtyřem tramvajovým vozům, které hrkaly směrem k Mölndalu.

Minula restauraci Valand, v níž během studií prožila nejeden divoký večer, a zahnula doleva na Chalmersovu. Galerie Abstrakt ležela vlevo, s velkými výlohami do ulice. Když Erika vešla dovnitř, zacinkal nad dveřmi zvoneček. Sál byl mnohem prostornější, než jí zvenku připadalo. Zdi i strop byly bílé, což zdůrazňovalo vystavené umění.

V zadní části místnosti zahlédla ženu, nepochybně Francouzku. Byla nesmírně elegantní a pomáhala si rychlou gestikulací, zatímco se zákazníkem mluvila o nějakém obraze.

„Hned přijdu, rozhlédněte se kolem.“

Její francouzský přízvuk byl nesmírně půvabný.

Erika ji vzala za slovo a s rukama sepnutýma za zády pomalu procházela sálem. Tak, jak naznačovalo jméno galerie, byly zde obrazy v abstraktním stylu. Kostky, čtverce, kruhy, podivné postavy. Erika sklonila hlavu na stranu a s přimhouřenýma očima se snažila pochopit, co měl umělec na mysli a co jí samé nepochybně unikalo. Ne, pořád viděla jen totéž a musela si připustit, že chápání moderního umění je nad její schopnosti.

Stála zrovna před velkým rudým plátnem s nepravidelnými žlutými plochami, když za zády zaslechla klapot ženiných střevíčků na šachovnicové podlaze.

„Nádhera, že?“

„Ano, je to pěkné. Ale po pravdě řečeno ve světě umění nejsem moc doma. Myslím si, že Goghovy slunečnice jsou nádherné, ale moje umělecké vidění končí právě asi tam.“

Francine se usmála. „Jistě jste Erika. Henri mi volal a řekl, že jste na cestě.“ Natáhla k ní hebkou dlaň a Erika si rychle otřela ruku, dosud vlhkou od deště.

Žena proti ní byla malá, něžná a nesmírně elegantní, jak dovedou být jen Francouzky. Ve srovnání s ní se Erika se svými sto pětasedmdesáti centimetry cítila jako obryně.

Francine měla havraní vlasy hladce sčesané z čela do měkkého uzlu a oblečena byla do přiléhavých černých šatů. Barvu jistě zvolila s ohledem na smrt své přítelkyně a kolegyně, protože k ní se patrně více hodila dramaticky rudá nebo žlutá. Byla lehce a perfektně nalíčená, ale mejkap nezakrýval rudé okraje víček. Erika zadoufala, že její vlastní líčení déšť neponičil, ale patrně to v této chvíli byla směšná naděje.

„Mohly bychom si sednout k šálku kávy a popovídat si. Dnes je tu neobyčejný klid,“ navrhla Francine a vedla Eriku do malé místnosti za sálem. Byla plně vybavená pro odpočinek, s mikrovlnkou, lednicí a kávovarem. U malého stolu zbývalo místo jen pro dvě židle. Erika si sedla na jednu z nich a Francine jí vzápětí podala kouřící šálek. Eričin žaludek mírně zaprotestoval proti další kávě, ale dobře věděla z nespočetných rozhovorů, které vedla kvůli podkladům pro svou knihu, že z nějakého důvodu se vždycky líp povídá s hrnečkem kávy v ruce.

„Z Henriho zavolání jsem pochopila, že Alexandřini rodiče si přejí, abyste o jejich dceři napsala nekrolog.“

„Ano. Ale v posledních dvaceti pěti letech jsem ji jen letmo několikrát zahlédla, a tak bych se o ní potřebovala dovědět více.“

„Jste novinářka?“

„Ne, spisovatelka. Píšu biografie. O Alex chci napsat jen proto, že mě o to její rodiče požádali. Kromě toho jsem ji našla mrtvou. No, v podstatě právě já. Nějakým podivným způsobem cítím, že si i sama pro sebe potřebuji udělat obrázek živé Alexandry. Zdá se vám to zvláštní?“

„Ne, vůbec ne. Je to skvělé, že to chcete udělat kvůli jejím rodičům – i jí samé.“

Naklonila se přes stůl a položila pečlivě upravenou ruku přes její.

Erika cítila horký ruměnec, který se jí šířil po tvářích, a snažila se nemyslet na osnovu knihy, na které včera celý den pracovala. Francine pokračovala: „Henri mě požádal, abych vám co nejupřímněji odpověděla na všechny vaše otázky.“

Mluvila skvěle švédsky. Maličko ráčkovala a Erika si všimla, že Henrika označovala francouzskou verzí jména Henri.

„S Alexandrou jste se seznámila v Paříži?“

„Ano, obě jsme studovaly dějiny umění. Našly jsme se hned první den. Vypadala trochu zmateně a stejně jsem se cítila i já. A zbytek je už historie, jak se říká.“

„Jak dlouho jste se znaly?“

„Spočítáme to. Henri a Alexandra na podzim slavili patnácté výročí sňatku…, takže to je sedmnáct let. Patnáct let jsme spolu vedly galerii.“

Zmlkla a k Eričině velkému překvapení si zapálila cigaretu. Z nějakého důvodu si ji neuměla představit jako kuřačku. Ruka se jí lehce chvěla a hluboce se nadechla. „Neuvažovala jste o tom, proč nepřišla do práce? V koupelně už ležela asi týden, než jsme ji našli.“

Napadlo ji, že se měla na totéž zeptat i Henrika.

„Vím, že je to divné, ale ne… Alex…,“ zaváhala, než dořekla, „Alex si dělala vždycky to, co chtěla. Bývalo to dost frustrující, ale já jsem si časem zvykla. Nezmizela poprvé. A pak se za pár dní znovu objevila, jako by se nic nestalo. Dostatečně mi to kompenzovala, když jsem byla doma s dětmi a ona se o galerii starala sama. Mám stále pocit, že to tak bude i teď. Že se prostě najednou objeví ve dveřích. Jenomže tentokrát se to nestane.“

V koutku oka se jí objevila slza.

Erika se zahleděla do šálku a nechala Francine, aby si diskrétně osušila oči. „A jak reagoval Henrik, když Alexandra zmizela?“

„Setkala jste se s ním. V jeho očích nemohla udělat žádnou chybu. Celých patnáct let ji zbožňoval. Chudák Henri.“

„Proč chudák?“

„Alexandra ho nemilovala. Jednou by to musel pochopit.“

První cigareta dohořela a Francine si hned zapálila další.

„Za ty roky jste se určitě dobře znaly.“

„Nemyslím si, že ji někdo opravdu znal. I když já možná o trochu více než Henri. Vždycky si odmítal sundat růžové brýle.“

„Henrik mi naznačil, že měl během manželství pocit, že mu Alexandra něco skrývá. Myslíte si, že to tak bylo? A pokud ano, o co mohlo jít?“

„To bylo od něho nečekaně jasnozřivé. Možná, že jsem ho trochu podcenila.“ Zvedla krásně formované obočí. „Na vaši první otázku říkám ‚ano‘. Vždycky jsem měla pocit, že s sebou něco vleče. Na druhou otázku je bohužel odpovědí ‚ne‘, nemám ani nejmenší tušení, oč mohlo jít. I přes naše dlouholeté přátelství byla někde mez, přes kterou nikomu nedovolila zajít. Akceptovala jsem to, ale Henri ne. Dříve nebo později by ho to zlomilo a já si ostatně myslím, že spíš dříve.“

„Proč?“

Francine zaváhala.

„Bude prováděna pitva, ne?“

Ta otázka Eriku překvapila. „Ano, při sebevraždě se to vždycky dělá. Proč se ptáte?“

„V tom případě vám něco řeknu, protože se to stejně zjistí. Budu mít alespoň čistější svědomí.“

Pečlivě zamáčkla cigaretu. Erika napětím zadržela dech, ale Francine si dopřála dost času na zapálení třetí. Její prsty nenesly žádné známky kuřáckého zažloutnutí. Erika usoudila, že normálně Francine tolik nekouří.

„Asi víte, že v posledním půlroce bývala Alex ve Fjällbace o hodně častěji než dříve.“

„Ano, v tak malém městě fungují tamtamy. Podle místních klepen tam bývala skoro každý víkend. Sama.“

„Sama – to je upravená skutečnost.“ Francine znovu zaváhala, až se Erika málem naklonila přes stůl, aby s ní mohla zatřást a dostat z ní pravdu. Byla napjatá.

„Ano, někoho tam potkala. Jednoho muže. Jistě, nebylo to poprvé, kdy měla milostnou aféru, ale tentokrát jsem získala pocit, že je to jiné. Poprvé za dobu, co se známe, mi připadala spokojeně. A ostatně, já si skutečně nemyslím, že by si sama vzala život. Někdo ji musel zavraždit, o tom vůbec nepochybuji.“

„Jak si tím můžete být tak jistá? Ani Henrik neví, jestli byla schopná se zabít.“

„Byla těhotná.“

Informace Eriku velice překvapila. „Věděl o tom Henrik?“ zeptala se.

„Nevím. Ale v žádném případě nečekala jeho dítě. Mnoho let už spolu intimně nežili. I pokud by k tomu však někdy došlo, Alex s ním dítě mít nechtěla. Přesto, že on po tom nesmírně toužil. Ne, otcem dítěte musel být určitě ten nový muž v jejím životě – ať už je to kdokoliv.“

„Nezmínila se, o koho jde?“

„Ne. Jak jistě víte, Alex se nesvěřovala. Musím přiznat, že mě hodně překvapila, když se vůbec zmínila o dítěti, ale je to jeden z důvodů, proč nevěřím, že by si mohla vzít život. Tolik překypovala štěstím, že nedokázala mlčet. To očekávané dítě milovala a nikdy by neudělala nic, co by mu mohlo ublížit, tím méně ho v sobě zabít. Po prvé jsem ji viděla zářit. Měla jsem ji moc ráda.“ Smutným hlasem ještě dodala: „Připadalo mi, jako by se rozhodla vypořádat se svou minulostí. Netuším jak, ale z různých občasných náznaků se mi ten pocit nabízel.“

Otevřely se dveře galerie a někdo si na rohožce otřepával sníh z bot. Francine se zvedla. „Nejspíš přišel zákazník. Musím se o něj postarat. Doufám, že jsem vám aspoň trochu pomohla.“

„To určitě. Jsem moc ráda, že vy i Henrik jste byli tak sdílní.“

Šly spolu k východu a Francine cestou ujistila zákazníka, že se mu bude okamžitě věnovat. Zastavily se před obrovským plátnem s bílými čtverci na modrém pozadí a podaly si ruku.

„Utište mou zvědavost, na kolik přibližně přijde takový obraz? Pět nebo deset tisíc?“

Francine se usmála. „Spíš padesát.“

Erika hvízdla. „Tak to vidíte. Víno a umění, to je pro mě hotová záhada.“

„A já zase stěží napíšu nákupní seznam. Prostě máme každá svou specializaci, v níž jsme dobré.“

Zasmály se. Erika se zahalila do dosud mokrého pláště a vydala se ven.

Déšť se měnil ve sníh a sníh ve sněhovou plískanici, když vyjela pod hranicí povolené rychlosti. Skoro půl hodiny jí trvalo, než se propletla městem na správnou výpadovku. Konečně se blížila k Uddevalle. Svírání žaludku jí připomnělo, že se za celý den nenajedla. Zahnula z E6 u nákupního střediska Torp severně od města a vjela k McDonalds. V autě na parkovišti snědla sýrový hamburger a znovu vyrazila na dálnici. V myšlenkách se jí proplétaly oba rozhovory, s Henrikem i Francine. Vykreslovaly jí ženu, která si kolem sebe postavila vysokou zeď. Přirozeně Eriku hrozně zajímalo, kdo mohl být otcem dítěte. Francine byla přesvědčená, že Henrik ne, ale do ložnice druhého nikdy nikdo nevidí, takže to Erika zatím nevylučovala. Ale jestli měla pravdu, muselo se to týkat muže, se kterým se Alex každý týden scházela ve Fjällbace. Pokud ovšem nenavázala další vztah přímo v Goteborgu.

Alexandra žila s lidmi kolem sebe jakoby paralelně. Dělala, co chtěla, bez ohledu na to, jak to ovlivní její okolí, především Henrika. Francine nechápala, jak mohl Henrik akceptovat manželství za těchto podmínek, a Erice dokonce připadalo, že jím za to Alexandřina kolegyně i trochu opovrhovala. Ona sama však víc než dobře rozuměla tomu, jak může takový mechanismus fungovat. Mnoho let měla před očima manželství své sestry Anny a Lucase. Tížil ji pocit, jestli i ona nenese podíl viny za Anninu neschopnost změnit svou životní situaci, a dokonce i za nedostatek její samostatnosti. Když se Anna narodila, bylo jí pět let, a Erika ji od první chvíle ochraňovala před skutečností, která jí samé přinesla nejeden šrám. Anna se nikdy nemusela cítit osamělá a postrádat matčinu lásku. To, co jí neposkytla matka, jí v plné výši nahrazovala Erika, která nad ní bděla s mateřskou úzkostí.

Annu bylo snadné milovat. Bylo to bezstarostné dítě, které nic netušilo o chmurnějších stránkách života, a žilo pro daný okamžik. Přemoudřelou a věčně ustaranou Eriku fascinovala energie, jíž Anna neustále překypovala. Se samozřejmostí přijímala sestřinu péči, ale málokdy jí vydržela sedět na klíně nebo se delší chvíli mazlit. V dospívání byla dost divoká, dělala, co ji napadlo, byla lehkovážná a dost sobecká holčička. Erika si v jasnějších chvílích musela přiznat, že ji rozmazlila a ochraňovala přespříliš. Vedla ji snaha nahradit sestře to, co jí samé chybělo.

Když se Anna setkala s Lucasem, stala se pro něho snadnou kořistí. Oslnil ji svým zevnějškem, ale neviděla to, co skrýval pod povrchem. Pomalu, pozvolna ukrajoval její radost ze života a sebedůvěru, až se změnila v krásného ptáčka v kleci. Neměla ani tolik síly, aby pochopila svůj životní omyl. Každý den Erika doufala, že ji Anna poprosí o pomoc. Do té doby nemohla víc než jí být nablízku.

Ne snad, že by ona sama měla šťastnější milostný život. Prožila několik nezdařených lásek. Většinou vztah ukončila ona. Když dospěl do určitého stadia, něco jí začalo vadit. Dusila se a pocit paniky ji nakonec přiměl k rozchodu. Zpět se neohlížela. A přesto si paradoxně vždycky přála mít rodinu a děti. Teď jí bylo pětatřicet a roky jí protekly mezi prsty jako zrnka písku.

Celý den se jí dařilo na Lucase příliš nemyslet, ale teď už před tím nemohla utíkat a musela zjistit, v jaké je situaci. Ale až zítra. Dnes potřebovala jen odpočívat, aniž by myslela na Lucase či Alexandru Wijknerovou.

Namačkala číslo na mobilu.

„Ahoj, tady je Erika. Jste večer doma? Mohu se na chvíli zastavit?“

Dan se vřele zasmál. „Jestli jsme doma? Copak nevíš, co se večer chystá?“

Na obou koncích sluchátka se rozlilo nerušené ticho. Erika se usilovně zamyslela, ale nic zvláštního ji nenapadlo. Nebyl svátek, nikdo neměl narozeniny, Dan a Pernilla se brali v létě, takže nemohli slavit výročí. „Ne, opravdu nevím. Řekni mi to.“ Z druhého konce se ozvalo silné povzdechnutí a Erika pochopila, že ta událost musí mít něco společného se sportem. Dan byl veliký sportovní fanoušek a kvůli tomu to mezi ním a Pernillou občas zajiskřilo. Ona sama našla způsob, jak přetrpět všechny večery, které musela prožít se zdánlivě významnou sportovní událostí na obrazovce, když právě byla u nich. Dan fandil Djurgardenu, a aby to bylo napínavější, předstírala, že fandí ASK – atletickému sportovnímu klubu. V podstatě ji ale sport vůbec nezajímal, zvlášť hokej ne, a Dana ještě více iritovalo, když její klub prohrával a jí to bylo jedno.

„Večer hraje Švédsko s Běloruskem!“

Vytušil, že jí to nic neříká, proto si ještě silněji povzdechl. „Chápeš vůbec, že je to obrovská událost?“

„Aha, takže jde o hokejový zápas. Myslela jsem, že se děje něco důležitého.“

Dobírala si ho a zřetelně mu naznačovala, že o večerní sportovní události nemá valné mínění. Usmívala se představě, že teď si Dan trhá vlasy. Podle něho se o sportu nesmělo žertovat.

„Takže se večer stavím, abych viděla, jak Salming prorazí ruskou obranu…“

„Salming! Copak nevíš, že skončil už před mnoha lety? Ty žertuješ, ne? Řekni, že to nemyslíš vážně.“

„Ano, opravdu s tebou žertuju. Tak nevědomá zase nejsem. Dobře, přijdu se podívat na Sundina. Je to ostatně strašně hezký mužský.“

Potřetí si těžce povzdechl. Tentokrát proto, že někdo mohl posuzovat takového hokejového giganta jinak než čistě sportovně.

„Radši toho necháme. Ale tentokrát nechci, aby to dopadlo jako minule! Žádné žvanění během zápasu, žádné komentáře, který z hráčů vypadá sexy, a především žádné otázky, jestli na sobě mají suspenzory nebo jestli si na dres navlékli podvlékačky. Chápeš?“

Erika potlačila smích a ozvala se vážným hlasem: „Čestné slovo…“

Potom hovor ukončila.

Dan a Pernilla bydleli v relativně novém řadovém domku ve Falkelidenu. Domy byly vystavené v rovných řadách, šplhaly se do Rabeského kopce a byly si tak podobné, že jeden od druhého šlo stěží rozeznat. Bylo to oblíbené místo pro rodiny s dětmi, především z toho důvodu, že se odtud nenaskýtal výhled na moře, a proto domy nebyly tak závratně drahé jako ty, které ležely blíže k moři.

Na projížďku byl hodně studený večer a auto silně protestovalo, když vyjížděla do strmého kopce. S ulehčením zahnula do ulice, kde bydleli její přátelé.

Erika zazvonila a okamžitě jí odpověděl dusot dětských nožek na předsíni. O vteřinu později dveře rozrazila malá dívenka v noční košilce až po paty, Lišen, nejmladší dcerka Dana a Pernilly. Prostřední Malin se zlobila, že dveře otevřela právě Lišen, a povyk nepřestal, dokud se z kuchyně neozvala Pernilla. Nejstarší Belindě bylo třináct a Erika ji onehdy zahlédla u stánku s párky obklopenou několika ochmýřenými mládenci s mopedy.

Jednu po druhé objala a holčičky zmizely stejně rychle, jako přiběhly.

Pernilla byla v kuchyni a s rozpálenými tvářemi připravovala jídlo. Na sobě měla zástěru s velkým tiskacím nápisem: „Polib kuchařku.“

Zdálo se, že se příprava jídla dostala do kritického bodu, protože Erice jen roztržitě zamávala a vrátila se ke kastrolům a pánvím, z nichž se kouřilo a syčelo. Erika vešla do obývacího pokoje, kde podle očekávání našla Dana, pohodlně sedícího v hlubokém křesle s nohama na skleněném stolku. V ruce držel televizní ovladač.

„Tak se mi zdá, že ty tu lenošíš, zatímco tvoje žena dře v potu tváře v kuchyni.“

„Ahoj. To víš, člověk jim musí ukázat, kde je jejich místo, a potom domov řídit pevnou rukou. To na ženy platí.“

Jeho teplý úsměv protiřečil slovům. Erika věděla, že Dan se jako hlava rodiny neprosazuje.

Rychle ho objala, usadila se do černého koženého křesla a také si opřela nohy. Dívali se na zprávy a Erika si znovu uvědomila – rozhodně ne poprvé – že své životy málem žili spolu.

Dan byl její první velkou láskou. Chodili spolu během studia na gymnáziu a tři roky byli nerozluční. Každý ale v životě chtěl něco jiného. Dan si přál zůstat ve Fjällbace a živit se stejně jako jeho otec i dědeček rybolovem. Erika se naproti tomu nemohla dočkat, až z malého hnízda vyletí. Dusila se tu a cítila, že budoucnost je pro ni někde jinde. Chvíli to spolu ještě zkoušeli i tak, Dan byl ve Fjällbace a Erika v Goteborgu, ale jejich životy směřovaly každý jinam. Po bolestném rozchodu se jim podařilo udržet přátelství, které po patnácti letech bylo stále silnější a hlubší.

Pernilla do jeho života vstoupila jako teplá utěšující náruč, když si nemohl zvyknout na to, že s Erikou už nemají společnou budoucnost. Pernilla byla u něho, když ji nejvíc potřeboval, a zbožňovala ho způsobem, který vyplňoval prázdnotu po Erice. Vidět ho s jinou dívkou bolelo, ale Erika brzy pochopila, že to bylo nevyhnutelné a že se to dříve nebo později stát muselo. Život šel dál.

Teď Pernilla a Dan měli tři dcery a Erika si byla jistá, že jejich vzájemná láska lety vzrůstá.

Zpočátku nebylo snadné, aby bývalí milenci zůstali přáteli. Pernilla manžela žárlivě střežila a na Eriku hleděla s hlubokou nedůvěrou. Časem ale uvěřila, že jí ho Erika skutečně nechce vzít, a všichni tři se začali přátelsky stýkat. Přispívala k tomu i skutečnost, že jejich dcery Eriku zjevně milovaly. Malé Lišen byla dokonce za kmotru.

„Pojďte večeřet,“ ozvalo se z kuchyně.

Na stole už stála kouřící mísa. Prostřeno bylo ale jen pro dva a Dan tázavě zvedl obočí.

„Jedla jsem s dětmi. Uložím je do postele.“

Erice bylo nepříjemné, že dělá takové potíže, ale Dan jen pokrčil rameny a nabral si plný talíř rybí polévky.

„Jak ses vlastně poslední dobou měla? Neviděli jsme tě už celou věčnost.“

Tón byl spíše starostlivý než vyčítavý, ale Erika i tak pocítila špatné svědomí, že se v poslední době málo ozývala. Měla toho prostě hodně.

„Snad to už bude lepší. Ale teď právě mám docela starosti s domem.“

„O co jde?“ podivil se Dan a pohlédl na ni nad talířem. „Přece ty i Anna ten dům milujete a vždycky si vyjdete vstříc.“

„My ano. Jenomže zapomínáš, že je tu i Lucas. Větří peníze a nechtěl by přijít o svou šanci. Na Annin názor se neohlížel nikdy a pochybuji, že teď by to mohlo být jiné.“

„Zatraceně! Měl bych ho potkat v temné noci na ulici. To by přestal být tak nafoukaný.“ Důrazně bouchl pěstí do stolu a Erika ani na vteřinu nepochybovala o tom, že by uměl dát Lucasovi pořádnou lekci. Už v mládí býval hodně silný a tvrdá práce na rybářské lodi ho ještě zocelila. I když laskavé oči prozrazovaly, že nejspíš by nikdy ani mouše neublížil.

„Zatím o tom nechci mluvit, musím se poradit, jak to vypadá po právní stránce. Zítra zavolám Marianně, je to jedna kamarádka, která pracuje jako právnička, a ta mi zjistí, jakou mám možnost zabránit prodeji. Dnes večer na to raději nechci myslet. Navíc jsem v poslední době zažila dost, aby mi materiální věci připadaly nevýznamné.“

„Ano, zaslechli jsme, co se stalo.“ Odmlčel se a potom dodal: „Jaké to je, takhle někoho najít?“

Erika se zamyslela.

„Smutné a strašné současně. Doufám, že do konce života už nic podobného nezažiju.“

Vyprávěla pak o článku, který hodlá napsat, a o rozhovoru s Alexiným manželem i její kolegyní. Dan mlčky poslouchal.

„Nechápu, proč se tak uzavírala před nejdůležitějšími lidmi ve svém životě. Měl bys jejího manžela vidět, zbožňoval ji. Ale asi to tak většinou chodí. Lidé se usmívají a tváří se šťastně, ale ve skutečnosti mají veliké problémy a starosti.“

Dan jí skočil do řeči.

„Poslyš, zápas začíná za tři vteřiny a já dám přednost hokeji před tvým filozofováním.“

„Neboj se. Vzala jsem si pro jistotu knížku, kdyby to začalo být nudné.“

Dan na ni vražedně pohlédl, ale hned si povšiml zlobivých jiskřiček v jejích očích.

Do zahájení se stačili usadit před televizí.

Marianne zvedla telefon po prvním zazvonění. „Marianne Svanová.“

„Ahoj, tady je Erika.“

„Ahoj, to je milé, že se ozýváš. Jak se ti daří? Dost na tebe myslím.“

Erice tak připomněla, že opravdu v poslední době svým přátelům moc nevolala, a mohli si tedy o ni dělat starost, ale ona sotva stačila mluvit s Annou. Doufala, že jí to všichni odpustí. Marianne byla dobrou přítelkyní od dob studia na univerzitě. Obě se věnovaly literatuře, ale teprve skoro po čtyřech letech Marianne pochopila, že nechce být knihovnicí, a začala studovat práva. Stala se úspěšnou advokátkou a jako velmi mladá už byla společnicí v největší a nejúctyhodnější göteborské právní kanceláři.

„No, vzhledem k okolnostem to ujde. Trochu si začínám dávat život do pořádku.“

Marianne nikdy nemilovala zbytečné řeči a svou neselhávající intuicí okamžitě pochopila, že kvůli povídání o počasí jí Erika nevolá.

„Co pro tebe mohu udělat? Je mi jasné, že o něco jde.“

„Opravdu se stydím, že jsem se tak dlouho neozvala, a hned potom od tebe loudím pomoc.“

„Ech, nežvaň. Co potřebuješ? Nějaký problém s dědictvím?“

„Ano, vlastně by se to tak dalo říct.“

Erika seděla u stolu a pohrávala si s dopisem, který přišel ranní poštou.

„Anna, nebo spíš Lucas, chce prodat dům ve Fjällbace.“

„Cože?“ Mariannu opustil obvyklý klid a vybuchla. „Co si o sobě k čertu myslí? Přece ten dům obě milujete!“

Erika ztratila sebeovládání a rozplakala se. Marianne se okamžitě uklidnila a telefonním sluchátkem k Erice proudila její účast.

„Co je s tebou? Chceš, abych za tebou přijela? Mohly bychom být večer spolu.“

Slzy Erice teď už opravdu tekly proudem, ale po chvilce vzlykání se uklidnila a otřela si oči.

„Jsi strašně hodná, ale už je to dobré. Opravdu. Prostě toho v poslední době bylo moc. Třídím věci po rodičích, zpozdila jsem se s knihou, nakladatel na mě naléhá, a ke všemu jsem v pátek našla svou nejlepší kamarádku z dětství ve vaně mrtvou.“ Slzami začal probublávat smích a nakonec se hystericky rozesmála. Až po chvilce se dokázala uklidnit.

„Řekla jsi, že jsi ji našla mrtvou? Nebo jsem ti dobře nerozuměla?“

„Bohužel, slyšelas dobře. Promiň mi to, je strašné, že se mohu smát. Byla to moje kamarádka z dětství. Alexandra Wijknerová. Vzala si život ve vaně domu po rodičích ve Fjällbace. Ostatně, neznáš ji? Ona a její manžel se pohybovali v nejvyšších göteborských kruzích a o takových lidech se na veřejnosti hodně mluví, ne?“

Usmála se a věděla, že totéž právě udělala i Marianne. Když byly studentky, hodlala Marianne bojovat za práva chudých. Obě věděly, že během let musela své postoje trochu změnit, aby splynula s prostředím, spojeným s prací úspěšné advokátní kanceláře. Teď nosila značkové oblečení a halenky na uzel a chodila na koktejlové party, ale Erika věděla, že tím jen Marianne zakrývá své rebelantství.

„Henrik Wijkner, ano, o tom jsem slyšela. Máme i nějaké společné známé, ale osobně jsme se nikdy nesetkali. Podle řečí je to dost bezohledný obchodník. Takový typ, co je schopen před snídaní propustit stovku lidí, aniž by mu to pokazilo chuť k jídlu. Jeho žena měla nějaký butik?“

„Galerii. Abstraktní umění.“

Mariannina slova o Henrikovi ji zmátla. Vždycky se pokládala za dobrého znalce lidí, a na ni tak rozhodně nepůsobil.

Opustila téma a vrátila se k tomu, co jí leželo na srdci.

„Přišel mi dnes dopis od Lucasova advokáta. Předvolávají mě na pátek do Stockholmu k řízení o prodeji domu po rodičích a já vůbec netuším, co mám dělat. Jaká mám práva? A mám vůbec nějaká? Může to skutečně Lucas udělat?“

Cítila, že se jí znovu začínají chvět rty. Hluboce se nadechla, aby se trochu uklidnila. Za kuchyňským oknem se třpytil záliv po několika dnech dešťového tání a nočního mrazu.

Na okenním parapetu přistál šedivý vrabčák a připomněl jí, že má koupit lojovou kouli pro ptáky. Ptáček zvědavě nakláněl hlavičku a lehce klofal do rámu okna. Když se ujistil, že tam nic k jídlu není, odlétl.

„Jak víš, pracuji jako daňový poradce, nejsem odborník na rodinné právo, a tak ti to hned neřeknu. Ale uděláme to tak: já zavolám našemu expertovi a během dne se ti ozvu. Nejsi sama, Eriko. Zvládneme to.“

Bylo moc příjemné slyšet Mariannin uklidňující hlas, a když položila telefon, hned se cítila lépe, i když nevěděla víc než před chvílí.

Práce na ni volala. Nerada vytáhla svou biografii, ale nešla jí od ruky. Zbývalo jí napsat ještě větší polovinu a vydavatelství nedočkavě čekalo na první verzi knihy. Když si znovu přečetla dva listy, které právě vytvořila, nic se jí nelíbilo a všechno zase vymazala. Cítila nechuť a dřívější radost z práce se nedostavila. Proto raději napsala načisto článek o Alexandře a vložila ho do obálky. Pak bylo načase zavolat Danovi a trochu se pošťourat v jeho smrtelné ráně, kterou mu způsobila včerejší prohra Švédska.

Komisař Mellberg si spokojeně poklepal na mohutné břicho a napadlo ho, že by si mohl na chviličku zdřímnout. Neměl právě skoro nic na práci a to, co by se našlo, je celkem bezvýznamné.

Nebylo by od věci trávit bohatý oběd v klidu, ale sotva přivřel oči, ozvalo se rozhodné zaklepání na dveře. Vešla Annika Janssonová, sekretářka.

„Zatraceně, co se děje? Nevidíš, že mám práci?“

Snažil se vypadat zaměstnaně a začal se nesmyslně hrabat v hromadě papírů na stole, ale podařilo se mu jen převrátit šálek kávy. Natekla na všechny písemnosti a komisař sáhl po tom nejbližším, co měl po ruce – spodní části košile – aby ji mohl utřít.

„Krucinál! Proč já musím šéfovat takovému oddělení! Nenaučila ses respektu ke svým nadřízeným a nevíš, že máš zaklepat?“

Annika se ani nesnažila vysvětlit, že právě to udělala. Ze zkušenosti klidně čekala, až se nejhorší bouřka přežene.

„Předpokládám, že něco chceš,“ zasyčel nakonec.

Její hlas zazněl odměřeně. „Hledá tě oddělení soudní medicíny v Goteborgu. Přesněji řečeno patolog Tord Pedersen. Máš mu zavolat na toto číslo.“

Podala mu lístek s pečlivě zapsaným telefonem.

„Řekl, o co jde?“

Probudila se v něm zvědavost. V téhle díře moc často nepřišli do styku s patologií. Třeba to bude znamenat trochu zajímavé práce pro schopného policistu.

Roztržitě ji propustil, sevřel telefon mezi ramenem a bradou, a začal vzrušeně vyťukávat číslo.

Annika vycouvala z kanceláře a s bouchnutím za sebou zavřela. Složila se u vlastního psacího stolu a jako už mnohokrát předtím trpce uvažovala, kdo na jejich malou policejní stanici v Tanumshede poslal šéfovat právě Mellberga. Podle klepů, které mezi zaměstnanci kolovaly, se v Goteborgu znemožnil fyzickým útokem na zadrženého v policejní cele. Zřejmě nešlápl vedle jen tehdy, ale asi to byla poslední kapka. Jeho nadřízení ho už měli dost. Interní vyšetřování sice nic neprokázalo, ale zjevně se báli, co dalšího by ještě mohl způsobit. Přeřadili ho na místo komisaře malé policejní stanice v Tanumshede. Každý z dvanácti tisíc obyvatel, z nichž většina byla bezúhonná, mu připomínal jeho ponížení. Jeho bývalý šéf v Goteborgu doufal, že se Mellberg v malém městě nedopustí žádné větší škody. Dosud se choval korektně. Na druhé straně ale také nebyl k žádnému užitku.

Annika měla dříve svou práci moc ráda, ale pod Mellbergovým vedením se to změnilo. Nestačilo, že to byl nestydatý mužský, ale ještě se sám viděl jako dar z nebes. Dvojsmyslné narážky, štípnutí do zadku a hrubost představovaly jen zlomek toho, co v poslední době v práci musela vydržet. Nejsměšnější na něm bylo, jak si sčesával vlasy přes pleš. Nechal zbývající vlasy růst do délky a potom si je upravoval nahoru způsobem, který připomínal opuštěné vraní hnízdo. Otřásla se při pomyšlení, jak musel vypadat rozčesaný, a byla dost ráda, že to nemusí vědět.

Zauvažovala, co jim asi chce soudní medicína. No jo, brzy se to jistě dozví. Na jejich stanici se všechny informace rozšíří během hodiny.

Bertil Mellberg naslouchal vyzvánění na druhé straně linky a pozoroval Anniku, jak couvá ze dveří. Pevná a pěkná, přesto ale příjemně zakulacená na správných místech. Dlouhé světlé vlasy, vysoká prsa a pořádný zadeček. Škoda, že pořád nosí dlouhé sukně a volné halenky. Na místě by bylo přiléhavější oblečení. Jako šéf by měl mít právo připomínek k oblečení personálu. Třicet sedm let, to si zjistil, když se podíval do jejích osobních záznamů. Je o víc než dvacet let mladší než on, přesně podle jeho chuti. O staré báby ať se stará někdo jiný. On se hodil pro ty mladší. Zralý, zkušený, dobře oblečený, a jistě nikdo netušil, že mu s lety ubylo trochu vlasů. Opatrně si sáhl na hlavu. V pořádku, seděly tam, kde měly. „Tord Pedersen.“

„Ahoj. Tady je komisař Bertil Mellberg z policejní stanice v Tanumshede. Prý jsi mě hledal.“

„Ano, to souhlasí. Týká se to úmrtí, co jste nám poslali. Ženy jménem Alexandra Wijknerová. Co vypadalo jako sebevražda.“

„Ano.“

Odpověď hned nepřicházela. Mellberg ji s napětím očekával.

„Včera jsem provedl její pitvu a sebevražda to rozhodně není. Někdo ji zavraždil.“

„Zatraceně!“

V rozrušení Mellberg znovu převrátil kávu, teď už vytekl jen malý zbytek. Košile mu opět posloužila a přibyly na ní další fleky.

„Jak to víš? Chci říct, je nějaký důkaz pro vraždu?“

„Zafaxuji ti okamžitě pitevní protokol, ale nevím, jestli z něho budeš moudřejší. Mohu ti říct nejdůležitější fakta. Okamžik, než si nasadím brýle.“

Mellberg poslouchal, jak doktor tiše prochází protokolem a souhlasně si při tom pobrukuje. Nedočkavě čekal, co se dozví.

„Tak tady to máme. Žena třicet pět let, fyzicky v dobré kondici. Ale to jste už věděli. Byla mrtvá asi týden, ale tělo bylo přesto naprosto zachovalé, především díky nízké teplotě v místnosti. Ledový povlak kolem spodní části trupu přispěl k uchování oběti. Na obou zápěstích má řezné rány, provedené žiletkou, která byla nalezena na místě. A tady kvůli tomu jsem začal mít podezření: oba řezy jsou stejně hluboké a rovné, což je dost neobvyklé, a nikdy k tomu nedochází při sebevraždě. Chápeš. Protože jsme praváci nebo leváci, je řez na jedné straně vždycky hlubší a rovnější, než když člověk musí použít ‚nesprávnou‘ ruku. Vyšetřil jsem její prsty a moje podezření narostlo. Ostří žiletky po sobě nechává nepatrné trhlinky a Alexandra žádné neměla. I to potvrzuje, že ji pořezal někdo jiný, kdosi přál, aby její smrt vypadala jako sebevražda.“

Pedersen se na okamžik odmlčel, ale hned zase pokračoval. „Kladl jsem si otázku, jak to někdo mohl udělat, aniž by se oběť bránila. Odpovědí je toxikologické vyšetření. V těle oběti jsme našli zbytky silných uspávacích léků.“

„A co to dokazuje? Třeba si je vzala sama.“

„Jistě, i to by mohlo být. Jenomže moderní medicína má na štěstí neuvěřitelné nástroje a metody. Díky nim dokážeme přesně spočítat dobu působení léku. Udělali jsme opakované testy z krve oběti a vždycky došli ke stejnému závěru. Alexandra Wijknerová se sama nemohla pořezat, protože když se její srdce zastavilo kvůli ztrátě krve, byla už delší dobu v hlubokém bezvědomí. Bohužel, přesné časové údaje ti poskytnout nemohu, tak daleko ještě věda nepokročila, ale není nejmenší pochybnost, že jde o vraždu. Doufám, že ji objasníte. Vy asi u vás mnoho vražd nemíváte, že?“

Pedersenův hlas vyjadřoval určitou pochybnost, kterou si Mellberg okamžitě vyložil jako kritiku své osoby.

„To máš pravdu, tady se opravdu moc nevraždí. Ale na štěstí jsem tu jen příležitostně a moje pracoviště je vlastně na policii v Goteborgu. Mnoholetá zkušenost mi jistě bude k užitku i tady. Venkovští policisti budou mít aspoň příležitost se poučit, jak takové vyšetřování vypadá. Budu s tím brzy hotov.“

Mellberg se domníval, že tímto pompézním prohlášením udělal na Pedersena dostatečně velký dojem a přesvědčil ho, že nemluví s žádným začátečníkem. Lékaři se vždycky dělají strašně důležití. Jeho práce už ale skončila a vyřešení případu leží na skutečném odborníkovi.

„Ještě jsem na něco zapomněl.“ Soudní lékař sám si ve stínu tohoto sebevědomí připadal úplně neschopný, a pod dojmem toho se málem zapomněl zmínit o dalších dvou důležitých objevech: žena byla těhotná ve třetím měsíci a už dříve dítě porodila.

„Nevím, jestli to bude pro vyšetřování důležité, ale čím více informací, tím líp,“ poznamenal Pedersen.

Mellberg se tiše ušklíbl a po několika nadbytečných frázích ukončili rozhovor. Pedersen s pocitem pochybnosti, s jakou kompetencí bude Mellberg případ řešit, a ten naopak s probuzenou svěžestí a nadšením.

Koupelnu policisti po nálezu těla prozkoumali, ale teď dohlédne na to, aby dům Alexandry Wijknerové byl znovu propátrán milimetr po milimetru.

2.

Zahříval v rukou pramen jejích vlasů. Krystalky ledu se rozpouštěly a máčely mu dlaně. Opatrně vodu olízl.

Opřel tvář o okraj vany a cítil, jak se do něho zakusuje mráz. Byla nádherná. Pokrytá ledem.

Pouto mezi nimi se nepřerušilo. Nic se nezměnilo. Nic nebylo jiné. Jsou oba stejní.

S určitou námahou pozvedl její ruku a dlaň opřel o svou. Propletl si prsty s jejími. Krev už zaschla a na kůži mu ulpěly malé šupinky.

Čas ve vztahu k ní neměl nikdy žádný význam. Roky, dny nebo týdny splývaly v okamžik, v němž důležitá byla jen její dlaň v jeho. Proto bylo její selhání tak bolestné. Její krev už nikdy nebude tělo zahřívat.

Než se zvedl, položil opatrně její ruku zpět.

Potom se už neotočil.

Eriku probudil z hlubokého bezesného spánku nějaký zvuk. Napřed ho nedokázala identifikovat, než jí došlo, že zvoní telefon. Vymrštila se z postele, aby ho stačila zvednout. „Erika Falcková,“ zachraptěla a s rukou položenou přes mluvítko si odkašlala.

„Promiňte, probudil jsem vás? Moc se omlouvám.“

„Ne, byla jsem už vzhůru,“ odpověděla automaticky, ale hned slyšela, jak nepravděpodobně to zní. Bylo víc než jasné, že mluví rozespale.

„V každém případě mi promiňte. Tady je Henrik Wijkner. Volala mi teď Alexina matka a žádala mě, abych se s vámi spojil. Zřejmě jí hned ráno volal nějaký nepříjemný policista ze stanice v Tanumshede. Dost bezohledným způsobem ji požádal, aby se k nim dostavila. Zřejmě je i moje přítomnost žádoucí. Neřekl, oč jde, ale tušíme to. Birgit to hodně rozrušilo, a protože ve Fjällbace momentálně není ani Karl-Erik, ani Julia, napadlo mě, jestli byste nebyla tak strašně hodná a nezastavila se u ní. Její sestra i švagr jsou v práci a ona je doma sama. Nedostanu se do Fjällbacky dříve než za nějaké dvě hodiny a byl bych nerad, kdyby musela být celou tu dobu sama. Vím, že na vás žádám hodně, vlastně se ani neznáme, ale nevím, na koho bych se tam mohl obrátit.“

„Jistěže za ní zajdu. Není to problém. Jen na sebe něco hodím a za čtvrt hodiny mohu u ní být.“

„To je skvělé. Jsem vám moc vděčný. Skutečně. Birgit nikdy nebyla moc silná a jsem rád, že bude trochu pod dohledem, než přijedu. Zavolám jí a řeknu, že jste na cestě. Já tam budu kolem dvanácté a domluvíme se, co dál. Zatím moc děkuji.“

S očima zalepenýma spánkem spěchala Erika do koupelny. Oblékla si to, co na sobě měla včera, a rychle si prohrábla vlasy. Nepatrně se nalíčila a během deseti minut seděla v autě. Z jejího domova v Sälviku to do Sosnové ulice netrvalo víc než pět minut a přesně čtvrt hodiny po Henrikově zavolání zvonila na dveře.

Zdálo se, že Birgit během těch několika dní zhubla o několik kilogramů a šaty na ní visely. Tentokrát nešly do obývacího pokoje, ale Birgit ji vedla rovnou do kuchyně.

„Jsem moc ráda, že jste přišla. Jsem strašně neklidná a snad bych vůbec nevydržela sedět sama, než Henrik dojede.“

„Říkal mi, že vám volali z policie v Tanumshede.“

„Ano, ráno hned v osm hodin volal komisař Mellberg a oznámil mi, že já, Karl-Erik a Henrik se ihned musíme dostavit do jeho kanceláře. Řekla jsem mu, že manžel kvůli nutné obchodní záležitosti odjel a že tu bude zítra, a zeptala jsem se, jestli to bude stačit. Vyjádřil se, že to nemůže akceptovat, ale prý zatím ať přijedu jen já a Henrik. Byl hodně nepříjemný. Zavolala jsem okamžitě Henrikovi a ten slíbil, že dorazí co nejrychleji. Bojím se, že jsem zněla hodně vyděšeně, a tak Henrika napadlo, že zavolá vám. Doufám, že jsem vám nezpůsobila potíže. Nejspíš zrovna netoužíte se zaplést do naší rodinné tragédie, ale nevěděla jsem, na koho bych se mohla obrátit. Kdysi jste bývala skoro jako naše dcera, a tak jsem si říkala, že…“

„S tím si vůbec nedělejte starosti. Moc ráda vám trochu pomůžu. Nezmínil se ten policista, o co jde?“

„Ne. Nic neprozradil. Ale já to tuším. Alexandra si určitě sama život nevzala!“

Erika položila ruku na Birgitinu paži.

„Nedělejte předčasné závěry. Možná, že máte pravdu, ale zatím bude lepší, když o tom nebudeme zbytečně uvažovat.“

Byly to hodně dlouhé dvě hodiny. Seděly u kuchyňského stolu a rozhovor vázl. Nakonec bylo slyšet jen tikání hodin. Erika malovala ukazováčkem kolečka na hladké ploše plastového ubrusu. Birgit byla oblečená a nalíčená stejně pečlivě jako minule, ale přesto působila jaksi opotřebovaně, jako na rozmazané fotografii. Zhubnutí jí neslušelo, protože i dříve byla na hranici přijatelné váhy. Navíc jí prohloubilo vrásky kolem očí a úst. Prsty svírala ouško kávového šálku. Pokud to dlouhé čekání cítila Erika jako hodně únavné, pro ni muselo být strašné.

„Nechápu, kdo by si mohl přát Alexandru zabít. Neměla žádné nepřátele. Žila normálním životem s Henrikem.“ Slova po dlouhém tichu zazněla jako výstřel z pistole.

„Zatím nevíme nic jistého. Neměly bychom o tom spekulovat, dokud se něco od policie nedozvíme,“ opakovala znovu Erika. Birgitino mlčení chápala jako souhlas.

Těsně po dvanácté zahnul Henrik na malé parkoviště před domem. Zahlédly ho kuchyňským oknem a šly se obléknout. Než stačil zazvonit, stály už přede dveřmi, připravené na cestu. Birgit s Henrikem se políbili na tváře, a když totéž čekalo Eriku, polekala se, jestli nezačne špatnou stranou. Nebyla na takové způsoby zvyklá. Šlo to ale bez problému a Henrikova voda po holení jí příjemně voněla.

„Půjdete doufám s námi.“

Erika už mířila ke svému autu, ale zastavila se. „Nevím, jestli by to bylo…“

„Byl bych vám moc vděčný.“

Nad Birgitinou hlavou se setkala s Henrikovým pohledem a s tichým povzdechem se usadila na zadní sedadlo jeho BMW. Dnešek bude hodně dlouhý.

Cesta do Tanumshede netrvala déle než dvacet minut. Společensky mluvili o počasí a o větru, i jak se venkov vylidňuje. Nic o tom, kam právě jedou.

Erika se zamyslela, co tu vlastně dělá. Copak nemá dost svých vlastních problémů? Přece není důvod, aby se zapletla do vyšetřování nějaké vraždy. Navíc její představa knihy se tak zřítila jako domeček z karet. Pokusila se nastínit první návrh a ten teď může rovnou vyhodit. Aspoň bude mít pádnější důvod věnovat se své biografii. I když možná by změna neškodila. Dokonce by to snad mohlo být ještě lepší. Zápletka s vraždou je také zajímavá.

Najednou si uvědomila, kde je a o čem uvažuje. Alex není žádná vymyšlená románová postava, která by se chovala podle něčího nápadu. Byla to skutečná osoba, milovaná opravdovými lidmi. V zrcátku pozorovala Henrika. Vypadal stejně nevzrušeně jako minule, i když mohl čekat zprávu, že jeho žena byla zavražděná. A není to vlastně tak, že většinou vraždí lidé z nejbližšího okolí oběti? Znovu se za své myšlenky hluboce zastyděla. Silou vůle se snažila od těchto úvah odpoutat a s povděkem viděla, že dojíždějí na místo. Teď to prostě musí všechno zvládnout, aby se pak mohla vrátit ke svým, ve srovnání s vraždou triviálním starostem.

Na stole ležela obrovská hromada papírů. Bylo překvapivé, že tak malá policejní stanice mohla shromáždit tolik údajů o zločinech. Samozřejmě, v naprosté většině šlo o bezvýznamné záležitosti, ale každé oznámení se musí vyšetřit, a proto tu teď bylo administrativy jako někde na východě Evropy. Nebylo by to tak zlé, kdyby Mellberg něco dělal, místo aby celé dny seděl na tlustém zadku. Teď aby zastal práci i za šéfa. Patrik Hedström si povzdechl. Bez šibeničního humoru by to tu nevydržel. V poslední době ho ale čím dál častěji napadalo, jestli právě tohle je smyslem života.

Dnešní schůzka znamenala vítanou změnu v každodenní rutině. Mellberg ho požádal, aby byl přítomen při rozhovoru s matkou a manželem ženy, zavražděné ve Fjällbace. Jako člověk chápal, že jde o velikou tragédii, a soucítil s ženinými blízkými, ale na druhou stranu se zřídkakdy v práci přihodilo něco napínavého, a tak byl plný vzrušeného očekávání.

Na Vysoké policejní škole se učili technice výslechů, ale zatím měl opravdu málo příležitosti ji vyzkoušet v praxi, při vyšetřování krádeže kol nebo napadení. Pohlédl na hodinky. Byl čas vydat se do Mellbergovy kanceláře, kde mělo dojít k rozhovoru. Nešlo o výslech v pravém slova smyslu, ale bylo to důležité. Matka oběti si byla od začátku jistá, že nejde o sebevraždu. Byl zvědavý, čím zdůvodní své tvrzení, které se nakonec ukázalo jako správné.

Vzal si blok, propisku a šálek kávy a vydal se po chodbě k šéfovi. Protože měl plné ruce, musel použít loket a nohu, aby otevřel a zase zavřel, a proto ji uviděl až poté, co všechno odložil na stůl. Srdce se mu na zlomek vteřiny zastavilo. Bylo mu znovu deset let a snažil se ji zatahat za vlasy. O vteřinu později měl patnáct a přemlouval ji, aby nasedla na jeho moped a projela se s ním. Bylo mu dvacet a vzdal se všech nadějí, protože se odstěhovala do Goteborgu. Po krátkém zamyšlení došel k úvaze, že je to nejméně šest let, kdy ji zahlédl naposled. Byla stále stejná. Vysoká a ohebná. Vlasy dlouhé po ramena se jí vlnily a plavé tóny se spojovaly do teplé barvy. Už jako malá byla Erika hezká a všiml si, že o sebe stále pečlivě dbá. Rozzářila se, když ho spatřila, ale protože na něho Mellberg vrhl káravý pohled a naznačil mu, aby se posadil, jen ji tiše pozdravil.

Měl před sebou hodně zaraženou skupinku lidí. Matka Alexandry Wijknerové byla malá a drobná, na jeho vkus s příliš těžkým zlatým šperkem na krku. Měla perfektní účes i oblečení, ale vypadala hodně vyčerpaně, s tmavými kruhy kolem očí. Na jejím zeti takové známky žalu neviděl. Pohlédl do svých papírů se základními informacemi: Henrik Wijkner, úspěšný podnikatel z Goteborgu, s významným majetkem předávaným z generace na generaci. Dalo se to poznat nejen z kvality oblečení nebo vůně drahé vody po holení, která se vznášela v místnosti. Bylo tu navíc ještě něco nedefinovatelného. Snad samozřejmá jistota, s jakou bral své postavení, vycházející z toho, že nikdy nic v životě nepostrádal. 1 když vypadal napjatě, byl si Patrik jist, že po celou dobu měl situaci pod kontrolou.

Mellberg seděl za svým psacím stolem. Přestože měl košili zastrčenou do kalhot, skvrny od kávy byly vidět na různých místech jako podivný vzor látky. Během promyšleného ticha pozoroval každého z účastníků a uhladil si vlasy na pleši, které se posunuly trochu příliš na stranu. Patrik se snažil nehledět na Eriku a pokusil se koncentrovat na Mellbergovy kávové skvrny.

„No, jistě víte, proč jsem vás sem zavolal.“ Mellberg udělal další přestávku. „Jsem komisař Bertil Mellberg, šéf zdejší policejní stanice, a toto je Patrik Hedström, který mi bude asistovat během vyšetřování.“

Patrik seděl kousek od trojice příchozích a Mellberg k němu pokývl.

„Vyšetřování? Takže byla zavražděna?“ Birgit se naklonila na židli a Henrik jí rychle položil paži kolem ramen.

„Ano, mohu konstatovat, že vaše dcera si život sama nevzala. Sebevražda je podle soudního lékaře naprosto vyloučená. Pochopitelně nemohu jít do všech detailů. Jsme si jisti, že byla zavražděna především podle toho, že v okamžiku, kdy jí někdo přeřízl žíly, byla v hlubokém bezvědomí. V krvi měla velké množství léků na spaní a někdo ji ve chvíli, kdy už nebyla při vědomí, přemístil do vany, napustil vodu a žiletkou jí přeřezal zápěstí ve snaze, aby to vypadalo jako sebevražda.“

Na ochranu před ostrým poledním sluncem byla v místnosti zatažena záclona.

Pulzovaly zde city. Matce se zjevně ulevilo, že se Alexandra nezabila sama. „A víte, kdo jí to udělal?“

Birgit z kabelky vytáhla malý vyšívaný kapesníček a opatrně si osušila koutky očí, aby si nerozmazala mejkap.

Mellberg sepjal ruce přes mohutné břicho a probodl očima přítomné. Důležitě si odkašlal.

„To byste mi měli prozradit právě vy.“

„My?“ Henrikův hlas zněl upřímně překvapeně. „Jak bychom to mohli vědět? To musel udělat nějaký šílenec. Alexandra žádné nepřátele neměla.“

„To říkáte vy.“

Patrik měl pocit, že na zlomek vteřiny přelétl přes Henrikův obličej stín, ale hned zase zmizel. Patrik vždycky cítil zdravou skepsi vůči mužům jeho typu. Těm, kteří přišli na svět jako vítězi. Kteří měli všechno, aniž o to museli sebeméně usilovat. Jistěže je příjemný a sympatický, ale pod povrchem Patrik tušil spodní proudy, naznačující komplikovanější osobnost. Za pohlednými tahy obličeje prosvítala bezohlednost a uvažoval, co znamená absolutní nedostatek zvědavosti po Mellbergově prohlášení, že jeho žena byla zavražděná. Myslet si to je jedna věc, ale slyšet to jako fakt je jiné. Tolik se alespoň naučil během těch deseti let, co pracoval jako policista.

„Podezříváte snad nás?“

Birgit vypadala stejně užasle, jako kdyby se jí Mellberg proměnil před očima v někoho jiného.

„Statistika vražd mluví jasně. Většina pachatelů bývá z okruhu rodiny. Netvrdím, že je tomu tak i v tomto případě, ale jistě chápete, že se o tom musíme ujistit. Obrátíme každý kámen, to vám osobně garantuji. Se svou bohatou zkušeností z vyšetřování vražd,“ znovu se odmlčel, „to v krátké době vyřešíme. Chci, abyste mi napsali zprávu, co jste dělali v tom časovém úseku, kdy podle všeho Alexandra zemřela.“

„A jaké doby se to tedy týká?“ zeptal se Henrik. „Poslední s ní mluvila Birgit, ale potom jí nikdo nevolal až do neděle, takže se to mohlo stát i v sobotu. Já jsem ji sháněl v pátek v půl desáté večer, ale telefon nezvedla. Tou dobou chodívala na procházku před spaním, a tak jsem předpokládal, že je právě venku.“

„Soudní lékař může potvrdit jen to, že byla mrtvá asi týden. Přirozeně si zkontrolujeme údaj, kdy jste jí volal. Podle naší informace patrně zemřela někdy před devátou v pátek večer. Zjistili jsme, že kolem šesté, patrně hned po svém příjezdu, volala muži jménem Lars Thelander, že jí nefunguje topení. Nemohl k ní jít okamžitě, ale slíbil, že přijde nejpozději v devět večer. Podle jeho svědectví tam dorazil přesně v devět a klepal na dveře. Nikdo mu ale neotevřel, a tak po chvilce marného čekání jel domů. Podle naší pracovní hypotézy tedy zemřela někdy během večera po svém příjezdu do Fjällbacky. Není možné, že by zapomněla na opraváře, když pomyslíme, jaká v domě byla zima.“

Pramen vlasů se mu opět svezl na stranu a Patrik viděl, že Erika z té zvláštnosti nemůže spustit oči. Patrně bojovala s pocitem, že musí vyskočit a připlácnout vlasy na správné místo. Všichni jeho kolegové už tou fází prošli.

„V kolik hodin jste s dcerou mluvila?“ Mellberg se obrátil k Birgit.

„Ehm… už si to přesně nepamatuju.“ Zamyslela se. „Možná tak kolem sedmé. Ve čtvrt na osm nebo v půl osmé. Mluvily jsme spolu jen chviličku, protože Alex řekla, že má návštěvu.“ Zbledla. „Mohl to snad být…?“

Mellberg slavnostně přitakal. „Ano, opravdu to není nemožné. Ale vyšetřit to už bude naše práce a mohu vás ujistit, že případu věnujeme všechny síly. V našem vyšetřování je vyloučení podezřelých jedním z nejdůležitějších úkolů, takže buďte tak hodná a všechno z toho pátku nám podrobně sepište.“

„Potřebujete alibi i ode mne?“ zeptala se Erika.

„To asi nebude třeba. Ale naproti tomu potřebujeme zprávu o všem, co jste zahlédla v domě, když jste ji nalezla. Nechte písemnou zprávu u inspektora Hedströma.“

Všechny oči se obrátily k němu a Patrik přitakal. Začali se zvedat.

„Je to moc tragická událost. Hlavně při pomyšlení na dítě,“ dodal ještě komisař.

Pohlédli na něho. „Dítě?“ nechápala Birgit a střídavě hleděla na Mellberga a Henrika.

„Ano, podle soudního lékaře byla ve třetím měsíci těhotenství. To přece pro vás nemůže být žádným překvapením.“

Mellberg se ušklíbl a šelmovsky pohlédl na Henrika. Patrik se hluboce styděl za šéfovo netaktní chování.

Henrikův obličej postupně bledl a nabýval barvy mramoru. Birgit na něho překvapeně pohlédla. Erika zůstala jako zkamenělá.

„Vy jste čekali dítě? Proč jste mi o tom nic neřekli? Panebože!“

Birgit si k ústům přitiskla kapesník a nezadržitelně se rozplakala, teď už bez ohledu na nalíčení. Barva jí v proudech tekla po tvářích. Henrik jí znovu položil paži kolem ramen, ale nad její hlavou se setkal s Patrikovým pohledem. Bylo zjevné, že o Alexině těhotenství nevěděl. Z Eričina nešťastného pohledu však Patrik poznal, že ona ano.

„Promluvíme si o tom doma, Birgit.“ Obrátil se k Patrikovi. „Dostanete mou písemnou zprávu o pátečním večeru. Asi s námi potom ještě budete chtít mluvit.“

Patrik přikývl a tázavě pohlédl na Eriku.

„Henriku, hned jsem u vás, jen si vyměním několik slov s Patrikem. Mnoho let se známe.“

Zůstala stát na chodbě, zatímco Henrik odváděl Birgit k autu.

„Nikdy bych nečekal, že se tu s tebou setkám,“ ozval se Patrik. Pohupoval se nervózně na špičkách.

„Ano. Kdybych se nad tím zamyslela, mohlo mě napadnout, že tu pracuješ.“

Pohrávala si s řemínkem kabelky a pohlédla na něho s hlavou na stranu. Všechna její gesta si dobře pamatoval.

„Už hodně dlouho jsme se neviděli. Omlouvám se, že jsem nepřišel na pohřeb tvých rodičů. Jak to všechno s Annou zvládáte?“

Navzdory její výšce mu připadala maličká a musel se bránit touze pohladit ji po tvářích.

„Jde to. Anna se hned po pohřbu vrátila domů a já jsem tu na pár týdnů zůstala, abych probrala pozůstalost. Není to snadné.“

„Slyšel jsem, že oběť našla nějaká žena z Fjällbacky, ale nenapadlo mě, že bys to mohla být ty. Jistě to pro tebe bylo strašné. A navíc jste se v dětství přátelily.“

„Na ten pohled nikdy nezapomenu. Musím teď ale běžet, aby na mě dlouho nečekali. Nechceš se někdy sejít? Ještě nějaký čas tu zůstanu.“

Chystala se k odchodu.

„Co bys řekla na sobotní večeři? Doma u mě v osm hodin? Adresu najdeš v telefonním seznamu.“

„Přijdu ráda. Tak ahoj.“

Jakmile mu zmizela z očí, projevil svou radost indiánským tancem hned na chodbě. Radost mu ale maličko povadla, když uvážil, co všechno musí dát v domě do pořádku, aby svou návštěvu nešokoval. Co od něho odešla Karin, neměl na udržování domácnosti dost sil.

S Erikou se znali od narození. Jejich matky byly tehdy nejlepší přítelkyně, spíše jako dvě sestry. Děti se od maličká spolu přátelily a dalo by se říct, že Erika byla jeho první láska. Připadalo mu, že ten cit si už přinesl na svět a byl pro něho druhá přirozenost. Erika na druhé straně přijímala jako dané, že ji tak oddaně obdivoval. Teprve když odešla do Goteborgu, pochopil, že všechno byl jen sen. Jistěže poté jeho životem prošly další dívky, a když se pak oženil s Karin, byl přesvědčen, že vedle sebe zestárnou. Ale Erika přesto v jeho myšlenkách zůstávala. Někdy na ni nepomyslel celé měsíce, jindy si na ni vzpomněl několikrát za den. Když se vrátil do kanceláře, nebyla hromada papírů na jeho stole o nic menší. S povzdechem se posadil a zvedl ten, co ležel nejvýš. Byla to jednotvárná práce a dovolila mu, aby se zamyslel nad sobotní večeří. V každém případě dezert je jasný. Erika miluje zmrzlin u.

Probudil se se strašnou pachutí v ústech. Včera pořádně pařili. Kamarádi přišli hned odpoledne a společně pili až dlouho do noci. Matně si vzpomínal, že tam někdy během večera přišla policie. Pokusil se posadit, ale celá místnost se s ním točila, a tak se rozhodl, že si ještě trochu poleží. Svědila ho pravá ruka a snažil se ji zvednout, aby na ni viděl. Klouby měl poškrábané a ulpěla na nich zaschlá krev. Zatraceně, byli trochu divocí, když tam ten čmuchal přišel. Vzpomínky se mu postupně vybavovaly. Kamarádi začali něco žvanit o sebevraždě. A někdo z nich ošklivě pomlouval Alexandru. Nadřazená, nafoukaná, to bylo to nejmenší, co o ní říkal. V tu chvíli se mu zatmělo před očima a pak si už vzpomínal jen na příšerný opilecký vztek. Pochopitelně, i on jí dával různá ošklivá jména, když byl naštvaný, že ho zklamala. Ale to bylo něco jiného. Ostatní tak o ní mluvit nesměli. Jen on měl právo ji soudit.

Zazvonil telefon. Snažil se ho ignorovat, ale nešlo to. Nakonec usoudil, že ho bude lepší zvednout, než aby mu zvuk rval mozek.

„Ano, Anders.“

Silně se zajíkal.

„Tady je máma. Jak se ti daří?“

„Ech, je to všechno na hovno.“ Snažil se posadit a opřít zády o stěnu. „Kolik je hodin?“

„Skoro čtyři. Odpoledne. Vzbudila jsem tě?“

„Née.“ Hlava mu připadala nepřiměřeně veliká a celou dobu mu padala mezi kolena.

„Byla jsem trochu nakupovat. Mluvilo se tam o něčem, co bych ti chtěla říct. Posloucháš mě?“

„Ano, zatraceně.“

„Zřejmě si Alex nevzala život. Někdo ji zavraždil. Chci jen, abys to věděl.“ Ticho.

„Haló, Andersi, slyšel jsi mě?“

„Jasně. Cos to říkala…, že Alex někdo zavraždil?“

„Ano, všichni to tvrdí. Její matka dnes prý byla v Tanumshede na policii a tam jí to řekli.“

„K čertu. Mami, já toho teď mám hodně. Uslyšíme se později.“

„Andersi? Andersi?“

Zavěsil.

S příšernou námahou se osprchoval a oblékl. Po dvou panadolech si začal připadat trochu jako člověk. Vodka v láhvi v kuchyni ho lákala, ale odolal. Teď bylo zapotřebí, aby vystřízlivěl. Alespoň na chvíli.

Znovu zazněl telefon a tentokrát ho nezvedl. Místo toho sáhl do skříňky na předsíni po telefonním seznamu. Rychle našel číslo, které potřeboval. Ruce se mu třásly, když je vytáčel. Zněly nekonečné signály.

Když konečně někdo sluchátko zvedl, rychle spustil: „Ahoj, to je Anders. Ne, nepokládej to, sakra, musíme spolu mluvit. Nemůžeš se tomu vyhnout. Přijdu za čtvrt hodiny a koukej, abys byl doma. Je mi zatraceně jedno, koho tam máš. Copak to nechápeš? Nezapomeň, kdo může ztratit nejvíc. Nežvaň. Odcházím. Uvidíme se za čtvrt hodiny.“

Anders zavěsil a po několikerém hlubokém nadechnutí si oblékl bundu a vyšel. Nenamáhal se za sebou zamykat. Z bytu se znovu ozýval rozčilený zvuk telefonu.

Erika se domů vrátila vyčerpaná. Domů jeli mlčky a chápala, že Henrik stojí před těžkým rozhodnutím: Jestli má Birgitě říct, že nebyl otcem dítěte, nebo jestli má mlčet a doufat, že se nic během vyšetřování nedostane ven. Erika mu ani trochu nezáviděla a nevěděla, jak by sama v jeho situaci reagovala. I když nejlepší asi bylo vždycky říkat pravdu.

Padal už soumrak a byla ráda, že její otec kdysi nechal instalovat venkovní osvětlení, které se zapnulo v okamžiku, kdy se k domu někdo blížil. Vždycky se hodně bála tmy. Když byla malá, věřila, že jako dospělá se už bát nebude, ale teď – v pětatřiceti – se dívala pod postel, aby se ujistila, že se tam nikdo neschovává. Dojemné.

Když v celém domě rozsvítila, nalila si velkou sklenici vína a složila se do proutěného křesla na verandě. Tma venku by se dala krájet, ale ona nevidoucíma očima hleděla před sebe. Cítila se strašně osamělá. Tolik lidí želelo Alexandry, její smrt je zničila. Erika měla jedinou sestru, Annu. Postrádala by ji aspoň ona?

S Alexandrou si byly jako děti velice blízké. Když se Alex začala uzavírat a nakonec se odstěhovala, jako by se jí zhroutil svět. Ji jedinou pokládala za skutečně blízkého člověka, kromě otce, který se na rozdíl od matky o ni opravdově zajímal.

Tak rázně postavila skleničku na stůl, až jí málem ulomila skleněnou nožičku. Připadala si jako na jehlách a nedokázala sedět na místě. Musela něco dělat. Nemělo smysl předstírat, že se jí kamarádčina smrt nedotkla. Nejvíc jí ale vadila skutečnost, že obrázek Alexandry, jak si ho vykreslila z představ její rodiny a přátel, se tak málo podobal té, kterou znala ona. I když se lidé s věkem mění, některé osobnostní rysy zůstávají. Alexandra, kterou jí ukazovali, byla pro ni cizí.

Zvedla se a natáhla si znovu plášť. Klíče od auta měla v kapse a na poslední chvíli si do druhé ještě vsunula kapesní svítilnu.

Dům ležel na kopci a ve fialovém světle z ulice vypadal osudově. Erika zaparkovala za školou. Přála si, aby ji nikdo nezahlédl.

Keře na pozemku nabízely vítanou ochranu, když opatrně kráčela ke vstupu. Doufala, že staré zvyky dosud platí, a nadzvedla rohožku. Byl tam náhradní klíč k domu, ukrytý na přesně stejném místě jako před pětadvaceti lety. Dveře maličko zavrzaly, ale nikdo ze sousedů jistě nemohl zvuk zaslechnout.

Vejít do temného domu bylo hodně nepříjemné. Strachem málem nedýchala a musela se několikrát nadechnout, aby se trochu uklidnila. Byla ráda, že si vzala baterku, a jen doufala, že bude dost nabitá. Proužek světla ji trochu uklidňoval.

Pátrala v přízemí a sama nevěděla, co hledá. Snad si světélka nikdo nevšimne a nezavolá na ni policii.

Pokoj byl veliký a krásný a povšimla si, že hnědý nábytek, který tu v jejím dětství stával, byl nahrazen novým, čistých světlých linií, ze severské břízy. Byla si jistá, že si Alex dům zařídila podle svých představ. Všechno bylo v perfektním pořádku. Nikde neviděla jediné smítko, dokonce nikde neležel ani žádný časopis. Nezahlédla nic, na co by se mohla blíže zaměřit.

Vzpomněla si, že kuchyně se nacházela za obývacím pokojem. Jediným nepořádkem v prostorné místnosti byl osamělý šálek od kávy, postavený ve dřezu. Zašla zpět do obývacího pokoje a po schodech nahoru. Nad schodištěm zahnula doprava a vešla do velké ložnice. Pamatovala si, že tu spávali Alexini rodiče, ale teď zjevně fungoval jako její a Henrikův pokoj. I tady bylo všechno vkusně zařízené, s nepatrně exotickým nádechem, vyvolaným patrně čokoládově hnědým a rudým textilem a africkými dřevěnými maskami na zdech. Pokoj byl hodně velký, s vysokým stropem, z něhož visel skleněný lustr. Alexandra zjevně nepropadla obvyklému pokušení obyvatel prázdninových vil zařídit dům od shora až dolů námořnickými drobnostmi. Tím vším, od závěsů s ulitami k deskám s námořnickými uzly, letní krámky ve Fjällbace přímo přetékaly. Na rozdíl od ostatních pokojů, do nichž nahlédla, vypadala ložnice zabydleně. Tu a
tam ležely osobní drobnosti. Na nočním stolku byly brýle a svazek básní Gustava Frödinga. Na zemi ležely odhozené punčocháče a na přehozu postele se válelo několik svetříků. Tady bylo konečně vidět, že Alexandra v domě bydlela.

Erika opatrně nahlížela do skříní a zásuvek. Pořád ještě netušila, po čem vlastně pátrá, a cítila se nepříjemně, že se hrabe v cizím hedvábném prádle a nahlíží do Alexandřiných intimních věcí. Na dně zásuvky něco zašustilo, ale než zjistila, co to je, uslyšela z přízemí šramot. Ztuhla s rukou plnou krajkových kalhotek a podprsenek. V tichém domě se jasně rozlehl zvuk dveří, které se tiše otvíraly a zavíraly. Erika se v panice rozhlédla kolem sebe. Jediné místo, kde se mohla schovat, bylo pod postelí nebo v některé ze skříní, které zaplňovaly celou stěnu. Ztuhla strachem a teprve, když zaslechla kroky na schodech, se vrhla do nejbližšího šatníku. Na štěstí se jeho dveře otevřely i zavřely bez vrznutí a Erika se rychle zabořila mezi oděvy. Neviděla, kdo do domu přišel, ale zřetelně slyšela, že se blíží. Přede dveřmi ložnice se kroky na okamžik zastavily, osoba na několik vteřin zaváhala a p
ak vešla. Erika si uvědomila, že něco drží v dlani a vzpomněla si, že je to papír, který našla v zásuvce. Rychle ho vsunula do kapsy bundy.

Sotva se odvažovala dýchat. Chtělo se jí kýchnout, ale podařilo se jí to potlačit.

Osoba v ložnici něco hledala. Zdálo se, že dělá přibližně totéž, co Erika právě před chvílí, než byla vyrušená. Jistě co nejdřív přijdou na řadu i skříně. Její panika stoupala a čelo se perlilo potem. Snažila se tisknout co nejvíc dozadu. Měla štěstí, právě v této skříni byly dlouhé pláště a Erika je před sebou nařasila. Snad nikoho nenapadne, že na dně skříně je o pár bot víc.

Prohledávání prádelníku trvalo nekonečně dlouho. Vdechovala prostředek proti molům a doufala, že žádný hmyz nepřežil.

Byl jen několik metrů od ní Alexandřin vrah? Kdo jiný měl důvod prohledávat její dům? Skoro zapomněla, že ani ona sama sem pozvánku nedostala.

Vtom se otevřely dveře skříně a ucítila závan čerstvého vzduchu. Zadržela dech. Zdálo se ale, že vetřelec nepředpokládá, že by ve skříni bylo něco zajímavého, a hned ji zase zavřel. Stejně letmo nahlédl i do ostatních. V následující chvíli uslyšela, že vychází ze dveří a schází po schodech dolů. Až hezkou chvíli poté, co zaslechla bouchnutí domovních dveří, se odvážila vylézt ze svého úkrytu. Bylo nesmírně příjemné se zase volně nadechnout.

Ložnice vypadala stejně, jako když sem před chvílí vešla. Ať už tu byl kdokoliv, počínal si opatrně a nenechal po sobě žádný nepořádek. Erika si byla jistá, že to nebyl žádný zloděj. Pohlédla blíže do skříně, v níž se ukrývala. Když se předtím tiskla k zadní stěně, cítila tam něco tvrdého. Odsunula pláště a viděla zarámované plátno, obrácené dozadu. Otočila ho k sobě. Obraz byl nádherný. Dokonce i ona jasně poznala, že ho namaloval nesmírně schopný umělec. Zobrazoval nahou Alexandru, ležící na boku s hlavou opřenou o ruku. Malíř použil jen teplé barvy a Alexandřin obličej byl plný jasu a klidu. Uvažovala, proč něco tak nádherného schovávala ve skříni, jistě se nemohla stydět. Sama byla stejně dokonalá jako obraz.

Erika ze sebe nemohla setřást pocit, že jí je na obraze něco povědomého, že něco takového viděla už dříve…, i když jistě ne právě toto plátno. Muselo jít o něco jiného. V pravém rohu chyběla umělcova signatura a na zadní straně stálo jen datum – 1999. Opatrně ho zasunula zpět do skříně.

Ještě jednou obhlédla pokoj. Připadalo jí, že tu něco chybí, ale nenapadlo ji, co by to mohlo být. No, třeba si vzpomene později. Neodvažovala se v domě zůstat déle. Zamkla a klíč uložila zpět, kde ho vzala. Nebyla klidná, dokud neseděla v autě. Pro dnešek bylo pátrání dost. Pořádný doušek koňaku ji jistě trochu uklidní. Co ji to jen proboha napadlo, aby tam jezdila? Nejraději by si dala pár pohlavků. Když vjela do své garáže, uvědomila si, že odtud odjížděla před necelou hodinou. Docela ji to překvapilo. Připadalo jí to jako celá věčnost.

Stockholm se ukazoval z té lepší stránky. Přesto se malomyslnosti nedokázala zbavit. Normálně by se radovala ze slunečních paprsků, které zářily nad Riddarským zálivem, když projížděla přes Västerbronský most. Schůzka byla svolaná na druhou hodinu a Erika se celou cestu z Fjällbacky marně snažila najít řešení. Marianne jí velice jasně vysvětlila její postavení. Pokud bude Anna a Lucas trvat na prodeji, nezbývá jí než s ním souhlasit. Jedinou alternativou by bylo vyplatit jim polovinu tržní ceny domu podle současných cen ve Fjällbace. Neměla ovšem ani zlomek požadovaného obnosu. Jistě, že ani ona by při prodeji nevyšla zkrátka. Její polovina mohla mít hodnotu asi dvou milionů, ale na tom jí nezáleželo. Žádné peníze na světě by nemohly ztrátu domu nahradit. Dělalo se jí špatně při pomyšlení, že nějaká nula, která věří, že námořnická čapka z něho udělá obyvatele pobřeží, nechá strhnout tu nád
hernou verandu na přední straně a vsadit panoramatická okna. A rozhodně nepřeháněla. Viděla to kolem sebe každodenně.

Zahnula k právní kanceláři do Runnebergovy ulice na Ostermalmu. Dům se sloupy vypadal vznešeně, obložený mramorem. Naposled na sebe pohlédla do zrcátka. Oblečená snad je pro tuto příležitost vhodně. Byla tu dnes poprvé, ale snadno dokázala odhadnout, jaký typ advokáta si Lucas zvolil. S předstíranou velkorysostí jí nabídl, že i ona si může přivést svého právního zástupce. Erika se však rozhodla přijít sama. Advokáta si nemohla dovolit.

Před oficiální schůzkou si přála setkat se s Annou a dětmi. Třeba ji mohli pozvat domů na kávu. Cítila trpkost nad sestřiným chováním, ale přesto byla odhodlaná udržet jejich vztah při životě.

Anna si ale myslela, že by to bylo příliš uspěchané. Lepší bude se sejít až v kanceláři. Než Erika stačila navrhnout, že si tedy mohou pohovořit po jednání, předešla ji Anna sdělením, že bude muset hned odejít na schůzku s jednou přítelkyní. To není náhoda, říkala si Erika. Anna se jí očividně chtěla vyhnout. Otázkou zůstávalo jen to, bylo-li to z její vlastní iniciativy, nebo jestli jednoduše Lucas nemínil připustit, aby se sestry setkaly v jeho nepřítomnosti. Bál se, že by Erika Annu přemlouvala.

Když vešla dovnitř, všichni už tam byli. Hleděli na ni s vážným výrazem, když se strnulým úsměvem podala ruku jeho dvěma právním zástupcům. Lucas jí na pozdrav jen pokývl, zatímco Anna se na ni za jeho zády odvážila zamávat. Posadili se a jednání začalo.

Netrvalo dlouho. Advokát suše a jasně vysvětlil to, co už Erika věděla. Že Anna a Lucas plným právem požadují prodej domu. Pokud jim chce Erika polovinu ceny vyplatit, může to udělat. V jiném případě bude dům nabídnut k prodeji, jakmile nezávislý odhadce provede odhad nemovitosti.

Erika se zahleděla Anně do očí.

„Ty to skutečně chceš udělat? Pro tebe dům nic neznamená? Pomysli, co by řekli naši rodiče, že ho chceš prodat, sotva zemřeli. Opravdu to ty tak chceš, Anno?“

Zdůraznila „ty“ a koutkem oka viděla, jak Lucas rozčileně svraštil obočí.

Anna sklopila oči a setřásla neviditelné smítko z elegantního kostýmu.

„K čemu nám dům bude? Se starými stavbami je jen spousta práce a pomysli, kolik peněz by stála údržba. Jsem si jistá, že by matka i otec uvítali praktický pohled na celou záležitost. Lucas a já si raději koupíme prázdninový domek na ostrovech poblíž Stockholmu, kde to budeme mít blíž. A nač ty sama dům potřebuješ?“

Lucas se na Eriku ušklíbl a s předstíranou láskyplností pohladil Annu po zádech. Ta se stále ještě neodvážila pohlédnout sestře do očí.

Eriku znovu napadlo, jak unaveně její malá sestřička vypadá. Byla hubenější než obvykle a černý kostým na ní visel. Pod očima měla tmavé kruhy a Erika zahlédla zapudrovaný modrý nádech pod lícní kostí. Zoufalství i bezmocnost této situace ji naplno zasáhly a probodla Lucase očima. Její pohled s klidem vydržel. Přijel sem přímo z práce a byl oblečen do pracovní uniformy: grafitově šedého obleku se zářivě bílou košilí a lesklou modrošedou vázankou. Vypadal elegantně a světaznale. Erika si byla jistá, že nemálo žen ho pokládá za atraktivního. Sama si však myslela, že v tazích jeho obličeje se zračí krutost. Měl hranatou bradu, ostré lícní kosti a hladké vlasy si sčesával dozadu z vysokého čela. Nevypadal na Angličana, spíše na seveřana se světlými vlasy a ledově modrýma očima. Horní ret měl vykrojený a plný jako žena, což mu dodávalo trochu lenošného, dekadentního vzhledu. Všimla si, že se jí za
hleděl do výstřihu a instinktivně si k tělu přitáhla kabátek. Jejího pohybu si povšiml a to ji pozlobilo. Nechtěla, aby si myslel, že si ho vůbec všímá.

Když schůzka skončila, Erika se na místě obrátila a vyšla, aniž by se zdržovala společenskými frázemi. Všechno bylo řečeno. Ozve se jí někdo, kdo přijde ocenit dům, a potom dojde k prodeji. Nemůže to zvrátit.

Ve svém bytě na Vasastanu měla podnájemníky, příjemný pár, který se připravoval k doktorátu. Nemohla se vrátit domů. Necítila se ale ani na to, aby se okamžitě vydala na pětihodinovou zpáteční cestu. Zaparkovala v parkovacím domě na Stureplanu a zašla do Humlegärdského parku. Potřebovala si utřídit myšlenky. Klid v krásném prostředí, ležícím jako oáza ve středu města, nabízel právě to, po čem toužila.

Sníh jistě na město napadal úplně nedávno, protože na trávnících ležel dosud bílý povlak. Ve Stockholmu vždycky stačil den nebo dva, aby se proměnil ve špinavou břečku. Položila si na lavičku teplé rukavice a sedla si na ně, aby ji to zespodu příliš nechladilo. Se zánětem močového měchýře si nebylo radno zahrávat a ona teď rozhodně nic takového nepotřebovala.

Nechala myšlenky volně plynout a pozorovala hemžení lidí, kteří spěchali kolem ní. Málem už zapomněla, jak se tu všichni stresují. Každý běžel a vypadal, že se honí za něčím, co nemůže stihnout. Zatoužila po Fjällbace. Ani sama nevěděla, jak moc si už za těch několik týdnů pobytu zvykla na klid. Jistěže měla hodně práce, ale současně tam nacházela poklid, jaký ve Stockholmu neznala. Člověk žijící bez rodiny tu byl izolovaný. Ve Fjällbace ne. Tam v dobrém i zlém nebyl nikdy sám. Lidé se o sebe zajímali, věděli o svých sousedech i známých. Někdy to přeháněli, klepy neměla ráda, ale když teď seděla tady a hleděla na městský blázinec, cítila, že se do něho už nedokáže vrátit.

Jako mnohokrát předtím se zamýšlela nad Alexandrou. Proč do Fjällbacky každý víkend jezdila? S kým se setkávala? A pak ta největší záhada: kdo byl otcem jejího dítěte?

Vzpomněla si na papír, který strčila do kapsy, když se ukrývala ve skříni. Jak to, že se už dávno nepodívala? Sáhla do pravé kapsy a vytáhla pomačkaný list. Prsty ztuhlými mrazem se ho pokoušela uhladit. Byla to kopie článku z místních novin. Nebylo na něm žádné datum, ale podle typu písma a černobílého obrázku soudila, že nemůže být ze současné doby, spíš někdy ze sedmdesátých let. Muže na fotografii poznávala, i to, o čem se v článku psalo. Proč si ho Alexandra na dně zásuvky schovala?

Zvedla se z lavičky a list zasunula zpět do kapsy. Tady odpověď nenašla. Bylo na čase se vrátit domů.

Pohřeb byl krásný a dojemný. Místní kostel ve Fjällbace byl plný. Většina přítomných ovšem Alexandru neznala, přivedla je sem zvědavost. Rodina a přátelé seděli na předních lavicích. Kromě rodičů a Henrika poznala Erika už jen Francine. Předpokládala, že vysoký plavý muž vedle ní je její manžel. Přátel tam mnoho nebylo. Lehce se srovnali do dvou lavic a dokreslovali Eričin obraz Alexandry.

Měla nepochybně velkou spoustu známých, ale ne přátel.

Sedla si na kůr. Když ji Birgit zahlédla před kostelem, zvala ji, aby se šla posadit s nimi, ale odmítla. Připadalo by jí pokrytecké sedět mezi rodinou. Vlastně pro ni Alexandra byla už dávno cizí.

Zavrtěla se na nepohodlné lavici. Celé dětství musely v neděli ona i Anna chodit do kostela. Pro dítě to bylo nesmírně nudné, poslouchat kázání a vyzpěvovat žalmy, jejichž melodii se dalo jen obtížně zapamatovat. Aby si zkrátila čas, vymýšlela si různé věci. Nejčastěji pohádky o princeznách a dracích, které ovšem nikdy na papír nezaznamenala. V dospívání protestovala proti účasti na bohoslužbách tak ohnivě, že se jim často vyhnula. Pokud přesto musela s rodiči jít, vymýšlela si romantičtější povídky. Ironií osudu vlastně vynuceným návštěvám kostela mohla děkovat za pozdější volbu povolání.

Svou víru dosud nenašla a kostel byl pro ni jen krásnou budovou s tradicí, nic víc.

Kázání, která musela vyslechnout v dětství, v ní nezanechala přání přiklonit se k církvi. Týkala se nejčastěji pekla a hříchů a neobsahovala jasnou víru v dobro, o níž věděla, že existuje. V současné době se hodně změnilo. Teď před oltářem stála žena, oblečená do kněžského, a místo o prokletí mluvila o světle, naději a lásce. Napadlo ji, že právě tak měl tehdy farář hovořit o Bohu.

Ze svého skrytého místa na kůru zahlédla vedle Birgit mladou ženu. Birgit se jí držela křečovitě za paži a opírala hlavu o její rameno. Erika ji vzdáleně poznávala, jistě to byla Julia, Alexina malá sestřička. Na tu vzdálenost ji moc neviděla, ale zdálo se jí, že jí matčin tlak není moc příjemný. Uhýbala, ale buď se o to její matka nestarala, nebo si toho ve svém rozrušení jednoduše nepovšimla.

Slunce pronikalo okny s olovnatými barevnými tabulkami. Lavice byla tvrdá a Erika cítila, že ji čím dál víc bolí záda. Naštěstí byl obřad docela krátký. Když skončil, zůstala ještě chvíli sedět a shora hleděla na vycházející.

Na modrém nebi ostře zářilo slunce. Průvod lidí kráčel z kopečku od chrámu ke hřbitovu, kde Alexandru uložili do vykopaného hrobu.

Před pohřbem rodičů nikdy nemyslela na to, jak je možné hrob vykopat v zimě, kdy je země promrzlá. Teď už věděla, že se musí nejdříve prohřát, aby šlo vyhloubit jámu přesně tak velkou, aby se do ní vešla rakev.

Cestou k místu, kam měla být Alexandra uložena, míjela rodinný hrob. Na okamžik se zastavila před pomníčkem. Na horním okraji ležel tlustý nános sněhu a ona ho opatrně odmetla. Pak došla k ostatním. Zvědavci se drželi o kousek dál a na místě teď zůstala už jen rodina a přátelé. Erika si nebyla jistá, jestli se k nim má připojit, ale nakonec se rozhodla, že chce Alexandru doprovodit na její poslední cestě.

Vpředu stál Henrik se sehnutou hlavou a ruce měl zasunuty hluboko v kapsách pláště. Oči upíral na rakev, kterou postupně pokrývaly květiny, nejvíce rudé růže.

Napadlo ji, jestli i on pomyslel na to, že je tu mezi shromážděnými možná také Alexandřin milenec.

Když byla rakev spuštěna dolů, vydala Birgit dlouhý žalostný vzlyk. Karl-Erik měl zoufalé suché oči a vší silou se snažil podpořit manželku, která se o něho opírala fyzicky i psychicky. Julia stála opodál. Henrik měl naprostou pravdu, když ji popsal jako ošklivé káčátko. Na rozdíl od sestry byla tmavovlasá, špatně ostříhaná. Měla hrubé rysy a zapadlé oči, které mžouraly zpod příliš dlouhé ofiny. Nebyla nalíčená a na obličeji měla jizvičky po akné z doby dospívání. Birgit proti ní vypadala ještě menší a drobnější než normálně. Její mladší dcera byla o dobrých deset centimetrů vyšší a měla těžké neforemné tělo. Erika fascinovaně pozorovala řadu protichůdných pocitů, které se na její tváři zračily. Bolest i vztek se střídaly velkou rychlostí. Neplakala. Ona jediná na rakev nepoložila žádné květiny, a jakmile skončil obřad, obrátila se zády k hrobu a spěchala odtud.

Erika přemítala, jaký asi byl mezi sestrami vztah. Muselo být hodně těžké se srovnávat s Alexandrou. Stále tahat za ten kratší konec. Julie i zezadu vypadala odmítavě, když rychlými kroky zvětšovala odstup mezi sebou a ostatními. Hlava jí zapadala mezi ramena.

K Erice přistoupil Henrik.

„Budeme mít malé smuteční pohoštění. Byli bychom moc rádi, kdybyste se k nám připojila.“

„Ehm… já opravdu nevím…“ Erika tonula v rozpacích. „V každém případě pojďte alespoň na chvíli.“

„Tak dobře. Domů k Ulle?“

„Ne. Uvažovali jsme o tom, ale nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme do rodinné vily. Alexandra ji milovala, ať už se tam stalo cokoliv. Máme na dům mnoho hezkých vzpomínek a sotva si ji můžeme líp připomenout někde jinde. I když chápu, že jít dovnitř vám může být trochu nepříjemné. Chci říct, že z poslední doby na vilu hezkou vzpomínku nemáte.“

Erika zrudla při pomyšlení, kdy tam ve skutečnosti byla naposled, a rychle se odvrátila.

„To zvládnu.“

Jela vlastním autem a zaparkovala jako minule za Häkebackenskou školou. Když vešla do dveří, bylo už v domě plno lidí. Málem se chtěla obrátit a odejít, ale vzápětí přišel Henrik a vzal jí bundu. Bylo pozdě měnit rozhodnutí.

Na jídelním stole lákala spousta studeného pohoštění. Erika si nabrala z obložené mísy s krevetami a rychle se odsunula stranou, aby mohla v klidu jíst a pozorovat přítomné. Shromáždění vypadalo docela nevázaně navzdory tomu, proč se všichni sešli. Horečně se hovořilo, ale většina lidí měla na tváři strnulou společenskou masku. Myšlenka na důvod Alexandřiny smrti ležela hned pod povrchem.

Erika klouzala pohledem od obličeje k obličeji. Birgit seděla na kraji sedací soupravy a osušovala si kapesníkem oči. Karl-Erik stál za ní s jednou rukou na jejím rameni, ve druhé držel talířek s občerstvením. Henrik se choval profesionálně. Přecházel od skupinky ke skupince, podával ruku, děkoval za kondolenci, nabízel kávu a pečivo. V každém ohledu působil perfektně. Jako by se účastnil koktejlové party, místo pohřbu své manželky. Jak obtížné to pro něho ve skutečnosti bylo, naznačovalo jen hluboké nadechnutí a kratinké zaváhání, než přešel k další skupince.

Z tohoto rámce vybočovala pouze Julia. Seděla s pokrčeným kolenem na okenním parapetu na verandě, s pohledem upřeným na moře. Každý, kdo si s ní přišel přátelsky pohovořit, odešel s nepořízenou. Ignorovala veškeré pokusy o konverzaci a hleděla do dálky.

Erika ucítila, že jí někdo sáhl na rameno, a bezděky sebou škubla, až jí vyšplíchla káva na talířek.

„Promiňte, nechtěla jsem vás polekat.“ Francine se usmála.

„Nic se nestalo, jen jsem se trochu zamyslela.“

„Uvažovala jste o Julii?“ Francine pokývla hlavou k postavě u okna. „Všimla jsem si, že ji pozorujete.“

„Přiznávám se, že mě dost zajímá. Naprosto se liší od ostatní rodiny. Nejsem z ní moudrá – těžko říct, jestli cítí nějaký žal, nebo je jen strašně naštvaná z důvodu, který nechápu.“

„Julii asi nerozumí vůbec nikdo. Ale nejspíš to neměla moc snadné. Ošklivé káčátko, které vyrůstalo mezi labutěmi. Neustále ve stínu a ignorovaná. Ne, že by na ni někdo byl zlý – spíš o ni nikdo nestál. Když jsem žila s Alexandrou ve Francii, nikdy se o ní nezmínila. Byla jsem překvapená, když jsem pak ve Švédsku zjistila, že má mladší sestru. O vás se mnou mluvila, ale nikdy o Julii. Spolu jste asi měly hodně blízký vztah.“

„Vlastně nevím. Byly jsme tehdy děti. Jako všechny kamarádky v tom věku jsme byly nerozlučné a věřily jsme, že to tak navždy zůstane. Kdyby se neodstěhovala, možná bychom spolu soupeřily o stejné chlapce, různě se oblékaly, chodily do jiné společnosti a nakonec si našly odlišné přátele, kteří by se pro nás hodili líp. Ale jistě, Alex mě hodně ovlivnila i jako dospělou. Asi jsem ze sebe nikdy nedokázala setřást pocit, že mě opustila. Nevím, jestli jsem se nějaké chyby dopustila já. Jednoduše se mi stále více odcizovala a jednoho dne byla pryč. Když jsme se setkaly jako dospělé, neměly jsme si už co říct. Připadá mi, že až teď jsem ji začala poznávat víc.“

Vzpomněla si na popsané stránky. Zatím šlo spíše jen o dojmy a závěry smíšené s vlastními myšlenkami. Dosud netušila, jakou formu materiál nakonec získá, bylo jí jen jasné, že něco napíše. Spisovatelský instinkt ji ujišťoval, že má šanci vytvořit něco opravdového. Nebylo jí ale jasné, kudy vede hranice mezi tématem pro spisovatelku a osobním vztahem k Alexandře. Zvědavost, nutná k tomu, aby mohla napsat knihu, ji hnala k hledání odpovědi na záhadu Alexandřiny smrti, která se jí osobně dotýkala. Nejlepší by bylo, kdyby se ke všemu dokázala obrátit zády. Místo toho teď stála v místnosti plné neznámých lidí.

V tom okamžiku ji něco napadlo. Vzpomněla si na obraz ukrytý ve skříni, a pochopila, proč jí teplé tóny Alexina těla byly tak povědomé.

„Když jsme se setkaly v galerii…“

„Ano?“

„Vedle dveří tam visí obraz. Velké plátno s teplými tóny, žlutou, oranžovou, červenou…“

„Ano, vím, který máte na mysli. Co je s ním? Chcete ho koupit?“ Francine se usmála.

„Ne… jen mě napadlo…, kdo ho maloval?“

„Ach ano, to je docela smutný příběh. Malíř se jmenuje Anders Nilsson. Je vlastně odtud, z Fjällbacky. Objevila ho Alexandra. Je úžasně nadaný, ale bohužel to je silný alkoholik. Mrhá svým uměleckým talentem. Dnes nestačí poslat dílo do galerie a čekat, že se prodá samo. Umělec se musí umět prosazovat, účastnit se vernisáží, chodit na výstavy a prostě být viděn. Tu a tam něco prodáme zákazníkovi, který jeho talent ocení, ale Nilsson se žádnou hvězdou na uměleckém nebi rozhodně nestane. Po pravdě řečeno, nejspíš získá uznání teprve, až se upije k smrti. Mrtví umělci to u veřejnosti mají vždycky dobré.“

Erika se překvapeně podívala na něžnou osůbku proti sobě. Francine si toho všimla a dodala: „Nechtěla jsem znít cynicky. Ale vadí mi, když někdo tak talentovaný všechno zahodí kvůli láhvi alkoholu. Ještě štěstí, že ho Alexandra našla, jinak by ho znali jen místní alkoholici. A ti mají pro jeho umění těžko nějaké pochopení.“

Jeden kousíček skládanky zapadl na místo, ale Erika vůbec nechápala souvislost. Proč Alexandra svůj akt ukryla do skříně? Možná ho chtěla dát jako dar Henrikovi, nebo snad svému milenci, a zadala práci umělci, o jehož talentu byla přesvědčená. Přesto na tom Erice něco nesedělo. Z obrazu vyzařovala smyslnost a sexualita, která vylučovala vztah cizích lidí. Muselo být mezi nimi silnější pouto. Na druhou stranu si ovšem uvědomovala, že ona sama není zrovna znalcem umění a že se ve svých pocitech může naprosto mýlit.

Zvedl se šum hlasů a šířil se mezi skupinkami. Oči shromážděných se upíraly ke dveřím, kam právě vstoupil nečekaný host. Když Nelly Lorentzová vešla, všichni ohromením přestali dýchat. Erika pomyslela na novinový článek, který našla v Alexině ložnici, a kolečka v hlavě se jí rozběhla na plné obrátky.

Přežití obyvatel Fjällbacky od počátku padesátých let stálo a padalo s Lorentzovou konzervárnou. Pracovala v ní skoro polovina práce schopných obyvatel městečka a rodina zde měla výsostné postavení. Tvořili společenskou kategorii sami pro sebe. Z obrovské vily na kopci shlíželi s odměřenou vznešeností na ostatní obyvatele.

Továrnu založil v roce 1952 Fabian Lorentz. Pocházel z řady generací rybářů a očekávalo se, že půjde v otcových stopách. Ale rybářství přestávalo vynášet a mladý Fabián byl ctižádostivý i inteligentní a nehodlal se spokojit s hubeným krajícem jako jeho otec.

Téměř z ničeho vybudoval fabriku, a když koncem sedmdesátých let zemřel, zanechal manželce Nelly výnosný průmysl a nezanedbatelný majetek. Na rozdíl od něj měla Nelly pověst domýšlivé a chladné ženy. Ve společnosti se neukazovala, pouze jako královna udílela audience pro pozvané. Proto bylo tak nečekané, když vešla do domu. Poskytla tím městečku materiál pro nekonečné řeči na dlouhé měsíce.

V místnosti nastalo takové ticho, že by bylo slyšet upadnout špendlík. Madam Lorentzová dovolila Henrikovi, aby jí pomohl z kožichu, a zavěsila se do něho, když vstupovala do pokoje. Vedl ji přímo ke gauči, na němž seděla Birgit a Karl-Erik, ostatním hostům jen lehce pokývla. Když došla k Alexiným rodičům, všichni znovu začali tiše mluvit, ale špicovali uši, aby zaslechli, o čem bude řeč.

Nelly Eriku milostivě pozdravila na dálku. Před časem ji dokonce do vily pozvala na čaj, ale Erika tehdy zdvořile odmítla s tím, že po smrti rodičů se ještě necítí dobře. Teď zvědavě pozorovala, jak Nelly prkenně vyslovuje pozůstalým svou účast. Erika pochybovala, že by tato žena byla vůbec nějakých citů schopná. Byla velice hubená a z rukávů perfektně ušitých šatů jí čouhaly kostnaté prsty. Nejspíš celý život hladověla, aby byla moderně štíhlá, ale nepochopila, že to, co sluší mladým dívkám, není stejně krásné ve stáří. V obličeji měla ostré rysy, i když kůže byla překvapivě napjatá a bez vrásek. Viditelně zde přírodě pomáhal plastický chirurg. Nejhezčí na ní byly vlasy, husté, stříbřitě šedé a sčesané do elegantního uzlu, ale tak přísně stažené z čela, až jí vytahovaly kůži nahoru, takže jí dodávaly překvapený výraz. Erika si spočítala, že jí musí být přes osmdesát.
Říkalo se o ní, že v mládí byla tanečnicí a že se s Fabianem Lorentzem poznala, když tančila v baletu při představení v Goteborgu, kterého by se neodvážila zúčastnit žádná jiná mladá baletka. Erice připadalo, že v Nellyině graciézním vystupování jsou dosud viditelné zbytky tanečního tréninku. Podle oficiální verze ovšem nikdy v baletu netančila a byla dcerou konzula ze Stockholmu.

Po několika minutách tichého hovoru opustila Nelly truchlící rodiče a šla se posadit k Julii na verandu. Všichni naoko konverzovali, ale přitom bedlivě sledovali tento nerovný pár.

Erika zůstala stát osaměle v rohu pokoje. Francine ji opustila a přidala se k dalším hostům, a Erika tak mohla nerušeně pozorovat Julii a Nelly. Po prvé v tomto dni zahlédla, že se po dívčině obličeji šíří úsměv – seskočila z parapetu a posadila se na proutěné sedátko k Nelly. S obličeji u sebe si začaly šeptat.

Co mohly mít tyto dvě ženy společného? Erika pohlédla směrem k Birgit. Slzy jí přestaly kanout z očí a hleděla na svou dceru a Nelly s výrazem zděšení. Eriku napadlo, že by za paní Lorentzovou měla někdy skutečně zajít. Mohlo by být docela zajímavé si s ní pohovořit.

Dům smutku za chvíli s velkou úlevou opustila a byla ráda, když se zase mohla nadechnout čistého studeného vzduchu.

Patrik byl hodně nervózní. Už dlouho nepřipravoval jídlo pro nějakou ženu. A dokonce takovou, která mu ani zdaleka není lhostejná. Všechno muselo být perfektní. Při krájení okurky na salát si pobrukoval. Po velkém váhání se rozhodl pro hovězí pečeni, která už ležela v troubě, téměř propečená. Omáčka bublala na vařiči a při její vůni se mu žaludek svíral hladem.

Měl hodně pracné odpoledne. Nemohl odejít z kanceláře tak brzy, jak doufal, a proto pak musel v rekordním tempu uklidit celý dům. Vlastně si dosud ani neuvědomoval, do jaké míry domov zanedbával poté, co ho Karin opustila. Teď ovšem na všechno hleděl očima Eriky a bylo třeba pořádně zabrat.

Připadalo mu docela trapné, že i on zapadl do stereotypu starých mládenců s nepořádkem kolem sebe a prázdnou lednicí. Vlastně nikdy nevěděl, kolik toho na Karin leželo, a bral krásný uklizený domov jako samozřejmost, aniž by uvažoval, jak to bylo pracné. Opravdu toho hodně bral za dané.

Když Erika zazvonila, strhl ze sebe zástěru a rychle pohlédl do zrcadla, aby zkontroloval účes. Přesto, že mu věnoval dost času, byl rozcuchaný jako vždycky.

Erika vypadala fantasticky. Tváře měla růžové mrazem a plavé vlasy se jí vlnily přes límec péřové bundy. Lehce ji objal a se zavřenýma očima vdechl vůni jejího parfému.

Stůl už měl prostřený a začali s předkrmem, než se hlavní jídlo dodělá. Kradmo ji pozoroval, když si s požitkem nabírala avokádo plněné krevetami. Nebylo to nic objevného, ale alespoň se na tom nedalo nic zkazit.

„Nikdy bych nevěřila, že dokážeš připravit hostinu o třech chodech,“ ocenila jeho výkon.

„Vlastně ani já ne. Ale teď – na zdraví – a vítej v restauraci Hedström.“

Přiťukli si, ochutnali správně vychlazené bílé víno a pak se s velkou chutí věnovali jídlu.

„Jak ses měla?“

„Děkuji, mohlo by to být i lepší.“

„Proč vlastně jsi šla s rodinou na policii? S Alexandrou ani jejími rodiči ses přece už dlouhá léta nestýkala.“

„Ano, zhruba tak pětadvacet. Ani nevím. Spadla jsem do toho, ani netuším jak. Birgit mě asi vidí jako vzpomínku na lepší časy. A kromě toho jako nezúčastněná osoba snad mohu fungovat v roli uklidňujícího faktoru.“ Zaváhala. „Došli jste někam?“

„Nemohu o tom mluvit, promiň.“

„Chápu. Omlouvám se, neuvážila jsem to.“

„Nic se neděje. Naopak ty bys mi mohla pomoct. Stýkáš se s rodinou a znala ses s nimi i dříve. Co kdybys mi řekla, co si o tom myslíš a co víš o Alexandře?“

Erika odložila příbor a pokusila se roztřídit své dojmy, aby je mohla prezentovat pro Patrika.

Pak mu začala vyprávět o osobách, které patřily do Alexandřina života. Patrik pozorně naslouchal a mezitím sklidil ze stolu nádobí a zapnul kávovar. Občas ji přerušil nějakou otázkou. Překvapovalo ho, kolik toho Erika za tak krátkou dobu zjistila. Spolu s tím, co o Alexandře věděl on sám, dostávala oběť vraždy svou tvář a osobnost.

„Vím, že o případu nemůžeš mluvit, ale nemohl bys mi říct, jestli máte nějakou stopu?“

„Ne, musím se upřímně přiznat, že jsme ve vyšetřování zatím moc nepokročili. Potřebovali bychom nějaký nový impulz.“

Povzdechl si a prstem přejížděl po okraji skleničky. Erika zaváhala.

„Možná bych ti něco zajímavého mohla poskytnout.“

Hrábla do kabelky, vytáhla pokrčený list a podala mu ho. Patrik ho uhladil a se zájmem přečetl, ale pak tázavě pozvedl obočí.

„Co to má společného s Alexandrou?“

„O tom také uvažuju. Našla jsem ten článek v jejím prádelníku ukrytý pod oblečením.“

Viděl, že zrudla, a přemýšlel, co mu tají.

„No jo, jednou večer jsem se tam zašla podívat.“

„Cože jsi udělala?“

„Ano, vím, že jsem neměla. Nemusíš mi to říkat. Bylo to strašně hloupé, ale znáš mě. Nejdřív něco udělám a pak teprve uvažuju.“ Mluvila rychle, aby zamezila jeho výčitkám. „Prostě jsem tam ten papír našla a nějak se mi dostal do kapsy.“

Raději její přiznání blíže nekomentoval. Bylo lepší nic nevědět.

„Co myslíš, že to může znamenat?“ uvažovala Erika.

„Novinový článek o nějakém zmizení před pětadvaceti lety. Jakou to má souvislost s Alexandrou?“

„Co o té události víš?“ zeptal se a mávl výstřižkem.

„Prakticky nic víc, než co tam stojí. Že Nils Lorentz, syn Nelly a Fabiana Lorentze, beze stopy v lednu 77 zmizel. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Během let se o tom hodně spekulovalo. Někdo byl přesvědčen, že spadl do moře, utonul a tělo odnesl proud, takže nevyplavalo, jiní zase tvrdili, že zpronevěřil spoustu otcových peněz a vypařil se do ciziny. Podle toho, co jsem slyšela, to nebyl moc sympatický člověk, a proto se lidé většinou přikláněli k té druhé verzi. Bylo to jediné dítě Lorentzových a Nelly ho strašně rozmazlila. Po jeho zmizení nebyla k utišení a ani Fabian Lorentz se ze ztráty nikdy nevzpamatoval. Zemřel na srdeční záchvat o několik let později. Jediným dědicem majetku je nějaký vzdálený příbuzný, kterého k sobě vzali ještě před Nilsovým zmizením a jehož Nelly po manželově smrti adoptovala. No, je to jen souhrn místních klepů. Pořád vůbec nechápu, jakou by všechno mohlo mít souvislost s Alexin
ou smrtí. Jediným spojením mezi rodinami je skutečnost, že Karl-Erik pracoval v kanceláři konzervárny, když byla Alex malá, než se odstěhovali do Goteborgu. Ale to je už více než pětadvacet let.“

Erika si vzpomněla ještě na něco dalšího a vyprávěla Patrikovi o tom, jak se Nelly objevila na pohřební hostině a jak se skoro celou dobu věnovala výhradně Julii.

„Netuším, jak to jde dohromady s tím článkem. Ale něco za tím bude. Francine, s níž Alexandra vedla galerii, se domnívala, že se Alex nějakým způsobem hodlala vypořádat s minulostí. Víc o tom Francine nevěděla, ale mně něco říká, že to souvisí. Říkej tomu třeba ženská intuice.“

„Ano, proti té se nedá nic namítnout. Chtěla bys ještě víno?“

„Ano, díky.“ Rozhlížela se po kuchyni. „Máš to tu moc hezké. Zařizoval sis to sám?“

„Ne, ta čest mi nepřísluší. Karin byla v tom ohledu moc šikovná.“

„Jak se jí vlastně vede?“

„To víš, pořád stejná historka. Děvče se setká se zpěvákem známé kapely, zamiluje se do něj a opustí manžela.“

„Žertuješ!“

„Bohužel ne. Nejen, že ze mě udělala hlupáka, ale navíc ode mne odešla kvůli Leifu Larssonovi, obletovanému populárnímu zpěvákovi nejslavnější skupiny v jihozápadním Švédsku, Lejfes. Neměl jsem do toho co mluvit. Získal nejhezčí milenku na západním pobřeží a já jsem ji neměl čím udržet.“

Erika na něj valila oči.

Patrik se usmál. „No, trochu jsem to přehnal, ale přibližně tak to bylo.“

„Ale to je strašné! To jsi opravdu neměl jednoduché.“

„Moc jsem se litoval, ale teď je to už dobré. Nejen dobré, ale v naprostém pořádku.“

Erika změnila téma. „Zpráva o Alexině graviditě byla hotová bomba.“

Pátravě se podívala na Patrika a vytušil, že za jejím, na pohled nevinným konstatováním, je něco více.

„Ano, v každém případě zřejmě tu radostnou novinu nestačila sdělit svému manželovi.“

Mlčky čekal na pokračování. Po chvíli se Erika rozhodla a pomalu, tápavě a trochu nejistě poznamenala: „Podle její nejlepší přítelkyně otcem dítěte nebyl Henrik.“

Patrik pozvedl obočí a tiše si hvízdl, ale mlčel a doufal, že Erika řekne ještě něco navíc.

„Francine mi prozradila, že Alexandra potkala někoho tady, ve Fjällbace. Jezdila sem kvůli němu každý víkend. Podle ní s Henrikem dítě mít nechtěla, ale s tím druhým mužem to cítila jinak. Byla strašně šťastná, že je těhotná, a Francine se domnívala, že to je nejsilnější důkaz mluvící proti sebevraždě. Byla prý poprvé v životě tak rozzářená.“

„Nesvěřila se jí, o koho šlo?“

„Ne, neřekla jí o něm vůbec nic. Tajila ho.“

„Ale jak její muž mohl dovolit, aby sem každý týden sama jezdila? Věděl, že se tu s někým schází?“

Spolkl doušek vína a cítil, jak mu hoří tváře. Nevěděl, jestli to způsobilo víno, nebo Eričina přítomnost.

„Podle všeho měli dost zvláštní vztah. Když jsem se s Henrikem setkala v Goteborgu, připadalo mi, že žijí každý podle svého. Ovšem je těžké z letmého setkání posoudit, co věděl nebo nevěděl. Ten člověk má nečitelný obličej a své city a pocity drží pevně na uzdě.“

„Tyhle typy lidí jsou často jako tlakový hrnec. Tak dlouho všechno tutlají v sobě, až nakonec explodují. Myslíš si, že se stalo právě něco takového? Že toho podváděný manžel jednoho dne měl dost a nevěrnou ženu zavraždil?“ spekuloval Patrik.

„Nevím, Patriku. Opravdu nevím. Ale zdá se mi, že pijeme víc, než se sluší, a nemluvíme o ničem jiném, než o vraždách a násilných úmrtích.“

Přitakal a zvedl skleničku k přípitku.

Přesunuli se na gauč a celý zbytek večera si lehkým tónem povídali o všem možném. Vyprávěla mu o svém životě, o svých obavách o dům a o smutku, který cítí po smrti rodičů. On se jí svěřil se svým vztekem a pocitem naprostého neúspěchu po rozvodu, a o obavách, že musí znovu začínat od nuly ve chvíli, kdy se v něm probudila touha po rodině a dětech. Vždyť už věřil, že s manželkou spolu zestárnou.

I chvíle mlčení byly příjemné a musel se dost držet, aby se k ní nenaklonil a nepolíbil ji. Ale neudělal to a vhodný okamžik minul.

3.

Viděl, jak ji vynášeli. Nejradši by křičel a vrhl se na její zakryté tělo. Chtěl by si ji navždy ponechat.

Teď už byla skutečně pryč. Cizí lidé se jí budou dotýkat a otevírat její tělo. Nikdo z nich neuvidí její krásu tak jako on sám. Pro ostatní bude jen neživá položka. Pořadové číslo bez života, bez ohně.

Levou rukou si pohladil dlaň pravé. Ještě včera se dotýkal její paže. Položil si dlaň na tvář a snažil se připomenout si její ledovou pleť…, ale nic necítil. Nebyla tu.

Majáčky modře blikaly. Lidé běhali do domu a zase ven. Proč tolik spěchu? Přece už je na všechno příliš pozdě.

Nikdo ho nezahlédl. Připadal si jako neviditelný.

Ale nebylo to tak. Ona ho zahlédla. Vždycky ho viděla. Když do něho zapíchla modré oči, věděl, že o něm ví.

Nic nezbývalo. Boj na dlouho utichl. Stál v popelu a viděl, jak vynášejí jeho život, zakrytý žlutou nemocniční pokrývkou.

Na konci cesty už nebyla žádná volba. Vždycky to věděl, a teď ten okamžik nastal. Toužil po něm.

Ona už není.

Nelly působila maličko překvapeně, když Erika zavolala. Tu na okamžik napadlo, jestli nedělá z komára velblouda. Ale prostě nemohla odhlédnout od toho, jak podivná byla Nellyina návštěva Alexiných rodičů. I to, že téměř výhradně mluvila jen s Julií. Karl-Erik sice pracoval v kanceláři podniku Fabiana Lorentze, dokud se nepřestěhovali do Goteborgu, ale rodiny se nikdy blíže nestýkaly. Carlgrenovi leželi společensky nesrovnatelně níže.

Salon, do kterého vešla, byl vybraně nádherný. Výhled sahal od přístavu na jedné straně až k otevřenému horizontu vzadu na ostrovech. Ve dni, jako byl tento, kdy se slunce odráželo od sněhem pokryté ledové plochy, to byl nádherný pohled.

Sedly si do elegantní sedací soupravy a Erika ochutnala malý řez, servírovaný na stříbrném tácku. Byl strašně dobrý a musela se brzdit, aby nevypadala moc hladově. Nelly si vzala jen jediný. Bála se, aby své kostnaté tělo neobalila jediným gramem tuku.

Rozhovor byl trochu nucený, ale zdvořilý. V dlouhých odmlkách se ozývalo tikání hodin a opatrné srkání horkého čaje. Mluvily o neutrálních věcech. Odliv mladé generace z Fjällbacky. Nedostatek pracovních příležitostí. Jaká je škoda, že krásné, staré, původní domy kupují turisti a jsou obydleny jen přes léto. Nelly se trochu rozpovídala o bývalých časech, kdy do Fjällbacky přišla jako mladá nevěsta. Erika ji pozorně poslouchala. Občas se na něco zdvořile zeptala.

Jako by obě chodily v kruhu kolem něčeho, čehož – jak obě věděly – se musí dotknout.

Nakonec to byla Erika, kdo téma nakousl jako první. „Minule jsme se setkaly při smutné příležitosti.“

„Ano. Je to tragédie. Tak mladá žena!“

„Ani jsem nevěděla, že jste se s rodinou přátelila.“

„Karl-Erik pro nás hodně let pracoval, a tak jsme se s rodinou občas při nějaké příležitosti viděli. Pokládala jsem za správné k nim zajít.“

„Zdálo se mi, že se znáte nejvíc s Julií. Byla už vůbec na světě, když se Carlgrenovi odstěhovali?“

Nelly se maličko narovnala v zádech a pohyb hlavy naznačil, že ta otázka jí příjemná není. Mávla rukou ověšenou prsteny.

„Ne, Julii dlouho neznám. Ale myslím si, že je to velice příjemná mladá dáma. Ano, jistě není stejně krásná, jako byla Alexandra, ale na rozdíl od ní má silnou vůli a odvahu a připadá mi zajímavější než její hloupá sestra.“

Zděšeně si přikryla ústa. Nejen, že nepěkně mluvila o mrtvé osobě, ale na zlomek vteřiny ukázala trhlinu ve své fasádě. Erika zahlédla nenávist. Jak mohla Nelly Lorentzová nenávidět Alexandru, když ji sotva zahlédla jen jako dítě? Než svou netaktnost stačila Nelly nějak skrýt, ozval se telefon. Se zjevným ulehčením se omluvila a šla ho zvednout.

Erika využila okamžiku, kdy v místnosti osaměla, a rychle se kolem sebe rozhlédla. Pokoj byl opravdu krásný, ale zcela neosobní, vytvořila ho ruka šikovného bytového architekta. Barvy se perfektně doplňovaly i v nejmenších detailech. Musela srovnávat s jednoduchým zařízením domu svých rodičů. Tam nebylo nic umístěno jen kvůli vzhledu, ale věci měly svou funkci, prověřenou časem. Hodnota všeho byla osobní a převyšovala naleštěnou krásu výstavního pokoje. Tady jediný osobní prvek představovala řádka rodinných fotografií, které stály na římse otevřeného krbu. Naklonila se k nim. Zřejmě následovaly v časovém sledu od leva doprava a první z nich ukazovala černobílý portrét svatebního páru. Nelly byla skutečně velmi krásná, v bílé toaletě, která obepínala její postavu, ale Fabian ve fraku vypadal nesvůj.

Na další fotografii se už rodina rozrostla a Nelly v náručí držela děťátko. Fabian po jejím boku vypadal přísně a vážně. Pak následovaly fotografie rostoucího dítěte, někdy byl chlapec vyfotografován sám, jindy s Nelly. Na posledním snímku měl asi pětadvacet let. Byl to jejich ztracený syn, Nils Lorentz. Podle fotografií se zdálo, že rodina sestávala pouze z Nelly a Nilse. Fabiana asi více bavilo ty snímky fotit. Adoptivní syn Jan tu nebyl.

Erika upřela pohled k psacímu stolu, který stál v rohu místnosti. Tmavý, z třešňového dřeva, s krásnými intarziemi. Neodolala pokušení si na ně sáhnout. Na stole nic neleželo, zřejmě neměl jinou funkci než okrasnou. Nejraději by nahlédla do zásuvek, ale nebyla si jistá, kdy se Nelly vrátí. Zdálo se, že hovor je dost dlouhý, ale kdykoliv mohla přijít. Eričinu pozornost upoutal koš na papír. Zahlédla několik zmuchlaných papírů a nejhořejší zvedla a opatrně uhladila. Přečetla ho se vzrůstajícím zájmem. Ještě zmatenější než předtím ho opatrně odložila zpět. Tady nebylo nic takové, jak se jevilo.

Zaslechla zakašlání. V otevřených dveřích stál Jan Lorenz s tázavě pozvednutým obočím. Polekala se, jak asi dlouho tam už stojí.

„Erika Falcková, mám pravdu?“

„Jistě. A vy musíte být Jan.“

„Ano, souhlasí. Těší mě, že vás poznávám. Už jsem o vás slyšel.“

Usmál se na ni a natahoval k ní ruku. Nerada ji přijala a cítila, jak se jí ježí chloupky na pažích. Držel její dlaň až příliš dlouho a Erika musela potlačit nutkání, aby ji z jeho sevření uvolnila.

Podle všeho sem přišel rovnou z pracovní schůzky, v nažehleném obleku a s aktovkou v ruce. Erika věděla, že právě on nyní vede rodinný podnik. Dokonce úspěšně.

Vlasy měl sčesané z čela a zřejmě ošetřené tužidlem.

Rty vypadaly na muže trochu příliš plné a masité, ale oči měl krásné, s dlouhými tmavými řasami. Nebýt výrazně hranaté silné čelisti s hlubokým dolíčkem v bradě, působil by patrně až zženštile. Takto mu ale směs hranatosti i plnosti dodávala trochu zvláštní vzhled. Nemohla se rozhodnout, jestli to je atraktivní muž, nebo ne. Osobně si myslela, že je spíš hnusný, ale její názor ovlivňovala jakási nezřetelná intuice.

„Takže matce se konečně podařilo vás přesvědčit, abyste nás navštívila. Určitě víte, že po vydání vaší první knihy jste stála na prvním místě jejího seznamu.“

„Opravdu? Chápu, že to vypadá jako událost století. Vaše matka mě už několikrát pozvala, ale nikdy dříve to nešlo.“

„Ano, slyšel jsem o vašich rodičích. Byla to tragédie. Dovolte mi vyjádřit svou soustrast.“

Výmluvně se usmál, ale soucit mu z očí nevycházel.

Vrátila se Nelly. Jan se sehnul, aby ji mohl políbit na

tváře, a Nelly ho s lhostejným výrazem strpěla.

„To je milé, matko, že Erika konečně přišla. Přála sis to přece už dlouho.“

„Ano, jsem moc ráda.“

Zase si sedla na gauč, ale zkřivila obličej bolestí. Chytila se za pravou paži.

„Maminko, bolí tě to? Přinesu ti tabletky.“

Naklonil se k ní a položil jí ruku na rameno, ale Nelly ho odstrčila.

„Ne, není to tak hrozné. Jen nějaká křeč, nestojí to za řeč. Nemáš teď vlastně být v podniku?“

„Přijel jsem si domů pro nějaké papíry. No, půjdu a nechám dámy o samotě. Nepřetěžuj se, pamatuj, co ti řekl doktor…“

Nelly si na odpověď jen odfrkla. V Janově obličeji se zračila ohleduplnost a soucit. Vypadal opravdově, ale Erika by mohla přísahat, že když se odvrátil, zahlédla v koutku rtů úsměšek.

„Nikdy nezestárněte. S každým dalším rokem si totiž stále víc myslím, že staří lidé by měli být shazováni z útesu. Člověk může doufat jen v to, že zesenilní natolik, aby věřil, že má zase dvacet. To by bylo opravdu hezké ještě jednou zažít.“

Trpce se usmála. Nebylo to moc příjemné společenské téma rozhovoru. Erika něco mumlala a snažila se mluvit o něčem jiném.

„V každém případě musí být útěchou mít syna, který dál vede rodinný podnik. Pochopila jsem správně, že Jan s manželkou bydlí tady?“

„Útěchou,“ opakovala Nelly. „No, možná.“ Na zlomek vteřiny pohlédla na fotografie na krbové římse. Nic ale neřekla a Erika se neodvažovala víc ptát.

„Přestaňme mluvit o mně. Co vy? Píšete novou knihu? Vaši minulou opravdu miluju, tu o Karin Boyeové. Umíte osobnosti podat úžasně živě. Jak to, že píšete jen o ženách?“

„Z počátku to byla spíš náhoda. Svou dizertační práci na univerzitě jsem věnovala švédským spisovatelkám a to téma mě tak fascinovalo, že jsem pak chtěla znát více, jaké byly i v soukromém životě. Jak možná víte, začala jsem s Annou Mariou Lenngrenovou, protože o ní existovalo velmi málo napsaného. A potom to už jelo. Teď právě píšu o Šelmě Lagerlöfové a je tam hodně zajímavých úhlů pohledu.“

„Nikdy jste neuvažovala, že byste napsala něco…, jak bych to řekla…, co není biografie? Máte tak bohatý slovník, že byste jistě dokázala vytvořit krásný román.“

„Děkuji, také jsem o tom uvažovala.“ Snažila se odpovídat nezávazně. „Teď mám ale plné ruce práce se současnou knihou. Potom uvidím.“

Pohlédla na hodinky. „Když mluvíme o psaní, připomíná mi to, že se musím zvednout. I když nemám při své práci žádné píchací hodiny, musím každodenně odvést několik stránek. Děkuji za milé přijetí, za čaj a ty vynikající řezy.“

„To nic nebylo. Byla jsem moc ráda, že jste přišla.“ Nelly se graciézně zvedla. Teď ji zjevně žádné křeče netrápily.

„Vyprovodím vás. Dříve to dělala naše hospodyně, ale časy se změnily. Teď už taková pracovní síla není v módě a málokdo na ni má. Ráda bych si ji ponechala a mohli jsme si to dovolit, ale Jan měl námitky. Řekl, že nechce mít v domě nikoho cizího. I když sem ta žena pochopitelně dochází uklízet. No, já těm mladým lidem už moc nerozumím.“

Nejspíš ve své známosti povýšily, protože když Erika natahovala ruku na pozdrav, Nelly naznačila polibek na tváře. Erika už tušila, na které straně začne, a připadala si velice světaznalá. Očividně začíná být v lepších salonech doma.

Spěchala domů. Nechtěla Nelly říkat skutečný důvod, ale ve dvě hodiny měl přijít makléř na prohlídku domu.

Skřípěla zuby, když si představila, že někdo bude prolézat jejich pokoji a do všeho strkat nos, ale nezbývalo než se podvolit.

Nepřijela autem, a tak zrychlila, aby přišla včas. I když makléř může také chvíli počkat, řekla si, a zase maličko zvolnila. Proč vlastně má spěchat?

Napadlo ji něco příjemnějšího. Vzpomněla si na sobotní večer u Patrika, který předčil její veškerá očekávání. Vždycky ho brala jako milého, i když trochu rozčilujícího malého bratříčka, přestože ve skutečnosti byli stejně staří. Nějak očekávala, že je stále stejně zlobivý. Místo toho se setkala se zralým, vřelým a zábavným mužem. Nehledě k tomu, že byl velice pohledný, i to si musela přiznat. Neměla by ho také pozvat – na oplátku?

Poslední kopeček k sälvickému kempu vypadal zrádně nízký, ale byl pořádně dlouhý. Zadýchala se, než ho vyběhla a zabočila doprava k poslednímu úseku cesty. Když zahlédla dům, zastavila se na místě. Před ním stál velký mercedes a ona dobře věděla, komu patří. Nenapadlo ji, že dnešek bude tak obtížný, ale mýlila se. „Ahoj, Eriko.“

Lucas stál opřený o domovní dveře. „Co tu děláš?“

„Takhle se vítá milovaný švagr?“

Mluvil sice s přízvukem, ale gramaticky perfektně.

Posměšně zvedl paže k objetí. Erika výzvu ignorovala a viděla na něm, že přesně to očekával. Nikdy se nedopouštěla chyby, aby ho podceňovala, a v jeho přítomnosti se snažila být maximálně pozorná. Nejraději by mu ovšem vyťala pořádný políček, ale ty konce by pak nechtěla vidět.

„Co tu děláš?“

„Pokud se nepletu…, tak čtvrtina domu je moje.“ Ukázal paží na budovu, ale stejně dobře mohl mínit celý svět, jak velká byla jeho sebejistota.

„Polovina je moje a polovina Anny. Ty s tím nemáš vůbec nic společného.“

„Nejspíš nejsi tak moc zběhlá v rodinném právu, a když pomyslím, že jsi dosud nenašla nikoho tak zabedněného, kdo by se s tebou chtěl oženit, musím tě trochu poučit. Zákon je tak pěkný a spravedlivý, že se manželé o všechno dělí napůl. Takže i o dům u moře.“

Erika dobře věděla, že to tak skutečně je. Na okamžik proklela své rodiče, že nebyli dost předvídaví a nepřepsali dům pouze na své dcery. Přece museli vědět, jaký Lucas je, jenomže netušili, že jim zbývá jen tak krátce života. Nikdo nebyl rád, když se mu připomínala jeho smrtelnost, a jako všichni ostatní i oni tyto záležitosti odsouvali.

Raději nekomentovala švagrovu jedovatou poznámku. Bylo by lepší žít do konce života osaměle na skleněné hoře než si vzít někoho, jako je Lucas.

Pokračoval: „Chci být tady, až přijde makléř. Nikdy neuškodí, když má člověk všechno pod kontrolou. Přece je v našem zájmu, aby bylo všechno v pořádku, ne?“

Znovu se ďábelsky ušklíbl. Erika odemkla a vešli dovnitř. Makléř měl zpoždění, ale doufala, že co nejdříve přijde. Rozhodně tu nechtěla být s Lucasem dlouho sama.

Pověsila si bundu a vešla do kuchyně. Jediným možným způsobem, jak se k němu chovat, bylo ignorovat ho. Slyšela, že prolézá domem. Byl tu všeho všudy třikrát nebo čtyřikrát. Krásu v jednoduchosti neoceňoval a také nikdy neměl zájem setkávat se s Anninou rodinou. Otec svého zetě nesnášel a ten cit byl zřejmě oboustranný. Za rodiči na návštěvu přijížděla většinou Anna sama, jen s dětmi.

Erika nenáviděla Lucasův způsob čmuchání po domě.

Všechno osahával. Se vším hýbal. Musela přemáhat nutkání chodit za ním a otírat všechno, čeho se dotkl. Proto se jí ulevilo, když před domem zastavilo volvo a uviděla šedovlasého muže. Pospíchala mu otevřít, ale potom si šla sednout do své pracovny. Nechtěla vidět, jak všechno prochází, prohlíží její domov a posuzuje hodnotu ve zlatě. Nebo snad v ceně za čtvereční metr.

Počítač měla zapnutý a mohla pokračovat rovnou tam, kde práci dopoledne přerušila. Dnes vstávala časně a hodně toho už stačila udělat. Měla dokončený první návrh knihy o Alexandře a teď ho znovu pročítala. Stále si nebyla jistá, jakou formu by kniha měla mít. Když ještě zpočátku myslela, že šlo o sebevraždu, chtěla hledat odpovědi na otázku „proč“ a měl by to být spíše dokument. Teď jí ale přibývalo materiálu, který by mohl být podkladem pro detektivní román, což byl žánr, jenž ji nikdy přespříliš nepřitahoval. Zajímali ji lidé, jejich vztahy, psychologický základ jejich jednání, a domnívala se, že většina detektivek je jen samá krev a hrůza. Vadilo jí klišé, přála si napsat něco opravdového. Vysvětlit, jak se někdo mohl dopustit toho nejhoršího ze všech hříchů – vraždy – vzít život jinému člověku. Zatím si všechny údaje poznamenávala v chronologickém pořádku a připojovala
vlastní pozorování a závěry. Bude je muset hodně proškrtat, aby se dostala pravdě co nejblíže.

Zalitovala, že Patrikovi neřekla všechno o své návštěvě v Alexandřině domě. Měla se zmínit o tom podivném návštěvníkovi a o obraze ukrytém ve skříni. O tom, že dotyčný odnesl něco, co předtím v pokoji bylo. Nemohla Patrikovi přece dodatečně zavolat a přiznat, že toho k vyprávění měla víc. Slíbila si ale, že jestli se naskytne vhodná příležitost, všechno mu řekne.

Slyšela, jak se domem pohybuje makléř s Lucasem. Jistě si o ní ten muž nemyslí nic dobrého. Sotva ho pozdravila, už se zavřela do pracovny. Makléř za současnou situaci nemohl, a tak se rozhodla, že se přemůže a ukáže své dobré vychování.

Když vešla do pokoje, Lucas muži právě přehnaně nadšenými slovy popisoval, jak do místnosti s dělenými okny nádherně pronikají sluneční paprsky. Podivné. Nevěděla, že živočich, který se plazí pod kameny, oceňuje slunce. Vždycky si představovala, že Lucas je ohavný chroust, kterého by ze svého života měla vyloučit a zašlápnout.

„Promiňte mi mou nepřítomnost, potřebovala jsem jen něco nutného dodělat.“

Široce se usmála a podala makléři ruku. Představil se jako Kjell Ekh. Ujistil ji, že je všechno v pořádku. Prodej domu je vždycky hodně citlivá záležitost, mohl by jí povídat.

Erika se usmála ještě přívětivěji a nakonec si dovolila šelmovské mrknutí. Lucas na ni podezřívavě hleděl, ale ignorovala ho.

„Nenechte se rušit, jak daleko jste došli?“

„Váš švagr mi právě ukazoval tento krásný obývací pokoj. Opravdu velice vkusný a musí být nádherné, když sem září slunce.“

„Ano, skutečně je. Jen škoda, že sem tolik táhne.“

„Táhne?“

„Ano, okna bohužel nejsou dost těsná, takže když fouká vítr, musí se člověk navléci do nejteplejších ponožek. Ale s tím se nedá nic dělat.“

Lucas na ni vztekle pohlédl, ale Erika dělala, že si toho nevšimla. Vzala makléře za paži, a kdyby to byl pes, teď by nejspíš nadšeně vrtěl ocasem.

„Asi se také půjdete podívat do sklepa. Plísně si nevšímejte. Pokud někdo není alergický, tak nijak nevadí. Já sama sice mám astma, ale doktor si myslí, že ho ta plíseň nevyvolala.“ Jako na důkaz se strašně rozkašlala. Koutkem oka zahlédla, jak Lucas rudne. Věděla, že je to nesmysl, ale těšilo ji, že ho může aspoň pozlobit.

Makléři se ulevilo, když po prohlídce sklepa znovu vyšli na čerstvý vzduch. Lucas zaraženě mlčel a Erika se bála, jestli se svými žerty nezašla příliš daleko. Věděla dobře, že skutečná technická prohlídka domu by její smyšlenky vyvrátila, ale přinejmenším Lucase zesměšnila. Něco takového ovšem neodpouštěl. Trochu neklidně hleděla za odjíždějícím makléřem. Řekl jim, že je bude kontaktovat odhadce nemovitostí a podrobně projde dům od sklepa po půdu.

Šla před Lucasem do haly. O vteřinu později ji přimáčkl ke zdi a brutálně jí sevřel hrdlo. Obličej měl těsně u jejího. Vztekem změněná tvář jí pomohla pochopit, proč je pro Annu tak těžké se ho zbavit. Viděla muže, kterému nikdo nesmí stát v cestě, a Erika se bála i jen pohnout.

„Tohle už nikdy, nikdy nezkoušej! Nikdo mi nesmí beztrestně škodit, dej si na mě zatracený pozor!“ Syčel, až ji celou poprskal. Odolala nutkání, aby se otřela. Místo toho stála dál jako socha a intenzivně si přála, aby už z jejího domu zmizel. K jejímu překvapení to udělal. Povolil sevření jejího krku a obrátil se ke dveřím. Ale v okamžiku, kdy si chtěla oddechnout, se rychle vrátil a jediným pohybem stál znovu u ní. Než stačila jakkoliv zareagovat, chytil ji pevně za vlasy a přitiskl ústa na její. Vnikl jí jazykem mezi zuby a druhou rukou jí sevřel prsa, až ucítila, jak se jí zapínání podprsenky vrývá do kůže. Pak se s úsměvem znovu obrátil a zmizel. Odvážila se pohnout teprve, když slyšela jeho vůz startovat. Klesla na zem opřená o stěnu a s ošklivostí si otřela ústa. Jeho polibek jí z nějakého důvodu připadal ještě strašnější než škrcení. Cítila, jak se chvěje. Objala si rukou kolena a rozpla kala se. Ne kvůli sobě, ale kvůli Anně.

Pondělní rána nebyla pro Patrika nikdy moc příjemná. Až kolem jedenácté se znovu stával člověkem. Z jeho stavu podobnému omámení ho proto probralo až pořádné žuchnutí hromady papírů na stůl. Nejen, že byl krutě vyrušen z dřímoty, ale navíc se mu ještě přihrnula práce. Hlasitě zasténal. Annika Janssonová se trochu popuzeně usmála a s nevinnou tváří se ozvala: „Neříkal jsi, že chceš na stůl všechno, co se týká rodiny Lorentzových? Člověk se nadře, aby našel každé písmeno, které o nich kdy bylo zaznamenáno, a jaká je odměna? Hluboký povzdech. Co kdybys raději projevil nějakou vděčnost?“

Patrik se usmál. „Pouhá vděčnost je málo. Kdybys už nebyla vdaná, s radostí bych se s tebou oženil a pokryl tě kožichy a diamanty. Rozbila jsi mé srdce na kusy, a přesto stále trváš na tom, že si ponecháš toho pacholka, co ho máš za manžela. Co můžu dělat? Jen ti poděkovat. Tak tedy nekonečné díky.“

S pobavením viděl, že při jeho tirádě málem zrudla.

„Jo jo, aspoň máš na chvíli co dělat. Proč jsi to chtěl? Má to snad něco společného s vraždou ve Fjällbace?“

„Po pravdě řečeno vůbec netuším. Jednoduše ženská intuice.“

Annika tázavě pozvedla obočí, ale rozhodla se na nic neptat. 1 když byla zvědavá. Rodinu Lorentzových znali všichni, dokonce i v Tanumshede, a pokud by snad měli mít něco společného s vraždou, byla by to mírně řečeno senzace.

Patrik se díval, jak Annika vychází. Neobyčejně schopná žena. Ze srdce doufal, že to s Mellbergem vydrží. Pro jejich oddělení by bylo ohromnou ztrátou, kdyby jednoho dne ztratila trpělivost a odešla. Přinutil se probrat hromadu papírů, které před něho položila. Po rychlém prolistování si byl jist, že mu pročtení všeho materiálu zabere nejméně celý den. Opřel se do židle, zvedl nohy na stůl a vytáhl si první článek.

O šest hodin později si masíroval ztuhlý krk a cítil, jak ho svědí oči. Články četl v chronologickém pořádku a začal s tím nejstarším. Bylo to docela fascinující čtení. Během let se hodně psalo o Fabianu Lorentzovi a jeho úspěších. Z naprosté většiny bylo všechno jen pozitivní a zdálo se, že život mu šel na ruku. Podnik se úžasně rychle rozrůstal, protože Fabian byl velmi nadaný, dalo by se říct až geniální obchodník. O sňatku s Nelly se psalo ve společenských rubrikách a fotografie ukazovaly krásný pár ve slavnostním oblečení. Pak se v novinách objevovaly už jen snímky Nelly se synem. Fabiánova manželka se neúnavně věnovala dobročinnosti a vždycky se nechávala fotit s Nilsem po boku. Chlapec se občas tvářil dost vyděšeně a držel se matky.

I jako starší, kdy by už mohl odmítnout focení s maminkou na veřejnosti, stával stále neochvějně po jejím boku, s paží zavěšenou do její a s hrdým výrazem, který Patrikovi připadal jako vlastnický. Fabian byl vidět stále méně a psalo se o něm výhradně v souvislosti s nějakým větším obchodním úspěchem.

Jeden článek se ale od ostatních lišil a upoutal jeho pozornost. Časopis Allers psal o Nelly, která v polovině sedmdesátých let adoptovala chlapce, údajně pocházejícího z tragických domácích poměrů. Fotografie ukazovala perfektně nalíčenou a oblečenou Nelly v jejich elegantním obývacím pokoji, s paží kolem asi dvanáctiletého hocha. Měl trucovitý nepříjemný výraz. Když fotograf stiskl aparát, zřejmě se právě chtěl Nelly vykroutit ze sevření. Ani Nils, kterému v té době bylo přes dvacet a stál za nimi, se neusmíval. V přísném obleku s vlasy sčesanými z čela ladil s elegantní atmosférou pokoje, zatímco mladší chlapec vypadal, jako když se sem nehodí. Článek byl plný vychvalování Nellyiny dobročinnosti, a především toho, že se dítěte ujala. Zdůrazňoval, že v rodině chlapce došlo v jeho dětství k nějaké tragédii, a podle komentáře si mu Nelly přála pomoct. Věřila, že zdravé a láskyplné prostře
dí, jaké mu nabídla, z něho vychová pořádného člověka. Patrik nad dítětem pocítil lítost. Jaká naivita!

O nějaký rok později byly oslavné články a reportáže z domova nahrazeny černou kronikou: „Dědic majetku Lorentzových zmizel.“

Mnoho dalších týdnů pak všechny rubriky tuto novinu přežvykovaly, a dokonce se dostala i do göteborských novin. Honosné titulky byly doprovázeny bohatými spekulacemi o tom, co se v rodině událo. Vytáhly se všechny myslitelné i nemyslitelné varianty, od té, že zpronevěřil rodinný majetek a v současné době žije na neznámém místě luxusním životem, až po takovou, že si vzal život, protože zjistil, že není synem Fabiana Lorentze, který nemanželskému synovi nemínil předat svůj nezanedbatelný majetek. Většina toho se skrývala mezi řádky. Každý ovšem mohl dobře pochopit, co tyto reportáže naznačovaly.

Patrik se bezradně poškrábal na hlavě. Naprosto nechápal, jak by mohlo něčí zmizení před pětadvaceti lety souviset se současnou vraždou. Přesto cítil, že na tom něco je.

Pomnul si unavené oči a pokračoval s hromádkou. Už se blížil ke konci. Po čase, aniž by se o Nilsově osudu vědělo něco víc, začal zájem veřejnosti upadat a v novinách se o něm psalo už jen zřídka. Dokonce i Nelly se ve společenských reportážích vyskytovala poskrovnu a během devadesátých let se o ní psalo jen jednou. Fabiánovu smrt v roce 1978 hlásala černě zarámovaná parte ve všech novinách v Bohuslänu, doprovázená běžnými frázemi. Bylo to naposled, kdy se o něm kdo zmínil.

Naproti tomu se v novinách začal stále častěji objevovat adoptivní syn Jan. Po Nilsově zmizení se stal jediným dědicem celého rodinného majetku a po dosažení plnoletosti začal spravovat podnik. Ve společenských rubrikách se teď psávalo o něm a jeho manželce Lise.

Patrik se zarazil. Jeden z papírů spadl na zem. Sehnul se pro něj a se zájmem ho prohlížel. Článek byl dvacet let starý a poskytoval spoustu zajímavých informací o Janovi a jeho životě z doby před tím, než se dostal do rodiny Lorentzových. Znepokojivé věci. Život se chlapci radikálně změnil, otázkou ovšem zůstávalo, jestli se stejně výrazně změnila i jeho osobnost.

Patrik složil všechno zpět na hromádku a uhladil okraje poklepáváním o desku stolu. Zamyslel se, jak teď bude pokračovat. Zatím neměl nic víc než svou – a Eričinu – intuici. Znovu se zaklonil v židli, opřel chodidla o stůl a sepjal ruce za krkem. Se zavřenýma očima se snažil srovnat myšlenky, aby mohl zvážit nejvhodnější postup. Jenomže to byla chyba. V duchu viděl především Eriku.

Přinutil se zahledět na deprimující zelenou stěnu kanceláře. Budova pocházela z počátku sedmdesátých let a nejspíš ji navrhl specialista na veřejné instituce se zálibou v hranatosti, betonu a špinavě zelených barvách. Patrik se snažil místnost oživit několika květináči a zarámovanými plakáty na stěnách. Na psacím stole míval fotografii Karin z doby, kdy byl ženatý. Přesto, že už tam od rozvodu několikrát otřel prach, stále viděl vyznačený obdélník po rámečku. S náhlou rozhodností na místo posunul držáček na tužky. Znovu se zamýšlel nad materiálem, který pročetl.

Mohl reagovat jen dvojím způsobem. Za prvé všechno prošetří na vlastní pěst, ale to by musel dělat ve svém volnu, protože Mellberg se postaral o jeho plné pracovní vytížení. Vlastně v práci neměl mít čas ani na ty novinové články, ale udělal si ho v návalu vzpoury. V tomto případě by však musel celé večery pracovat a rozhodně ho nelákalo, aby své krátké volno vynakládal na přesčasy za Mellberga. Takže by to měla být ta druhá možnost.

Jestli všechno Mellbergovi správně podá, snad mu šéf dovolí, aby tímto směrem pátral ve své pracovní době. Marnivost byla Mellbergovou největší slabinou, a pokud jeho ego správně polechtá, bude komisař souhlasit. Patrik dobře věděl, že případ Alexandry Wijknerové bral Mellberg jako zpáteční jízdenku ke göteborské policii. I když se Patrik domníval, že mosty zpět pro komisaře shořely, mohl by toho teď využít pro svůj záměr. Třeba kdyby trochu zveličil napojení k rodině Lorentzových a naznačil, že se Jan zatím nedá vyloučit jako otec Alexina dítěte. Nebylo to právě etické, ale cítil, že v té hromadě před ním existuje stopa k řešení Alexiny smrti.

Jediným pohybem sundal nohy ze stolu a odstrčil se tak důrazně, až židle na kolečkách vrazila do zdi. Sebral všechny kopie a vydal se na druhý konec chodby, vypadající jako bunkr. Než se stačil rozhodnout jinak, klepal už na dveře šéfa a slyšel jeho „dál“.

Jako pokaždé ho překvapilo, jak je možné, že člověk absolutně nečinný kolem sebe dokáže rozsít tolik papírů. Hromady byly na všech volných plochách v místnosti. Na okně, na židlích a především na psacím stole, který pokrývala vysoká vrstva zaprášených lejster. Police za komisařem byla plná tlustých pořadačů a ležely tam papíry, které už hodně dlouho nezahlédly denní světlo. Mellberg telefonoval, ale mával na Patrika, aby šel dál. Ten na něho s úžasem hleděl. Mellberg zářil jako hvězda na vánočním stromečku a na tváři měl přilepený široký úsměv. Dobře, že má uši, pomyslel si Patrik, jinak by se nejspíš usmíval kolem dokola.

Mellbergovy odpovědi do telefonu byly jednoslabičné.

„Ano. Jistě. Vůbec ne. Ano, ovšem. Máte naprostou pravdu. Ale ne! A moc vám děkuji.“

Triumfálně praštil aparátem, až Patrik na židli poskočil.

„Takhle se to musí!“ Mellberg zářil a vypadal jako žoviální Santa Claus. Patrika napadlo, že je to poprvé, co vidí jeho zuby. Byly překvapivě bílé a pravidelné. Skoro až příliš perfektní.

Mellberg na něho s očekáváním hleděl a Patrikovi došlo, že čeká na jeho otázku, co se děje. Poslušně se zeptal, ale takovou odpověď nečekal.

„Mám ho! Mám vraha Alexandry Wijknerové.“

Mellberg byl tak rozčilený, že ani nepostřehl, že se mu na hlavě svezl pramen vlasů na bok přes jedno ucho. Pro tentokrát neměl Patrik chuť se ušklíbnout. Ignoroval fakt, že Mellberg použil výraz „mám“, takže se evidentně o slávu nehodlá dělit se svými podřízenými. Patrik se naklonil dopředu s lokty opřenými o kolena a vážným hlasem se zeptal: „Co tím chceš říct? Objevilo se v případu něco nového? O kom mluvíš?“

Mellberg pozvedl ruku, aby zastavil příliv nechápavých otázek. Opřel se do židle a složil ruce na břichu. Tohle cukrátko si hodlal vychutnávat hodně dlouho.

„To víš, Patriku. Když člověk toto povolání vykonává tak dlouho jako já, ví, že o úspěch se musí zasloužit. Kombinací mé dlouhé zkušenosti a kompetence a ovšem také tvrdé práce nastal ve vyšetřování zlom. Zavolala mi nějaká Dagmar Petrénová a sdělila mi informace o svém pozorování před nálezem těla. Ano, dokonce bych mohl podtrhnout, že šlo o zásadní pozorování, které nás dovede k zadržení nebezpečného vraha.“

Patrik se třásl netrpělivostí, ale ze zkušenosti věděl, že prostě musí čekat, až se Mellberg vymáčkne. Nakonec se snad k jádru dostane. Doufal, že to bude dřív, než on sám odejde do penze.

„Pamatuji si na jeden případ, který jsme měli v Goteborgu na podzim roku 1967…“

Patrik si v duchu povzdechl a připravil se na dlouhé courání.

Dana našla právě tam, kde si myslela, že bude. S lehkostí, jako by pytle byly naplněny vatou, stěhoval vybavení na loď. Velká těžká klubka lan, námořní pytle a obrovské nárazníky. Erika se na něho ráda dívala. V ručně pleteném svetru, čepici a rukavicích, s párou, která mu šla od úst, vypadal jako živý obraz. Slunce stálo vysoko na nebi a odráželo se od sněhu, který ležel na palubě. Ticho bylo téměř ohlušující. Dan pracoval efektivně a cílevědomě a Erika viděla, že je šťastný z každé minuty. Byl ve svém živlu. Loď, moře, ostrovy v pozadí. Věděla, že v duchu čeká na okamžik, kdy led začne pukat a kdy „Veronika“ plnou rychlostí vyrazí k horizontu. Zima znamenala dlouhé čekání a pro obyvatele pobřeží bývala vždycky nekonečná. Po dobrém létě mívali dostatek nasolených ryb, aby mohli přežít. Pokud ne, museli si poradit jinak. Danovi, stejně jako většině ostatních dnešních rybářů, nemohl
k životu stačit jen rybolov. Po večerech studoval a teď dva dny v týdnu učil švédštinu ve vyšších třídách základní školy v Tanumshede. Erika věřila, že je dobrý učitel, ale jeho srdce v každém případě patří sem, ne do školy.

Byl zaujat svou prací na lodi a Erika šla tak tiše, že ho dlouhou chvíli mohla pozorovat nerušeně. Srovnávala ho s Patrikem. Na pohled byli naprosto odlišní. Dan měl tak plavé vlasy, že během léta na slunci byly skoro bílé. Patrikovy tmavé měly stejný odstín jako oči. Dan byl svalnatý, Patrik spíše vytáhlý. Naproti tomu chováním byli jako bratři. Oba stejně klidní, se smyslem pro humor. Vlastně ji nikdy dřív nenapadlo, jak si jsou podobní. Z nějakého důvodu ji to moc potěšilo. Poté, co se kdysi rozešla s Danem, už nikdy nebyla v lásce opravdově šťastná. Během let si nacházela nevhodné partnery, „nezralé“, jak jí tvrdila Anna. „Ty se snažíš vychovávat chlapce, místo aby sis našla zralého muže,“ říkávala jí Marianne. Asi to byla pravda. Léta ubíhala a Erika si musela přiznat, že začíná cítit paniku. I smrt rodičů jí brutálně ukázala, že něco v životě postrádá. Od sobotního večera se jí v my šlenkách stále připomínal Patrik Hedström.

Teď ji ze zamyšlení vytrhl Danův hlas.

„To jsi ty? Jak dlouho tu stojíš?“

„Ech… jen chviličku. Myslela jsem si, že by bylo zajímavé vidět, jak ti jde práce od ruky.“

„No, ničím takovým se ty živit nemusíš. Platí tě za to, že sedíš na židli a celé dny fantazíruješ. To je směšné!“

Oba se zasmáli. Bylo to pro ně staré známé téma, na které vždycky žertovali.

„Já ale sebou mám i něco výživnějšího,“ zamávala košíkem.

„Kde se v tobě bere ta starostlivost? Co za to žádáš? Mou duši, či snad mé tělo?“

„Ne, děkuji. Obojí si můžeš ponechat. I když o té duši dost pochybuji.“

Vzal od ní košík a pomohl jí přes zábradlí. Bylo tam kluzko a Erika strachy zadržela dech, ale Dan ji pevně držel kolem pasu. Smetli sníh z bedny na ryby a posadili se opatrně na rukavice. Dan se nadšeně usmíval na termosku s horkou čokoládou a pečlivě zabalenými sendviči se salámem.

„Jsi hotová perla,“ mumlal s plnými ústy.

Chvíli tiše seděli a s nadšením se věnovali jídlu. Dopolední slunce příjemně hřálo a Erika odhodila výčitky svědomí kvůli špatné pracovní morálce. V posledním týdnu dost pracovala, a tak měla pocit, že si volno zaslouží.

„Slyšela jsi něco dalšího o Alexandře Wijknerové?“

„Ne, zdá se, že policejní vyšetřování se nehnulo z místa.“

„Podle toho, co jsem zaslechl, máš přístup i k utajeným informacím,“ snažil se ji trochu pozlobit.

Erika se nikdy nepřestávala podivovat nad rychlostí a efektivností místních tamtamů. Netušila, jak se mohla roznést zvěst o jejím setkání s Patrikem.

„Nechápu, o čem mluvíš.“

„To si umím představit. Jak daleko jste došli? Už jste měli zkušební jízdu?“

Erika do něho šťouchla, ale musela se rozesmát.

„Ne, ještě jsme nic nezkoušeli. Vlastně zatím nevím, jestli bych měla zájem nebo ne. Nebo lépe řečeno, zájem mám, ale nevím, jestli to chci nechat dojít tak daleko. Ale nezbytnou podmínkou je to, aby i on měl zájem.“

„Jinými slovy – bojíš se.“

Erika nenáviděla Danovu schopnost mít vždycky pravdu. Někdy jí připadalo, že ji zná až příliš dobře.

„Ano, přiznávám, že si jím nejsem jistá.“

„Rozhodnout se musíš jen ty sama, jestli do toho půjdeš. Myslela jsi na to, jak by ti bylo, kdybys to nezkusila?“

Ano, uvažovala o tom. V posledních dnech dokonce mnohokrát. Ale problém jí dosud připadal příliš hypotetický. Přece jen spolu zatím pouze večeřeli.

Snažila se mluvit o něčem jiném. „Pokud jde o Alex, našla jsem něco zvláštního.“

„Ano? A co?“

Byl zvědavý.

„Před několika dny jsem zašla do jejího domu a objevila tam něco zajímavého.“

„Ty jsi byla uvnitř?“ Nestarala se o jeho překvapení.

„Našla jsem kopii starého novinového článku o zmizení Nilse Lorentze. Můžeš mi vysvětlit, proč si pětadvacet let starý výstřižek schovala pod své spodní prádlo?“

„Spodní prádlo! No, Eriko…“

Zvedla paži, aby zastavila jeho protesty, a klidně pokračovala.

„Moje intuice mi říká, že to nějakým způsobem souvisí s její vraždou. Nevím jak, ale určitě je tam zakopaný pes. A kromě toho, když jsem v domě byla, tak někdo vstoupil a hrabal se v jejích věcech. Možná hledal právě ten článek.“

„Ty nemáš rozum!“ Dan na ni zaraženě hleděl. „Zatraceně, co ty s tím máš vůbec společného? To je snad věcí policie, aby našla vraha!“ Hlas mu přeskočil do falzetu.

„Ano, já vím. Nemusíš na mě křičet, slyším dobře. Jsem si plně vědoma, že s tím nemám nic společného, ale jednak jsem teď byla s Alexinou rodinou ve styku a jednak jsme si kdysi byly hodně blízké. A za třetí od té doby, co jsem ji našla, na to nemohu přestat myslet.“

O zamýšlené knize se mu nezmínila. Napadlo ji, že by to znělo hodně necitelně a vypočítavě. Kromě toho se jí zdálo, že Dan reaguje až příliš prudce. Vždycky se ale o ni moc zajímal. Musela si připustit, že to od ní opravdu nebylo chytré, pátrat v Alexině domě.

„Eriko, slib mi, že toho necháš.“

Položil jí dlaň na rameno a obrátil ji k sobě. Jeho pohled byl neobyčejně pronikavý.

„Nechci, aby se ti něco stalo. Zahráváš si s ohněm. Nech toho.“

Stiskl jí paži ještě pevněji a zahleděl se jí do očí. Chtěla mu odpovědět, dojatá jeho starostlivostí, ale než stačila otevřít ústa, zaslechli z břehu Pernillin hlas: „Tady jste, a vidím, že si dobře rozumíte!“

Její hlas byl ledově chladný. Oči jí ztmavly a rytmicky zavírala a otvírala pěsti. Oba ztuhli, Dan stále s rukou na její paži. Pak se bleskurychle, jako by se spálil, postavil do pozoru.

„Ahoj, miláčku. Už máš pro dnešek volno? Erika šla kolem se svačinou a trochu jsme si povídali.“

Dan překotně mluvil a Erika překvapeně bloudila pohledem z něho na Pernillu. Sotva ji poznávala. Druhá žena na ni hleděla pohledem plným černé nenávisti. Pěsti měla tak zaťaté, až jí klouby bělaly. Eriku na okamžik napadlo, jestli se do ní Pernilla nechce pustit. Nic nechápala. Přece mezi ní a Danem už dlouhé roky vůbec nic není, alespoň o tom byla přesvědčená. A Pernilla to určitě dobře ví. Teď si tím ale najednou nebyla úplně jistá. Otázkou zůstávalo, co takovou reakci mohlo vyvolat.

Mezi oběma manželi probíhala němá válka. Zdálo se, že prohrával Dan. Neměla co říct a usoudila, že bude nejlepší, když odejde a nechá je, aby se nějak dohodli. Zvedla termosku do košíku, a když přecházela přes palubu, slyšela jejich zvýšené hlasy, které rušily okolní ticho.

4.

Byl nevýslovně osamělý. Svět bez ní byl prázdný a studený a nic nemohlo led kolem něho rozehřát. Bolest se snášela líp, když se o ni mohl dělit s ní. Zdvojnásobila se poté, co ji ztratil, a už ji nedokázal vydržet. Dny trvaly nekonečně dlouhé minuty a vteřiny. Skutečnost bez ni neexistovala a myslel jen na jedno – že ona je pryč navždy.

Vinu lze rozporcovat do stejně velkých částí a rozdělit mezi viníky. Neponese ji sám.

Nikdy si nemyslel, že by měla ležet jen na něm.

Pohlédl na své ruce. Nenáviděl je. Nesly krásu i smrt v neslučitelnosti, v jaké se musel učit žít. Byly dobré, jen když ji hladily. Jeho kůže se dotýkala její a zaháněla všechno zlé. Láska a smrt, nenávist a život. Protiklady, které je změnily v můry, létající v kruzích kolem ohně. Ona shořela nejdřív.

Cítil žár v týle. Byl blízko.

Připadala si strašně unavená. Přespříliš na to, aby mohla uklízet po jiných. Unavená neradostným bytím. Den následoval za dnem beze změny. Klesala pod tíhou hříchu. Vyčerpávalo ji ráno vstávat a večer jít spát s myšlenkou na to, jak je Andersovi.

Veronika postavila na vařič vodu na kávu. Bylo slyšet jen tikání kuchyňských hodin. Klesla u stolu a čekala, až se voda v konvici uvaří.

Dnes uklízela u Lorentzových. Dům byl veliký a zabralo jí to celý den. Někdy postrádala staré časy. Chybělo jí, že nemůže pracovat na jediném místě, v postavení hospodyně v nejlepší rodině severního Bohuslänu. Ale to jen občas. Nejčastěji byla ráda, že tam každý den nemusí. Že se už nemusí každý den uklánět Nelly Lorentzové. Osobě, kterou ukrutně nenáviděla. Přesto pro ni stále pracovala, rok za rokem, až do doby, kdy pomocnice v domácnosti vyšly z módy. Přes třicet let klopila oči a mumlala ‚ano, paní Lorentzová, jistě, madam‘, zatímco měla chuť jí sevřít krk a držet, dokud by nepřestala dýchat. Někdy ta touha byla tak nutkavá, že musela ruce ukrýt pod zástěrou, aby Nelly neviděla, jak se jí třesou.

Konvička začala hvízdat a signalizovala, že se káva uvařila. Veronika se s námahou zvedla a narovnala se v zádech, než vytáhla šálek a nalila si. Hrníček byl posledním kouskem ze servisu, který kdysi dostali od Arvidových rodičů jako svatební dar. Byl to krásný dánský porcelán. Na dně měl modré kytičky, které za všechna léta neztratily barvu. Dokud Arvid žil, používali to nádobí jen jako sváteční, ale po jeho smrti přestalo být důležité, jaký den právě je. Časem se většina kousků rozbila, něco rozmlátil Anders, když před deseti lety upadl do deliria. Ten zbylý kousek jí byl moc drahý.

S potěšením upíjela. Když jí zbýval poslední doušek, vložila si do úst kostku cukru. Bolely ji nohy po celém dni práce a opřela si je o stoličku.

Její dům byl malý a jednoduchý. Bydlela tu už skoro čtyřicet let a doufala, že tu zůstane do smrti. Moc praktický ovšem nebyl. Stál na strmém kopečku a někdy se musela cestou několikrát zastavit a vydýchat, než došla. Čas na něm zapracoval a byl ošuntělý zvenku i zevnitř. Stál ale na dobrém místě a jistě by za něj dostala dost peněz, kdyby ho prodala a odstěhovala se do bytu, ale něco takového ji nikdy nenapadlo. Raději všechno kolem sebe nechala chátrat. Bydlela tu přece s Arvidem, a když se vzali, byli moc šťastní. V posteli v ložnici spala poprvé v životě jinde než u rodičů. O svatební noci. V té posteli počali Anderse, a když už pak koncem těhotenství musela ležet jen na boku, Arvid se k ní tiskl, lehal za jejími zády a hladil jí vypouklé břicho. Do ucha jí šeptal krásná slovíčka o tom, jak šťastní spolu budou, že budou mít hodně dětí a že v domě bude slyšet jen smích. A až jednou zestárnou a dě
ti vyletí z hnízda, budou sedat na houpacích křeslech před kamny a povídat si o tom, jaký spolu prožili nádherný život. Tehdy jim bylo jen málo přes dvacet a neuměli si představit, co se nachází za horizontem.

Právě u tohoto stolu seděla, když ji dostihla ta strašná zpráva. Na dveře zabušil strážník Pohl s čepicí v ruce a v okamžiku, kdy ho spatřila, věděla, co se stalo. S prstem přes ústa mu nedovolila nic říct a vedla ho do kuchyně. Kolíbala se před ním, byla tehdy v devátém měsíci. Pomalu a metodicky postavila vodu na kávu a teprve potom si sedla na druhou stranu stolu a zadívala se na něho. Vyhnul se jejímu pohledu. Hleděl po zdech kolem sebe a bradu bořil do límce. Až když před každým z nich stál šálek kouřící kávy, mu dovolila, aby pokračoval. Slova jí rezonovala v hlavě a viděla, že se strážníkova ústa pohybují, ale nechtěla nic slyšet. Pochopila, že Arvid leží na dně moře. Nic to nemohlo změnit a před ní leželo jeři šedé utrpení.

Veronika si povzdechla. Uplynulo už tolik let! Jiné ženy, které přišly o muže, ji přesvědčovaly, že časem bude vzpomínka stále nezřetelnější, ale opak byl pravdou. Občas ho viděla před sebou tak jasně, že jí bolest svírala srdce jako železná obruč. To, že Anders byl Arvidovým živoucím obrazem, bylo trápením i požehnáním. Arvid v něm žil dál a pomáhal jí, aby byla silná.

Poskočila na židli, když zazvonil telefon. Byla hluboce pohroužená do vzpomínek a signál ji vyrušil. Stáhla nohy ze židličky a kulhavě pospíchala na předsíň k telefonu.

„Mami, to jsem já.“

Anders se zajíkal a po letech zkušeností věděla přesně, v jakém stadiu opilosti se právě nachází. Těžce si povzdechla.

„Ahoj, Andersi. Jak se ti daří?“

Otázku ignoroval.

Stála se sluchátkem v ruce a zahlédla se v zrcátku na předsíni. Bylo staré a popraskané, s tmavými skvrnami na skle, a napadlo ji, že se mu podobá. Vlasy měla šedivé, původní tmavá barva ještě tu a tam prosvítala. Střihala se sama nůžtičkami na nehty před zrcadlem v koupelně. Bylo zbytečné vydávat peníze za kadeřnici. Obličej poznamenala léta starostí hlubokými vráskami. Její oblečení bylo stejné jako ona. Bezbarvé, ale praktické, nejčastěji šedé nebo zelené. Roky tvrdé práce a nezájem o jídlo způsobily, že se jí tělo nezaoblilo, jak v jejím věku bývá běžné. Vypadala houževnatě a silně. Jako tažný kůň.

Najednou si uvědomila, o čem Anders na druhé straně telefonu mluví.

„Mami, před domem stojí policejní auta. Určitě přijeli pro mě. Co mám dělat?“

Slyšela, jak v jeho hlase s každým slovem stoupá panika. Tělo jí ztuhlo strachem. V zrcátku zahlédla svůj úzkostí stažený obličej. „Nedělej nic, Andersi. Počkej na mě. Přijdu za tebou.“

„Dobře, ale proboha pospěš si. To nejsou obyčejní policajti. Ti vždycky přijíždějí jenom jedním autem. Teď tu zastavily tři, blikají modrým světlem a slyším sirénu! Zatraceně…“

„Andersi, poslouchej mě. Nadechni se a uklidni. Teď telefon položím a přijdu tak rychle, jak dokážu.“

Slyšela, že se maličko uklidnil, ale sotva zavěsila, hodila na sebe kabát, a aniž by se namáhala zamknout, vyběhla ze dveří.

Klopýtala přes parkoviště taxislužby a vzala to zkratkou kolem vchodu do skladu potravin. Utíkala jen kousek, potom musela zpomalit a trvalo jí asi deset minut, než se dostala k nájemnímu domu, v němž bydlel Anders.

Přišla v okamžiku, kdy ho dva statní policisté vyváděli v poutech. Potlačila výkřik, když viděla, jak sousedé zvědavě vyhlížejí. Za žádnou cenu jim nechtěla poskytnout větší divadélko, než jaké dosud spatřili. Hrdost bylo to jediné, co jí ještě zbývalo. Nenáviděla klepy, které se jako žvýkačka lepily kolem ní a Anderse. Už se dost o nich šuškalo a teď bude řečí ještě víc. Jako by je slyšela: „Chudák Veronika, nejdřív se jí utopil manžel a teď se jí upíjí syn. A ona sama je tak pořádná…“

Ano, jako by je slyšela. Věděla ale také, že udělá, co bude v její moci, aby se to spravilo. Teď se nesmí sama zhroutit. Všechno by se zbořilo jako domeček z karet. Obrátila se k nejbližší policistce, která se podle ní do strohé uniformy vůbec nehodila. Byla to něžná blondýnka. Jenomže dnes mohly ženy dělat, co chtěly.

„Jsem jeho matka. Můžete mi říct, co se stalo? Kam ho odvážíte?“

„Bohužel vám nic bližšího nemohu sdělit. Obraťte se na policii v Tanumshede. Vezeme ho na zdejší policejní stanici.“

S každým slovem jí srdce klesalo níž. Pochopila, že tentokrát nejde o nic, co by provedl v opilosti. Auta vyrazila a Veronika ještě zahlédla Anderse sedět mezi dvěma muži. Obrátil se a hleděl za ní, dokud nezmizela z dohledu,

Patrik viděl odjíždět auto s Andersem Nilssonem a připadalo mu, že to celé bylo dost přehnané. Mellberg si ale přál mít divadélko, a tak ho měl. Přivolal si síly navíc až z Uddevally, aby asistovaly při zásahu. Podle Patrika tu nejméně čtyři z těch šesti přítomných policistů byli navíc.

Na parkovišti zůstala stát žena a hleděla za odjíždějícími auty.

„Je to pachatelova matka,“ informovala ho Lena Waltinová z uddevallské policie, která tu rovněž zůstala, aby s ním provedla domovní prohlídku.

„Přece víš, že se o něm nesmí mluvit jako o pachateli, dokud není odsouzen. Do té doby na něho musíme pohlížet jako na nevinného.“

„K čertu, jasně, že je vinen. Vsadím na to svůj celý roční plat!“

„Jestli máš tu jistotu, tak to bychom se mohli vsadit o víc než jen o takovou zanedbatelnou maličkost.“

„Jsi opravdu legrační. Žertovat s policistou o platu je dost nebezpečné.“

Patrik musel jen souhlasit.

„Máš úplnou pravdu. Půjdeme nahoru?“

Všiml si, že se Andersova matka dosud nepohnula z místa, i když policejní auta už dávno zmizela. Měl s ní soucit a na okamžik ho napadlo, jestli by jí neměl říct několik slov na útěchu. Lena ho však vzala za rameno a směrovala ho ke vchodu domu. Museli splnit rozkaz.

Dveře bytu nebyly zamčené a vešli přímo do haly. Patrik se rozhlédl kolem sebe a znovu zavzdychal. Byt byl ve strašném stavu a pochyboval, že by tu vůbec něco zajímavého mohli najít. Překročili prázdné láhve na zemi a šli dál.

„Fuj!“ Lena s nechutí potřásla hlavou.

Natáhli si tenké plastové rukavice a s tichou dohodou začal Patrik prohlížet obývací pokoj, zatímco Lena zašla do kuchyně. Bojoval se schizofrenním pocitem. Místnost byla zaneřáděná, špinavá, téměř bez nábytku i osobních věcí, jako klasický útulek těžkého alkoholika. Něco takového už ovšem víckrát viděl. Co ale nespatřil nikdy, byly zdi pokryté obrazy. Visely asi od jednoho metru výšky po celých stěnách až ke stropu. Do očí mu bušila barevná exploze a málem si je musel zastínit rukou. Plátna byla abstraktní, všechna namalovaná výhradně teplými barvami a působila na něho téměř fyzicky. Musel se přinutit, aby od nich odvrátil pohled, zaplavovaly ho. Opatrně začal prohlížet věci. Moc tu toho rozhodně nebylo. Na okamžik pocítil hlubokou vděčnost za svůj privilegovaný život ve srovnání s tímto. Jeho vlastní problémy mu najednou připadaly docela nepatrné. Fascinovalo ho, že lidská potřeba života je ta
k silná, že navzdory jeho kvalitě dokáže den za dnem pokračovat. Měl i Anders nějaký zdroj potěšení? Prožíval to, kvůli čemu stojí za to žít? Radost, naději, štěstí, dobrou náladu, anebo žil od jedné opilosti ke druhé?

Propátral všechno, co tam bylo. Nahlédl pod matraci, podíval se do zásuvek jediné zbývající skříňky, opatrně sundával obrazy a za každý nakoukl. Nic. Nebylo tam absolutně nic, co by vzbudilo jeho zájem. Zašel do kuchyně za Lenou.

„To je ale děsný svinčík. Jak v tom někdo dokáže žít?“ Zhnuseně prohlížela obsah odpadkového koše, který vysypala na noviny.

„Objevila jsi něco zajímavého?“

„Ano i ne. V koši jsem našla několik účtů. Na telefonní bychom se měli podívat blíže. Jinak je tu jen svinstvo.“ S odporem si stáhla rukavice. „Co si myslíš ty? Nezabalíme to tady?“

Patrik pohlédl na hodinky. Byli tu už dvě hodiny a venku se šeřilo.

„Ano. Dál dnes asi nedojdeme. Jak se dostaneš domů? Mám tě odvézt?“

„Přijela jsem svým autem, díky.“

S ulehčením byt opustili. Dali si pozor, aby ho nenechali odemčený, jako byl při jejich příchodu.

Když vyšli na parkoviště, svítilo uliční osvětlení. Co byli uvnitř, začalo trochu sněžit a museli očistit přední okénka. Když se rozjel, cítil, jak ho zaplavuje pocit, který se po celou dobu snažil potlačit: se zadržením Anderse Nilssona něco nebylo v pořádku. Mellberg svědkyni nekladl správné otázky, a přesto muže nechal zadržet. Asi se na to měl sám předem víc podívat. Uprostřed křižovatky poblíž benzinové pumpy se rozhodl. Otočil volantem a změnil směr. Místo, aby pokračoval do Tanumshede zpět na policii, zatočil do Fjällbacky. Doufal, že Dagmar Petrénovou zastihne doma.

Vybavily se jí Patrikovy ruce. Na ně a na zápěstí se u každého muže vždycky dívala nejdřív. Připadaly jí sexy. Nesměly být malé, ale nemusely ani být jako pekáč. Správně velké, pevné, bez chloupků, silné a ohebné. Patrik měl právě takové.

Snažila se probrat ze snění. Přinejmenším nemělo žádný smysl myslet na něco, co jí dosud způsobovalo jen lehké chvění v břichu. Přece ani nevěděla, jak dlouho tu vůbec zůstane. Jestli bude zdejší dům prodán, nic ji tu už nedrží a má přece byt ve Stockholmu, který na ni čeká, svou práci i tamní přátele. Pobyt ve Fjällbace bude pravděpodobně jen krátkou mezihrou v jejím životě. Z tohoto pohledu by bylo nesmyslné budovat si vzdušné zámky kolem přítele z dětství.

Zahleděla se ven do počínajícího soumraku, i když jistě nejsou více než tři hodiny, a hluboce si povzdechla. Choulila se v mohutném neforemném pleteném svetru, který její otec ve studených dnech nosíval na moře. Zahřívala si zkřehlé prsty v dlouhých rukávech, které si přes ně přehrnula. Sama sebe litovala. Připadalo jí, že se nemá vůbec z čeho radovat. Alexandra je mrtvá, se sestrou se hádají o dům, kniha jde těžce – všechno ji deptalo. Po smrti rodičů se musela vypořádat s příliš mnoha záležitostmi. Praktickými i citovými. V posledních dnech neměla dost sil pokračovat s vyklízením a všude v domě stály zpola naplněné odpadkové pytle a krabice. Stejně to vypadalo v jejím nitru: nedořešené problémy.

Celé odpoledne přemítala o scéně mezi Danem a Pernillou a nerozuměla jí. Od té doby, co mezi nimi dvěma něco bylo, už uběhlo mnoho let, alespoň o tom byla sama přesvědčená. Proč Pernilla tak ostře zareagovala? Možná by měla zavolat a zeptat se Dana, ale neodvážila se pro případ, že by telefon zvedla jeho žena. Mít další problém ke všem dosavadním by už nezvládla, a tak se rozhodla na to raději nemyslet. Nejspíš se Pernilla špatně vyspala a všechno se vysvětlí příště, až se sejdou. Přesto jí ta epizoda hodně vadila. U Pernilly to nevypadalo na špatnou náladu, nevraživost šla z větší hloubky. Nic nechápala.

Stresovalo ji zpoždění s prací a rozhodla se svému svědomí ulehčit a chvíli psát. Posadila se k počítači v pracovně a musela se vybalit z teplého svetru. Z počátku to šlo těžce, ale po chvilce nabrala dech a u psaní se i zahřála. Záviděla spisovatelům, kteří dokážou udržet pracovní tempo. Sama se musela k psaní vždycky přinutit. Ne snad, že by byla lenivá, ale pokaždé cítila hlubokou nejistotu, jestli dokáže pokračovat, jestli nezůstane sedět nad klávesnicí bez jediného nápadu. Vždycky pak byla ráda, že se to nestalo. Teď jí ruce jen létaly a za hodinu napsala dvě stránky. Po dalších třech usoudila, že si dostatečně zasloužila, aby se mohla věnovat připravované knize o Alexandře.

Celu znal, nebyl tu poprvé. Když na tom byl párkrát hodně špatně, vyspával se tu z opice. Ale tentokrát to bylo jiné, vážnější.

Položil se na bok na tvrdé pryčně a stočil se do klubíčka, hlavu si ukryl do dlaní. Tělo se mu třáslo účinkem chladu i postupného vystřízlivění.

Sdělili mu jen to, že je podezřelý z vraždy Alex. Pak ho zavřeli do cely a řekli mu, že tu musí čekat na převzetí do vazby. Co jiného měl dělat než čekat? Křivě se pousmál.

Myšlenky se mu pletly. Neměl na čem spočinout očima. Zdi byly světle zelené, ze sešlého betonu, s šedými fleky na místech, kde se barva odlupovala. Představoval si, že je pokrývá barvami. Tu červenou, tu žlutou. Teprve potom se dokázal soustředit.

Alex je mrtvá. Tomuto faktu nemohl uniknout, i kdyby chtěl. Bylo to nevyvratitelné a s její smrtí skončila i jeho budoucnost.

Brzy pro něho přijdou. Hrubou rukou s ním budou smýkat, vysmívat se mu, tupit ho, dokud před nimi nebude ležet nahá pravda. Nemohl je zastavit. Dokonce ani nevěděl, jestli by si to přál. Vlastně už skoro nic nevěděl. Ne snad, že by dříve znal o moc víc. Oparem alkoholu toho neproniklo mnoho. Jen Alex ano. Vědomí, že dýchá stejný vzduch, že myslí na stejné věci, cítí stejnou bolest. To bylo jediné, čemu věřil, co se mu vybavilo, když myšlenky splývaly v milosrdnou tmu.

Nohy mu trnuly, jak ležel natažený na palandě, ale ignoroval tělesné nepohodlí a tvrdohlavě se odmítal pohnout, aby neztratil kontrolu nad smyšlenými barvami a nemusel znovu hledět na studenou ošklivost.

V jasnějších chvílích se viděl s humorem, přinejmenším snad s ironií. Narodil se s nesmírnou potřebou krásy, ale byl odsouzen prožít život v ošklivosti. Nejspíš měl takový osud napsán ve hvězdách, možná že tam něco stálo i o tom strašném dni.

Mnohokrát nechal myšlenky bloudit kolem slůvka „kdyby“. Třeba by žil počestným životem s rodinou, domovem a uměním, které by bylo zdrojem potěšení, a ne jeho prokletím. Děti by si hrály na trávníku před jeho ateliérem, z kuchyně by se šířila lahodná vůně. Byla by to idyla podle malíře Carla Larssona nadvakrát, ozdobená růžičkami. Uprostřed takových představ vždycky stála Alexandra. Pokaždé v centru, zatímco on byl její oběžnicí.

Taková fantazie ho zahřívala, ale najednou se teplé sny změnily ve studené, modré tóny a mrazivý chlad. Ten obraz dobře poznával. Studoval ho mnoho nocí a uměl ho do nejmenších detailů. Nejvíce ze všeho se bál krve. Rudé krve, která byla kontrastem k modrým tónům. I smrt tam byla a mnula si ruce nadšením. Čekala, až udělá první tah. Mohl si jí jen nevšímat, dokud nezmizela. Třeba by obraz mohl znovu nabýt růžového nádechu. Třeba by se na něj Alexandra znovu usmála. Ale smrt byla tentokrát příliš mocná, nešla ignorovat. Znal se s ní už mnoho let a známost nebyla s lety o nic příjemnější. Vtírala se mezi ně i ve světlých chvílích, vnucovala se.

Ticho v cele přinášelo bezpečí. Vzdáleně k němu doléhaly zvuky, ale ty patřily do jiného světa. Až uslyšel, že se jeden z nich k němu začíná přibližovat a vytrhl ho ze snění. Kroky se zastavily před jeho dveřmi, zašramotil zámek a ve vstupu se ukázal malý tlustý komisař. Anders pomalu přehodil nohy přes okraj pryčny a posadil se. Čas výslechu. Bude dobře, až to bude mít za sebou.

Modřiny zbledly do té míry, že je už mohla ukrýt pod silnější vrstvou pudru. Anna prohlížela v zrcadle svůj zpustošený obličej. Bez nalíčení se jí pod kůží zřetelně rýsovaly modré kontury. Jedno oko bylo dosud rudě popraskané. Plavé vlasy měla matné a bez života a potřebovaly by ostříhat konečky. Ani ji nenapadlo, že by se mohla objednat ke kadeřnici, na to neměla dost síly. Sotva stačila uspokojit každodenní potřeby dětí a nejnutnější péči o sebe. Jak se to všechno mohlo stát?

Sčesala si vlasy do hladkého ohonu a opatrně se oblékala. Snažila se moc nehýbat, protože ji bolela žebra. Dříve si dával pozor, aby ji bil jen na místech, která šla zakrýt oblečením, ale v poslední době ji opakovaně tloukl i v obličeji.

Rány nebyly to nejhorší, spíš nutnost žít neustále ve strachu z příštího napadení. Nejhnusnější bylo to, že o tom věděl a hrál si s ní jako kočka s myší. Třeba zvedl ruku, jako by ji chtěl udeřit, ale pak ji místo toho pohladil a usmál se na ni. Někdy ji praštil bez nejmenšího důvodu. Jen tak. Ostatně, ani jindy žádný zvláštní důvod nepotřeboval. Mohlo k tomu dojít uprostřed hovoru o tom, co koupit k jídlu, nebo na co se budou dívat v televizi. V každém okamžiku dokázal ruku sevřít v pěst a udeřit ji do břicha, hlavy, zad nebo kamkoliv se mu zachtělo. Pak ho to třeba zase hned přešlo a dokázal pokračovat v konverzaci, jako by se vůbec nic nestalo, přestože ležela na zemi a lapala po dechu. Potřeboval mít nad ní moc.

Po ložnici leželo jeho rozházené šatstvo. Namáhavě ho sbírala, kus po kuse, a věšela na ramínka ve skříni nebo odnášela do koše na špinavé prádlo. Když byla ložnice v perfektním pořádku, šla se podívat na děti. Adrian tiše spal, ležel na zádech s dudlíkem v pusince. Emma si hrála ve své postýlce a Anna se na chvíli zastavila ve dveřích a pozorovala ji. Byla hodně podobná Lucasovi. Měla stejně rozhodný, hranatý obličej a ledově modré oči. A byla stejně tvrdohlavá.

Kvůli ní nedokázala Lucase přestat milovat. Kdyby se to stalo, jako by popřela část Emmy. Byla napůl jeho, napůl její. Ostatně, vůči dětem se choval jako dobrý otec. Adrian byl ještě příliš malý a ničemu nerozuměl, ale Emma otce zbožňovala a Anna jí ho prostě nemohla vzít. Jak by děti směla odvést z jejich bezpečí, přetrhat všechno, co pro ně bylo důležité? Musela být kvůli nim silná a bolest překonat. Všechno bude zase dobré. Přece jí říkal, že ji ve skutečnosti bít nechce, že to dělá jen pro její vlastní dobro. Jen se musí víc snažit, aby byla dobrou manželkou. Jen se musí naučit, jak ho udělat šťastným, aby mu nepůsobila stále zklamání. Erika tohle nechápe. Má svou samostatnost a osamělost. Dusila Annu překypující péčí. V jejím hlase slyšívala odsudek a to jí strašně vadilo. Co Erika může vědět o manželství a rodině! O odpovědnosti, která spočívá na jejích ramenou. Erika si může dlat starost jen o sebe. Vždycky byla přemoudřelá. Její věčná mateřská péče Anně překážela. Všude ji následovaly sestřiny neklidné ustarané oči, i když si přála, aby ji nechala na pokoji. Co na tom záleželo, že se matka o ně příliš nezajímala? Měly přece alespoň otce. Jeden ze dvou – to nebylo tak špatné. Rozdíl mezi ní a Erikou byl v tom, že ona to akceptovala, zatímco Erika hledala důvody. Někdy i u sebe, a proto se tolik snažila. Anna k tomu neměla chuť. Jednodušší bylo o ničem moc nepřemýšlet a brát všechno takové, jaké to je. Proto někdy byla vůči Erice zatrpklá. Pořád se o ni moc starala a rozmazlovala ji, a nedovolovala jí před skutečností zavírat oči. Pro Annu bylo osvobozením odejít z domova, a když se pak poznala s Lucasem, myslela si, že konečně našla někoho, kdo ji bude milovat pro ni samotnou a respektovat její potřebu svobody.

Trpce se usmála, když uklízela zbytky po Lucasově snídani. Už dlouho nevěděla, co znamená svoboda. Její život se odehrával v místnostech tohoto bytu. Jen kvůli dětem dokázala dosud dýchat, jen kvůli nim a naději, že najde kouzelnou formulku a všechno bude zase jako na začátku.

Pomalými pohyby přikryla sýr a máslo, naplnila myčku a otřela stůl. Když dala zase všechno do pořádku, sedla si a rozhlížela se kolem sebe. Jediným zvukem bylo Emmino pobrukování z dětského pokoje a na několik minut si dovolila vychutnávat klid. Kuchyně byla světlá a vzdušná, ve vkusné kombinaci dřeva a kovu. Při jejím zařizování příliš nešetřili, což znamenalo, že všechno bylo nejlepší jakosti. Ona sama by měla raději zabydlenější místnost, ale když se stěhovali do pětipokojového bytu na Ostermalmu, už věděla, že je lepší o svých názorech nemluvit.

Eričiny starosti kvůli domu ve Fjällbace si nepřipouštěla. Sentimentalitu si nemohla dovolit a peníze, které z prodeje dostanou, pro ni a Lucase znamenají nový start. Věděla, že ho práce ve Švédsku nebaví a že by se chtěl vrátit zpět do Londýna, kde podle jeho názoru život pulzoval a kde měl lepší možnost kariéry. V tom ohledu pokládal Stockholm za naprosto ztracený. A i když vydělával dobře – dokonce hodně dobře – peníze za dům po rodičích spolu s těmi, které už měli, by jim umožnily koupit něco opravdu pěkného v Anglii. To pro Lucase bylo důležité, a proto i pro ni. Erika se o sebe umí postarat sama. Může myslet jen na sebe, má práci a byt ve Stockholmu. Dům ve Fjällbace by jí stejně sloužil jen k rekreaci. A i ona dostane z prodeje spoustu peněz. 1 jí by se mohly hodit, spisovatelky přece moc nevydělávají. Anna věděla, že to Erika občas mívá finančně dost napjaté. Zadoufala, že její sestra pochopí, co je nejlepší pro ně obě.

Ze své postýlky se ozval Adrian a bylo po klidu. No, nemá smysl o něčem moc přemítat. Modřiny zmizí jako vždycky předtím a zítra bude nový den.

Patrik pocítil nepochopitelné ulehčení a vyběhl po dvou schodech k domku Dagmar Petrénové. Nahoře se ale musel vydýchat. Sehnul se a opřel si ruce o kolena. Přece jen mu už není dvacet. Ženu, která mu otevřela, ale rozhodně nečekal. Něco tak malého a vrásčitého viděl naposled, když otevřel sáček se sušenými švestkami. Sehnutá a shrbená mu sahala nejspíš do pasu a Patrika napadlo, že by ji odfoukl nejmenší závan větru. Ale oči, které na něho upřela, byly jasné a čilé jako oči mladé dívky.

„Nestůjte tu, mládenče, ať mi dovnitř netáhne. Dostanete zbytek kávy.“

Hlas měla překvapivě silný a Patrik si najednou připadal jako školák. Poslušně šel za ní. Ubránil se chuti sklonit se a snažil se kráčet stejně pomalu jako ona, aby ji nezašlápl. Za dveřmi se na místě zastavil. Za celý svůj život neviděl tolik trpaslíků. Na každičké volné ploše stáli vánoční skřítci. Velcí, malí, staří, mladí, mrkající i šediví. Mozek mu běžel na plné obrátky, aby ten obraz zpracoval. Uvědomil si, že stojí s otevřenými ústy.

„Co na ně říkáte? Nejsou pěkní?“

V prvním okamžiku nevěděl, co odpovědět, ale pak se vzchopil.

„Určitě. Jsou fantastičtí.“

Se strachem na ni pohlédl, jestli v jeho slovech nepoznala zaváhání. K jeho překvapení se ale šprýmovně usmála a v očích jí zajiskřilo.

„Nedělejte si starosti. Chápu, že právě nebudou podle vašeho vkusu, ale když člověk zestárne, má určité závazky, chápete?“

„Závazky?“

„Očekává se, že se musí něčím odlišovat, aby byl zajímavý. Jinak by ho všichni brali jen jako veteš.“

„Ano, ale proč právě skřítci?“

Patrik to stále ještě nechápal a paní Petrénová se dala do vysvětlování, jako by mluvila s dítětem.

„Hezké na skřítcích je to, že je všichni jednou za rok potřebují. A potom se mohou uklidit. Pěkné je také to, že sem v době Vánoc přilákají hodně dětí. A pro starou ženu, která jinak moc návštěv nemá, je osvěžením pro duši, když tu ti malí zvoní a žadoní, aby se směli přijít podívat.“

„A jak dlouho je míváte vystavené? Teď je přece polovina března.“

„Vytáhnu je tak v říjnu a uklidím do dubna. Ale týden nebo dva nehrají žádnou roli, to jistě chápete.“

Pokud jde o čas, tomu rozuměl. Pokusil se je jen tak z hlavy spočítat, ale jeho mozek nepracoval. Raději se tedy zeptal: „Kolik asi jich máte?“

Odpověď přišla okamžitě: „Jeden tisíc čtyři sta čtyřicet tři, ne, pardon, o jednoho méně, včera se mi rozbil. Jeden z těch nejhezčích,“ povzdechla si smutně.

Hned se ale zase vzpamatovala a rozzářila se. Překvapivě silně vzala Patrika za rukáv saka a vlekla ho do kuchyně, kde pro změnu nebyl skřítek ani jediný. Diskrétně se pokusil trochu uvolnit, ale měl pocit, že by ho nejraději vzala za ucho, kdyby ovšem tak vysoko dosáhla.

„Sedneme si tady. Člověka už nudí mít jich pořád kolem sebe tolik. Do kuchyně mají vstup zakázaný.“

Usadil se na tvrdé kuchyňské kanape poté, co bryskně odmítla jeho nabídku pomoci. Obrnil se při představě nechutně ohřáté kávy a brada mu spadla po druhé, když zahlédl nablýskaný hypermoderní kávovar.

„Jakou chcete? Kapucino? Nebo dvojité espreso – vidím, že právě takové potřebujete.“

Dokázal jen přikývnout a paní Petrénová si očividně vychutnávala jeho překvapení.

„Co jste tu čekal? Konvičku z roku 43 a ručně semletá zrnka? Ne, kvůli tomu, že jsem stará, si nemusím odpírat to, co je dobré. Přístroj mi dal syn před dvěma lety k narozeninám a je neustále v chodu. Někdy tu babky z okolí stojí ve frontě, aby dostaly svůj šálek kávy.“

Něžně poklepala na kávovar, který teď právě šlehal mléko do vysoké pěny.

Než byla káva připravená, postavila před něj na stůl fantastické zákusky. Žádné sušenky nebo oplatky, ale křehké skořicové koláčky, třené bábovičky, čokoládové sušenky a sněhové pečivo. Patrik na to valil oči a ústa měl plná slin. Paní Petrénová něco pobaveně zakvokala, když viděla jeho úžas, a sedla si proti němu na dřevěnou židli poté, co před každého postavila šálek kouřící a voňavé kávy.

„Rozumím, že se mnou chcete mluvit o tom děvčeti z protějšího domu. Mluvila jsem už o ní s komisařem a řekla mu to málo, co vím.“

Spolkl kus zákusku, který si právě vsunul do úst, a musel se olíznout, než mohl promluvit.

„Ano. Byla byste moc hodná, kdybyste mi řekla všechno, co jste viděla. Směl bych si zapnout magnetofon?“

Zapnul malý nahrávač a znovu se pořádně zakousl v čekání na její odpověď.

„Jistě, že můžete. Bylo to v pátek dvacátého pátého ledna v půl sedmé.“

„Jak si můžete být tak jistá? Od té doby už přece uteklo několik týdnů.“

Znovu si ukousl.

„Ten den jsem měla narozeniny a byl tu můj syn s rodinou. Jedli jsme dort a přinesli mi dárky. Potom byly zprávy v půl sedmé na čtyřce a v té chvíli jsem něco zvenku uslyšela. Šla jsem k oknu, které vede k domu té ženy, a uviděla jsem ho.“

„Anderse?“

„Malíře Anderse, ano. Byl opilý jako obvykle, křičel jako šílenec a bušil jí na dveře. Nakonec mu otevřela a potom nastalo ticho. Co se dělo v domě, to nevím.“

Paní Petrénová si povšimla, že se Patrikův talíř vyprázdnil, a přisunula k němu tác s vonícími skořicovými kousky. Netvářil se odmítavě a hned si jich několik naložil.

„Jste si úplně jistá, že to byl právě Anders Nilsson? O tom není žádná pochybnost?“

„Není. Toho ožralu znám moc dobře. Běhal sem každou chvíli, a pokud nebyl právě tady, potloukal se s kamarády na náměstí. Vůbec nechápu, co mohl mít společného s Alexandrou Wijknerovou. Ta žena měla vkus, to je jisté. Byla hezká a dobře vychovaná. Jako malá ke mně často chodívala. Dostala vždycky šťávu a něco k zakousnutí. Ano, právě na tom kanapi sedávala, často spolu s Toreho malým děvčetem…, jak se jen jmenovala?“

„Erika,“ připomněl Patrik s plnými ústy a cítil, jak mu srdce poskočilo, když vyslovil její jméno.

„Erika, ano. Také pěkné děvče. Ale na Alexandře bylo ještě něco navíc. Přímo jiskřila. Ale pak se něco stalo…, přestala sem chodit a za nějaký měsíc se odstěhovali do Goteborgu. Potom jsem ji dlouho neviděla, až sem zase začala jezdit na víkendy.“

„Carlgrenovi sem nejezdili?“

„Ne. Dům ale udržovali v dobrém stavu. Občas tu bývali řemeslníci a také Veronika Nilssonová tam chodila dvakrát za měsíc uklízet.“

„Vy vůbec netušíte, co se tehdy mohlo stát, že se rodina náhle odstěhovala do Goteborgu a Alexandra se tak změnila? Nějaké nepříjemnosti v rodině, nebo něco podobného?“

„No, mluvilo se jako vždycky. Mnoho lidí tady ve Fjällbace si myslí, že jim nic neunikne, ale člověk nikdy nemůže vědět, co se děje u někoho za zdí. Takže o tom ani nechci spekulovat. Nepřináší to žádný užitek. No, vezměte si ještě, ani jste neochutnal laskonku.“

Osahal si břicho a opravdu v něm našel ještě maličké místo, aby se tam vešla i tato lahůdka.

„Potom už jste si ničeho nevšimla? Třeba kdy od ní Anders Nilsson odcházel?“

„Ne, ten večer jsem už nic dalšího neviděla. Ale pak jsem ho ještě několikrát zahlédla jít do domu. Musím říct, že mě to překvapovalo, protože tou dobou už Alexandra byla zřejmě mrtvá. Co tam mohl dělat?“

To by také rád věděl. Paní Petrénová si ho prohlížela. „Tak co, chutnalo vám?“

„Nic lepšího jsem v životě nejedl. Jak to, že jste takovou dobrotu za tu chvíli dokázala připravit? Chci říct, vždyť jsem vám volal jen čtvrt hodiny předtím, než jsem přijel.“

Zářila nad jeho chválou a hrdě se napřímila.

„S manželem jsme měli ve Fjällbace třicet let cukrářství, tak jsem se snad něco naučila. Staré zvyky je těžké změnit. Vstávám pořád v pět ráno a každý den něco upeču.

To, co nesní děti nebo sousedky, potom nadrobím ptákům. Také moc ráda zkouším nové recepty. Moderní kuchařská kouzla jsou mnohem lákavější, než co jsme byli zvyklí péct dříve. Recepty si vystřihuji z časopisů a pak upeču to, na co mám chuť.“

Ukázala na štos časopisů, který ležel na zemi vedle stolu. Byly tam snad všechny, které obsahují kuchařské recepty. Podle toho, co každý z nich stojí, Patrik usoudil, že si asi za léta v cukrárně slušně našetřila. Vtom ho napadlo, na co se musí zeptat.

„Nevíte o nějakém spojení mezi rodinou Carlgrenových a Lorentzových, kromě toho, že pro ně Karl-Erik roky pracoval? Stýkali se spolu?“

„Bůh uchovej! Lorentzovi a Carlgrenovi? Nepatřili do stejných společenských kruhů a to, že se Nelly Lorentzová objevila na pohřební hostině, bych nazvala jako hotovou událost.“

„A co jejich syn? Ten, co zmizel? Myslíte, že s nimi nikdy neměl nic společného?“

„Ne, to bych moc pochybovala. Byl to velmi nepříjemný chlapec. V cukrárně se vždycky snažil něco ukrást. Ale manžel na to přišel. Vyhuboval ho tak, jak to ten kluk v životě nezažil. Potom Nelly přišla strašně naštvaná a vyhrožovala, že na manžela zavolá policajty. No, z toho ji rychle vyvedl, protože na krádež měl svědky.“

„Takže podle vás žádné spojení mezi rodinami nebylo?“

„Ne. Jen mě tak napadá – kromě Nilsova zmizení je vražda Alex to nejpodivnější, co se kdy v našem městečku přihodilo. Člověk nikdy neví…, asi existují i podivné shody.“

„No, asi jste mi už řekla všechno, takže vám musím moc poděkovat. Opravdu to bylo úžasné pečivo. Teď budu muset aspoň dva dny zůstat na salátu,“ poklepal si na břicho.

„Ech, vy takové jídlo pro králíky přece nepotřebujete. Pořád ještě rostete!“

Patrik raději nepřipomínal, že v pětatřiceti letech už roste pouze objem pasu. Zvedl se z kanape, ale hned si musel zase sednout. Připadalo mu, že má v žaludku kus železa, a musel bojovat s pocitem nevolnosti. Asi nebylo moc chytré všechno do sebe nacpat.

Když procházel obývacím pokojem, přimhouřil oči, aby neviděl, jak na něho všichni trpaslíci hledí. Cesta ven trvala stejně dlouho, jako ta dovnitř, a musel se hodně ovládat, aby paní Petrénovou nepředběhl.

Ale na svůj věk to byla čiperka, o tom nebyla pochybnost. A také jistě spolehlivá svědkyně. S jejím svědectvím je jen otázkou času, kdy Andersi Nilssonovi vraždu dokážou. Zatím to ještě byla jen indicie, ale případ Alexandry Wijknerové už je zřejmě objasněn. Přesto však nebyl úplně spokojen. V té míře, v jaké ještě mohl v útrobách cítit něco jiného než snědené dobroty, mu v žaludku zahryzal pocit, že toto řešení přese všechno není správné.

S chutí se nadechl čerstvého vzduchu a trochu se mu ulevilo. V okamžiku, kdy chtěl ještě jednou poděkovat a rozloučit se, mu paní Petrénová něco vtiskla do ruky a přibouchla za ním dveře. Držel ucho papírové nákupní tašky, naplněné pečivem. Pohladil si břicho a zasténal.

„Andersi, nevypadá to pro tebe moc růžově.“

„Asi ne.“

„To je všechno, co k tomu můžeš říct? Jsi v tom namočený až po uši, copak ti to nedochází?“

„Nic jsem neudělal.“

„Žvaníš. Neříkej mi takové hovadiny přímo do očí. Vím, že jsi ji zavraždil, tak se rovnou přiznej a ušetři nám oběma zbytečné řeči. Chápeš, o čem mluvím?“

Mellberg a Anders seděli v jediné výslechové místnosti na policejní stanici v Tanumshede a na rozdíl od americké policie tu nebyla žádná skleněná stěna, za níž by výslech mohli sledovat kolegové. To se ovšem Mellbergovi skvěle hodilo. Odporovalo naprosto všem předpisům, aby byl s vyslýchaným o samotě, ale čert to vem, o takové pitomosti se nepotřebuje vůbec zajímat. Anders sám si nežádal přítomnost advokáta, tak o co jde?

Místnost byla malá a stroze zařízená. Stál tu jen stůl a dvě židle, na kterých seděli. Anders se nonšalantně opíral o opěradlo, ruce sevřené v pěsti měl na kolenou a dlouhé nohy natažené pod stolem. Mellberg naproti tomu byl nakloněn nad stolem tak blízko, až cítil Andersův dech. Dostatečně na to, aby mu do obličeje prskal sliny, když na něho vykřikoval jednotlivá slova. Anders se nenamáhal obličej otřít a choval se, jako by byl Mellberg jen obtížný hmyz, tak bezvýznamný, že ani nestojí za to ho odhánět.

„Oba víme, že jsi Alexandru Wijknerovou zavraždil.

Uspal jsi ji tabletami, dotáhl do vany a přeřezal jí žíly, a pak jsi klidně pozoroval, jak vykrvácela. Přiznej se a podepiš to, bude to pro oba nejjednodušší.“

Mellberg se cítil velice spokojen s tím, jak výslech zahájil.

Srovnal se na židli a sepjal ruce na břichu. Vyčkával. Anders mlčel. Seděl se svěšenou hlavou a výraz jeho obličeje ukrývaly vlasy. Mellbergovi zaškubalo v koutku úst, čímž naznačil svou nespokojenost s Andersovou lhostejnou reakcí. Po další chvilce mlčení bouchl pěstí do stolu, aby Anderse probral. Znovu žádná reakce.

„Ty zatracený ožralo! Ty si myslíš, že vyvázneš, když budeš mlčet? To ses tedy přepočítal, to ti povím. Řekneš mi pravdu, i kdybychom tu měli prosedět celý den.“

Skvrny potu pod jeho pažemi se zvětšovaly s každou další vyráženou slabikou.

„Byl jsi žárlivý, co? Našli jsme obraz, který jsi namaloval. Je jasné, že jste spolu něco měli. A ke všemu jsme našli i ty dopisy, co jsi jí napsal. Dojemné zamilované dopisy. Fuj! Co u tebe proboha hledala? Podívej se na sebe. Jsi odporný a hnusný a rozhodně nevypadáš na něčího milence. Jediným vysvětlením je to, že byla perverzní. Že se nachytala na takového odporného opilce. Zvala si i ty tvoje kumpány, nebo posloužila jen tobě?“

Anders vyskočil na nohy jako lasička, vrhl se přes stůl a chytil Mellberga pod krkem.

„Ty odporný čmuchale, zabiju tě!“ Mellberg se snažil uvolnit ze sevření. Zrudl v obličeji, pečlivě sčesaný pramen vlasů se mu uvolnil a svezl se na pravé ucho. Anders překvapením uvolnil stisk a komisař se mohl znovu nadechnout. Anders padl zpět do židle a divoce na komisaře pohlédl.

„Už to nikdy nedělej, nikdy!“ křičel policista a odkašlal si, aby se mu vrátil hlas. „Teď se už ani nehneš, nebo půjdeš okamžitě zpátky a klíč od cely zahodím.“

Mellberg se znovu usadil, ale nespustil z Anderse zrak a v očích se mu objevil náznak strachu. Zjistil, že jeho účes vzal definitivně za své, a navyklým pohybem se pramen vlasů snažil umístit zpět. Pokusil se předstírat, že se nic nestalo.

„Takže znovu. Měl jsi sexuální vztah se zavražděnou Alexandrou Wijknerovou?“

Anders něco mumlal se sklopenou hlavou. „Neslyším. Co říkáš?“

Mellberg se znovu naklonil dopředu, ale ruce držel sepnuté před sebou.

„Říkal jsem, že jsme se milovali.“

Slovo se odrazilo od studených stěn. Mellberg se posměšně ušklíbl.

„Jo ták? Tak vy jste se milovali? Kráska a zvíře? A jak dlouho to trvalo?“ znovu se zašklebil.

Anders opět něco nesrozumitelného zahučel a Mellberg ho zase požádal, aby to zopakoval.

„Od maličká.“

„No výborně! Ale předpokládám, že od pěti jste to spolu jako králíci nedělali. Takže se zeptám znovu: Jak dlouho trval váš sexuální vztah? Musím to ještě upřesňovat, nebo tu otázku chápeš?“

Anders na něho nenávistně pohlédl, ale po určitém úsilí zachoval klid.

„Nevím, kolik let. Nedělal jsem si poznámky do kalendáře.“

Odstranil si z kalhot několik neviditelných smítek. „Předtím tu moc často nebývala. Nejčastěji jsem ji jen maloval. Byla překrásná.“

„Co se stalo ten večer, kdy zemřela? Šlo o nějakou milostnou hádku? Nechtěla ti dát? Nebo tě rozčililo, že čeká parchanta? Bylo to tak, ne? Byla v tom a ty jsi nevěděl, jestli je to tvoje nebo manželovo. Jistě ti vyhrožovala, že ti život osladí, ne?“

Mellberg se cítil sám se sebou velice spokojený. Byl naprosto přesvědčen, že Anders je vrah a že musí jen pořádně stisknout správný knoflík, aby získal doznání. Nepochybně. A potom se snad vrátí zpět do Goteborgu. Bude chvíli dělat drahoty. Určitě mu nabídnou vyšší funkci i plat, když hned nepovolí. Spokojeně si hladil břicho, a až teď si uvědomil, že na něho Anders hledí s vytřeštěnýma očima. V obličeji byl bílý, jako by ztratil všechnu krev. Křečovitě škubal rukama. Když nakonec zvedl hlavu a pohlédl na komisaře, spatřil Mellberg, že se mu třese spodní ret a oči má plné slz.

„Co je? Přece to nikdy není jisté. Byla ve třetím měsíci, tak mi tu nehraj žádné divadélko. Byla zbouchnutá a ty víš moc dobře, co se stalo, jestli se o to zasloužil manžel nebo ty. To je prokletí mužů, však to znáš. Sám jsem tomu byl párkrát docela blízko, ale žádná ženská mě nedotlačila, abych jí to podepsal.“ Spokojeně zakvokal.

„Ne, že by to s tím mělo něco společného, ale nemilovali jsme se spolu už čtyři měsíce. Víc vám neřeknu. Odveďte mě zpět do cely.“

Anders se vysmrkal a celou dobu hrozilo, že se dá do pláče. Opřel se znovu do židle s pažemi zkříženými na prsou a pohlédl zarputile na Mellberga. Ten si povzdechl, ale souhlasil.

„Tak dobře. Budeme pokračovat za dvě hodiny. Přemýšlej o tom. Při příštím výslechu od tebe chci plné doznání.“

Zůstal sedět ještě chvíli poté, co Anderse odvedli. Ten smradlavý opilec nic nepřiznal a to se mu zdálo nepochopitelné. Ale pořád ještě držel v ruce svůj trumf. Naposled byla Alexandra živá ve čtvrt na osm v pátek pětadvacátého ledna, přesně týden předtím, než byla nalezena mrtvá. Podle výpisu telefonního operátora mluvila telefonem pět minut a padesát sekund se svou matkou. Souhlasilo to i s vyjádřením soudního lékaře. Díky sousedce Dagmar Petrénové měli svědectví o tom, že ji tentýž pátek těsně před sedmou večer navštívil Anders Nilsson, který tam opakovaně chodil i v následujícím týdnu. To už Alexandra Wijknerová ležela mrtvá ve vaně.

Plné doznání by mu pochopitelně ulehčilo práci, ale i kdyby byl Anders tvrdohlavý, nechyběl mu důvod, aby ho držel ve vazbě. Měl nejen svědkyni, ale na jeho psacím stole leželo i hlášení o domovní prohlídce v domě Alexandry Wijknerové. Nejzajímavější byly údaje o koupelně, kde byla nalezená. Ve ztuhlé krvi na zemi byl otisk boty, stejné, jakou našli v Andersově bytě. Otisky jeho prstů objevili dokonce i na těle oběti. Ne stejně zřetelné jako na hladké tvrdé ploše, ale i tak byly dobře identifikovatelné.

Zatím nechtěl smyčku utáhnout, ale při příštím výslechu použije všech zbraní. To by bylo, aby se potom ten ďábel nesložil!

Spokojeně si plivl do dlaně a uhladil si vlasy.

Telefon ji vyrušil uprostřed popisu rozhovoru s Henrikem Wijknerem. Opustila klávesnici a sáhla po sluchátku.

„No?“ ozvala se otráveněji, než by si přála.

„Haló, tady je Patrik. Vyrušil jsem tě?“

Narovnala se na židli a litovala, že nenasadila milejší hlas.

„Ne, vůbec ne. Sedím a píšu, a byla jsem do toho tak zabraná, že jsem se možná ozvala trochu…, ale absolutně jsi mě nevyrušil. Chci říct.

Chytila se za hlavu, když se slyšela, jak žvaní jako čtrnáctiletá. Nejvyšší čas se trochu vzchopit a zkrotit hormony. Byla by jen směšná.

Jsem ve Fjällbace a chci se zeptat, jestli jsi doma a jestli bych se nemohl na pár minut u tebe zastavit, až pojedu kolem.“

Měl sebejistě mužský, bezpečný a klidný hlas a Erika si připadala ještě směšněji, že se zadrhává jako puberťačka. Uvědomila si, že je oblečená do ušmudlané teplákové soupravy, a současně si sáhla na vlasy. Tak, jak se obávala, je měla příšerně rozcuchané a nahoře svázané do legračního culíku. Situace byla naprosto katastrofální.

„Haló, Eriko, jsi tam ještě?“

„Ale ano, jen jsem měla pocit, že vypadl tvůj telefonní signál.“

Erika se na deset vteřin zamyslela. Panebože, co si o ní musí myslet!

„Halóóó, Eriko – slyšíme se?“

„Už ano. Stav se. Dej mi jen čtvrt hodiny, než přijdeš, abych mohla… dopsat dost důležitý kousek textu.“

„Ale jistě. A víš určitě, že tě příliš nevyruším? Přece se uvidíme zítra večer, tak…“

„Ne. Určitě ne. Jen mi dej tu čtvrthodinu.“

Položila sluchátko a hluboce se nadechla. Srdce jí bušilo tak, až ho slyšela. Patrik byl na cestě, sem k ní. Bude tu za chvíli a ona vypadá, jako by se týden nemyla a nečesala. Vyběhla po dvou schodech nahoru a současně si přes hlavu stahovala teplákovou bundu. V ložnici si sundala tepláky a málem u toho v té rychlosti upadla na nos. Rychle se opláchla v podpaždí a byla šťastná, že se večer při sprchování nezapomněla oholit. Stříkla si maličko parfému na paže a mezi prsa a pod prsty na krku ucítila rychlý pulz. Vrhla se na skříň a poté, co většinu oblečení rozházela po posteli, se rozhodla pro černý značkový svetřík a dlouhou černou přiléhavou sukni, která jí sahala až ke kotníkům. Pohlédla na hodinky – ještě jí zbývalo deset minut. Znovu do koupelny – lehký mejkap, lesk na rty, světlé stíny kolem očí. Růž na tváře nepotřebovala, byla dost ruměná i tak. Snažila se, aby výsledkem byl hezký přiroze ný vzhled a rok od roku to vyžadovalo více chemie.

V přízemí se ozval zvonek, a když na sebe naposled pohlédla, uvědomila si, že na hlavě má stále ještě směšný střapeček, svázaný neonově žlutou šňůrkou. Rychle ji strhla a s pomocí kartáče a trochou tužidla se jí podařilo dosáhnout obstojného účesu. Ozvalo se nové zazvonění, tentokrát důraznější. Letěla dolů, ale na půl cestě se na několik vteřin zastavila, aby se vzchopila. Pak nasadila zářivý sebevědomý úsměv a otevřela.

Když stiskl zvonek, prst se mu maličko třásl. Několikrát měl chuť se otočit, zavolat a omluvit se, ale auto jakoby o své vlastní vůli směřovalo k Sälviku. Dobře věděl, kde Erika bydlí, a lehce vyjel vršek před kempem cestou k jejímu domovu. Venku už bylo temno, ale pouliční světla svítila dostatečně na to, aby zahlédl výhled na moře. Chápal, co k tomuto domu Erika musí cítit a jak těžká je představa, že ho ztratí. Uvědomoval si, jak jsou jeho city k ní nesmyslné. Až Erika a Anna prodají dům, nebude ji ve Fjällbace nic držet. Vrátí se do Stockholmu a venkovský policajt pro ni nebude znamenat nic ve srovnání se lvy salonů na Stureplanu. Sklíčeně šel ke dveřím a zazvonil.

Nikdo neotevíral, tak po chvilce zazvonil znovu. Zřejmě to nebyl tak dobrý nápad, jako když se rozhodl zajet k paní Petrénové. Prostěji nedokázal nezavolat, když byl tak blízko. I když toho zalitoval hned, jak zvedla telefon. Zněla tak zaměstnaně, dokonce otráveně. No, teď už je pozdě. Zvonění se domem rozlehlo podruhé.

Slyšel, že jde po schodech dolů. Kroky se na okamžik zastavily, ale pak pokračovaly ke dveřím. Otevřela a stála před ním, se širokým úsměvem. Úplně mu vyrazila dech. Nechápal, jak může vypadat tak svěže. Obličej měla čistý a nenalíčený, přirozeně krásný, což ho u žen nejvíc přitahovalo. Karin se mu nikdy bez mejkapu neukazovala, ale nevěděl, co by se u Eriky ještě dalo vylepšit.

Dům byl stejný, jak si ho pamatoval z dětství. Nábytek stárl společně s domem. Převažovalo tu dřevo a bílá. Světlé potahy v bílé a modré ladily s patinou vybavení. Zapálila svíčky, které zaháněly venkovní temnotu. Dýchal tu klid a pohoda. Šel za Erikou do kuchyně.

„Vezmeš si kávu?“

„Ano, díky. Něco tu mám,“ podal jí tašku s pečivem. „Několik kousků bych rád vzal do práce, ale myslím si, že to postačí pro všechny.“

Erika pohlédla do tašky a usmála se. „S pozdravem od paní Petrénové, jak vidím.“

„Přesně. Jsem tak nacpaný, že se nemohu ani hýbat.“

„Je to příjemná dáma, že?“

„Úžasně. Kdybych měl tak dvaadevadesát, tak bych se s ní chtěl oženit.“ Usmáli se na sebe. „A jak se ti daří?“

„Dobře.“ Nastala chvíle rozpačitého ticha. Erika pak nalila do dvou šálků kávu a zbytek slila do termosky.

„Můžeme si sednout na verandě.“

Mlčky začali pít, ale ticho je už netísnilo, bylo naopak příjemné. Erika seděla proti němu v proutěném křesle.

Odkašlal si. „Jak pokračuješ s knihou?“

„Jde to. A co tvoje vyšetřování?“

Patrik se na okamžik zamyslel, ale hned se rozhodl, že jí řekne víc, než by vlastně měl. Erika do toho přece je v každém případě namočená a nenahlížel, jak by to mohlo vadit.

„Zdá se, že je případ vyřešen. Máme jednoho zadrženého, kterého teď vyslýcháme, a důkazy proti němu jsou přesvědčivé.“

Erika se k němu zvědavě naklonila. „Kdo to je?“

Patrik na vteřinu zaváhal, a pak odpověděl: „Anders Nilsson.“

„Tak přece jen Anders. Je to divné, ale k němu se mi to nehodí.“

Patrik byl nakloněn s ní souhlasit. Existovalo tam mnoho dalších nitek, které se s ním nespojovaly. Jenomže důkazy z místa vraždy a svědectví, že se nacházel v domě nejen v čase, kdy byla Alexandra zavražděná, ale ještě i v dalších dnech, nepřipouštěly pochybnosti. Ale stejně.

„Takže je po všem. To je divné, myslela jsem si, že budu cítit větší ulehčení. A co ten článek, který jsem našla? Ten o zmizení Nilse? Jak do všeho zapadá?“

Patrik pokrčil rameny a zvedl dlaně nahoru. „Nevím, Eriko. Třeba to s vraždou nemá nic společného a je to čistá náhoda. V každém případě už není důvod něco prošetřovat. Alex si svá tajemství vzala do hrobu.“

„A dítě, které čekala? To měla s Andersem?“

„Kdo ví. S Andersem nebo Henrikem…, vidíš to stejně jako já. Člověk nechápe, co ty dva spojovalo. Byl to opravdu nerovný pár. Není nic neobvyklého mít bokem milence, ale že právě Alexandra s Andersem Nilssonem? Chci říct, že pokládám za neuvěřitelné, že vůbec někoho dostal do postele. A zrovna ji? Byla přece strašně krásná, to je jediné slovo, které mě napadá.“

Měl pocit, že Erice naskočila vráska mezi obočím, ale hned zmizela a Erika byla milá jako vždycky. Asi si něco namlouval. Právě chtěla něco říct, když se z haly ozvala melodie zmrzlinářů.

„To je můj mobil, promiň,“ vyhrkl.

Vyskočil, aby stačil odpovědět, a po chvilce hrabání z kapsy kabátu vytáhl telefon.

„Patrik Hedström. Hm… dobře… rozumím. Takže jsme znovu na nule. Ano, já vím. Tak? Tohle řekl? No, člověk nikdy neví. Uvidíme se.“

Vypnul mobil a obrátil se k Erice.

„Hoď na sebe bundu a pojedeme.“

„Kam?“

Erika na něho překvapeně pohlédla s šálkem u úst. „Máme nové údaje o Andersovi. Zdá se, že ho jako podezřelého musíme škrtnout.“

„Opravdu? Ale kam pojedeme?“

„Oba jsme cítili, že v případu něco nehraje. Ty jsi našla ten článek o Nilsově zmizení a možná, že se v domě toho dá najít ještě víc.“

„Ale vy jste ho už přece prohlíželi?“

„Ano, ale je možné, že jsme nehledali správně. Chtěl bych si něco prověřit. Pojď se mnou.“

Patrik už byl na odchodu a Erika si oblékla bundu a připojila se k němu.

Dům byl malý a ošklivý. Jak někdo může takhle bydlet, to opravdu nechápala. Že vydrží žít tak šedě a uboze… chudobně. Ale pořádek ve světě být musí. Někdo je bohatý a jiný zase chudý. Děkovala své šťastné hvězdě, že patří k té první skupině. Nikdy nebyla chudá. Zrodila se pro kožichy a diamanty.

Žena, která jí na zaklepání otevřela, nejspíš skutečný diamant nikdy neviděla. Celý její zjev byl bezbarvý. Nelly s nechutí hleděla na její sešlou vestu a drsné ruce, kterými si ji přidržovala na prsou. Veronika mlčela a stála ve dveřích s neklidným pohledem. Nelly se nakonec ozvala sama: „Pozvete mě dál, nebo tu mám stát celý den? Ani vy, ani já z té návštěvy nemáme velkou radost.“

Veronika pořád mlčela, ale vycouvala do předsíně, aby Nelly mohla vejít.

„Musíme si spolu promluvit, nemyslíte?“

Nelly si stáhla elegantní rukavice a s odporem se rozhlédla kolem sebe. Předsíň, obývací pokoj, kuchyně a malá ložnice. Veronika šla před ní s pohledem upřeným k zemi. Místnosti byly temné a bezútěšné. Tapety měly to nejlepší už dávno za sebou. Nikoho nenapadlo odstranit staré linoleum a položit novou parketovou podlahu jako v jiných starých domcích. Všechno ale zářilo čistotou. V žádném rohu špína, jen deprimující beznaděj od podlahy až ke stropu. Nelly opatrně usedla na kraj staré lenošky v obývacím pokoji. Jako by byt patřil jí, pokynula Veronice, aby se posadila. Poslechla ji a i ona si sedla na krajíček sešlé pohovky, stále mlčky. Jen ruce se jí na klíně neklidně svíraly.

„Je důležité, abychom stále mlčely, je vám to jasné?“

Nelly mluvila důrazně a Veronika přikývla s pohledem upřeným k zemi.

„No, ne že by mně to, co se stalo Alexandře, nějak moc vadilo. Dostala, co si zasloužila, a s tím vy asi také souhlasíte. Ta děvka musela dřív nebo později špatně skončit, to jsem vždycky věděla.“

Veronika na její slova reagovala rychlým pohledem, ale pořád mlčela. Nelly k této jednoduché osobě, která zřejmě v těle nemá ani špetku vlastní vůle, cítila jen opovržení. Byla to typická příslušnice nejnižší třídy s ohnutým hřbetem. Ne že by to snad mělo být jiné, ale k těmto lidem bez vlastního stylu cítila odpor. Nejvíc jí vadilo, že na ní je závislá. Ať to stojí cokoliv, musí mít jistotu, že ta žena bude mlčet. Stejně jako dosud.

„To, co se stalo, je nepříjemné, ale teď hlavně neudělat nic ukvapeného. Všechno musí pokračovat jako obvykle. Minulost nemůžeme změnit a nemělo by smysl vytahovat kostlivce ze skříně.“

Nelly otevřela kabelku, vylovila z ní bílou obálku a položila ji na stůl.

„Tady máte něco na přilepšenou. Vezměte si to,“ přistrčila obálku k Veronice. Ta na ni nesáhla, jen na ni pohlédla.

„Mrzí mě, jak dopadl Anders. Ale možná, že to je nakonec to nejlepší, co se mu mohlo stát. V kriminále alkohol nemají.“

Hned jí došlo, že zašla příliš daleko. Veronika se pomalu zvedla a třesoucím se prstem ukázala ke dveřím: „Ven!“

„Ale ne, nevykládejte si to tak…“

„Ven z mého domu! Anders ve vězení nebude a vezměte si své proklaté peníze a strčte si je někam… zatraceně! Vím, odkud jste sem přilezla, a je jedno, kolik parfému na sebe nalijete. Stejně to tu smrdí.“

Nelly ucouvla před spalující nenávistí ve Veroničiných očích. Žena hleděla přímo na ni s rukama sevřenýma v pěst. Celé její tělo se třáslo potlačovanou zlobou. Nebylo tam ani stopy podřízenosti, kterou vždycky ukazovala, a Nelly si začala připadat dost nepříjemně. Vždyť jí řekla jen pravdu a tu by lidé měli snášet! Spěchala ke dveřím.

„Zmizte a už se tu neukazujte.“

Veronika ji vyhnala z domu, a než za ní zabouchla dveře, hodila jí k nohám obálku s penězi. Nelly se musela obtížně sehnout. Padesát tisíc přece člověk nenechá ležet na ulici, jakkoliv to bylo urážlivé. Všimla si, že se pohnuly záclony u sousedů, kteří se teď dívají, jak se Nelly plazí po zemi. Nevděčnice! Mohla ukázat trochu víc pokory, když nemá peníze a nikdo o její úklid nestojí. Její práce v rezidenci Lorentzových definitivně skončila a Nelly se postará, aby jí vyschly i další zdroje výdělku. Než s ní skončí, tak si Veronika po kolenou poleze pro sociální výpomoc. Nikdo nesmí beztrestně urazit Nelly Lorentzovou.

Připadalo mu, jako by se prodíral vodou. Tělo měl těžké a ztuhlé po noci strávené ve věznici. Hlava se mu motala, postrádal alkohol. Rozhlédl se po místnosti. Podlaha byla špinavá od bot policistů, kteří tu všude našlapali. Ale bylo mu to jedno. Trochu svinstva v koutech mu nikdy nevadilo.

Vytáhl z lednice balení šesti piv a složil se na matraci v obývacím pokoji. Opřel se, pravou rukou otevřel plechovku a lil do sebe dlouhé doušky, až ji celou vyprázdnil. Plechovka proletěla obloukem pokojem a přistála s plechovým třísknutím na podlaze v rohu místnosti. Upokojil svou nejakutnější potřebu. Položil se na záda s rukama sepnutýma pod hlavou. Zíral do stropu a na chvíli se ponořil do dávných vzpomínek. Jen v minulosti nacházel okamžiky klidu a mezi krátkými chvílemi, které si občas dopřál, mu do srdce pronikala ostrá bolest. Překvapovalo ho, že tutéž dobu může současně cítit jako vzdálenou i blízkou.

V jeho vzpomínkách vždycky svítilo slunce. Asfalt hřál do bosých nohou a rty měl stále slané od mořské vody. Bylo divné, že si nepamatoval na nic jiného než na léto. Na žádné zimy, mraky nebo déšť. Jen slunce na jasné modré obloze a lehký větřík, který si pohrával s vlnkami na moři.

Alexandra chodila v letních šatech, které jí vlály kolem nohou. Vlasy si odmítala nechat stříhat a dlouhé plavé prameny jí splývaly po zádech. Někdy si dokázal připomenout i její vůni, která ho šimrala v nose. Jahody, slaná voda a šampon Timotej. Občas smíchaný s vůní potu, třeba když jela rychle na kole nebo se šplhali do kopce. Potom si lehli na záda s nohama směrem k moři a rukama sepjatýma na břichu. Alexandra mezi nimi, s rozhozenými vlasy a očima upřenýma do nebe. Při vzácných okamžicích vzala jejich ruce do svých a tehdy nebyli tři, ale stali se jedním.

Dávali si pozor, aby je nikdo spolu nezahlédl. Kouzlo by se zlomilo, skutečnost museli za každou cenu vytěsnit. Byla šedá a ohavná a neměla nic společného s jejich vysněným světem. Nemluvili o ní. Naplňovali své dny hrami a obyčejným hovorem. Nic se nesmělo brát vážně. To by pak byli zranitelní a přemožitelní. Každý zvlášť nebyl nic, nic neznamenal. Spolu byli „tři mušketýři“.

Dospělí se nacházeli jen na okraji. V jejich světě jen statovali. Jejich ústa se hýbala, ale zvuk nevycházel. Dělali gesta, která snad něco vyjadřovala, ale pro ně byla bezvýznamná, vytržená ze souvislosti.

Slabě se usmíval svým vzpomínkám.

Naplněný močový měchýř ho přiměl, aby vstal a šel do koupelny. Pohlédl do špinavého zrcadla a po dlouhé době se spatřil tak, jak ho viděli jiní. S mastnými rozcuchanými vlasy, bledým obličejem a nezdravě šedou pletí. Po letech nepřetržitého pití mu chybělo několik zubů a vypadal o deset let starší.

Rozhodl se. Po chvíli hledání v kuchyňských zásuvkách našel dlouhý nůž a otřel ho o kalhoty. Pak vešel do obývacího pokoje a začal metodicky řezat plátno po plátnu, plody své mnohaleté práce. Věšel si jen ty, s nimiž byl spokojený, ostatní vždycky zničil rovnou. Pracoval klidně a pevnou rukou a za chvíli byl pokoj pokryt barevnými tenkými pruhy, z nichž se nedalo rozpoznat, co představovaly. Bylo to kupodivu dost pracné, a když skončil, perlil se mu na čele pot. Spokojeně se kolem sebe rozhlédl.

„A podle čeho víte, že Alexandru nezavraždil Anders?“

„Jedna žena, která bydlí ve stejném vchodu jako on, ho viděla vejít do domu těsně po sedmé, a Alex se svou matkou mluvila ve čtvrt na osm. To znamená, že svědectví Dagmar Petrénové platí jen pro dobu, kdy Alex ještě žila.“

„A co otisky rukou a nohou v koupelně?“

„Ty nedokazují, že ji zavraždil, ale jen to, že po její smrti byl v domě. Nestačí to na vazbu. Mellberg ho jistě znovu zadrží, je pořád přesvědčen o tom, že to udělal právě on, ale zatím ho musel propustit, protože každý advokát by ho rozmačkal na kaši. Mně tam od začátku něco vadí, a teď se můj pocit potvrdil. Anders od podezření zatím očištěn není, ale nové svědectví vyvolalo dost otazníků na to, abychom pátrali dál.“

„A právě proto jedeme do Alexina domu. Co myslíš, že tam můžeme najít?“ zeptala se Erika.

„Opravdu nevím. Potřebuji si ale všechno ujasnit, než budu pokračovat.“

„Podle Birgit s ní Alex moc nemluvila a řekla, že má návštěvu. A pokud tam nebyl Anders, kdo tedy?“

„Ano, právě to je ta otázka.“

Patrik jel na Eričin vkus příliš rychle, takže se křečovitě držela poutka nad dveřmi. Málem přejel výjezd z jachtařského klubu a v poslední vteřině jen o vlásek minul plot, ohrazující pozemek.

„Bojíš se, že tam už dům nebude stát, jestli nedojedeme včas?“ křivě se usmála.

„Promiň. Jsem jen trochu nedočkavý.“ Znatelně zpomalil a na posledním úseku cesty k domu se Erika dokonce odvážila pustit držátka. Stále vůbec nechápala, proč ji chtěl mít s sebou, ale ochotně ho doprovázela. Třeba jí zjistí nějakou informaci, kterou by mohla v knize použít.

Před dveřmi se Patrik s provinilým úsměvem zarazil. „Neuvědomil jsem si, že nemám klíč. Nedostaneme se dovnitř. Mellberg by neocenil, kdyby jeden z jeho policistů vnikl do domu oknem.“

Erika si hluboce povzdechla a sehnula se k rohožce. Vítězně mu ukázala klíč a vpustila ho do domu.

Někdo tam znovu uvedl do chodu kotel, takže uvnitř bylo docela teplo a mohli si stáhnout bundy, které si přehodili přes zábradlí schodiště.

„A co teď?“ Erika si přeložila paže křížem a zvědavě na Patrika pohlédla.

„Někdy po čtvrt na osm mluvila Alexandra se svou matkou a tehdy jí někdo podal velké množství tablet na spaní. Nenašli jsme žádné známky násilného vniknutí do domu, takže patrně znala osobu, která ji navštívila. Ten někdo měl možnost jí ty prášky podat. Kdy k tomu došlo? Nejspíš ve chvíli, kdy oba něco pili.“

Patrik při řeči procházel obývacím pokojem. Erika se usadila na pohovce a se zájmem ho sledovala.

„Vlastně…,“ zastavil se a zvedl ukazováček, „… soudní lékař zjistil, co naposled jedla. V žaludku nalezl pokrm z ryby a mošt. V koši na odpadky byl obal od rybích prstů Findus a na dřezu stála prázdná láhev od moštu. To tedy souhlasí. Podivné je ale to, že v lednici měla dva velké bifteky a v troubě misku s bramborovou kaší. Jenomže troubu nezapnula a kaše se nezapekla. Vedle dřezu stála i láhev bílého vína. Byla otevřená a chybělo v ní půldruhého decilitru. To odpovídá přibližně jedné skleničce.“ Patrik měřil vzdálenost mezi palcem a ukazováčkem. „Ale v obsahu jejího žaludku víno nebylo?“ Erika se s probuzeným zájmem naklonila dopředu s lokty na kolenou.

„Právě že ne. Protože byla gravidní, jistě pila mošt místo vína. Otázkou ovšem zůstává, kdo tedy to víno vypil.“

„Nějaké špinavé nádobí jste našli?“

„Ano. Měla ve dřezu jeden talíř, vidličku a nůž se zbytky ryby. Byly tam také dvě sklenice. Na jedné se našla spousta Alexiných otisků, zatímco na druhé ani jeden.“

Zastavil se a posadil do křesla proti Erice. Natáhl před sebe dlouhé nohy a sepjal si ruce na břichu.

„Což ovšem musí znamenat, že je někdo pečlivě otřel.“ Erika si připadala hrozně inteligentně a Patrik se tvářil, že ho to vůbec nenapadlo.

„Vypadá to tak. Skleničky byly vypláchnuté, a v žádné jsme tedy nenašli zbytky léku na spaní. Podle mého názoru byl v tom moštu.“

„Ale proč tedy jedla rybu, zatímco v lednici měla hovězí plátky na bohatou večeři pro dva?“ nechápala Erika.

„Ano. To je otázka. Proč by žena ponechala slavnostní večeři svému osudu a místo toho si v mikrovlnce ohřála nějaké zbytky?“

„Protože měla v plánu romantickou večeři pro dva, ale její společník nepřišel,“ napadlo Eriku.

„To si i já myslím. Čekala a čekala, ale nakonec to vzdala a snědla zbytky z mrazáku. Já ji naprosto chápu, není moc veselé vařit večeři jen pro sebe. Anders za ní přišel, takže to sotva byl on, na koho čekala. Mohlo jít o otce dítěte?“ uvažoval Patrik.

„S největší pravděpodobností ano. Je to smutné. Chystala slavnostní večeři s vínem, třeba na počest dítěte, dala chladit víno a pak marně čekala. Otázkou je, kdo nakonec přišel.“

„Vyloučit Anderse úplně nemůžeme. V každém případě tu byl.“

„Ano, máš pravdu. Je to frustrující. Kdyby tak mohly mluvit stěny!“ Erika významně pohlédla kolem sebe.

Byl to moc krásný pokoj. Všechno bylo nové a svěží. Když trochu nasála vzduch, připadalo jí, že ještě cítí barvy po malíři. Malba se jí moc líbila. Světle modrá s nádechem do šeda. Kontrastovala s ní bílá okna a bílý nábytek a pokoj vyzařoval takový klid, že by se nejraději opřela do podušek a zavřela oči. Gauč, na kterém seděla, viděla ve značkovém obchodě ve Stockholmu a se svým platem si o takovém mohla nechat jen zdát. Byl veliký, měkký. Nový nábytek se vkusně mísil se starožitnostmi. Ty jistě Alexandra našla v souvislosti se svou prací, když restaurovala göteborské domy. Většina starožitného nábytku byla v gustaviánském stylu. Za to, že to poznala, mohla děkovat obchodnímu domu IKEA, který prodával napodobeniny. Hluboce si se závistí povzdechla, ale okamžitě si připomněla, z jak tragického důvodu tu právě je.

„Takže ty si myslíš, že sem přišel někdo, koho znala, milenec nebo někdo jiný, nalili si skleničku, a Alex s moštem vypila prášky,“ konstatovala Erika.

„Ano, to je pravděpodobný scénář.“

„A co potom? Jak se dostala do vany?“

Erika se zabořila ještě hlouběji do měkkého polstrování a opřela si nohy o stolek. Na takový gauč si prostě musí našetřit. Prolétlo jí hlavou, že pokud prodají dům, bude si moct dovolit nábytek, jaký si bude přát. Myšlenku ale rychle potlačila.

„Vrah nejspíš počkal, až usnula, potom ji svlékl a odtáhl do vany.“

„Proč si myslíš, že ji táhl, a ne že ji tam donesl?“

„Podle pitevního protokolu měla odřené paty a modřiny pod pažemi.“

Narovnal se v křesle a s nadějí pohlédl na Eriku. „Nemohl bych něco zkusit?“

Erika se skepticky ozvala: „To záleží na tom, oč jde.“

„Napadlo mě, jestli bys na chvíli nemohla předstírat oběť.“

„Aha? Tak to ti pěkně děkuju. Myslíš, že můj herecký talent k tomu postačí?“

Zasmála se, ale současně se zvedla.

„Ne, zůstaň, kde jsi. Pravděpodobně nějak takhle Alexandra seděla, když usnula. Pokus se předstírat, že jsi v bezvědomí.“

Erika se ušklíbla, ale snažila se mu vyhovět. Když na ni Patrik sáhl, pootevřela jedno oko a zeptala se: „Doufám, že mě nechceš také svléknout?“

„Ne, jistěže ne, chci říct…,“ zakoktal se a zrudl.

„Buď klidný, jen jsem tak trochu žertovala. Věnuj se mému vraždění.“

Maličko odsunul stolek a stáhl ji na zem. Zkusil ji vléct za ruce, ale to moc dobře nešlo, takže ji nakonec uchopil v podpaždí. Napadlo ji, že je strašně těžká. Patrik si musí myslet, že váží aspoň půl tuny. Pokusila se maličko švindlovat a trochu se sama posunout, ale napomenul ji. Proč jen svou váhu víc nesledovala! Po pravdě řečeno se o to v poslední době vůbec nesnažila a v jídle nacházela útěchu. Ke všemu se jí ještě vyhrnul svetřík a bála se, aby se zpod něj nevyvalily její špeky. Snažila se stáhnout břicho, ale bez dechu dlouho nevydržela.

Vykachlíkovaná koupelna ji studila do zad a nevědomky se otřásla, ačkoliv to nebylo jen zimou. Když ji Patrik dotáhl až k vaně, narovnal se. „Šlo by to. Bylo by to obtížné, ale rozhodně ne nemožné. A Alex byla drobnější než ty.“

To ti tedy pěkně děkuju, pomyslela si a snažila se ještě na zemi trochu upravit.

„Teď ji už potřeboval jen nasunout do vany,“ naznačil, že ji chce zvednout za nohy, ale Erika rychle vstala a oprašovala se.

„Ne ne, z toho už nic nebude. Pro dnešek mám modřin dost. A ostatně, v životě bych nevlezla do vany, kde našli mrtvou Alexandru.“

Sice nerad, ale nakonec její protesty akceptoval a vrátili se zpět do obývacího pokoje.

„Poté, co ji vrah dostal nahoru, bylo naprosto jednoduché zavřít odtok, napustit vodu a přeřezat jí žíly žiletkou, kterou našel přímo v koupelnové skříňce. Potom už jenom musel po sobě trochu uklidit. Vypláchnout skleničky a otřít otisky. Během té doby Alex pomalu vykrvácela. Odporné.“

„Kotel na teplo už nefungoval, když sem přijela?“

„Asi ne. V tom jsme měli štěstí. Její tělo by se tak dobře neuchovalo, kdyby tu bylo teplo. Tak třeba Andersův otisk na oběti bychom vůbec nezískali.“

Erika se otřásla. Představa otisku prstu na mrtvém těle jí připadala dost nechutná.

Procházeli pak spolu domem. Erika pečlivě prohlédla Alexinu a Henrikovu ložnici, kde ji minule někdo vyrušil. Nic víc už ale nenašla. Znovu jí připadalo, že tu něco chybí, a strašněji to vadilo. Vyprávěla o tom Patrikovi a toho to zneklidnělo stejně jako ji. Řekla mu i o tom, jak se ukryla do skříně, když sem někdo vešel a něco hledal, a byla velice spokojená, jakou měl o ni dodatečnou starost.

Těžce si vzdychl, posadil se na okraj obrovské postele s nebesy a snažil se jí napovědět. „Bylo to něco malého nebo velkého?“

„Nevím, Patriku, nejspíš o nic nešlo, jinak bych si to vybavila, ne? Kdyby tu třeba chyběla postel, toho bych si jistě všimla.“ Usmála se a sedla si vedle něho.

„A kde to tady mohlo být? U dveří? U postele? Na prádelníku?“

Na nočním stolku zahlédl maličký kousek kůže. Vypadalo to jako nějaká značka, třeba stvrzení členství v klubu, a dětským písmem tam stálo: „T. M. 1976“. Na zadní straně bylo několik rozmazaných skvrnek, jako po staré zaschlé krvi. Uvažoval, co by to mohlo být.

„Opravdu nic nevím, Patriku.“ Skrytě pohlédla na jeho profil. Měl nádherné dlouhé tmavé řasy a perfektní strniště na bradě. Dostatečně vysoké na to, aby na kůži škrábalo jako jemný smirkový papír, ale správně krátké, aby to nebylo nepříjemné.

„Co je? Mám něco na obličeji?“ neklidně se otřel. Rychle uhnula pohledem v rozpacích, že ji přistihl.

„Nic. Asi kousíček čokolády, ale už ho tam nemáš.“

Chvíli mlčeli.

„Tady už asi nic neobjevíme, co myslíš?“ řekla nakonec.

„Asi ne. Ale jestli tě něco napadne, tak mi hned zavolej. Jestli to pro někoho bylo tak důležité, aby si pro to došel, tak bychom to měli vědět.“

Zamkli za sebou a Erika zase uložila klíč na místo. „Mám tě odvézt zpět?“

„Ne, ráda se projdu.“

„Ale zítra večer se uvidíme, že?“

Patrik přešlapoval na místě a připadal si jako pětiletý chlapec.

„Ano, přijď na osmou. A ať máš pořádný hlad.“

„Pokusím se. Ale nic neslibuju. Připadá mi, že už nikdy hladový nebudu,“ zasmál se a poplácal se po břichu s pohledem na dům Dagmar Petrénové přes ulici.

Erika se usmívala a mávala na něho, když ve volvu odjížděl. Očekávání zítřejší návštěvy se jí v nitru mísilo s nejistotou, obavami i čistým strachem.

Vydala se k domovu, ale po několika metrech se na místě zastavila. Najednou ji něco napadlo a musela si to ověřit. Rozhodným krokem se vrátila, znovu vytáhla klíč, oklepala si sníh z bot a vešla dovnitř.

Co by dělala žena, která někoho čeká na romantickou večeři a ten někdo stále nepřichází? Samozřejmě, že by mu zavolala. Vyslala tichou modlitbičku, aby Alexandra vlastnila moderní telefon a nepřechovávala z piety nějaký starý krám. Měla štěstí. Na zdi v kuchyni visel nový moderní přístroj. Chvějícími prsty vyťukala poslední volané číslo a doufala, že po její smrti z tohoto telefonu nikdo nevolal. Po sedmém signálu už chtěla zavěsit, když se konečně ozvala automatická odpověď. Naslouchala vzkazu a bledá v obličeji zavěsila dřív, než se ozvalo pípnutí. Málem slyšela, jak jí v hlavě šramotí všechna kolečka. Kousek skládačky zapadl na místo.

Mellberg kypěl vztekem. Přecházel jako fúrie z místa na místo a jeho spolupracovníci na stanici v Tanumshede by nejraději vlezli pod stůl. To ovšem dospělí lidé nedělají, a tak museli celý den poslouchat jeho nadávky a urážky. Annika to pocítila nejvíc, a přestože už se za tu dobu vůči šéfovi dost obrnila, poprvé jí stouply slzy do očí. Kolem čtvrté toho už měla dost. Zmizela z práce, stavila se v samoobsluze a koupila si velkou zmrzlinu, doma si pustila televizi a nechala slzy padat do čokoládové polevy. Byl to prostě takový den.

Mellberg šílel kvůli tomu, že musel Anderse popustit z cely. Byl si jist, že je to vrah Alexandry Wijknerové, a kdyby s ním mohl na chvíli zůstat sám, přiznání by z něho vytloukl. Místo toho získali nepříjemné svědectví, že ho sousedka viděla přijít domů, a podle toho tedy byl už v sedm ve svém bytě, zatímco Alex s matkou mluvila ve čtvrt na osm. Strašná smůla.

A potom ten mladý policista Patrik Hedström. Naznačoval, že vrahem nutně nemusí být Anders Nilsson. Jestli se Mellberg během let u policie něco naučil, tak to, že všechno je vždycky takové, jak se na první pohled zdá. Žádné skryté motivy nebo komplikované komploty. Jen chátra, která vnášela nejistotu do života řádných občanů. Najdi pobudu a bude to viník, to je jeho krédo.

Namačkal číslo Patrikova mobilu. „Kde sakra jsi?“ Moc slušný rozhodně nebyl. „Cpeš si někde pupek? My tady pracujeme. A přesčas. Víš vůbec, že něco podobného existuje? Pokud ne, tak klidně zařídím, aby se tě to už netýkalo. Aspoň tady ne.“

Hned se cítil trochu líp, když si na někom mohl vylít zlost. Takový mladý kohout se musí držet zkrátka, aby mu moc nenarostl hřebínek.

„Okamžitě zajeď za svědkyní, která potvrdila, že byl Anders v sedm doma. Pořádněji zmáčkni. Ovšemže okamžitě, zatraceně!“

Zavěsil a s potěšením si připomněl, že je v takovém postavení, aby mohl ostatní pořádně prohánět. Hned mu všechno připadalo růžovější. Opřel se pohodlně do židle, otevřel horní zásuvku a vytáhl balíček čokoládových bonbonů. Krátkými prsty, které se podobaly buřtíkům, si pár kousků nacpal do pusy. Když je snědl, vzal si ještě jeden navíc. Tvrdě pracující muž jako on potřebuje palivo.

Patrik byl jen kousek od stanice, když mu Mellberg zavolal. Těžce si povzdechl a obrátil auto. Bylo už pozdní odpoledne a měl ještě hodně práce. Neměl se tak dlouho zdržet ve Fjällbace, ale být s Erikou bylo lákavé. Připadal si jako železná pilina vedle magnetu a nerad se od ní odpoutával. Znovu si těžce povzdechl. Tohle může skončit jen jedním způsobem. Špatně. Nebylo to ještě tak dlouho, co se mu přestalo stýskat po Karin, a teď byl na nejlepší cestě způsobit si nové trápení. Nejspíš je masochista. Z rozvodu se vzpamatovával nejméně rok. Mnoho nocí proseděl před televizí a nevidoucíma očima zíral na nekonečné seriály. Dokonce i reklama mu připadala přitažlivější než ležet sám v manželské posteli a převracet se ze strany na stranu, s představou Karin v posteli jiného muže. Přesto to, co cítil vůči ní na začátku jejich vztahu, nebylo ničím proti tomu, jak ho teď přitahovala Erika. Logika mu našeptáv ala, že o to hůř mu potom bude.

Přidal plyn a byl za chvíli ve Fjällbace. Ten případ mu už šel dost na nervy. Rychlost a nebezpečná jízda ho trochu uvolnily a nakonec ještě zariskoval v poslední zatáčce, kde kdysi bývalo staré silo. Teď už bylo stržené a místo toho tam vyrostly chaty vybudované ve starodávném přímořském stylu.

Byly pekelně drahé, nejméně dva miliony, a vždycky ho udivovalo, kolik lidi mají peněz, že si něco takového pro letní pobyt mohou dovolit.

Proti němu se v zatáčce objevil motocyklista a Patrik se mu musel vyhnout. Srdce se mu pořádně rozbušilo a rychle snížil rychlost. Bylo to o fous. Pohled do zadního zrcátka ho ujistil, že řidiče nesmetl z cesty.

Pokračoval kousek rovně, kolem dráhy na minigolf až ke křižovatce u benzinové pumpy. Tam zahnul doleva k nájemním domům. Znovu ho napadlo, jak jsou ty domy ohavné. Bezbarvé činžáky ze šedesátých let, rozházené jako kostky při jižním vjezdu do městečka. O čem asi ten architekt, co je navrhl, uvažoval? Měl jako experiment projektovat nejošklivější domy, jaké dokázal vymyslet? Nebo mu to prostě bylo jedno? Nejspíš šlo o výsledek hesla šedesátých let „příbytky pro každého“. Škoda, že tehdy neznělo „krásné příbytky pro každého“.

Zaparkoval a vešel do prvního vchodu. Tady, v čísle pět, bydlel Anders Nilsson, ale také svědkyně Jenny Rosénová. Oba o dvě patra výš. Pořádně funěl, než vyšel nahoru, a důrazně mu to připomnělo, že se v poslední době málo hýbe a jí moc pečiva. Ne snad, že by někdy býval atlet, ale tak špatně jako teď to s ním ještě nikdy nevypadalo.

Na okamžik se zastavil před Andersovými dveřmi a tiše naslouchal. Buď nebyl doma, nebo opilý spal.

Vchod do Jennyina bytu byl na pravé krátké straně, tedy přímo proti Andersovým dveřím. Standardní štítek zaměnila za dřevěný se jménem Jenny a Max Rosénovi, napsaným ozdobným písmem a s dekoracemi růžiček. Byla tedy vdaná.

Své svědectví zavolala hned ráno a Patrik teď doufal, že bude doma. Včera, když vyslýchali všechny sousedy, tu nikdo nebyl, ale nechali za dveřmi vizitku se žádostí, aby se policii ozvali. Zvonek se rozlehl bytem a zvuk vyvolal okamžitý dětský křik. Z předsíně se ozvaly kroky a spíš vycítil, než viděl, že kukátkem ve dveřích na něho někdo hledí. Potom otevřela žena s asi ročním dítětem v náručí.

„Ano?“ Byla štíhlá a odbarvená. Podle barvy odrůstajících konečků šlo původně o tmavovlásku, o čemž svědčily i tmavohnědé oči. Byla nenalíčená a vypadala hodně unaveně. Na sobě měla tepláky s vytlačenými koleny a tričko s logem Adidas na prsou.

„Jste Jenny Rosénová?“

„Ano. O co jde?“

„Jmenuji se Patrik Hedström a jsem policista. Dnes ráno jste nám volala a já bych s vámi moc rád ještě mluvil.“

Hovořil hodně potichu, aby zvuk jeho hlasu nedolehl do protějšího bytu.

„Pojďte dál.“

Ustoupila na stranu a pustila ho dovnitř.

Byt byl velice malý, jednopokojový, a zjevně tu žádný muž nebydlel. Vládla tu hotová exploze růžové. Koberec, ubrus, záclony, lampa, všechno bylo růžové. Růžičky se skvěly, kam oko dohlédlo – na lampách, svícnu – prostě všude, a bylo jich opravdu příliš. Na zdech visely plakáty, které podtrhovaly romantické ladění obyvatelky. Jemný obličej ženy na pozadí ptáků v letu, nad postelí obrázek plačícího dítěte.

Sedli si na bílý gauč a na štěstí mu nenabízela žádnou kávu. Měl jí dnes opravdu moc. Dítě jí sedělo na klíně, ale vzápětí se jí z náruče vymanilo a spustilo se na zem, kde balancovalo na nejistých nožkách.

Patrika napadlo, jak je ta žena hrozně mladá. Hádal jí kolem osmnácti. V jejich městě nebylo úplně neobvyklé, když žena pod dvacet měla jedno nebo už dvě děti. Chlapec se jmenoval Max a Patrik téměř nepochyboval, že s nimi jeho otec nebydlí. Ani to nebylo neobvyklé, vztahy mladých lidí nelákaly k zodpovědnému rodičovství.

Vytáhl si poznámkový blok.

„Takže minulý pátek, pětadvacátého, jste zahlédla Anderse Nilssona přijít domů kolem sedmé? Jak si tou dobou můžete být jistá?“

„Vždycky v sedm si v televizi pustím pořad ‚Různé světy‘ a těsně předtím jsem zvenku slyšela hluk. To ovšem není nic zvláštního. U Anderse bývá hodně živo. Jeho podnapilí kamarádi sem chodí ve dne v noci a občas přijde i policejní hlídka. Šla jsem se podívat kukátkem ve dveřích a viděla jsem ho. Byl opilý jako vždycky a snažil se strčit do zámku klíč, jenomže to by dírka musela být aspoň metr velká. Nakonec se mu to podařilo a vešel do bytu, ale vtom jsem zaslechla znělku a utíkala k televizi.“

Nervózně si cumlala koneček pramene dlouhých vlasů. Všiml si, že má okousané nehty až do kůže a na zbytcích ulpíval růžový lak.

Max se cíleně propracovával kolem stolu, až se mu podařilo zachytit Patrikových kalhot.

„A-hou, a-hou,“ vyrážel ze sebe a Patrik tázavě pohlédl na Jenny.

„Zvedněte ho nahoru. Líbíte se mu.“

Rozpačitě posadil hošíka na kolena a dal mu na hraní svazek klíčů. Dítě zářilo jako sluníčko. Usmálo se na něj a ukázalo dva přední zuby, které vypadaly jako zrnka rýže. Uvědomil si, že se rovněž usmívá, a v prsou ucítil něco neznámého. Kdyby bylo všechno jiné, mohl by takového klučíka mít i on. Pohladil ho po hlavičce. „Jak je starý?“

„Jedenáct měsíců. Nemohu se od něho ani pohnout.“

S něhou na synka pohlédla a Patrik si znovu uvědomil, že za unaveným zevnějškem se skrývá krása. Vůbec si neuměl představit, jak je to s takovým dítětem pracné. Ve svém věku by se měla bavit s mládeží, a ne vyměňovat pleny a starat se o domácnost. Jako by chtěla ilustrovat své napětí, vytáhla z balíčku na stolku cigaretu a zapálila si. S potěšením se pořádně nadechla a pak mu s tázavým pohledem také nabídla. Zavrtěl hlavou. Kouřit v místnosti, kde žilo dítě, mu nepřipadalo dobré, ale byla to nakonec její věc. On osobně nechápal, jak lidé mohou mít radost z něčeho tak páchnoucího.

„Nemohl pak znovu odejít?“

„V tomto domě člověk slyší, když sousedovi upadne na zem špendlík. Všichni o sobě mají přehled. Jsem si jistá, že už nikam nešel.“

Bylo mu jasné, že víc se toho nedozví. Ještě ho ale napadla otázka: „Jak jste reagovala, když jste slyšela, že byl obviněn z vraždy?“

„Byl to naprostý nesmysl.“

Znovu se hluboce nadechla a vyfoukla vlnovky kouře. Patrik se musel držet, aby jí neřekl něco o nebezpečí pasivního kouření pro malé děti. Max na jeho kolenou byl plně zaměstnán okusováním jeho klíčů. Držel je v baculatých prstech a občas na něho pohlédl, jako by chtěl děkovat za tu fantastickou věc na hraní.

Jenny pokračovala: „Anders je samozřejmě troska, ale nikomu by neublížil. Je laskavý. Občas u mě zazvoní a chce si půjčit cigaretu, ale ať je opilý nebo ne, vždycky je milý. Někdy mi pohlídá Maxe, když si potřebuju někam odskočit. Ale vždycky jen když je střízlivý, jinak bych to neudělala.“

Zamáčkla cigaretu do plného popelníku.

„Mezi těmi opilci ve skutečnosti není nikdo zlý. Jsou to chudáci, kteří propíjejí svou duši. Ubližují jen sobě.“

Hodila hlavou, aby z obličeje setřásla vlasy, a sáhla po další cigaretě. Prsty měla žluté od nikotinu a další cigaretu vychutnávala stejně jako předchozí. Začínal mít pocit, že sám vykouřil celý balíček. Max zaprotestoval, když ho zvedl z kolenou a podal jeho matce.

„Děkuji vám, pomohla jste nám. Možná, že se ještě na něco přijdu zeptat.“

„Jistě, jsem pořád doma.“

Cigareta teď ležela opřená o popelník a kouř se vinul přímo do Maxových očí. Přivíral je a stále cumlal klíče. Když se mu je Patrik snažil opatrně vzít, užasl, jaké má dítě silné zoubky. Rozhodně se klíčů nemínilo vzdát a natahovalo moldánky. Situaci vyřešila až Jenny a Max se z plných plic rozkřičel, čímž dával najevo nespokojenost s tím, jak se pro něho situace vyvinula. Patrik klíče diskrétně otřel o kalhoty a pak je zase dal do kapsy.

Jenny a řvoucí Max ho doprovodili ke dveřím. Jako poslední zahlédl slzy, které se chlapečkovi valily z očí. Znovu ho píchlo u srdce.

Dům teď pro něho byl příliš velký. Henrik přecházel z místnosti do místnosti. Každá věc mu připomínala Alexandru, o všechno tu pečovala. Někdy ho napadlo, jestli ten dům nebyl pravým důvodem, proč si ho tehdy vzala. Jejich vztah začal být vážný až poté, co ji sem zavedl. Sám se do ní hluboce zamiloval, hned když ji zahlédl na univerzitním setkání zahraničních studentů. Vysoká plavá dívka s aurou nedostižnosti, která ho přitahovala více než co jiného v dosavadním životě. Nikdy nic nechtěl tak horoucně jako ji, a celý život byl zvyklý dostávat, co si přál. Jeho rodiče byli příliš zaměstnáni vlastními životy, podnikáním, společenskými povinnostmi, dobročinnými plesy. Moc času na něho jim nezbývalo. To, že ho vychovávala chůva, mu nahrazovali poskytnutím všeho materiálního, nač ukázal prstem. Ale dávali mu to s lhostejností, jako když člověk roztržitě pohladí svého psa.

Alexandra byla v jeho životě tím prvním, co nemohl dostat na pouhé požádání. Byla nepřístupná, a proto neodolatelná. Tvrdohlavě o ni usiloval. Květiny, večeře, dary, lichotky. Využíval všech možností. A ona se podvolovala. Navázali vztah, proti němuž neprotestovala. Nikdy by ji do ničeho nedokázal nutit. Byla spíš lhostejná. Až když ji to první léto zavedl domů a vstoupila do rodinné vily v Sáro, začala jeho city opětovat. Reagovala na jeho objetí a on byl štěstím bez sebe. Téhož léta se ve Švédsku vzali, jen po několikaměsíční známosti. Vrátili se ještě do Francie na poslední rok přednášek a po ukončení univerzitního studia se nadobro odstěhovali domů.

Když na to myslel zpětně, zdálo se mu, že nejšťastnější byla vždycky, když se zabývala domem. Posadil se do chesterfieldského křesla v knihovně a s hlavou opřenou dozadu zavřel oči. Vynořovaly se mu vzpomínky jako na filmovém pásu. Pod prsty cítil stářím popraskanou kůži a hladil ji ukazováčkem.

Nejvíc si pamatoval na její úsměvy. Když našla nějaký krásný kousek nábytku do domu, přesně takový, jaký si přála, nebo když strhávala tapety, aby je mohla nahradit originálními, vždycky doslova zářila. Když ji líbal do vlasů, hladil po tváři nebo jí říkal, jak moc ji miluje, někdy se usmála i na něho. Jindy ale její úsměv nenáviděl, byl odtažitý, lhostejný. A potom postupně ochladla. Cítil, jak její tajemnost narůstá jako klubko hadů, plížících se pod povrchem.

Nikdy se jí na nic neptal, ze zbabělosti. Bál se, aby nevyvolal řetězovou reakci, na jejíž důsledky rozhodně nebyl připraven. Dával přednost tomu mít ji po svém boku alespoň fyzicky a doufal, že se všechno zase spraví. Byl rozhodnut spokojit se i s málem, pokud ji nemohl mít celou. Chtěl jí alespoň kousek, tak moc ji miloval.

Rozhlédl se kolem sebe. Knihy pokrývaly všechny stěny. Namáhavě je hledala po všech göteborských antikvariátech, i když vlastně sloužily jen jako dekorace. Kromě studia ji vlastně nikdy neviděl číst. Třeba měla dost svých vlastních bolestí a nechtěla číst o cizích.

Nejtěžší pro něho bylo přijmout to, že nechtěla dítě. Kdykoliv na to zavedl hovor, tvářila se naprosto odmítavě. Tvrdila, že si nepřeje přivést dítě do současného světa.

Milence akceptoval. Věděl, že do Fjällbacky nejezdí každý týden kvůli tomu, aby tam byla sama. S tím nějak dokázal žít. Jejich manželský život už víc než rok neexistoval. Smířil se. Dokonce i její smrt dokázal přijmout. To, co ale přesáhlo všechny jeho síly, byl fakt, že čekala dítě s jiným mužem, když ho odmítla dát jemu. Proměnilo se to v jeho noční můru. Zpocený se zmítal v posteli bez naděje na spánek. Pod očima se mu udělaly temné kruhy a zhubl o několik kilo. Připadalo mu, že se natahuje jako gumový pruh, který dříve nebo později praskne. Dosud si zoufal bez slz. Teď se ale naklonil dopředu, položil si obličej do dlaní a rozplakal se.

5.

Výčitky, tvrdá slova, urážky. To všechno po něm klouzalo jako voda. Co znamenalo několik hodin hádky proti letům viny? Co znamenalo několik hodin hádky proti životu bez ledové princezny?

Smál se dojemným pokusům vzít vinu na sebe. K tomu nebyl žádný důvod. A dokud důvod neviděl, nemohlo se to podařit.

Ale co jestli měla pravdu? Možná, že skutečně nastal den zúčtování. Na rozdíl od ní ovšem věděl, že soudce nebude oblečen do taláru. To jediné, co ho mohlo soudit, bylo větší než člověk, byla to duše. Ta jediná mohla hledět přímo do jeho nitra.

Zvláštní, jak protichůdné mohou být city. Láska a nenávist se změnily v lhostejnost. Pomstychtivost a odpuštění v odhodlanost. Něžnost a trpkost se staly žalem, tak obrovským, že ho hrozil rozdrtit. Byla pro něho vždycky vzácnou kombinací světla a temnoty. Tvář, která někdy soudila, jindy chápala. Někdy ho pokrývala polibky, i když ji odmítal. Někdy ho kvůli tomu urážela a nenáviděla. Byla plná protikladů.

Když ji viděl naposled, miloval ji úplně nejvíc. Konečně byla naprosto jeho. Konečně mu plně náležela. Mohl ji milovat, nebo nenávidět. Bez nebezpečí, že by se jeho žár setkal s lhostejností.

Dříve to bylo, jako by se miloval se závojem. Uhýbajícím, průhledným, svůdným závojem. Naposled však i ten ztratil svou mystičnost a zůstalo jen skutečné tělo. Stala se mu dosažitelnou. Poprvé cítil, že ji skutečně poznává. Dotýkal se jejích zmrzlých údů a cítil její duši, které přetrvávala v ledovém úkrytu. Nikdy ji tolik nemiloval. Teď potkával svůj osud tváří v tvář. Doufal, že nalezne odpuštění. Ale nevěřil tomu.

Probudil ji telefon. Proč lidé nemohou volat v nějaké rozumné době! „Erika.“

„Ahoj, tady je Anna.“ Mluvila váhavě. Není divu, říkala si Erika.

„Jak se máš?“ Anna se pohybovala po tenkém ledě. „Dobře. A co ty?“

„Ale ano, ujde to. Jak pokračuješ s knihou?“

„Jak kdy. Ale v každém případě to jde dopředu. Děti jsou v pořádku?“

„Emma je pořádně nachlazená, ale Adriánovi se trochu spravilo bříško. Už mohu v noci dokonce několik hodin spát.“ Anna se zasmála, ale Erika v jejím hlase rozpoznávala trpkost.

Na chvíli se obě odmlčely.

„Poslyš, musíme se poradit o domě.“

„Také si myslím.“ Teď pro změnu zněla trpce Erika.

„Je nutné ho prodat. Pokud nás nemůžeš vyplatit, tak nic jiného nezbývá.“

Když Erika neodpovídala, Anna nervózně přitlačila. „Lucas mluvil s makléřem a ten si myslí, že ho můžeme k prodeji nabídnout za tři miliony. Tři miliony, chápeš to? Se svým půldruhým milionem v kapse bys mohla v klidu psát bez starosti o výdělek. Přece pro tebe není snadné živit se psaním. Kolik výtisků v jednom vydání vyjde? Dva tisíce? Nebo tři? A za jednu knihu moc peněz nedostaneš. Copak, Eriko, nechápeš, že je to i tvoje šance? Vždycky jsi mluvila o tom, že bys chtěla napsat román. S těmito penězi bys na to měla dost času. Makléř navrhuje, abychom dům nabízeli v dubnu nebo v květnu, kdy je o nemovitosti největší zájem, ale potom by se možná prodal do dvou týdnů. Přece to chápeš, ne?“

Annin hlas zněl prosebně. Erika ale na soucit neměla nejmenší náladu. Její objev z předchozího dne jí nedovolil klidně spát a půl noci přemýšlela. Teď se cítila především mrzutá.

„Ne, nechápu. Je to dům našich rodičů. Vyrostly jsme tu. Rodiče si dům koupili jako novomanželé a milovali ho. Já také. Tohle po mně, Anno, nemůžeš chtít.“

„Ale peníze…“

„Kašlu ti na peníze. Dosud jsem se bez nich obešla a míním v tom pokračovat.“

Erika teď byla tak rozčilená, až se jí chvěl hlas. „Eriko, ale přece mě nemůžeš nutit dům držet, když nechci. Polovina je moje.“

„Pokud to tak skutečně bereš, tak je to moc a moc smutné. Ale musím tvůj názor akceptovat, přestože slyším někoho jiného. To Lucas ho chce prodat, ne ty. Otázkou je, jestli ty sama skutečně víš, co si přeješ. Víš to?“ Erika na Anninu odpověď nečekala. „Nedovolím, aby můj život řídil nějaký Lucas Maxwell. Tvůj manžel je skutečný neřád. A ty bys měla přijet sem a pomoct mi vytřídit věci po rodičích. Už několik týdnů se snažím do všeho vnést pořádek a práce mi neubývá. Je nespravedlivé, abych se o všechno musela postarat sama, a jestli jsi tak připoutaná k plotně, že nemůžeš dělat nic jiného, tak by ses měla zamyslet nad tím, jestli chceš zbytek života žít právě takhle.“

Zavěsila sluchátko tak prudce, až jí odskočilo od nočního stolku. Třásla se zlostí.

Ve Stockholmu seděla Anna na zemi se sluchátkem v ruce. Lucas byl v práci a děti právě spaly, takže čas využila k tomu, aby zavolala Erice. Odhodlávala se k tomu už několik dní. Lucas ji k tomu nutil a ona se nakonec podvolila.

Cítila se jako v kleštích. Milovala Eriku i jejich starý dům ve Fjällbace, ale Erika zjevně nechápe, že Anna má svou rodinu, které musí dát přednost. Pro své děti byla ochotná obětovat všechno, a jestli Lucas mohl být šťastný, jen pokud dostane peníze, nedá se nic dělat.

Jedině kvůli Emmě a Adriánovi dokázala každé ráno vstát a dál žít. A když bude Lucas spokojen, všechno bude zase dobré. Jednal s ní tvrdě jen proto, že mu vzdorovala a vždycky ho hned neposlechla. Jestliže mu obětuje dům po rodičích, pochopí, jak mnoho pro ni on a děti znamenají.

Někde v hloubi duše k ní promlouval jiný hlas, ale nechtěla ho poslouchat. Svěsila hlavu a snažila se ho utopit v slzách. Sluchátko zůstalo na zemi.

Erika rozčileně odhodila deku a spustila nohy z postele. Mrzela ji tvrdá slova, která Anně vmetla do tváře, ale způsobil to nedostatek spánku a špatná nálada. Snažila se jí zavolat zpátky, ale nešlo to, ozýval se jen obsazovací tón.

Kopla do sedátka před zrcadlem, ale místo, aby se jí ulevilo, upadlo jí na prst nohy. Bolelo to tak, že snad ani porod nemůže být horší. Když bolest povolila, postavila se Erika na váhu. Věděla, že by to neměla dělat, ale masochista v ní ji k tomu přiměl. Stáhla si tričko, ve kterém spala – několik gramů v každém případě váží – a přemýšlela, jestli si má svléknout i kalhotky. Patrně nehrají žádnou roli. Stoupla si nejdříve jen na pravou nohu a trochu se podpírala levou, kterou dosud stála na zemi. Postupně přenášela váhu, a když ručička dosáhla šedesáti, snažila se ji Erika zhypnotizovat, aby se na tomto místě zastavila. Což se ovšem nestalo. Pokračovala k nemilosrdným třiasedmdesáti. Toho se bála. Od posledního vážení přibrala tři kila, což bylo to ráno, kdy našla Alexandru mrtvou.

Stejně bylo zbytečné se vážit. Sama cítila kolem pasu, že ztloustla, ale až do okamžiku, kdy to viděla černé na bílém, to mohla popírat a vysvětlovat si to třeba tím, že se oblečení v pračce srazilo. Nyní tedy pocítila naprostou beznaděj a neměla chuť ani na večeři s Patrikem. Už kvůli němu si přála být štíhlá a sexy ne nafouknutá a tlustá. Mrzutě hleděla na břicho a snažila se ho zatáhnout. Marnost nad marnost. Z boku to bylo trochu lepší.

S povzdechem si natáhla tepláky s volnou gumou a znovu tričko, ve kterém spala. Slíbila si, že od pondělí začne hubnout. Dnes by to ještě nešlo, naplánovala večeři o třech chodech. Nemá cenu si něco zastírat. Když chce žena nějakého muže oslnit svým kuchařským uměním, nezbytně musí do jídla přidat máslo a šlehačku. Ostatně, pondělí je odjakživa dobrým dnem pro začátek nového života. Posté si slíbila, že začne cvičit a držet dietu.

Od včerejška si však lámala hlavu ještě větším problémem. Probírala ho ze všech stran, ale stejně si nevěděla rady. Najednou jí bylo jasné to, co by si přála nikdy nevědět.

Káva začala bublat z kávovaru a život byl hned veselejší. Je fantastické, co tento nápoj dokáže. Nalila si šálek a upíjela ho ještě ve stoje u kuchyňské linky. Nikdy moc nesnídala a dnes si chtěla udělat rezervu pro večer.

Když se ozval zvonek, trhla sebou a vyšplouchla si trochu kávy na tričko. Hlasitě zaklela a přemýšlela, kdo to tak časně může být. Pohlédla na kuchyňské hodiny. Půl deváté. Odložila šálek a šla otevřít. Venku stála Julia Carlgrenová. Erika sice nechápala, co u ní Alexina malá sestra pohledává v úterý časně ráno, ale zvítězilo dobré vychování a pozvala ji dovnitř.

Julia bez okolků vešla, pověsila si bundu a pokračovala před Erikou do obývacího pokoje.

„Mohla bych dostat šálek kávy, která tu tak voní?“

„Jistě, hned to bude.“

Připravila další šálek a obracela oči k nebi. Ta holka je vážně nemožná. Přinesla oba hrnečky a pozvala ji, aby si sedla do proutěného křesla na verandě. Mlčky pily. Erika se rozhodla čekat, s čím se Julia vytasí.

Ozvala se až po několika minutách tísnivého mlčení. „Ty tu teď bydlíš?“

„Vlastně ne. Mám byt ve Stockholmu, ale musím tady dát všechno do pořádku.“

„Ano, slyšela jsem. Upřímnou soustrast.“

„Děkuji. Totéž tobě.“

Julia se rozesmála, což Erice přišlo dost divné. Vzpomněla si na list, který našla v koši na papír u Nelly Lorentzové, a teď uvažovala, jak to všechno souvisí.

„Asi jsi zvědavá, proč jsem tady.“

Hleděla na Eriku podivným pohledem bez mrknutí.

Eriku znovu napadlo, jak diametrálně se sestry odlišovaly. Julia měla jizvy po akné a vlasy vypadaly, jako by si je stříhala sama. A ještě bez zrcadla. V jejím vzhledu bylo něco nezdravého. Nezdravá bělost, šedivá pleť. A na rozdíl od Alexandry neměla zájem o oblečení. Šaty si snad kupovala v obchodě pro důchodkyně a oblékala se jako maškara.

„Máš nějakou Alexinu fotografii?“

„Prosím?“ Eriku otázka hodně překvapila. „Fotku? To asi nějakou mám. Můj otec hrozně rád fotil a mám spoustu snímků z dětství. Byly jsme často spolu, takže je jistě na mnoha i ona.“

„Ukázala bys mi je?“ Julia pohlédla na Eriku, jako by jí vyčítala, že je už dávno nepřinesla. Ta docela ráda využila, že jí může na chvíli uniknout.

Všechny rodinné fotografie ležely v kufru na půdě. Erika tam ještě nestačila uklidit, ale věděla, kde co je. Zatím neměla odvahu se pustit do jejich třídění. Spousty jich byly v hromádkách, ale ty, které hledala, byly nalepeny v albech. Systematicky je prolistovala a ve třetím našla to, co hledala. Další zahlédla i ve čtvrtém albu, proto s oběma v náručí opatrně sešla ze schodů.

Julia seděla přesně tak, jako když ji opustila. Snad se po celou dobu, kdy byla Erika na půdě, ani nepohnula.

„Tady mám něco, co by tě mohlo zajímat.“

Julia se vzrušeně vrhla na první album. Erika si sedla vedle ní, aby jí mohla podávat vysvětlení.

„Z které doby to je?“ Julia ukázala na první fotografii s Alexandrou

„Počkej… spočítám to. Musí to být… 1974. Ano, to souhlasí. Měly jsme asi devět.“

Erika přejela prstem přes fotografii a pocítila hlubokou lítost. Co všechno se od té doby změnilo! Stály vedle sebe na zahradě, obě nahé, protože právě běhaly pod proudem vody ze zahradní hadice. Alexandra měla natažené zimní pletené rukavice.

„Proč má palčáky? Přece to muselo být někdy v létě?“

Erika se při vzpomínce zasmála.

„Tvoje sestra je milovala a nosila je nejen v zimě, ale často i v létě. Byla tvrdohlavá jako mezek a nikdo ji nedokázal přesvědčit, že jsou už dost ohavné.“

„Vždycky věděla, co chce, že?“

Julia na fotografii hleděla s dojetím, které však vzápětí zmizelo. Netrpělivě listovala dál.

Fotografie představovaly pro Eriku něco jako relikvie z jiného života. Bylo to už tak dávno a tolik se toho od té doby stalo. Někdy jí připadalo, že roky dětství vedle Alex uplynuly jako sen.

„Byly jsme spíše sestry než kamarádky. Chodily jsme všude spolu a někdy jsme u sebe navzájem i spaly. Každý den jsme si zjistily, kde se co vařilo a u koho budeme jíst raději.“

„Takže jinými slovy jste většinou jedly tady.“ Julia se poprvé opravdu usmála.

Jedna fotografie upoutala Eričin pohled. Pomalu ji pohladila. Byla nádherná. Alexandra seděla na palubě otcovy lodě a smála se celým obličejem. Plavé vlasy jí vlály kolem tváří a za ní se rýsovalo panorama Fjällbacky Plavili se na skály, kde se pak celý den koupali a slunili. Takových nádherných dnů bylo hodně. Její matka se jako obvykle vymluvila na nějakou nutnou práci. Společných výletů s ní by Erika napočítala na prstech jedné ruky. Musela se usmát, když viděla fotografii Anny právě z téže výpravy. Jako obvykle předstírala, že je opice, visela odvážně zavěšená na zábradlí lodě a šklebila se do aparátu.

„To je tvoje sestra?“

„Ano, mladší sestra Anna.“

Erika odpověděla stručně, takže bylo zřejmé, že si o ní nehodlá dál povídat. Julia náznak pochopila a mlčky v albu listovala krátkými zavalitými prsty. Nehty měla okousané až do masa.

Erika probírala další fotografie. Alex z nich najednou zmizela, i když dříve na ni hleděla z každé strany alba. Byl to velký rozdíl.

Julia položila album hřbetem nahoru na stolek a opřela se do rohu gauče s šálkem kávy v obou rukou.

„Chceš dolít horkou? Jistě ti už vystydla.“

Julia s povděkem přikývla a Erika byla ráda, že se může trochu protáhnout. Proutěný nábytek byl na pohled moc hezký, ale po chvíli sedění z něho bolela záda. Julia zřejmě cítila něco podobného, protože se zvedla a šla za Erikou do kuchyně.

„Byl to opravdu krásný pohřeb. A přišlo k vám potom hodně lidí na smuteční pohoštění.“

Erika stála obrácená zády k Julii a věnovala se kávovaru. Jedinou odpovědí bylo nic neříkající zamumlání. Rozhodla se být trochu odvážnější.

„Vy se s Nelly Lorentzovou asi dobře znáte, že? Kde jste se poznaly?“ zadržela dech. Teď byla opravdu zvědavá, co jí Julia odpoví a jak se to bude shodovat s tím, co našla u Nelly v domě. „Otec pro ně pracoval.“

Odpověděla jako proti své vůli. Strčila si do úst prsty a bezděky si je začala rozčileně okusovat.

„Ale dlouho předtím, než ses narodila.“

„Když jsem byla mladší, tak jsem někdy v létě pracovala v jejich konzervárně.“

Julia si přestala okusovat nehty jen na tu krátkou odpověď.

„Zdálo se, že se znáte opravdu dobře.“

„Ano, Nelly ve mně asi vidí něco, co těm ostatním ušlo,“ trpce se usmála. Erice byla v té chvíli sympatická. Život pro ošklivé káčátko určitě není nijak příjemný. Mlčela a Julia po chvilce pokračovala: „V létě jsme tu vždycky trávili prázdniny, a když jsem skončila osmou třídu, zavolala Nelly mému otci a nabídla mi brigádu v kanceláři. Pracovala jsem tam o každých prázdninách, dokud jsem nezačala studovat na vysoké pedagogické škole.“

Erice bylo jasné, že toho Julia většinu vynechala, ale že z ní víc o jejím vztahu k Nelly nedostane. Sedly si znovu na verandu a mlčky popíjely kávu. Obě hleděly na ledovou plochu, která se táhla až k horizontu.

„Muselo to být pro tebe těžké, když se moji rodiče s Alexandrou odstěhovali,“ podotkla Julia.

„Ano i ne. V té době jsme se už spolu moc nekamarádily, takže nešlo o nic dramatického, ale stále jsme si rozuměly.“

„Co se stalo? Proč jste se rozešly?“

„To netuším.“

Eriku překvapilo, že ji ta vzpomínka ještě stále bolí. Od té doby přece uplynulo tolik let a všechny nejlepší přítelkyně se zpravidla rozcházejí. Možná ji tolik ranilo, že se nikdy nerozloučily a nic si nevysvětlily. Nerozkmotřily se, Alex si nenašla jinou kamarádku a k jejich rozchodu nebyl žádný důvod. Prostě se jen stáhla za zeď lhostejnosti a beze slova zmizela.

„Pohádaly jste se?“

„O ničem nevím. Alex jednoduše ztratila zájem. Přestala mi volat a ptát se, jestli něco budeme společně dělat. Když jsem se jí zeptala já, tak jen řekla, že nemá chuť. Postupně jsem ji nechala být.“

„Měla nové kamarádky?“

Erika uvažovala, proč asi se jí Julia na takové věci ptá, ale nevadilo jí trochu si zavzpomínat. Mohlo by se jí to hodit do knihy.

„Nikdy jsem ji s nikým neviděla a ve škole byla vždycky sama. Ale přesto…“

„Co máš na mysli?“

Julia se k ní dychtivě naklonila.

„Přesto jsem měla pocit, že tam někdo další je. Ale mohla jsem se mýlit.“

Julia zamyšleně přikývla a Erice připadalo, že si jen potvrzuje to, co už věděla.

„Proč tě vlastně tolik zajímá doba, kdy jsme s Alex byly malé?“

Julia uhnula očima a také odpověď byla vyhýbavá.

„Byla o tolik starší než já, a když jsem se narodila, tak už často pobývala v cizině. Kromě toho jsme byly naprosto odlišné. Mám pocit, že jsem ji nikdy nepoznala, a teď je už moc pozdě. Hledala jsem doma nějaké fotky, ale skoro žádné nemáme. Tak jsem si vzpomněla na tebe.“

Erika usoudila, že dívka z větší části lže, ale nic nenamítala.

Julia se zvedla a poděkovala za kávu. Odnesla šálek do kuchyně a najednou se zdálo, že spěchá.

„Děkuji, že jsi mi ukázala ty fotografie, hodně to pro mě znamenalo.“ A byla pryč.

Erika dlouho stála ve dveřích a hleděla za její šedivou neforemnou postavou. Pospíchala s rukama těsně u těla, jako by se bránila kousající zimě. Erika tiše zavřela a šla do tepla.

Už dlouho se necítil tak nejistý. Bylo mu současně hrozně i krásně. Hromada šatstva na posteli rostla s tím, jak hledal to nejvhodnější oblečení. Cokoliv na sebe natáhl, připadalo mu nemoderní, plandavé nebo příliš oficiální, jednoduše ošklivé. Kromě toho ho většina kalhot škrtila v pase. S povzdechem odhodil další pár a sedl si na okraj postele. Ztratil všechnu radost z nadcházejícího večera a přepadla ho obyčejná úzkost. Možná by bylo lepší, kdyby zavolal, že nepřijde.

Položil se a hleděl do stropu s rukama sepjatýma pod hlavou. Pořád ještě vlastnil dvojitou postel, o kterou se dělil s Karin, a teď v návalu sentimentality pohladil polštář na její straně. Měl si po jejím odchodu koupit jinou, ale nějak to nedokázal.

Navzdory smutku, který cítil, když ho opustila, ho občas napadlo, jestli mu skutečně chybí ona sama, nebo spíš manželství jako instituce. Když měl deset let, jeho otec opustil matku kvůli jiné ženě a následující rozvod byl ohavný. Patrik a jeho mladší sestra Lotta v něm fungovali jako rukojmí. Tehdy si slíbil, že své ženě nikdy nebude nevěrný a především, že se nikdy, opravdu nikdy nerozvede. Manželství mělo podle něho trvat nadosmrti. Když se s Karin před pěti lety brali v tanumshedském kostele, ani na vteřinu nepochyboval o tom, že to tak bude. Ale život většinou nejde podle plánu. S Leifem mu zahýbala rok, než na to přišel. Tak to chodí.

Odešel tehdy z práce domů dřív, protože mu nebylo dobře, a našel je v posteli. V té, ve které právě ležel. Nejspíš je v něm něco masochistického. Jak jinak by si měl vysvětlit, že se té postele dosud nezbavil? I když teď už je všechno za ním a nezáleží na tom.

Vstal, stále nerozhodný, jestli má večer za Erikou jít, nebo ne. Přál si to. Ale vlastně ani ne. Ztráta sebedůvěry spláchla všechno hezké očekávání, které cítil celý den, vlastně spíš celý týden. Ale teď už bylo pozdě, aby návštěvu odřekl.

Nakonec našel akceptovatelné kalhoty a navlékl si modrou, čerstvě vyžehlenou košili. Začal se konečně cítit trochu lépe. Pečlivě se učesal a pohlédl na sebe do zrcadla. Hotovo.

Bylo teprve půl osmé, ale venku už panovala temná noc. Slabé sněžení ztěžovalo výhled. Přesto dojel včas a nemusel nijak spěchat.

Přemítání o posledních událostech v práci na chvíli potlačilo myšlenky na Eriku. Mellberg byl silně nespokojen, když Patrik potvrdil, že si je Jenny svým svědectvím jistá a že Anders má pro kritickou dobu alibi. Komisař byl agresivní, ale ani on nevěděl, kudy kam. Od nalezení Alexandry už uplynuly tři týdny a nepřiblížili se ani o krůček k řešení. Teď prostě nesměli házet flintu do žita a nezbývalo než začít od začátku. Každou nitku, každé svědectví je třeba znovu prošetřit. Patrik měl v hlavě seznam toho, do čeho se musí zítra ráno pustit. Především je třeba zjistit, s kým Alex čekala dítě. Někdo ve Fjällbace musel zahlédnout nebo zaslechnout, s kým se o víkendech stýkala. Henrik otcem bezpochyby nebyl. Anderse dosud úplně vyškrtnout nemohli, ale sám o takové možnosti silně pochyboval. Domníval se, že to, co Erice vyprávěla Francine, je pravda. V Alexině životě se vyskytoval někdo důležitý. T ak moc, že si s ním přála mít dítě, které odmítla dát svému muži.

Rád by prošetřil i možný sexuální vztah s Andersem. Co mohla mít žena z göteborských vysokých kruhů společného s opilcem? Zřejmě kdyby vypátral, kde se jejich cesty křížily, nalezl by i mnoho z hledaných odpovědí. A pak tu je ten článek o zmizení Nilse Lorentze. Tehdy byla Alexandra ještě dítě. Proč si schovala výstřižek starý pětadvacet let? Nabízelo se mnoho chaotických možností a připadalo mu, že se dívá na obrázek, v němž je všechno naznačeno jen tečkami a člověk musí správně přimhouřit oči, aby se mu kontury zřetelně vylouply. Jenomže Patrik je nevidí. Ve slabých chvílích pochyboval o tom, jestli je dostatečně dobrým policistou na to, aby správné obrysy našel. Vrah možná vyvázne jen proto, že on není dost schopný.

Před vůz mu skočilo nějaké zvíře a to ho vytrhlo z chmurných myšlenek. Musel dupnout na brzdu a minul ho jen o pár centimetrů. Auto na hladké silnici dostalo smyk a zastavil ho až po několika dlouhých vteřinách.

Opřel hlavu o ruce, které dosud křečovitě svíraly volant, a snažil se uklidnit. Seděl tak dvě minuty. Pak teprve pokračoval do Fjällbacky, ale jeden nebo dva kilometry se málem plížil, než se znovu odvážil zvýšit rychlost.

Když vyjížděl poslední kopeček k Eričině domu, měl pět minut zpoždění. Zaparkoval na jejím vjezdu do garáže a vzal láhev vína, kterou nesl jako dárek. Hluboce se nadechl, pohlédl na sebe do zrcátka a vystoupil.

Hromada Eričina oblečení se dala srovnat s Patrikovou. Nejspíš byla ještě větší. Skříň se málem vyprázdnila. Těžce si povzdechla. Nic jí perfektně nesedělo. Nadbývala jí ta kila, která v poslední době přibrala. Nepřestala si to od rána vyčítat.

První dilema nastalo hned po sprchování, kdy stejně jako její oblíbená románová hrdinka Bridget Jonesová váhala, jaké spodní prádlo si má obléknout. Má si vzít maličké krajkové kalhotky pro případ, že by s Patrikem skončili v posteli? Nebo raději ošklivé bytelné, stahovací, které by značně zvýšily šanci, že k tomu nakonec skutečně dojde? Těžká volba, ale nakonec se s přihlédnutím ke svým rozměrům rozhodla pro variantu s elastickou oporou, a také punčocháče se stejnou funkcí. Jinými slovy – zvolila těžkou výzbroj.

Pohlédla na hodiny a uvědomila si, že je nejvyšší čas se rozhodnout. Po dalším pohledu na postel vytáhla to, co leželo až dole na hromadě – černé zeštíhlující šaty v délce po kolena ve stylu Jackie Kennedyové. Takový model postavě lichotil. Nasadila si perlové náušnice a vlasy nechala spadat na ramena. Hodinky byly jediným šperkem. Postavila se před zrcadlo z profilu a zatáhla břicho. Ujde to. S kombinací vhodného prádla a občasného zatajení dechu to bude přijatelné. Musela si přiznat dokonce i to, že kila navíc měla i svou světlou stránku. Bez toho, co se usadilo na břichu, by se obešla ráda, ale co přibrala na prsou, se rozložilo do svůdné křivky pod výstřihem. Přirozeně napomohla i podprsenka typu „push up“, což v dnešní době je naprosto legální. Další důkaz toho, jak věda slouží lidstvu.

Oblékání a citový stres způsobil, že se zapotila v podpaždí a musela se znovu umýt. Nalíčení zabralo dalších dvacet minut, aby bylo opravdu perfektní. Když byla konečně hotová, zjistila, že jí všechno trvalo déle, než předpokládala, a opozdila se s přípravou jídla. Rychle se snažila v ložnici uklidit, a protože by věšení na ramínka zabralo mnoho času, hodila celou hromadu na dno skříně. Převlékla postel pro případ, že by se hodila, a naposled se rozhlédla, jestli tam třeba nezapomněla použité kalhotky.

Se srdcem v krku spěchala do kuchyně. Vůbec nevěděla, s čím začít. Přinutila se zastavit a pořádně se nadechnout. Před ní na stole ležely dva recepty, podle nichž jídlo připraví. Nebyla mistrovskou kuchařkou, ale přesto docela dobrou, a oba recepty si vystřihla z časopisu Elk Gourmet, který odebírala. Jako předkrm připraví malé bramboráčky se zakysanou šlehačkou, kaviárem a drobně nakrájenou červenou cibulí. Hlavním jídlem bude zapečený vepřový plátek v těstíčku s omáčkou z portského vína a mačkané brambory. Dezert bude karamelizované ovoce s vanilkovou zmrzlinou. Ten už na štěstí připravila odpoledne. Nachystala si brambory k hlavnímu jídlu a pak nastrouhala syrové brambůrky na předkrm. Koncentrovaně pracovala půldruhé hodiny a povyskočila, když se ozval zvonek. Doufala, že Patrik není strašně hladový, protože všechno ještě není hotové.

Na cestě ke dveřím si uvědomila, že si nestáhla zástěru, a než ji stačila rozvázat, zvonil už Patrik podruhé. Přejela si rukou vlasy a připomněla si, že musí držet břicho pořádně zatažené. Hluboce se nadechla a otevřela.

„Patriku, vítám tě!“

Lehce se objali a Patrik jí podal láhev vína. „Díky, to je milé.“

„Je chilské, doporučili mi ho. Plné, s lehkou chutí rudých plodů a nádechem čokolády. Sám moc víno neznám, spíš si nechám poradit.“

„Tohle bude určitě vynikající.“

Erika se zasmála a postavila láhev na stolek v hale, aby pomohla Patrikovi s bundou.

„Pojď dál, doufám, že nemáš strašný hlad. Jako obvykle byl můj časový plán příliš optimistický, takže budu hotová až za chvíli.“

„Určitě to vydržím. Mohl bych ti s něčím pomoct?“

„Ano. Vezmi v horní zásuvce otvírák a otevři nám láhev vína. Můžeme začít s tím, které jsi přinesl.“

Erika vytáhla dvě velké sklenice a potom se věnovala sporáku a troubě. Všechno ještě potřebovalo nějaký čas.

Patrik jí podal skleničku s temně rudou tekutinou. Lehce s ní pohnula, aby se uvolnila vůně, a hluboce ji nasála.

Opatrně ochutnala a nechala tekutinu pomalu klouzat do krku. Bylo stejně vynikající chutě jako vůně. Pochopila, že muselo být hodně drahé.

Patrik se na ni s očekáváním zahleděl.

„Je fantastické.“

„Myslel jsem si, že vínu rozumíš. Já bohužel nepoznám rozdíl mezi vínem v krabici a jiným za pár tisíc korun.“

„Ale ano, to bys poznal. Ale také jde hodně o zvyk. A především ho musí člověk vychutnávat a nepít jako vodu.“

Patrik se zahanbeně zahleděl na svou skleničku. Dobrou třetinu už vypil. Opatrně se snažil napodobit Eriku a jen maličko upil. Opravdu, teď chutnalo úplně jinak. Dokonce se mu zdálo, že cítí i tu nepatrnou příchuť tmavé čokolády a silnou chuť rudých bobulí, možná červeného rybízu, maličko smíchanou s lahodnými jahodami. Neuvěřitelné.

„Jak pokračujete s vyšetřováním?“

Erika se snažila, aby otázka zazněla bezvýznamně, ale s napětím čekala na odpověď.

„Dá se říct, že jsme zpátky na nule. Anders má na dobu vraždy alibi a nic jiného zatím nemáme. Bohužel, byl to klasický omyl. Nechali jsme se ukolébat přesvědčením, že jsme zadrželi správnou osobu, a přestali jsme šetřit další možnosti. I když musím souhlasit s komisařem, že Anders by se nám pro roli Alexina vraha dobře hodil. Alkoholik, jenž měl z nepochopitelných důvodů sexuální vztah se ženou, která podle všech pravidel měla mít hodně daleko k takovým typům, jako je on. U něho by mohlo jít třeba o výbuch žárlivosti, kdyby to s ním už chtěla skončit. Jeho otisky prstů byly po celé koupelně i na jejím těle. Dokonce v krvavé louži na zemi se našel otisk jeho podrážky.“

„A to jako důkaz nestačí?“

Patrik otáčel skleničkou a zamyšleně hleděl do rudých odlesků.

„Kdyby neměl alibi, tak by to stačilo. Ale v předpokládanou dobu vraždy tam být nemohl a nelze mu dokázat, že v koupelně byl během vraždy, a ne po ní.“

Kuchyní se šířila báječná vůně. Erika z lednice vytáhla bramborové placičky, které před chvíli usmažila, a dala je prohřát do mikrovlnky. Vytáhla talířky na předkrm a z lednice vzala kyselou šlehačku a plechovku kaviáru. Cibuli už měla nadrobno nakrájenou v misce. Byla si vědoma, jak blízko ní Patrik stojí.

„A co ty? Je něco nového s domem?“

„Ano, bohužel. Makléř volal včera a navrhl, že o Velikonocích někoho přivede na prohlídku. Anna a Lucas si myslí, že je to skvělý nápad.“

„Velikonoce jsou až za několik týdnů. Kdo ví, co se do té doby ještě může stát.“

„Ano. Musím doufat, že Lucase třeba sklátí infarkt. Ne, promiň, nechtěla jsem to tak říct. Jsem jen na něho strašně naštvaná.“

Až příliš silně zabouchla dvířka trouby. „Prostě si na tu myšlenku musím zvyknout a představovat si, co udělám s penězi. Koneckonců je příjemné stát se milionářkou.“

„Jen se neboj. Velkou část z nich ti seberou daně. Nějak se přece špatné školství a ještě horší zdravotní péče zaplatit musí. A to už ani nemluvím o policistech s mizerným platem.“

Musela se rozesmát. „Tak to je skvělé. Aspoň nemusím přemýšlet, jestli si koupím minkovy kožich nebo raději modrou lišku. Ale už máme připravený předkrm.“

Vzala do každé ruky talířek a šla před Patrikem do jídelny. Dlouho uvažovala, jestli si mají sednout sem nebo zůstat v kuchyni, ale nakonec uvážila, že lepší bude krásný dřevěný jídelní stůl s rozsvícenými svíčkami. Těmi nešetřila. Nic tak nelichotí tváři ženy, jako právě jejich světlo. Tak se to alespoň dočetla.

Stůl byl prostřený svátečními talíři s modrým lemem, kterých si její matka moc cenila. Směly se použít jen při zvláštní příležitosti, rozhodně ne při obyčejných narozeninách dětí, pomyslela si trpce. To stačily obyčejné talíře na kuchyňském stole. Ovšem když na večeři přišel farář s manželkou nebo jáhen, to nebylo nic dost dobré. Erika se musela násilím vrátit do přítomnosti. Talířky s předkrmem postavila na místa proti sobě.

„To vypadá fantasticky.“

Patrik si ukrojil kousek bramboráku, na vidličku přidal hromádku cibule a kaviáru a nesl to k ústům, když zahlédl, že Erika pozvedla skleničku k přípitku. Hrozně se zastyděl a vidličku rychle položil.

„Na zdraví.“

„Na zdraví.“

Erika se musela usmát jeho faux pas. Bylo to osvěžující ve srovnání s muži, s nimiž večeřívala ve Stockholmu a kteří byli tak vychovaní a znalí etikety, že vypadali jako naklonovaní. Patrik působil opravdově, a pokud jde o ni, může si klidně nabírat prsty. Kromě toho jí připadalo hrozně roztomilé, jak zrudl.

„Přišla mi dnes nečekaná návštěva,“ ozvala se.

„Kdo?“

„Julia.“

Patrik na ni překvapeně pohlédl, ale Erika si všimla především toho, jak je mu zatěžko přestat jíst. „Nevěděl jsem, že se znáte.“

„Neznáme. Setkaly jsme se poprvé na Alexině pohřbu. Ale dnes ráno stála přede dveřmi.“

„Co chtěla?“

Patrik tak usilovně vyškraboval talířek, až to vypadalo, jako by z něho chtěl stáhnout glazuru.

„Chtěla, abych jí ukázala fotky z doby, kdy jsme s Alexandrou byly malé. Podle ní jich doma moc nemají a napadlo ji, že já bych je mít mohla. A také se mě vyptávala na všechno možné z té doby. Slyšela jsem, že si sestry moc blízké nebyly, což jistě není divné s ohledem na jejich věkový rozdíl. Teď se o ní zřejmě chtěla něco dozvědět. Alespoň tak jsem si to vysvětlila. Ty ses s Julií setkal?“

„Ne, zatím ne. Prý si moc podobné nejsou.“

„Ne, bůhví, že ne. Spíš jsou naprosté protiklady, alespoň pokud jde o vzhled. Ale uzavřené jsou asi stejně, a v Julii dříme navíc nějaká trpkost, kterou Alex neměla… Ta spíš vypadala lhostejně. Julia působí zlostněji, je plná zloby. Nebo dokonce zuřivosti. Mám pocit, že u ní city bublají pod povrchem. Že je jako odpočívající vulkán. Zní to směšně?“

„Ne, to si nemyslím. Jsem si jist, že spisovatelka má vytříbený cit pro lidi, pro jejich povahu.“

„Ech, nenazývej mě spisovatelkou. Nemyslím si, že bych si takové označení zasloužila.“

„Přece ti už vydali čtyři knihy!“

Patrik vypadal nechápavě a Erika se mu snažila vysvětlit, jak to myslela. „Ano. Čtyři biografie, na páté pracuju. Nechci to snižovat, ale podle mě je spisovatel člověk, který píše něco ze svého vlastního mozku a srdce. Ne aby jen vypravoval o cizím životě. Až jednou napíšu něco takového, pak budu spisovatelkou.“

Najednou ji napadlo, že celá pravda to není. Na první pohled by podle této definice nebyl rozdíl mezi biografiemi historických osobností a knihou o Alexandře, která má čerpat z jejího života. Ale nějakým způsobem to jiné přece jen je. V rámci skutečných událostí do knihy něco ze sebe samotné vkládala. Jenomže to mu nemohla vysvětlit. Nikdo nevěděl, že o Alexandře píše knihu.

„Takže Julia přišla za tebou a vyptávala se. Měla jsi možnost se jí zeptat na Nelly Lorentzovou?“

Erika v duchu intenzivně zabojovala, ale nakonec uvážila, že takovou informaci mu nemůže utajit. Třeba z ní vyčte víc než ona sama.

Ale nejdříve se musí věnovat večeři. Naklonila se nad stůl pro prázdný talířek a použila trumfů, které jí poskytla její nová podprsenka. Z výrazu Patrikovy tváře usoudila, že to bylo dobře investovaných pět stovek, i když to tehdy dost bolelo.

Patrik jí vzal talířky a šel za ní do kuchyně. Slila vodu z brambor a pověřila ho jejich rozmačkáním. Sama dodělala omáčku, přilila víno a s kouskem čerstvého másla byla pochoutka připravená k podávání. A nebyla v ní žádná nízkotučná šlehačka. Vytáhla z trouby maso a nakrájela ho na plátky. Vypadalo perfektně. Uvnitř maličko zarůžovělé, ale dobře propečené. Do misky vložila lehce povařené lusky cukrového hrášku a mačkané brambory. Společně všechno odnesli do jídelny. Potom nechala vybuchnout bombu: „Julia má zdědit majetek Nelly Lorentzové.“

Patrik se právě napil vína a zaskočilo mu. Rozkašlal se a chytil se za prsa. Oči se mu zalily slzami.

„Promiň, co jsi to řekla?“ vyhrkl rozčileně.

„Řekla jsem, že Julia zdědí majetek Nelly Lorentzové. Napsala to do závěti.“

„Mohu se tě zeptat, jak to víš?“

„Nelly mě pozvala na čaj a já jsem měla možnost se trochu porozhlédnout.“

Patrik dostal další záchvat kašle a nedůvěřivě si ji měřil pohledem. Erika bez zaváhání pokračovala. „Ležela tam kopie její závěti. Stálo v ní jasně, že její dědičkou bude Julia Carlgrenová. Jan pochopitelně o svůj podíl nepřijde, ale zbytek dostane ona.“

„A syn o tom ví?“

„Netuším. Ale kdybych měla hádat – tak ne.“

Erika si nabírala jídlo a vysvětlovala: „Když tu Julia byla, tak jsem se jí zeptala, jestli se s Nelly dobře zná. Odpověděla vyhýbavě. Prý se poznaly, když byla kdysi v létě na brigádě v jejich konzervárně. Nepochybuji o tom, že tam pár týdnů pracovala, ale neřekla mi zbytek pravdy. Bylo zřejmé, že o tom ostatním mluvit nechce.“

Patrik se zamyslel.

„Napadlo tě, že v tomto případě se vyskytují dva hodně nerovné páry? Řekl bych, až neskutečně. Alexandra a Anders, Julia a Nelly. Co ti všichni mohou mít společného? Kdybychom to zjistili, tak bychom asi věděli celou pravdu.“

„Není společným bodem právě Alexandra?“

„Ne,“ mínil Patrik. „To by bylo příliš jednoduché. Je v tom něco jiného. Něco, co nevidíme nebo nechápeme.“ Vzrušeně mával vidličkou.

„Je tu také ještě Nils Lorenz, nebo spíše řečeno jeho zmizení. Ty jsi přece v té době bydlela ve Fjällbace, co si o tom pamatuješ?“

„Hm… byla jsem tehdy ještě malá a dítěti nikdo nic neprozradí. Ale vím, že se o tom tajně moc mluvilo.“

„Jen tajně?“

„Však víš, hovor ztichne, dospělí si šuškají a nechtějí, aby děti něco zaslechly. Takže nevím nic víc, než že kolem toho byla spousta řečí, ale já jsem nesměla nic slyšet.“

„Hmm… musím se na to trochu víc zaměřit. Dám si to na seznam hned na pondělí. Ale teď právě jsem na večeři u ženy, která je nejen krásná, ale také umí báječně vařit. Na zdraví kuchařce!“

Pozvedl skleničku. Eriku jeho chvála zahřála. Ani ne tak kvůli jídlu, jako proto, že ji pokládá za krásnou. Oč by bylo všechno jednodušší, kdyby člověk dokázal číst myšlenky toho druhého. Tanečky kolem by byly zbytečné. Teď ale čekala na jeho náznak, jestli o ni má zájem, nebo ne. Když je člověk mladý, může to prostě zkusit a vrhnout se do všeho po hlavě, ale s lety jako by srdce bylo čím dál menší a méně ohebné. Každý vztah stál víc úsilí a sebevědomí ubývalo.

Oba si několikrát přidali a přestali mluvit o vraždách a násilí, a místo toho si povídali o životě a snech. Přesunuli se na verandu, aby chvíli odpočívali před dezertem. Dopíjeli druhou láhev vína a jeho účinky na sobě oba cítili. Tělo jim ztěžklo, bylo jim horko a hlava se jim točila. Noc venku byla černá, bez jediné hvězdičky. Přispívala k pocitu, že se uzavřeli v jediném velkém kokonu, že jsou jedinými lidmi na světě. Erika si nevzpomínala, že by jí někdy bylo tak dobře. Pohledem objala verandu i celý dům.

„Dokážeš pochopit, že to všechno chce Anna prodat? Nejen, že se mi ten dům líbí, ale v jeho zdech se skrývá život lidí, kteří tu bydleli před námi.

V roce 1889 si ho nechal pro svou rodinu postavit námořní kapitán Wilhelm Jansson. Je to smutný příběh, ostatně jako většina zdejších. Se svou mladou ženou Idou zplodili pět dětí, ale při porodu šestého zemřela. Neměl možnost se o děti starat sám, a tak se k němu přistěhovala jeho starší neprovdaná sestra Hilda. Velká chyba. Byla silně nábožensky založená, za každou maličkost děti obviňovala z hříchu a bila je prutem. Dnes by se o ní řeklo, že je sadistka. Tenkrát to ale šlo skrýt pod rouškou náboženské horlivosti. Kapitán doma nebyl tak často, aby mu došlo, jak špatně jeho sestra s dětmi nakládá, i když asi nějaké podezření měl. Ale jako muži té doby byl přesvědčen, že výchova dětí je ženskou záležitostí a že své otcovské povinnosti plní tím, když jim poskytuje střechu nad hlavou a jídlo. Až jednoho dne zjistil, že nejmladší holčička Marta už týden chodí se zlomenou rukou. Hildu okamžit
ě vyhodil a mezi neprovdanými ženami v kraji hledal jinou, která by byla lepší matkou pro jeho děti. Tentokrát měl štěstí. Během dvou měsíců se oženil s Linou Mänsdotterovou, pracovitou venkovankou, a ta děti milovala, jako by byly její vlastní. Sedm dalších pak ještě měli společně. Muselo tu tou dobou být dost těsno, a když se pozorně podíváš, dosud jsou tady po nich stopy.“

„A jak se potom stalo, že dům koupil tvůj otec?“

„Sourozenci se s lety rozběhli, kapitán a jeho Lina, kteří se moc milovali, zemřeli. V domě nakonec zůstal jen nejstarší syn Allan a ten se nikdy neoženil. Dům byl pro něho velký a rozhodl se ho prodat. Rodiče se právě vzali a hledali bydlení. Otec vyprávěl, že se do domku zamiloval na první pohled a ani na vteřinu nezaváhal. Když ho koupili, Allan pak otci vyprávěl celou historii jejich rodiny, aby věděl, čí nožky tu prošlapaly starou dřevěnou podlahu. Nechal mu také spoustu různých lejster. Dopisy, které kapitán posílal ze všech koutů světa nejdříve Idě a potom Lině. Zůstala tu i metla, kterou Hilda tloukla děti. Visí dosud ve sklepě. Anna a já jsme se na ni chodily dívat, když jsme byly malé. Tu historku o Hildě jsme slyšely a představovaly jsme si, jak pruty na holé kůži bolely. Těch dětí nám bylo moc líto.“

Pohlédla na Patrika a potom pokračovala. „Teď snad chápeš, proč mě tak bere za srdce, že by se dům měl prodat. Nikdy ho už nedostaneme zpět. Bude to neodvolatelné. Je mně špatně z představy, jak se tu roztahuje někdo ze Stockholmu, nechá zbrousit podlahy, nalepí nové tapety a vsadí panoramatická okna. Kdo se bude starat o znaménka, která jsou dosud na dveřích komory a kde Lina každý rok poznačila, jak děti rostly? Nebo si bude číst dopisy, v nichž kapitán popisoval svým manželkám, které nikdy nevytáhly paty z rodného města, jak to vypadá v jižních mořích? Jejich osudy se vytratí a tady zůstane jen dům… jako jakýkoliv jiný. Krásný, ale bez duše.“

Slyšela se, že tlachá, ale z nějakého důvodu potřebovala, aby jí Patrik rozuměl. Pohlédla na něho. Žhavě se na ni díval. Něco se dělo. Přisunul se k ní a po maličkém zaváhání přitiskl ústa na její. Nejdřív cítila jen víno, které měli oba na rtech, ale vzápětí už vůni jeho rtů. Opatrně pootevřela ústa a cítila, jak jí do nich vniká špička jeho jazyka. Zaplavilo ji vzrušení. Vzala ho za ruku a beze slova ho vedla do ložnice. Položili se na postel a dál se líbali a hladili. Po chvilce jí Patrik s tázavým pohledem začal rozepínat knoflíčky na šatech. V tom okamžiku si uvědomila, že ji nesmí poprvé vidět ve stahovacím prádle. Rozhodně nebylo sexy. Rychle se posadila a omluvila se. V koupelně se kolem sebe bezradně rozhlédla, ale měla štěstí. Dosud tam ležela hromádka neuklizeného vypraného prádla. Všechno ze sebe stáhla a hodila do koše a navlékla si bílé krajkové kalhotky, které se hodily k podprsenc
e. Vlasy se jí vlnily kolem obličeje, oči se horečně leskly. Rty měla lehce oteklé od líbání. Pohlédla do zrcadla a musela si přiznat, že vypadá opravdu dobře.

Patrik ležel bez hnutí od chvíle, co ho opustila.

Oblečení kousek po kousku padalo na zem vedle postele. První milování nebylo takové, jak se o něm píše v románech. Byla to směs silných citů i mučivých pocitů jako ve skutečném životě. Současně s reakcí svých těl si byli vědomi své nahoty, neklidu z drobných nedostatků, starostí. Byli neohrabaní a nejistí z toho, co ten druhý cítí, ale neznali se natolik, aby o tom spolu hovořili. Dorozumívali se jen nepatrnými náznaky. Ale už podruhé to bylo lepší a po třetí téměř skvělé, po páté přímo fantastické. Usnuli těsně vedle sebe a poslední, co si Erika pamatovala, byla jeho ruka na jejích prsou.

Probudil se s pocitem, že mu praskne hlava. V ústech měl tak sucho, že se mu jazyk lepil na patro, ale pod tváří cítil mokrý flíček od slin. Připadalo mu, že mu něco drží víčka a marně se je snažil otevřít. Zvládl to až po několika namáhavých pokusech.

Erika ležela vedle něho na boku, obrácená k němu, a plavé vlasy měla rozházené po polštáři. Její hluboký klidný dech potvrzoval, že spí. Nejspíš se jí o něčem zdálo, protože jí lehce škubala víčka. Napadlo ho, že by tak vedle ní vydržel ležet nekonečně dlouho a dívat se na ni. Třeba celý život. Ve spánku sebou trhla, ale hned se zase uvolnila a klidně dýchala.

Ve svých nejčernějších dnech se mu zdálo nemožné, že by ještě někdy mohl někoho milovat. Teď to bylo to nejpřirozenější na světě.

Erika se neklidně pohnula a viděl, že se probouzí. I ona chvíli bojovala se zavřenými víčky, ale nakonec je otevřela a byl znovu překvapen, jak modré má oči.

„Dobré ráno, ospalče.“

„Dobré ráno.“

Po obličeji se jí šířil úsměv a Patrik si připadal jako milionář.

„Dobře ses vyspal?“

Pohlédl na budík. „Ano. Dvě hodiny spánku byly fantastické. Ale to před tím ještě o moc nádhernější.“ Erika se v odpověď jen usmála.

Patrik se sice bál, že jeho dech nebude nejvoňavější, ale neodolal, naklonil se k ní a políbil ji. Polibek byl čím dál žhavější a najednou uplynula další hodina. Erika mu pak ležela na levém rameni a prstem mu rýsovala kolečka na hrudi.

„Myslel sis včera, že skončíme takhle?“

Chvíli se zamyslel a položil si hlavu na pravý loket.

„Ne, nemohu říct, že bych si to myslel. Ale doufal.“

„Já také. Doufala jsem, ale vůbec jsem si nebyla jistá.“

„Jenomže rozdíl mezi námi je ten, že ty jsi na mě začala myslet nedávno, že? Víš, jak dlouho jsem si to přál já?“

Překvapeně na něho pohlédla.

Na okamžik se odmlčel, aby odpověď zdůraznil.

„Tak dlouho, co pamatuju. Miloval jsem tě celý život.“

Když to vyslovil nahlas, uvědomil si, jak je to pravdivé. Skutečně to tak bylo.

Erika na něho překvapeně pohlédla.

„Žertuješ? Chceš říct, že jsem si dělala úplně zbytečné starosti, jestli o mě máš zájem?“ Tón byl lehký, ale poznal, že ji jeho slova zasáhla.

„Nemyslím to tak, že bych žil celý život v celibátu. Byl jsem zamilovaný i do jiných, například do Karin. Ale ty jsi byla vždycky něco výjimečného. To jsem si uvědomil pokaždé, když jsem tě spatřil.“

Sevřenou pěstí si označil místo nad srdcem. Erika mu ji políbila a položila na svou tvář. Bylo to výmluvné gesto.

Ráno pak věnovali tomu, aby se líp poznali. Patrikova odpověď na otázku, co ho nejvíc baví, vyvolala Eričino zděšení.

„Ne! Neříkej mi, že jsi sportovní fanoušek! Proč nemohu objevit chlapa, kterému by honění míčku po trávníku připadalo jako normální činnost – pro pětiletého kluka. Nebo si aspoň klade otázku, proč je pro lidi důležité, jestli někdo umí vyskočit dva metry.“

„Dva a čtyřicet pět.“

„Takže dva a čtyřicet pět?“ opakovala hlasem, jímž dávala výmluvně najevo nezájem.

„Nejvýš na světě skáče Sotomayor. Ženy mají rekord něco přes dva metry.“

S podezřením na něho pohlédla. „Ty máš na televizi Eurosport?“

„Ano.“

„A Kanál Plus ne kvůli filmům, ale kvůli sportu,“ konstatovala rezignovaně.

„Ano.“

„A TV 1000 ze stejného důvodu.“

„Ano. I když po pravdě řečeno na tu stanici se dívám ještě i kvůli jiným pořadům.“

Erika ho žertem uhodila do prsou.

„Na něco jsem ještě zapomněla?“

„Ano. TV 3 má také hodně sportu.“

„Moje sportovní znalosti jsou dost mizivé, to musím přiznat. Nedávno jsem strávila strašně nudný večer u kamaráda Dana a dívala se na hokej. Nechápu, co je zajímavého na tom, když se lidé v obrovských dresech honí za malým pukem.“

„V každém případě je to zajímavější než celé dny běhat po odchodech s oblečením.“

Dotkl se její největší neřesti. Nakrčila nos a hrozivě se na něj zamračila. Vzápětí Patrik vytřeštil oči.

„Zatraceně!“ posadil se rovně na posteli.

„Co je?“

„Zatraceně, krucinál.“ Erika ničemu nerozuměla.

„Jak jsem na něco takového mohl zapomenout?“

Sevřenou pěstí se několikrát uhodil do čela.

„Haló, jsem tady! Neřekl bys mi, co se děje?“ Erika mu demonstrativně rukou zamávala před očima. Získala zpět jeho pozornost, když Patrik zahlédl, jak se jí zahoupala ňadra. Pak vyskočil nahý z postele a letěl po schodech dolů. Hned se ale vrátil a v ruce držel několik časopisů, sedl si zpátky na lůžko a začal v nich horečně listovat.

Erika to vzdala, nechala ho být a jen ho pozorovala.

„Tady!“ vykřikl triumfálně. „To je štěstí, že jsi nevyhodila staré programy.“

Mával jí před očima jedním z nich.

„Švédsko-Kanada.“

Erika na něho mlčky a zvědavě hleděla. Patrik se jí to pokusil vyložit. „Švédsko porazilo Kanadu v pátek dvacátého pátého ledna. Na čtyřce.“

Stále nic nechápala. Patrik si povzdechl.

„Všechny pořady kvůli tomuto zápasu posunuli. Anders se tedy nemohl domů vrátit v obvyklém čase pořadu ‚Různé světy‘, protože ten tou dobou už skončil. Chápeš?“

Erice to pomalu začalo docházet. Anders tedy zase nemá žádné alibi. 1 když to předchozí nebylo moc silné, policie ho nesměla pominout. Jenomže teď ho mohli znovu zadržet na základě důkazů, které shromáždili.

„Ale ty přece nevěříš, že je Anders vrah,“ namítla.

„Ne, máš pravdu. Ale mohu se plést. Chápu, že se tobě ta představa moc nelíbí.“ Přimhouřil oči. „A i kdyby ji nezabil, vsadím krk za to, že ví víc, než nám řekl. Teď máme možnost ho přitlačit.“

Začal po ložnici sbírat části svého oblečení. Leželo na různých místech, ale nejvíc ho zarazilo zjištění, že si vůbec nesundal ponožky. Rychle si oblékl kalhoty a zadoufal, že si toho Erika při jejich vášnivém milování nevšimla. Těžko by mohl vypadat jako bůh lásky s bílými ponožkami s emblémem tanumshedské policie.

Strašně spěchal a dooblékl se třesoucíma rukama. Při zapínání košile se o knoflík spletl a musel začít znovu. Pak si uvědomil, jak jeho úprk na Eriku působí, a posadil se na kraj postele. Vzal do dlaní její ruce a zahleděl se jí do očí.

„Je mi moc líto, že musím tak rychle odejít, ale prostě to jinak nejde. Chci ale, abys věděla, že to byla nejkrásnější noc v mém životě a už se nemohu dočkat, kdy se zase uvidíme. Budeš chtít, abychom se opět sešli?“

Jejich cit byl pořád ještě hodně zranitelný a křehký. V očekávání její odpovědi zadržel dech. Přikývla.

„Mohu sem přijít, jakmile zařídím to nejnutnější?“

Znovu přikývla. Naklonil se k ní a políbil ji.

Když vycházel ze dveří ložnice, seděla na posteli se zvednutými koleny, obtočená přikrývkou. Z malého kulatého okna v šikmém stropě vnikaly dovnitř sluneční paprsky a kolem plavých vlasů jí tvořily gloriolu. Byl to nádherný pohled.

Sníh byl mokrý a vnikal mu do pantofli. Rozhodně se hodily spíš na léto, ale alkohol uměl efektivně zahnat zimu. Pokud se měl rozhodovat mezi koupí bot a lahví destilátu, byla volba jednoznačná.

Jasný a čistý vzduch rozptyloval jemné světlo a Bengta Larssona zaplavily pocity, které už dlouho neznal, znepokojivě podobné klidu a míru. Zauvažoval, čím je tohle středeční ráno tak zvláštní. Zastavil se a se zavřenýma očima se zhluboka nadechl. Co kdyby jeho život byl nadále plný právě takových rán!

Věděl, kdy došlo ke zlomu. Pamatoval si přesně, kdy se jeho život tak nešťastně zvrtl. Znal i hodinu. V podstatě měl ty nejlepší předpoklady. Nemohl si stěžovat na špatné zacházení, chudobu, hlad nebo citový deficit. Mohl si vyčítat jen vlastní hloupost a přílišnou důvěřivost. Pochopitelně v tom hrála roli dívka. Měl sedmnáct let a v té době se kolem něho motalo hodně děvčat. Jenomže tato byla něco speciálního. Maud, plavovláska s bujným tělem a s předstíranou stydlivostí. Uměla pohladit jeho ego jako dobře naladěné housle. „Prosím tě, Bengte, potřebovala bych…,“ nebo „miláčku, nemohl bys mi koupit…“ Držela ho jako na vodítku a on se poslušně nechal vést. Nic pro ni nebylo dost dobré. Utratil za ni každou korunu, kterou vydělal. Kupoval jí oblečení, kosmetiku, všechno, na co ukázala prstem. Ale jakmile to dostala, chtěla zase něco jiného, co by ji udělalo šťastnou.

Ovládla ho jako horečka, a aniž si toho všiml, šroub se utahoval stále silněji. Když dosáhl osmnácti let, usmyslela si, že s ním nebude jezdit v ničem jiném než v kabrioletu Cadillac. Stál víc, než vydělal za rok, proto mnoho nocí probděl a přemítal o tom, jak ho získat bez peněz. Celou tu dobu ho Maud trápila a stále jasněji naznačovala, že pokud ji takovým autem nebude vozit on, najdou se jiní, kteří jí poskytnou to, co si zaslouží. Tehdy se Bengt začal v bezesných nocích navíc trápit i žárlivostí, a nakonec tlaku neodolal.

Desátého září 1954 přesně ve dvě hodiny odpoledne vešel do tanumshedské banky ozbrojen starou armádní pistolí, kterou před lety našel doma. Přes obličej si natáhl punčochu. Jenomže to nevyšlo. Personál mu sice do tašky naskládal bankovky přibližně tak ochotně, jak doufal, ale jeden ze zákazníků, otec jeho spolužáka, ho poznal navzdory maskování. Do hodiny byli policisti u nich doma a pod jeho postelí našli tašku s penězi. Nikdy nezapomněl na výraz své matky. Před několika lety zemřela, ale její oči ho nepřestaly pronásledovat, především když v opilosti blouznil.

Tři roky ve vězení zabily jeho naděje pro budoucnost. Když vyšel ven, s Maud se už neviděl. Odstěhovala se, nevěděl kam, a už ho to ani nezajímalo. Bývalí přátelé měli své rodiny a zaměstnání a nechtěli s ním mít nic společného. V době, kdy byl ve vězení, utrpěl jeho otec smrtelnou nehodu. Bengt se nastěhoval k matce a pokorně se snažil sehnat práci. Všude se ale setkal s nezájmem a odmítnutím. Společenské opovržení ho posléze dohnalo k tomu, že hledal útěchu v alkoholu.

Pro někoho, kdo vyrostl v malém hnízdě, kde se všichni znají a zdraví, byl pocit vyřazení stejně bolestný jako bičování. Napadlo ho, že by měl z Fjällbacky odejít, ale kam by šel? Jednodušší bylo zůstat a omámit se alkoholem.

S Andersem se okamžitě našli. Říkali si, že jsou dva stejní ubožáci, a trpce se tomu smáli. Bengt cítil k Andersovi téměř otcovskou oddanost a jeho osud ho trápil víc než vlastní. Často si přál, aby ho dokázal vrátit na správnou cestu, ale sám z vlastní zkušenosti až příliš dobře věděl, jak je těžké se odloučit od takové milenky, jakou se pro ně stal alkohol. Žádala všechno a nevracela nic. Útěchu nacházeli jen v sobě navzájem.

Cesta k Andersovu vchodu byla neobyčejně dobře očištěná a posypaná, takže nemusel dávat takový pozor a nemusel se bát, že na ledě uklouzne s lahví v kapse.

Vyšplhat dvě patra do Andersova bytu bez výtahu ho vždycky úplně zničilo. Několikrát se musel zastavit, aby popadl dech. Pokaždé se posílil pořádným douškem z placaté lahve ve vnitřní kapse. Těžce funěl, když konečně stál před bytem a vrazil do dveří, aby je otevřel. Věděl, že Anders nezamyká.

V bytě ale panovalo ticho. Že by nebyl doma? Když vyspával opici, rozléhalo se tu jeho pochrupování. Nahlédl i do kuchyně, ale ani živáček, kromě miliardy bakterií, množících se ve špíně. Koupelna byla pootevřená a prázdná. Když zamířil za roh, při pohledu do obývacího pokoje se mu sevřel žaludek a na místě se zastavil. Láhev mu s tupým bouchnutím vypadla z ruky.

Kousek nad zemí se lehce pohupovaly nahé nohy jako kyvadlo hodin. Anders na sobě měl jen kalhoty. Obličej byl oteklý a nepřirozeně zbarvený a jazyk mu vyklouzl ze rtů. Hlava visela v podivném úhlu. Bengt v životě neviděl nic strašnějšího. Obrátil se a tiše odcházel, jen se ještě sehnul pro láhev. Slepě tápal po něčem, o co by se mohl opřít, ale všude kolem něho bylo prázdno. Sáhl po své jediné útěše: posadil se na práh Andersova bytu, přitiskl flašku k ústům a potom se rozplakal.

Pravděpodobně už v krvi nemá žádný alkohol, ale o to teď Patrikovi nešlo. Sice pro jistotu jel pomaleji než obvykle, ale protože současně vyťukával různá čísla na mobilu a zároveň mluvil do telefonu, dalo by se pochybovat o tom, jak moc napomáhá bezpečnosti v dopravě.

Nejdříve zavolal na TV 4, kde mu potvrdili, že pořad ‚Různé světy‘ byl z programu v pátek pětadvacátého ledna vyškrtnut ve prospěch hokejového zápasu. Pak zavolal Mellbergovi, který byl novinkou nadšený a požádal ho, aby pro Anderse okamžitě zajel. Třetím hovorem požádal o posilu a zamířil rovnou k jeho bytu. Jenny Rosénová si klidně mohla dny poplést. To se u svědka dalo vždycky čekat.

Navzdory rozrušení z očekávaného obratu ve vyšetřování se na úkol nemohl úplně soustředit. Myšlenky se mu vracely zpět k uplynulé noci s Erikou. Uvědomil si, že se pro sebe usmívá od ucha k uchu a že prsty rytmicky buší do volantu. Naladil si rádio na staré oblíbené melodie a chytil Arethu Franklinovou a její Respect. Příjemná píseň přesně ladila s jeho citovým rozpoložením a vytočil hlasitost. Při refrénu se z plna hrdla připojil a roztancoval, jak nejlíp to vsedě šlo. Měl pocit, že to zní neobyčejně dobře, až najednou stanice zmlkla a on uslyšel vlastní řvoucí hlas, který sluchu zrovna neladil.

Uplynulá noc mu připadala jako sen a nebylo to jen množstvím vína, které s Erikou vypili. Všechno halil závoj citů, lásky a erotiky.

Nerad se od těchto myšlenek odpoutal, když zahnul na parkoviště u obytného domu. Posila už byla na místě, zřejmě se pohybovali nedaleko. Zahlédl dvě policejní auta s modrým majáčkem a svraštil čelo. Typické, že to zase popletli. Žádal o jedno auto, a ne dvě. Když se líp podíval, zjistil, že za nimi stojí ještě vůz záchranky. Něco tu nehrálo.

Zahlédl Lenu, plavovlasou policistku z Uddevally, a šel rovnou k ní. Mluvila do mobilu, ale když ho uviděla, rozloučila se a zasunula mobil do držátka, které měla přichycené na bezpečnostním pásu.

„Ahoj, Patriku.“

„Ahoj, Leno. Co se tu děje?“

„Jeden z alkoholiků našel Anderse Nilssona v bytě oběšeného.“ Pokynula hlavou ke vchodu do domu. Patrik pocítil, že má v břichu kus ledu.

„Nehýbali jste s ničím?“

„To víš, že ne, co si o nás myslíš? Právě jsem mluvila s naší centrálou v Uddevalle a posílají sem techniky, aby zajistili místo činu. Teď jsem měla na drátě Mellberga, řekl mi, že tu každou chvíli budeš.“

„Jel jsem pro Anderse, abychom ho znovu vyslýchali.“

„Ale vždyť měl alibi, ne?“

„To jsme si mysleli, ale zjistili jsme, že je to jinak.“

„Zatraceně. A co to tedy k čertu znamená? Je asi dost nepravděpodobné, že byste ve Fjällbace měli dva různé vrahy, takže Anderse nejspíš zavraždila stejná osoba jako Alexandru Wijknerovou. Jdete ještě i po jiné stopě, ne?“

Patrik se zavrtěl. Ve skutečnosti nový vývoj událostí všechno převrátil vzhůru nohama, i když zatím neměl chuť přijmout stejný závěr jako Lena. Ale statisticky vzato je nepravděpodobné, že v místě, kde k vraždě nedošlo celá desetiletí, by najednou existovali dva vrazi. Zatím ovšem nechtěl nic vyloučit.

„Můžeme se zajít podívat nahoru a ty mi cestou řekni všechno, co o tom víš. Kdo spustil poplach?“

Lena stoupala před ním do schodů.

„Jak jsem říkala, byl to jeden z Andersových kamarádů, jmenuje se Bengt Larsson. Šel ráno za ním, aby se mohli spolu hned ráno napít. Chodil k němu často. Když vešel do bytu, našel Anderse viset na háku od lampy v obývacím pokoji.“

„Zavolal policii?“

„Ne, vlastně ne. Seděl na prahu a topil svůj žal v alkoholu. Až potom z bytu vyšla sousedka a zeptala se ho, co se děje. Ta nám pak zavolala. Bengt Larsson je příliš opilý, abyste z něho něco dostali, právě jsem ho poslala k vám na vystřízlivění.“

Patrik se zamyslel, proč mu to okamžitě Mellberg nezavolal, ale nakonec rezignoval a spokojil se s vysvětlením, že šéfovo uvažování je nejčastěji nevyzpytatelné.

Vzal to nahoru po dvou schodech a předběhl Lenu. Když vyšli do druhého patra, byly dveře otevřené, někdo se už uvnitř pohyboval. Ve dveřích svého bytu stála Jenny s Maxem v náručí. Ten Patrika poznal, nadšeně na něho mával tlustýma ručičkama a ukazoval svých pár zubů v širokém úsměvu.

„Co se tam stalo?“

„Ještě přesně nevíme, ale Anders Nilsson je mrtvý. Nezaslechla jste nebo neviděla něco neobvyklého?“

„Ne, nic mě nenapadá. Nejdřív jsem slyšela, že sousedka odvedle s někým mluví, a za chvíli přijela policejní auta a záchranka a nastal tu velký ruch.“

„Ale nic zvláštního dříve ráno, nebo večer a v noci?“

„Ne, nic.“

Usmál se na Maxe a půjčil mu svůj ukazováček, který chlapečka nesmírně zajímal. Tolik se rozesmál, až se Patrik polekal, že bude klučík blinkat, a raději mu prst opatrně vytáhl. Pak couval směrem k Andersovu bytu. Na rozloučenou ještě dítěti mával „pá pá“.

Lena se na něho posměvačně podívala. „Máš deprivaci, viď?“

Patrik si ke svému zděšení uvědomil, že rudne, a Lena se na něj pobaveně usmála. Vešla do bytu před ním a pohlédla přes rameno.

„Jen si řekni. Jsem svobodná, žiju sama a biologické hodiny mi tikají tak silně, že ani v noci nemohu spát.“

Patrik si byl jist, že žertuje, prostě s ním jen flirtovala, ale stejně dál rudl. Raději neodpověděl, ale když vešli do obývacího pokoje, oběma ztuhl úsměv na tváři.

Někdo odřízl Andersovo tělo od provazu a muž ležel na podlaze. Přímo nad ním se dosud pohupovalo asi deset centimetrů šňůry, zbytek měl otočen kolem krku, kde se mu hluboce zařízl do masa. U mrtvých osob mu vždycky připadala nejstrašnější jejich nepřirozená barva. Škrcení způsobilo, že se obličej zbarvil do nechutné modrofialové. Oteklý jazyk mezi rty byl u obětí škrcení nebo udušení obvyklý. 1 když jeho zkušenost s těmito případy byla hodně omezená, policie každým rokem vyšetřovala nějaké sebevraždy a sám byl u tří lidí, kteří se oběsili.

Když se ale rozhlédl pokojem, zřetelně viděl, jak se tento případ od dřívějších odlišuje. Anders se nemohl sám vyšplhat nahoru a vložit hlavu do smyčky. V blízkosti nebyl nábytek. Žádný stůl, žádné židle. Muž visel uprostřed místnosti.

Opatrně ho obešel v dost širokém kruhu. Anders měl otevřené oči a hleděl do prázdna. Patrik se k němu naklonil a oči mu zavřel. Věděl, že by se ho neměl před příchodem soudního lékaře dotknout, vlastně to tělo ani neměli odříznout, ale otevřené oči prostě nesnesl. Zdálo se mu, že ho v místnosti sledují.

Pokoj vypadal pustě a Patrik si uvědomil, že ze zdí zmizely všechny obrazy. Zůstala tam jen špinavá místa kolem dřívějších pláten. Jinak byl pokoj stejně prázdný jako minule, jenomže tehdy ho obrazy rozjasňovaly a dodávaly mu jakýsi dekadentní vzhled svou kombinací špíny a krásy. Teď už byl jen špinavý a ohavný.

Lena nepřetržitě mluvila do mobilu. Po rozhovoru, kdy po celou dobu jen jednoslabičně odpovídala, ho vložila do kapsy a obrátila se k Patrikovi.

„Dostaneme posilu několika lidí ze soudní medicíny, kteří prošetří místo zločinu. Jedou z Goteborgu. Nemáme se ničeho dotknout. Měli bychom pro jistotu čekat venku.“

Vyšli do předsíně, Lena opatrně zavřela dveře a otočila klíčem. Před domem se do nich zakousla pořádná zima a podupovali na místě.

„Kde máš Janneho?“

Patrik se ptal na Lenina parťáka, který s ní byl minule.

„Má dnes ošetřování.“

„Ošetřování?“

„Stará se o nemocné dítě. Kvůli snižování stavů ho neměl kdo zastoupit, a tak jsem musela odjet sama, když nás zavolali.“

Trochu zamyšleně přikývl. Teď už se klonil k jejímu názoru: mnoho mluvilo pro to, že šlo o jednoho a téhož vraha, právě toho, kterého hledali. Dělat ukvapené závěry bylo v jejich práci nesmírně nebezpečné, ale pravděpodobnost dvou vrahů je nepatrná.

Věděli, že cesta z Goteborgu zabere nejméně půl druhé hodiny, spíše dvě. Sedli si oba do jeho auta a Patrik pustil topení. Zapnul rádio a dlouhou chvíli jen poslouchali svižnou hudbu. Byla to příjemná změna proti důvodu čekání.

Konečně za hodinu a čtyřicet minut vjela na parkoviště dvě policejní auta.

„Jane, miláčku, nemohli bychom si koupit vlastní dům? Viděla jsem, že je na prodej jeden u Badholmu. Nemohli bychom se tam zajet podívat? Je odtamtud fantastický výhled na moře a patří k němu i vlastní malý přístav. Prosím!“

Její hlas ho ukrutně rozčiloval. V poslední době skoro nepřetržitě. Když už s ní musí žít, bylo by od ní o hodně chytřejší, kdyby alespoň držela hubu a jen dobře vypadala. V poslední době mu už ani její velká pevná prsa a krásný zadeček nepřipadaly dostatečným důvodem, aby s ní žil. Její žvanění mu vadilo čím dál víc a byly chvíle, kdy trpce litoval, že si ji vzal.

Když ji poprvé uviděl, pracovala Lisa jako servírka u Zrzavého hada v Grebbestadu. Všichni chlapi slintali, jen co pohlédli do jejího hlubokého výstřihu a na dlouhé nohy, a on se na místě rozhodl, že ji musí mít. Obvykle dostal, co chtěl, a ani Lisa nebyla výjimkou. Jeho posledním trumfem vždycky bylo představit se jako Jan Lorentz. Při jeho příjmení se ženám pokaždé zablesklo v očích a staly se povolnými.

Od začátku byl posedlý Lisiným tělem. Nemohl se ho nasytit a dařilo se mu ucpávat si uši před její prostoduchostí. Závistivé pohledy ostatních mužů také zvyšovaly její atraktivnost. Zpočátku, když mu naznačovala, že by z ní měl udělat počestnou manželku, tvářil se, že neslyší a po pravdě řečeno i její jednoduchost udělala své. Pro sňatek s ní se nakonec rozhodl hlavně proto, že Nelly byla v tomto bodě zásadně proti. Lisu nenáviděla od prvního okamžiku a svým postojem se nijak netajila. Z jeho strany to tedy byla především dětinská vzpoura a nepřestával proklínat svou hloupost.

Lisa ležela na břichu na manželské posteli a špulila pusu. Byla nahá a dělala, co mohla, aby vypadala svůdně, ale jemu to už nic neříkalo. Čekala na jeho odpověď.

„Přece víš, že se od maminky nemůžeme odstěhovat. Není už zdravá a sama by velký dům nezvládla.“

Obrátil se k Lise zády a vázal si kravatu. Ve velkém zrcadle na jejím toaletním stolku zahlédl, jak se rozčileně zamračila. Tohle slyšet nechtěla.

„Nemohla by se ta stará straka odstěhovat do nějakého příjemného domova a nezatěžovat rodinu? Nechápe snad, že máme také právo na vlastní život? A s jakým potěšením sedí na svých penězích! Vsadím se, že se vyžívá v tom, jak se jí plazíme u nohou. Neví snad, kolik toho pro ni děláš? Otročit celý život v jejím podniku a hlídat ji jako dítě po celý zbytek života. Bába nám ani neuvolnila krásné pokoje v domě a jako poděkování za všechno musíme bydlet v suterénu, zatímco ona se roztahuje v salonu.“

Jan se obrátil a chladně na svou ženu pohlédl. „Už jsem ti říkal, abys takto o mé matce nemluvila.“

„Tvoje matka!“ Lisa se ušklíbla. „Snad si nenamlouváš, že tě vidí jako svého vlastního syna. Vždycky pro ni zůstaneš jen aktem dobročinnosti. Kdyby její milovaný Nils nezmizel, tak by tě dřív nebo později vyhodila na ulici. Jsi pro ni jen nouzovým řešením. Kdo jiný by jí otročil čtyřiadvacet hodin denně? Máš pouhý slib, že jednou po ní všechno zdědíš. Ale za prvé ta čarodějnice bude žít aspoň do sta let a za druhé určitě peníze raději odkáže útulku pro opuštěné psy. Prostě nás tahá za nos. Někdy jsi strašně hloupý, Jane.“

Lisa se překulila na záda a prohlížela si pečlivou manikúru na rukou. S ledovým klidem se k ní obrátil. Posadil se na bobek a uchopil pramen dlouhých plavých vlasů, které jí visely z postele. Začal je navíjet na ruku a pomaluje utahoval, až zkřivila obličej bolestí. Pak její tvář natočil k sobě a zasyčel: „Už nikdy v životě nevyslov, že jsem hloupý. A věř mi, peníze moje budou. Otázkou je jen to, jestli tu tak dlouho zůstaneš ty, abys z nich stačila něco mít.“

S uspokojením zahlédl v jejích očích záblesk strachu. Viděl, jak její pitomoučký, ale současně i vychytralý mozeček informaci zpracovává, až nakonec dospěla k závěru, že musí změnit taktiku. Natáhla se na posteli, vyšpulila ústa a sevřela prsa do rukou. Ukazováčkem kroužila kolem bradavek, až ztvrdly, a potom se ozvala vzrušeným hlasem: „Odpusť mi to, bylo to ode mě opravdu moc ošklivé. Víš, že někdy mluvím dřív, než myslím. Mohu ti to nějak vynahradit?“ Olízla si ukazováček a mířila s ním dolů.

Jan proti své vůli cítil, že jeho tělo reaguje. Napadlo ho, že alespoň k něčemu může být dobrá, a znovu si uvolnil vázanku.

Mellberg se zamyšleně škrábal na pleši, aniž by ho napadlo, že to může působit dost nechutně. Na počest dne si navlékl oblek, který mu byl už hodně těsný. Vysvětlil, že mu ho v čistírně srazili. Nestyděl se tvrdit, že od vojny nepřibral ani gram a že kupovat si nový oblek by bylo holým plýtváním. Dobrá kvalita je nadčasová.

Odkašlal si, aby upoutal pozornost přítomných. Povídání a šoupání židlí se ztišilo a oči všech se upřely k jeho psacímu stolu. Židle, donesené z ostatních místností, stály v půloblouku kolem něho. Mellberg na všechny slavnostně pohlédl. Z tohoto okamžiku hodlal vymačkat co nejvíc. S podmračeným čelem si povšiml, že Patrik vypadá neobyčejně unaveně. Jistěže personál o svém volnu může dělat, co chce, ale vzhledem k tomu, že je polovina pracovního týdne, by měl požadovat, aby večer neflámovali a nepili alkohol. Potlačil myšlenku na to, co všechno on sám včera večer vypil. V duchu si poznamenal, že si musí s Patrikem promluvit mezi čtyřma očima.

„Jak všichni víte, došlo ve Fjällbace k další vraždě. Pravděpodobnost, že tu máme dva vrahy, není vysoká. Proto musíme vycházet z toho, že stejná osoba zavraždila Alexandru Wijknerovou i Anderse Nilssona.“

S potěšením naslouchal vlastnímu hlas a viděl zájem ve všech očích před sebou. Právě pro takové chvíle byl zrozen.

Pokračoval: „Anderse Nilssona dnes ráno našel Bengt Larsson, který s ním denně chlastal. Anders byl oběšen a podle předběžné zprávy z Goteborgu byl mrtev nejméně od včera. S touto hypotézou zatím budeme pracovat.“

Miloval pocit, jak se mu slova koulí po jazyku. Shromáždění před ním nebylo příliš velké, ale v jeho mysli se zněkolikanásobilo a všichni se zájmem čekali na pokračování. Spokojeně se rozhlédl. Annika rychle zapisovala na přenosném počítači a brýle jí padaly na špičku nosu. Její přitažlivě ženské tvary zdůrazňoval přilehlý žlutý kabátek a úzká sukně. Mrkl na ni. To stačí, nesmí ji příliš rozmazlovat.

Vedle ní seděl Patrik, který vypadal nejspíš na to, že se každou chvíli zhroutí. Víčka mu těžce spadala a oči měl zrudlé. Opravdu si s ním musí co nejdřív promluvit. Na podřízené je třeba pevná ruka.

Kromě Patrika a Anniky tu seděli další tři policisti z jejich stanice v Tanumshede. Nestarší ze všech byl Gösta Flygare, který se snažil být neviditelný a v klidu vyčkat své penze, do níž mu zbývaly dva roky. Potom se hodlal věnovat své velké vášni – golfu. Začal ho hrát před deseti lety, když mu manželka zemřela na rakovinu, a víkendy byly najednou příliš dlouhé a prázdné. Tomuto sportu postupně propadl a nyní pro něho bylo zaměstnání jen nutným zlem, které mu bránilo být na greenu. Přestože nikdy neměl velký plat, podařilo se mu našetřit na koupi bytu na španělském pobřeží, takže brzy bude hrát golf v létě doma ve Švédsku a zbytek roku v teplých krajích. 1 když si musel připustit, že tyto dvě vraždy po hodně dlouhé době vzbudily jeho zájem. V každém případě by ale i teď raději postupoval po osmnácti jamkové dráze, kdyby ovšem počasí něco takového dovolovalo.

Vedle něho seděl jejich nejmladší kolega. Martin Molin u všech vyvolával rodičovské komplexy, i když různého stupně, a všichni se mu snažili z cesty odstraňovat překážky. Ovšem tak, aby si toho nevšiml. Dostával úkoly, jaké by zvládlo i dítě, a kontrolovali jeho zprávy, než se dostaly na stůl k Mellbergovi. Ukončil Vysokou policejní školu před rokem a všichni žasli, jak se tam vůbec mohl dostat, nemluvě o tom, jak pak zvládl studium a zkoušky. Ale Martin byl milý a dobrosrdečný a navzdory naivitě, která se k jeho policejní práci naprosto nehodila, byl neškodný a ostatní se mu snažili pomáhat. Hlavně Annika ho vzala pod svou ochranu a mateřské city mu k obveselení ostatních občas projevila tím, že ho spontánně přitiskla do náruče ke svým ňadrům.

Zrzavé vlasy, které mu vždycky trčely na všechny strany, i stejně červené pihy, mu v takových chvílích splývaly se zrudlým obličejem. Ale Anniku zbožňoval a mnoho večerů trávil u ní a jejího manžela, když potřeboval poradit, protože byl právě znovu nešťastně zamilovaný. To se mu vlastně stávalo nepřetržitě. Jeho naivita a laskavost z něho dělaly neodolatelný magnet pro ženy, které muže sluply ke snídani a zbytek zahodily. Annika si vždycky našla čas, aby ho vyslechla, slátala cáry jeho sebedůvěry a pak ho znovu poslala do světa. Doufala, že se jednoho dne najde žena, která objeví ryzí zlato pod jeho pihovatým obličejem.

Poslední člen skupiny, Ernst Lundgren, byl nejméně oblíbený ze všech. Často neupřímně pochleboval a nevynechal jedinou příležitost se pochválit, zpravidla na úkor ostatních. Nikoho nepřekvapovalo, že se dosud neoženil. Rozhodně nevypadal atraktivně, ale pokud i nevzhlednější muži nacházeli partnerky díky svým povahovým vlastnostem, Ernst takovou šanci rozhodně neměl. Byl to cholerik a bez ustání se prosazoval. Bydlel se starou matkou ve venkovském stavení deset kilometrů na jih od Tanumshede. O jeho otci se říkalo, že to byl agresivní opilec a jednou vypadl ze seníku na vidle. Hodně se o tom tehdy mluvilo, ale od té doby už uplynulo mnoho let a pověsti utichly. V každém případě ho milovala aspoň matka, přestože měl vystouplé zuby, rozježené vlasy a velké odstupující uši.

Teď očima visel na Mellbergových rtech, jako by každé slovo byla perla, a neopomenul žádnou možnost, aby na ostatní zasyčel, když mu připadalo, že nejsou absolutně pozorní. Horlivě zvedl ruku a zeptal se: „Jak víme, že nevraždil sám ten opilec, a potom jen nepředstíral, že tělo nalezl?“

Mellberg na něho spokojeně pohlédl. „Skvělá otázka, Ernste. Ale jak jsem řekl, vycházíme z předpokladu, že v obou případech šlo o stejného vraha. Pro jistotu však ověř jeho alibi.“

Ukázal na něho tužkou a pak pohlédl na ostatní. „Takhle bděle musíte uvažovat, abychom případ vyřešili. Vezměte si z něho příklad, máte se ještě dost co učit.“

Ernst skromně sklopil oči, ale jakmile se Mellberg podíval jinam, pohlédl s triumfem na své kolegy. Annika nahlas vyprskla a bez mrknutí vydržela jeho zlostný pohled.

„Kde jsem to skončil?“

Mellberg si strčil palce za šle a na židli se otočil k nástěnce za svými zády s fakty o vraždě Alexandry Wijknerové. Stejná, dosud téměř prázdná nástěnka visela vedle. Zatím na ní byl připevněn jen snímek Andersova oběšeného těla chvíli předtím, než ho odřízli.

„Takže co zatím víme? Dnes ráno byl nalezen Anders Nilsson a podle předběžného vyjádření zemřel někdy včera. Jedna, nebo spíš víc neznámých osob ho pověsilo na hák na stropě, k čemuž bylo zapotřebí dost síly. Nevíme, jakým způsobem k tomu došlo. V bytě ani na těle oběti jsme nenašli žádné známky zápasu nebo modřiny, které by pocházely z doby před smrtí nebo těsně po ní. Tyto údaje budou potvrzeny po pitvě.“

Přihlásil se Patrik: „Kdy je můžeme čekat?“

„Zatím nevíme, mají prý moc jiné práce.“

To nikoho nepřekvapilo.

„Dál víme, že existovalo spojení mezi Alexandrou Wijknerovou a Andersem Nilssonem.“

Mellberg teď ukázal na její fotografii, která visela uprostřed tabule. Dostali ji od její matky a všichni si znovu uvědomili, jak byla tato žena zaživa krásná. O to strašněji působil snímek mrtvé Alexandry ve vaně s bledým obličejem a ledem ve vlasech a na řasách.

„Tento nepravděpodobný pár měl sexuální vztah, což nám sám Anders potvrdil, a pro toto tvrzení máme i jiné důkazy. Nevíme, jak dlouho trval a jak vypadal, a především nemáme vysvětlení, proč si krásná mladá žena z vysoké společenské vrstvy za sexuálního partnera zvolila špinavého a nechutného alkoholika. Tam něco nesedí, to cítím.“ Mellberg si ukazováčkem párkrát poklepal na obrovský nos.

„Martine, ty se této záležitosti budeš věnovat. Především si tvrdě došlápni na Henrika Wijknera, ten určitě ví víc, než nám řekl.“

Martin horečně přikývl a jako o život si psal poznámky. Annika na něho něžně pohlédla přes okraj svých brýlí.

„Bohužel, vede nás to znovu zpět k vyšetřování Alexandřiny vraždy. Anders v tomto ohledu vypadal velice slibně, teď se ovšem situace změnila. Patriku, znovu projdeš vším materiálem, který o její smrti máme. Každý detail prověř aspoň dvakrát. Něco jsme tam museli přehlédnout.“

Tuto repliku znal Mellberg z televizních detektivek a zapamatoval si ji pro pozdější využití.

Žádný úkol dosud nedostal Gösta a Mellberg se na chvíli zamyslel, než se k němu obrátil: „Ty si znovu promluvíš s rodinou Alexandry Wijknerové. Možná, že nám neřekli úplně všechno. Zeptej se na její přátele a nepřátele, dospívání, osobnost, úplně na všechno. Mluvit budeš s rodiči i se sestrou, ale s každým zvlášť. Takhle z nich člověk dostane víc, s tím mám zkušenost.“

Gösta se zhroutil pod vidinou konkrétní práce a rezignovaně zasténal. Ne, že by ho v této roční době mohla odvádět od golfu, ale v posledních letech se úspěšně naučil předstírat zaměstnanost a odvykl si dělat cokoliv. Čas zabíjel vykládáním pasiánsu na internetu. Teď na jeho ramena těžce dolehl úděl, že bude muset přinést nějaké konkrétní výsledky. Konec jeho volna. A možná mu ani nezaplatí přesčasy. Bude rád, když dostane úhradu služební cesty do Goteborgu.

Mellberg zatleskal do dlaní a propustil je. „Takže do práce. Nemůžeme sedět na zadku, dokud případy neobjasníme. Počítám s tím, že budete pracovat s plným nasazením a o volnu si necháte jen zdát, dokud nebude všechno za námi. Do té doby budu vaším časem disponovat já sám.“

Nikdo se neodvážil nic namítnout proti tomu, že byli odesláni ven jako školáci. Zvedli se i s židlemi v jedné ruce a blokem v druhé. Jen Ernst Lundgren trochu okolkoval, ale Mellberg docela mimořádně nechtěl poslouchat žádné lichotky a poslal ho za ostatními.

Byl to hodně nabitý den. Nutnost vyloučit Anderse jako kandidáta na vraha jim sice udělala čáru přes rozpočet, ale vyvážila to skutečnost, že dvě vraždy znamenají víc než jedna. Pro tak malé hnízdo to byla hotová senzace. A pokud Mellberg už dříve po vyřešení případu očekával zpáteční jízdenku do centra dění, tak teď si byl skálopevně jist, že dvě vraždy mu poslouží ještě líp.

Se světlou vyhlídkou pro budoucnost se zaklonil do židle, vytáhl třetí šuple a z něho balíček žvýkaček. Sepjal si ruce za hlavou, zavřel oči a rozhodl se, že si na chvíli zdřímne. Blížilo se poledne.

Po Patrikově odchodu se ještě asi dvě hodiny snažila spát, ale moc to nešlo. Cloumaly s ní city a nemohla klidně ležet. Na tváři měla úsměv a cítila se úžasně zdravá. Mělo by být trestné, aby někdo byl takhle šťastný. Lehla si na bok a pravou tvář si opřela do dlaně.

Všechno dnes vypadalo optimističtěji. Alexandřina vražda i knížka, na kterou její vydavatel netrpělivě čekal a do které se pořád nedokázala pořádně zabrat. Ani prodej domu po rodičích dnes necítila tak katastrofálně.

Problém nezmizel, ale vlastně poprvé cítila jistotu, že se jí kvůli tomu svět nezhroutí. Připadalo jí, že se dokáže vypořádat se všemi překážkami. Jaký rozdíl jen po čtyřiadvaceti hodinách! Včera touto dobou vstávala s těžkým srdcem, osamělá. Teď dosud přímo fyzicky cítila Patrikovy ruce na svém těle. Nebyla už sama, jsou dva, a ticho v ložnici se nezdálo nekonečné a výhružné jako včera. Už teď Patrika postrádala, ale byla si jistá, že na ni myslí.

V tomto duševním stavu našla sílu vymést všechny pavučiny, které se v její mysli usadily. Navíc usoudila, že už nemůže dál tajit, co v posledních dnech objevila. Když pochopila, kdo je otcem Alexandřina dítěte, obávala se konfrontace, ale teď už nic nechtěla odsouvat. Věděla, co musí udělat.

Dlouho se sprchovala v horké vodě. Všechno dnes ráno cítila jako nový začátek. Pohlédla na teploměr a teple se oblékla. Tiše se modlila, aby jí v té zimě nastartovalo auto, ale měla štěstí. Během jízdy horečně uvažovala, jak na to zavede řeč. Vymyslela si několik úvodů, ale jeden se jí zdál horší než druhý, a tak nakonec všechno ponechala okamžité inspiraci. Nebylo toho mnoho, z čeho vycházela, ale v nitru si byla jistá, že má pravdu. Na zlomek vteřiny ji napadlo, jestli o svém podezření nemá napřed zavolat Patrikovi, ale nakonec se rozhodla, že to musí vyřešit sama.

Cesta k cíli nebyla dlouhá, ale připadala jí nekonečná.

Když zahnula na parkoviště u přístavu, Dan na ni zamával ze své lodi. Myslela si, že ho tu najde. Zamkla auto a s rukama v kapsách teplé bundy se loudala k němu. Bylo mlhavo a šedivě, ale vzduch byl příjemný, a několikrát se zhluboka nadechla, aby si po včerejším víně pořádně pročistila hlavu. „Ahoj, Eriko.“

Dan nepřestal pracovat, ale zřejmě ho potěšilo, že bude mít společnost. Erika se trochu nervózně rozhlížela, jestli někde poblíž není Pernilla, protože nezapomněla na pohled, jaký po ní Danova manželka minule vrhla. Po pravdě řečeno, ve světle nočního zážitku ji chápala o hodně víc.

Po prvé si všimla, jak je Danova loď krásná. Zdědil ji po svém otci a starostlivě o ni pečoval. Rybaření měl v krvi a byl nešťastný, že tímhle povoláním už nešlo uživit rodinu. Společenské postavení učitele mu samozřejmě vyhovovalo, ale jeho skutečný zájem ležel tady. Když pracoval na lodi, měl vždycky na tváři úsměv. Práce mu nepřipadala těžká a proti zimě se dostatečně chránil teplým oblečením.

„K čertu, dnes mi svačinu neneseš? Nechceš si z toho udělat dobrý zvyk?“

Světlé vlasy se mu draly zpod pletené čepice a připadal jí velký a pevný jako sloup. Vyzařovala z něho síla a radost a bolelo ji, že mu ji dnes musí pokazit. Ale kdyby to neudělala ona, byl by to někdo jiný, v nejhorším případě policie. Namlouvala si, že mu vlastně udělá službu, ale věděla, že se pohybuje na tenkém ledě. Jenomže musela znát pravdu.

Šel k ní s klubkem lan, hodil ho na palubu a vrátil se k Erice, která stála opřená o zábradlí na zádi a hleděla do dálky. „Za peníze jen lásku mívám, vždyť jiná k nalezení není.“

Dan se usmál a pokračoval: „A přesto o ní stále zpívám, když vzývám ji do ochraptění.“

Erika se ale tvářila vážně.

„Pořád máš Frödinga tak rád?“

„Ano, vždycky se mi strašně líbil. I když ho současné děti nemilují.“

„Schovávám pořád tu sbírku jeho básní, co jsi mi dal, když jsme byli spolu.“

Teď mluvila k jeho zádům, protože se Dan otočil a přemísťoval sítě na druhou stranu. Neúprosně pokračovala.

„Vždycky ji dáváš svým milenkám?“

Se zmateným výrazem se k ní obrátil.

„Cože? Dostala jsi ji a také Pernilla, i když si myslím, že ji asi nikdy nečetla.“

Erika v jeho obličeji viděla neklid. Pevněji se rukama v teplých rukavicích přidržela zábradlí a zpříma mu pohlédla do očí.

„A co Alexandra? Také svou knížku dostala?“

Danův obličej zpopelavěl, ale okamžitě se zatvářil překvapeně.

„Co máš na mysli s Alexandrou?“

Nehodlal kapitulovat.

„Minule jsem ti vyprávěla, že jsem byla v jejím domě a že tam někdo během té doby přišel. Šel rovnou do ložnice a něco hledal. Napřed jsem nechápala, oč šlo, ale potom jsem z jejího posledního hovoru na mobilu zjistila, že volala tobě. A vybavila jsem si, co tehdy po odchodu té osoby chybělo: stejná sbírka básní, jakou mám i já doma.“

Dan mlčel a Erika pokračovala. „Nebylo těžké si spočítat, proč se někdo tolik namáhal, aby tu knížku získal. Bylo v ní věnování, že? Takové, které by přímo ukázalo na jejího milence.“

„S láskou a vášní – Dan,“ ozval se hlasem plným citů. Teď se on zahleděl do dálky. Sedl si na záď a strhl z hlavy čepici. Vlasy mu trčely na všechny strany. Stáhl si rukavici a prohrábl je. Pak pohleděl na Eriku.

„Nedokázal jsem se tomu postavit. Byl to šílený vztah, intenzivní a sžíravý. Věděli jsme, že to musí skončit.“

„Měli jste se setkat ten pátek, kdy zemřela?“

Při té vzpomínce se Danovi zachvěl obličej. Od její smrti už nesčetněkrát uvažoval o tom, co se mohlo stát, kdyby tam skutečně přišel. Jestli by to znamenalo, že by dosud žila.

„Měli jsme se setkat v pátek večer. Pernilla chtěla s dětmi odjet na návštěvu ke své sestře do Munkedalu. Nějak jsem se vymluvil, abych nemusel odjet s nimi.“

„A odjela?“

Zavládlo dlouhé mlčení, než se ozval: „Ano, odjela, a já jsem zůstal doma. Vypnul jsem mobil, věděl jsem, že by mi nikdy nezavolala na pevnou linku domů. Zůstal jsem doma, protože jsem byl zbabělý. Neodvážil jsem se na ni pohlédnout a říct, že je mezi námi konec. I když určitě sama věděla, že k tomu dříve nebo později dojít musí. První krok jsem nedokázal udělat. Doufal jsem, že se unaví a otráví a ukončí to sama. To bylo opravdu mužné, že?“

Erika věděla, že ta nejdůležitější část rozhovoru stále ještě leží před nimi a nesměla mlčet. Bude lepší, když to uslyší od ní.

„Jenomže Alexandra nepochopila, že to musí skončit. Viděla vaši společnou budoucnost. Věřila, že opustíš Pernillu a děti a ona odejde od Henrika a budete spolu žít šťastný život.“

Dan jako by se s každým slovem scvrkával, ale to nejhorší mělo teprve přijít.

„Byla těhotná, Dane. Čekala tvé dítě. Nejspíš ti to právě ten pátek večer chtěla říct. Připravila slavnostní večeři a do lednice dala chladit šampaňské.“

Nedokázal na ni pohlédnout. Snažil se někam upřít pohled, kamkoliv do dálky, ale po tvářích mu nekontrolovatelně začaly téct slzy. Nakonec se rozplakal hlasitě a otíral si oči i nos velkými palčáky. Položil hlavu do dlaní a nechal slzy volně téct.

Erika si k němu sedla na bobek a pažemi ho objala. Ale Dan její ruce setřásl a ona pochopila, že z toho pekla, v němž se právě nachází, se musí vyškrábat vlastní silou. Trpělivě čekala, až se vyplakal a znovu popadl dech.

„A jak to víš, že čekala dítě?“ vyrazil ze sebe.

„Byla jsem s její matkou a Henrikem na policii, když nám to řekli.“

„A vědí, že to nebylo Henrikovo?“

„Henrik to ví, ale její matka nic netuší.“

Přikývl. Zdálo se, že ho alespoň maličko utěšila představa, že rodiče o ničem nevěděli.

„Kde jste se poznali?“

Erika se pokusila odvést jeho myšlenky od nenarozeného dítěte alespoň na chvíli, aby se trochu vzpamatoval.

Trpce se usmál. „Kde se ve Fjällbace mohou poznat lidé našeho věku? V klubu Galären. Hleděli jsme na sebe přes celou místnost a cítil jsem, že mě nikdy nikdo tak nepřitahoval.“

Erika při jeho slovech pocítila maličký, nepatrný osten žárlivosti. Dan pokračoval.

„Tehdy se nic nestalo. Ale o několik týdnů později mně zavolala na mobil. Jel jsem za ní a pak to nabralo rychlý spád. Kradené chvilky, když někde Pernilla byla. Nemohli jsme se vídat v noci, scházeli jsme se spíš přes den.“

„Nebál ses, že tě uvidí někdo ze sousedů? Přece víš, jak se tu o všech mluví.“

„Jistě, že jsem na to myslel. Vždycky jsem přelezl přes plůtek vzadu za domem a vešel sklepními dveřmi. Abych řekl pravdu, i v tom bylo velké napětí. Nebezpečí a vzrušení.“

„Ale copak nechápeš, jak mnoho jsi riskoval?“

Točil čepicí v rukou a zahleděl se na zábradlí lodě.

„Ano. Ale spíš mi připadalo, že se mi nemůže nic stát. Říkal jsem si, že něco takového se přihodí jen jiným.“

„Věděla to Pernilla?“

„Ne. Alespoň ne konkrétně. Myslím si ale, že nějaké podezření už měla. Sama jsi viděla, jak minule reagovala. Takhle se v poslední době chová. Žárlivá, na stráži.“

„Je ti jasné, že jí teď o tom musíš říct?“

Dan prudce zavrtěl hlavou a znovu mu vytryskly slzy. „To nejde, Eriko. Dokud jsem si s Alexou nezačal, netušil jsem, jak moc pro mě Pernilla znamená. Ona a děti jsou celý můj život.“

Erika se k němu naklonila a položila ruku na jeho. Její hlas zněl klidně a neodhaloval, jak je v nitru rozrušená.

„Dane, musíš. Policie se to dozví a teď máš poslední možnost to Pernille nějak vysvětlit. Potom šanci ztratíš. Sám říkáš, že něco tuší. Možná se vám dokonce uleví, když si o všem promluvíte. Pročistí to vzduch.“

Viděla, že jí Dan naslouchá, a pod rukou cítila, jak se chvěje.

„Představ si, kdyby mě chtěla opustit! Kdyby odvedla děti a odešla ode mě! Co bych si potom počal? Bez nich nejsem nic.“

Tenký hlásek Erice napovídal, že na něco takového měl pomyslet o trochu dříve, ale chápala, že na výčitky teď není čas. Důležitější bylo to, co je třeba udělat. Naklonila se a konejšivě ho hladila po zádech. Jeho pláč postupně sílil, ale po chvíli se z její náruče uvolnil a otřel si slzy. Poznala, že se rozhodl pro nevyhnutelné.

Když odjížděla z přístavu, viděla v zadním zrcátku, že bez hnutí stojí na své milované lodi a hledí za horizont. Moc si přála, aby pro Pernillu našel správná slova. Bude to mít hodně těžké.

Připadalo mu, že zívá celým tělem, a v životě se necítil tak unavený. Také ovšem ještě nikdy nebyl tak šťastný.

Těžce se prodíral horou papírů. S případem vraždy vždycky souvisí neuvěřitelná spousta různých záznamů a teď bylo na něm, aby všechno detailně prozkoumal a našel kousíčky do jejich skládačky. Promnul si palcem a prostředníčkem oči a hluboce se nadechl, aby soustředil energii.

Každých deset minut se zvedl ze židle, protáhl se, přinesl si kávu nebo poskočil na místě, aby neusnul za stolem. Několikrát si uvědomil, že v ruce drží telefon, aby zavolal Erice, ale odolal. Je stejně unavená jako on a jistě ještě leží a spí. Byl by totiž rád, kdyby i dnešní noc spolu probděli.

Nejvíce informací přibylo o rodině Lorentzových. Annika pečlivě jako vždycky shromáždila spoustu různých článků a poznámek a všechno složila na jeho stole. Bral to odspodu, pracoval metodicky a občerstvoval si vzpomínky. O dvě hodiny později měl stále stejně silný pocit, že něco přehlédli.

První zajímavou informací byla zpráva v novinách z roku 1975 o vraždě a požáru v Bullarenu, asi padesát kilometrů od Fjällbacky, která zabírala skoro celou první stranu. Mezi šestým a sedmým červencem v noci vyhořel do základu dům a požár měl rychlý průběh. Když se ho podařilo uhasit, v ohořelých zbytcích hasiči našli dvě těla, Stiga a Elisabeth Norinovou, kterým dům patřil. Jako zázrakem se zachránil jejich desetiletý syn, který v době požáru spal v přístavku za domem. Podle průběhu požáru se soudilo, že oheň byl se vší pravděpodobností založen.

Novinový článek byl připojen ke složce s policejním vyšetřováním. Patrik nechápal, co má tato událost společného s rodinou Lorentzových, dokud si nepřečetl, že se osiřelý chlapec jmenoval Jan a sociálka ho předala do pěstounské péče manželů Lorentzových. Patrik si hvízdl. Stále ještě nevěděl, jak to mohlo souviset s vraždou Alexandry a Anderse, ale zavětřil. Cítil, že je na správné stopě a pečlivě si vše poznamenal.

Poznámkový blok se postupně plnil. Měl nečitelné písmo a Karin ho vždycky zlobila tvrzením, že měl být lékařem. On sám ale po sobě všechno přečetl, a to bylo hlavní.

Nejdůležitější otázky označil velkým otazníkem. Koho Alex očekávala na slavnostní večeři? S kým se stýkala a kdo byl otcem dítěte? Mohl to být Anders, i když to sám popíral, nebo je to někdo, na jehož jméno dosud nenarazili. Jak je to možné, že žena jako Alexandra, bohatá, z vysokých společenských kruhů, měla milostný románek právě s Andersem? Proč si schovala v zásuvce pod prádlem článek o zmizení Nilse Lorentze?

Otázek bylo čím dál víc. Popsal třetí list, než se dostal k záhadě Andersovy smrti. Tady existovalo faktů zatím méně, především pocházely ze zprávy o domovní prohlídce. Klíčovou otázkou bylo, jak a proč Anders zemřel. Několikrát ji podtrhl a udělal si pár dalších důrazných otazníků. Jak ho vrah vytáhl ke stropu? Pitva jim něco osvětlí, ale podle toho, co sám viděl, neměl na sobě Anders stopy zápasu, jak i Mellberg ráno zdůraznil. Bezvládné tělo je strašně těžké a pachatel ho zvedl ještě o kousek výš, aby provaz šel připevnit na hák.

Musel připustit, že Mellberg může mít pravdu v tom, že vrahů bylo víc, aby to zvládli.

Jenomže to zase nesouhlasilo s vraždou Alexandry a Patrik byl přesvědčen, že oba připravil o život stejný pachatel. Po prvním zaváhání si tím byl čím dál jistější.

Rozložil si před sebou všechna lejstra, která v Andersově bytě našli. Okusoval tužku, ale nic nevzbudilo jeho větší zájem. Začal s účtem za telefon. Anders volal hodně málo, ale s pevným poplatkem šlo přesto o nezanedbatelnou částku. K účtu byl připojen seznam hovorů a Patrik si těžce povzdechl, když pochopil, že se rutinní práci nevyhne. Bral číslo po čísle a brzy mu bylo jasné, že Anders volal jen několika lidem. Jedno číslo nebylo na seznamu uvedeno hned na začátku, ale asi od prostředku se objevovalo čím dál častěji. Naťukal ho a po osmém signálu chtěl telefon položit, ale vtom zaslechl, že se zapojil záznamník. Když uslyšel ohlášené jméno na druhé straně, okamžitě se na židli napřímil. Pořádně ho při tom zabolely svaly na stehnech, protože nepomyslel na to, že se chodidly opírá o stůl. Stáhl je na zem a snažil se nohy po velké noční zátěži trochu rozehřát masáží.

Opatrně položil sluchátko, aby se neozvalo pípnutí jeho aparátu. Číslo v bloku pořádně zakroužkoval a po chvilce rozmýšlení ho obkreslil ještě jednou. S tímto údajem se vypořádá sám. Ostatní čísla přenechá Annice. S poznámkami v ruce vešel do její kanceláře. Annika intenzivně bušila do klávesnice s brýlemi posunutými na špičku nosu. Tázavě na něho pohlédla.

„Přicházíš se mi nabídnout, že ze mne sejmeš trochu mé práce?“

„Přesně to jsem na mysli neměl,“ trochu se ušklíbl.

„Právě toho se bojím,“ řekla uspěchaně. „Tak čím chceš přispět mým začínajícím žaludečním vředům?“

„Jen něco málo bych potřeboval.“ Palcem a ukazováčkem naznačil asi jeden milimetr.

„O co jde?“

Vytáhl si židli a sedl si před psací stůl. Její kancelář, přestože patřila k nejmenším, byla jistě nejpříjemnější místností v budově. Annika tu měla spoustu rostlin v květináčích a zdálo se, že se jim tu daří, což byl hotový zázrak, protože sem světlo přicházelo jenom malým oknem vedle vchodu. Studené zdi byly pokryty fotografiemi, týkajícími se dvou velkých vášní Anniky a jejího manžela Lennarta – psů a závodů motorek. Jejich dva labradoři s nimi o víkendech cestovali po celém Švédsku tam, kde se právě něco dělo. Lennart se aktivně účastnil, zatímco Annika ho povzbuzovala a byla vždycky po ruce s velkou termoskou kávy a obloženými chleby. Setkávali se po každé se stejnými lidmi a během let se mezi nimi vytvořila skupinka opravdových přátel. Vyráželi ven nejméně dvakrát do měsíce a o takových víkendech Annika rozhodně nemohla pracovat.

Patrik pohlédl do svých poznámek.

„Napadlo mě, jestli bys mi nemohla pomoct s malým přehledem kolem Alexandry Wijknerové. Začala bys její smrtí a ověřila všechny časové údaje. Jak dlouho byla vdaná za Henrika, jak dlouho bydlela ve Švédsku. Zkontrolovala bys údaje o jejím studiu ve Francii a Švýcarsku, a tak podobně. Chápeš, o co mi jde?“

Annika si už udělala pár poznámek a přikývla. Věděl, že mu potvrdí všechno důležité a označí to, co nemá žádný význam. Prostě je tam něco, co nesedí, tím si byl jist.

„Moc ti děkuji, Anniko. Jsi hotová perla.“

Zvedal se z židle, ale hromové „sedni“ ho přimrazilo na místě. Hned mu bylo jasné, proč jsou její psi tak dobře vycvičení.

Opřela se do židle se spokojeným úsměvem a Patrik pochopil, že za ní neměl chodit osobně a raději jí jen poslat vzkaz. Přece už dávno věděl, že ho umí prokouknout a vidí mu až do ledví. Její čich pro romance byl nadpřirozený. Musel vyvěsit bílou vlajku a kapitulovat. Pohodlně se usadil a čekal palbu jejích otázek. Začala docela nevinně: „Čím to je, že dnes vypadáš tak unaveně?“

„Hmm…“

„Něco jsi včera oslavoval?“

Annika pátrala dál a Patrik lstivě hledal škvíru, kudy by unikl.

„Ech… jak se to vezme. Jak podle tebe takový mejdan vypadá?“

Nevinně jí hleděl do světle modrých očí.

„Nech toho, Patriku, ven s tím. Co je to děvče zač?“

Mlčel a nechal ji chvíli trápit. Po několika vteřinách ale viděl, že se jí v očích zablesklo.

„Aha!“ vykřikla vítězně a triumfálně mávala ukazováčkem ve vzduchu.

„To je ta…, jak se jenom jmenuje…“ Horečně hledala v paměti.

„Erika! Erika Falcková!“

Opřela se znovu to židle. „Tak takhle to je. Jak daleko jste už spolu došli?“

Nikdy ho nepřestalo překvapovat, jak nezlomně se vždycky hned dobrala pravdy. Nemělo žádný smysl něco popírat. Cítil, jak rudne v obličeji a postupně po celém těle, a to vypovídalo jasněji než slova. Nakonec se ještě šťastně usmál a to byl poslední důkaz.

Po pěti minutách uspokojil její zvědavost a konečně vyšel zase ven. Připadal si, jako by ho přejel parní válec. Mluvit o Erice ho ovšem těšilo a o to horší však byl návrat k práci, se kterou se potřeboval vypořádat. Natáhl si zimní bundu, sdělil Annice, kam odchází, a vydal se do zimního počasí. Velké sněhové vločky se právě začaly snášet k zemi.

Stejné viděla Erika ze svého okna. Seděla před vyhaslou obrazovkou a hleděla na černou plochu. Přesto, že ji pořádně bolela hlava, umínila si, že i dnes musí napsat povinných deset stran o Šelmě Lagerlöfové. Práce jí už žádné potěšení nepřinášela, ale byla vázána smlouvou a za dva měsíce musí být hotová. Rozhovor s Danem utlumil její dobrou pohodu a uvažovala, jestli se právě teď odhodlává promluvit s Pernillou. Rozhodla se starostí využít k něčemu pozitivnímu a znovu si zapnula počítač.

Koncept románu o Alexandře měl teď něco přes sto stran. Pečlivě přečetla stránku po stránce. Nebylo to špatné. Dokonce vůbec ne. Znepokojovalo ji ovšem, jak by zareagovaly skutečné osoby z Alexandřina okolí, kdyby kniha vyšla. Jistěže se příběh snažila trochu maskovat, změnila jména a ledacos sama vymyslela, ale základ byl naprosto jasně o Alexandře, tak jak ji viděla ona. I část o Danovi jí dělala těžkou hlavu. Jak by mohla jeho rodinu i jeho samého vydat na pospas veřejnosti? Současně však věděla, že o tom napsat musí. Poprvé ji námět knihy hluboce zaujal. Během let propásla mnoho dobrých nápadů, a o tento si nemohla dovolit přijít. Nejdřív prostě musí knihu dopsat a pak se soustředí na to ostatní.

Skoro hodinu horečně psala, když někdo zazvonil. Nejdřív cítila nepříjemné vyrušení, ale vzápětí ji napadlo, že je to Patrik, a vyskočila ze židle. Rychle cestou pohlédla do zrcadla, když spěchala ke dveřím. Úsměv ale rychle zvadl, když viděla, kdo je venku. Pernilla vypadala strašně vážně. Erice připadalo, že o deset let zestárla. Měla oteklé rudé oči, rozcuchané vlasy a zdálo se, že se v rychlosti ani pořádně neoblékla. Erika ji pustila do tepla a impulzivně ji objala stejně jako před několika hodinami Dana. Zbytky Pernillina sebeovládání se rozplynuly a rozplakala se Erice na rameni. Když pak po chvíli zvedla hlavu, měla obličej pokrytý rozteklou maskarou, což jí dodávalo hodně komický vzhled. „Promiň.“

Pernilla mlhou slz hleděla na Eričino rameno, kde na bílém svetříku zanechala černé šmouhy.

„To nic není, nemysli na to. Pojď dál.“

Vzala ji kolem ramen a vedla do obývacího pokoje. Cítila, že se Pernilla chvěje po celém těle, a byla si jistá, že to není zimou. Zauvažovala, proč přišla právě za ní. Jí přece byl vždycky bližší Dan než jeho žena a překvapilo ji, že raději nešla za některou svou přítelkyní nebo za sestrou. Ale v každém případě je tady a Erika se jí musí snažit pomoct.

„Mám uvařenou konev kávy. Mohu ti nalít? Snad ještě půjde pít.“

„Ano, děkuji.“

Pernilla se posadila na gauč a sevřela paže kolem těla, jako by se bála, že se rozsype. Vlastně opravdu byla na zhroucení.

Erika přinesla dva šálky kávy, jeden postavila na stolek před Pernillu a s druhým se usadila do lenošky proti ní. „Ty jsi to věděla?“

Erika zaváhala. „Ano, ale jen několik posledních dní.“ Znejistěla a dodala: „Chtěla jsem, aby ti to Dan řekl.“

„Co budu dělat?“

Otázka byla jen rétorická a Erika na ni neodpověděla. Pernilla pokračovala: „Od začátku jsem věděla, že jsem pro Dana jen náhražkou za tebe.“

Erika zaprotestovala, ale Pernilla ji pohybem ruky umlčela.

„Věděla jsem to, ale přesto jsem si myslela, že mezi námi je o hodně víc a že se opravdu milujeme. Byli jsme spolu šťastní a já jsem se na něho naprosto spoléhala.“

„Dan tě miluje, Pernillo, a já to vím.“

Nezdálo se, že by ji druhá žena poslouchala. „Mohla bych mu prominout nevěru a namlouvat si, že prožívá krizi středního věku. Jenomže on jí udělal dítě! Něco takového nejde nikdy odpustit!“

Zloba v jejím hlase byla tak silná, až Erika málem couvla. Když Pernilla zvedla hlavu a pohlédla na ni, měla v očích ledovou nenávist. Nikdy se s tak intenzivní zlobou nesetkala. Na okamžik ji napadlo, jak dlouho o Danově vztahu ve skutečnosti věděla a kam až by dokázala zajít. Ale rychle se tu myšlenku snažila potlačit. Tohle je přece Pernilla, Danova manželka a matka tří dětí, která s ním žije už mnoho let, a ne bůh pomsty. Stejně se ale trochu zalekla.

„Co uděláte?“

„Nevím. Teď vůbec nic nevím. Musela jsem odejít z domu, to bylo jediné, nač jsem myslela. Nedokázala jsem na něho ani pohlédnout.“

Erika soucitně pomyslela na Dana. Zřejmě teď prožíval své soukromé peklo. Bylo by přirozenější, kdyby ji o útěchu přišel požádat on. Věděla by, co říct, jak ho povzbudit. Pernillu tak dobře neznala, aby jí mohla pomoct. Možná ale, že stačilo jen poslouchat.

„Vysvětli mi, proč to udělal? Co jsem mu já nemohla poskytnout a ona ano?“

Teď pochopila, proč Pernilla přišla právě za ní, a ne za jinou přítelkyní. Věděla, že zná Dana, a chtěla od ní vysvětlení. Bohužel ji v tom ale musí zklamat. Pokládala Dana za ztělesněnou věrnost a sama nechápala, jak se mohl zaplést s Alexandrou. Nikdy nebyla tak překvapená, jako když stiskla poslední volané číslo na Alexině telefonu a v záznamníku se ozval jeho hlas. Po pravdě řečeno, sama v té chvíli pocítila obrovské zklamání. Proto Pernilliny pocity dobře chápala, i její snahu dobrat se pravdy.

„Opravdu nevím, Pernillo. Samotnou mě to překvapilo. Tak jsem já Dana nikdy neznala.“

Pernilla přikývla a zřejmě ji trochu utěšilo, že podvedená není sama. Nervózně si škubala nitky z pletené vesty. Dlouhé tmavé vlasy se zbytky trvalé si narychlo stáhla dozadu do ohonu a působila hodně neupraveně. Erika měla vždycky pocit, že by se svému vzhledu měla Pernilla věnovat trochu víc. Stále si obnovovala trvalou, přestože už dávno vyšla z módy, a oblečení si kupovala v zásilkovém obchodním domě, levné, a ne příliš kvalitní. Takhle zanedbanou ji však ještě neviděla.

„Pernillo, vím, že je to teď pro tebe moc těžké, ale jste rodina. Máte tři krásné dcerky a patnáct společných let. Nedělej nic unáhleného. Já ho nehájím, a třeba mu to skutečně nedokážeš odpustit. Ale rozhoduj se, až rozrušení trochu opadne. Dobře si svůj další krok rozmysli. Vím, že tě Dan velice miluje, řekl mi to naposled právě dnes, a vím, jak hluboce všeho lituje. Řekl mi, že to chtěl ukončit, a já mu věřím.“

„Vůbec nevím, čemu mám věřit. To, o čem jsem si myslela, že je pravda, se ukázalo jako lež.“

Na to nebylo co odpovědět a mezi nimi se rozhostilo napjaté ticho.

„Jaká byla?“ Znovu se v jejích očích objevil plamen nenávisti a nemusela ani upřesňovat, koho myslí.

„Už dávno jsem ji neznala.“

„Byla krásná. V létě jsem ji jednou zahlédla. Kéž bych vypadala jako ona! Vedle ní jsem si připadala jako venkovanka. Svým způsobem Dana chápu. Kdybychom já a Alexandra stály vedle sebe, je zjevné, kdo by vyhrál. Žárlila jsem i na tebe. Jeho velká láska si odjela do Stockholmu a nechala ho tu tesknit. Úspěšná spisovatelka tu občas zazáří mezi námi obyčejnými smrtelníky. Dan se vždycky celé týdny těšil, až zase přijedeš.“

Eriku dojala trpkost v Pernillině hlase. Styděla se za svoje podceňující myšlenky. Jak málo jí rozuměla! Když se opravdu zamyslela, musela si přiznat, že rozdíl mezi sebou a Pernillou přijímala s uspokojením. Srovnávala svou návštěvu kadeřnického stockholmského salonu za pět set korun s Pernillinou domácí trvalou. Své vlastní značkové oblečení s Pernilliným levným praktickým. V čem to bylo důležité? Jak ji ten rozdíl vůbec mohl těšit? Záviděla jí snad, že s Danem měli o tolik víc než ona sama? Že si pořídili rodinu? Že i ona sama mohla takovou rodinu mít, kdyby tu kdysi zůstala? Bylo to nepříjemné pomyšlení, ale neubránila se mu. Styděla se do hloubi duše. Zauvažovala, čeho by asi na Pernillině místě byla sama schopná, aby svou rodinu udržela.

„Co řeknete dětem?“

Jakoby teprve teď Pernille došlo, že jich bylo v rodině víc, koho se situace týkala.

„Musí se všechno dozvědět? I o tom dítěti?“ Teď propadala opravdové panice.

„Policie se dozví, že se s Alexandrou stýkal, ale to neznamená, že to budou vědět všichni. Je na tobě, jak rozhodneš a co děvčatům řekneš.“

Zdál o se, že to Pernillu trochu uklidnilo, a napila se kávy. Jistě už úplně studené, ale zřejmě jí to nijak nevadilo. Vlastně poprvé pocítila Erika na Dana opravdový vztek. Jak mohl být tak zabedněný? Jak mohl na všechno zapomenout, vášeň nevášeň? Copak nechápal, jak mu s Pernillou bylo dobře?

Sevřela ruce v pěsti a snažila se dát druhé ženě najevo své sympatie.

„Díky, že jsi mě vyslechla. Moc si toho cením.“

Jejich pohledy se setkaly. Zazvonila u ní před necelou hodinou. Erika se za tu hodinu dost naučila, přinejmenším o sobě samé.

„Zvládneš to sama? Půjdeš ještě za někým?“

„Vrátím se domů.“ Její hlas zazněl pevně a rozhodně. „Alexandra mi nesmí zničit domov. Vrátím se k manželovi a společně to vyřešíme. Ale od teď už bude všechno jinak.“

Erika se v duchu pousmála. Dan to snadné mít nebude, to bylo jisté. Ale zasloužil si to.

Ve dveřích se lehce objaly. Erika si z celého srdce přála, aby to ti dva spolu zvládli. I když cítila hodně neklidu. V paměti jí zůstal Pernillin nenávistný pohled.

Před ní na kuchyňském stole ležely fotografie. To jediné jí po Andersovi zůstalo. Byly staré a zežloutlé. Už hodně let ho nefotila, neviděla k tomu žádný důvod. Z jeho dětských let měla snímky černobílé, a jak vyrůstal, přešly ve vybledlé barevné fotografie. Bylo to radostné dítě. Trochu divoké, ale veselé. Ohleduplné a hodné. Staral se o ni a bral vážně svou roli jediného muže v domě. Někdy možná až příliš vážně, ale nechala ho. Těžko říct, jestli to bylo dobré, nebo špatné. Možná měla něco dělat jinak, ale kdo ví?

Usmívala se, když hleděla na svou nejmilejší fotografii: Anders na kole, pyšný jako kohoutek. Pracovala mnoho večerů a víkendů, než si mohla dovolit mu ho koupit. Bylo tmavomodré, s podlouhlým sedlem, a on tvrdil, že si nic jiného v životě nepřál víc. Moc po něm toužil a dostal ho k osmým narozeninám. Jezdil na něm každou volnou chvíli a fotografie ho zastihla v pohybu. Měl dlouhé vlasy, zvlněné nad límcem přiléhající bundičky Adidas s proužky na ramenou. Právě takhle si ho chtěla pamatovat. Jaký byl dříve, než s ním všechno začalo jít s kopce.

Dlouho tušila, že to přijde. Každý telefon, každé zaklepání na dveře vyvolalo její obavy ze špatné zprávy. A přece tomu tak úplně nevěřila. Je proti přirozenosti, aby matce umřelo dítě ještě za jejího života, a proto bylo tak těžké si tuto možnost připustit. Naděje umírá poslední a doufala v zázrak, který zase všechno změní. Jenomže zázraky se nedějí, naděje zemřela. Zbyla jen beznaděj a hromádka fotografií.

V tichu se rozléhal tikot kuchyňských hodin. Po dlouhé době si uvědomila, jak zanedbaný je její domov. Už hodně dlouho tu nic neudělala a bylo to vidět. Čisto tu měla, ale lhostejnost nedokázala vypudit, ta se lepila na zdi i strop. Všechno bylo šedé a bez života. Zmařené. Zmar ji tížil nejvíc.

Z fotografie na ni hleděl Andersův šťastný obličej. Vypovídal víc než cokoliv jiného o tom, jak zklamala. Jejím jediným úkolem na světě bylo, aby si udržel šťastný úsměv. Měla mu dát víru, naději a především lásku na cestě do života. Místo toho mlčky přihlížela tomu, co ho ničilo. Jako matka neuspěla a nikdy ten hřích neodčiní.

Napadlo ji, jak málo toho po něm zůstalo. Obrazy byly rozřezané, těch několik kousků nábytku, který mu v bytě zůstal, se nejspíš vyhodí, pokud si ho někdo nevezme.

U ní doma už nic neměl. Během let něco prodal, něco se zničilo. Jediným důkazem jeho existence byly právě jen ty fotografie. A také její vzpomínky. Jistěže i jiní lidé si ho pamatují, ale jen jako opilce, ne někoho, koho je třeba oplakávat. Ona jediná na něho měla světlé vzpomínky, přestože i pro ni bylo někdy těžké si je připomenout. Minuty se měnily v hodiny a Veronika dosud stále seděla u stolu s fotografiemi. Ztuhly jí klouby a oči přestávaly rozeznávat detaily, jak se kvapem šeřilo. Ale to bylo lhostejné. Je naprosto, nevyvratitelně sama.

Domem se rozlehl zvonek. Trvalo dlouho, než zaslechl nějaký pohyb, a už se málem chtěl vrátit k autu. Dveře se pomalu otevřely a Nelly Lorentzová na něho tázavě pohlédla. Překvapilo ho, že přišla otevřít sama. Pamatoval si, že dříve v domě býval i komorník v livreji. Ale všechno se změnilo.

„Jmenuji se Patrik Hedström a jsem z policie v Tanumshede. Hledám vašeho syna Jana.“

Před cestou volal do kanceláře a dozvěděl se, že Jan dnes pracuje doma.

Stará dáma nehnula brvou a odstoupila od dveří, aby mohl vejít. „Zavolám ho, okamžik.“

„Jane, máš tu návštěvu. Je tady policie.“

Uvažoval, jestli někdo její třaslavý hlas zaslechl, ale zřejmě ano. Když Jan vešel do haly, vyměnil si s matkou skrytý významný pohled a s nataženou rukou se blížil k Patrikovi. Jeho široký úsměv připomínal tlamu aligátora.

„Dobrý den, jsem Patrik Hedström. Vyšetřuji vraždu Alexandry Wijknerové a rád bych vám položil několik otázek.“

„Jistě. Jsem Jan Lorentz. Těší mě, že vás poznávám. Nevím, jak vám mohu prospět, ale to už posoudíte jistě sám.“ Aligátor se znovu zacenil.

Patrik by mu s chutí ten úsměv vymazal z tváře. Dráždil ho.

„Můžeme jít dolů do mého bytu, abychom nerušili matku.“

„Jistě.“ Pomyslel si, že je to trochu podivné uspořádání. Jednak těžko chápal, že dospělý muž bydlí u své matky, jednak si neuměl představit, proč Jan s manželkou žije v suterénu, zatímco stará žena obývá nahoře byt velký nejméně dvě stě čtverečních metrů. Jistě Jana už mnohokrát muselo napadnout, že vlastního syna by takhle bydlet nenechala.

Šel za ním po schodech dolů. Musel připustit, že na sklepní byt to tu není vůbec špatné. Rozhodně se zde nešetřilo penězi a byt byl luxusně zařízen někým, kdo chtěl zdůraznit své postavení. Zlaté třásně, samet, brokát, všechno nejdražší kvality, ale bohužel bez denního osvětlení tu nic správně nevynikalo. Trochu se vnucoval pocit, že člověk vešel do bordelu. Patrik věděl, že Jan je ženatý, a zauvažoval, kdo z nich dvou to tu asi zařizoval. Hádal by ženu.

Jan ho zavedl do malé pracovny, v níž kromě psacího stolu a počítače byla také pohovka. Posadili se každý na jeden konec a Patrik si vytáhl poznámkový blok. Rozhodl se, že se nezmíní o smrti Anderse Nilssona, dokud to nebude třeba. Strategie a načasování byly nutné, pokud se chtěl od Jana něco dozvědět.

Zkoumavě se na něho zahleděl. Jan vyhlížel až příliš perfektně. Košile bez poskvrnky a oblek pečlivě nažehlený. Vázanku měl starostlivě uvázanou a zřejmě se nedávno oholil. Ani vlásek neležel nakřivo a celá osobnost vyzařovala klid a jistotu. Až příliš mnoho obojího. Zkušenost Patrika poučila, že osoby, s nimiž mluví policista, bývají více či méně nervózní, i když nemají co tajit. Jeho vlastní teorie říkala, že ti příliš klidní něco skrývají. Mnohokrát si to potvrdil.

„Máte to tu pěkné,“ ozval se zdvořile.

„Zařízení bytu se věnovala Lisa, moje manželka, a myslím si, že měla šťastnou ruku.“

Patrik se rozhlédl po pracovně vyzdobené polštářky s třepením a lesklým mramorem. Byl to odstrašující příklad toho, co může způsobit nadbytek peněz a nedostatek vkusu.

„Blížíte se k objasnění případu?“

„Máme hodně informací a představu, co se stalo.“

Pravda to sice není, ale neškodilo trochu otřást jeho sebedůvěrou.

„Vy jste se s Alexandrou znal? Slyšel jsem, že vaše matka přišla po pohřbu k jejím rodičům na kávu.“

„Ne, vlastně jsem se s ní neznal. Přirozeně jsem věděl, kdo to je, ve Fjällbace se znají všichni, ale ona se odtud před mnoha lety odstěhovala. Pozdravil jsem se s ní, když jsme se potkali na ulici, víc ne. Pokud jde o matku, musel byste se zeptat jí.“

„Během vyšetřování jsme zjistili, že Alexandra Wijknerová měla…, jak bych to řekl…, jakýsi vztah k Andersi Nilssonovi. S tím jste se znal dobře, že?“

Jan se usmál. Posměšným pohrdlivým úsměvem.

„Ano, tomu se opravdu nedalo vyhnout. Toho znali všichni. Ale že by měl něco s Alexandrou? To si nějak neumím představit. Byl by to přinejmenším dost nerovný pár. Rozhodně bych chápal, že se líbila jemu, ale sotva, že by se o něho mohla zajímat ona. Určitě jste to nepochopili špatně?“

„Jsme si tím jisti. Ale co Anders? Jak dobře jste se znali?“

Znovu ten přehlíživý úsměv na rtech, pokud možno ještě okatější. Pobaveně potřásl hlavou.

„Vůbec ne. Abych tak řekl, nepohybovali jsme se ve stejných společenských kruzích. Občas jsem ho zahlédl venku ve společnosti ostatních alkoholiků, ale že bych se s ním znal, to ne.“

Dával zřetelně najevo, jak směšná je to představa. Nezaleskly se mu ale oči nepokojem? Patrik si tím byl jist. Otázky na Anderse se Janovi zjevně nelíbily. Dobře! Je na správné stopě. Dal si načas, aby si příští otázku pořádně vychutnal.

„Ale jak je možné, že vám Anders v poslední době tak často volal?“

S uspokojením viděl, že Janovi zmizel úsměv. Takovou otázku nečekal a zjevně ztratil koncentraci. Patrik za jeho povznesenou fasádou na okamžik zahlédl nefalšovaný strach. Za několik vteřin se však Jan znovu vzpamatoval a snažil se získat čas zapalováním doutníku. Do očí Patrikovi nepohlédl.

„Prominete, že kouřím?“

Odpověď nečekal a žádná ani nepřicházela.

„Nechápu, proč by k nám Anders volal. Já jsem s ním rozhodně netelefonoval a asi mohu mluvit i za svou ženu. To je opravdu podivné.“

Vyfoukl kouř a opřel se do polstrování s paží nonšalantně položenou na polštáři.

Patrik mlčel. Měl zkušenost, že je to nejlepší způsob, aby vyslýchaná osoba sama něco řekla. Dlouhé ticho nikdo nesnáší a on tuto hru dobře ovládal. Vyčkával.

„Už vím, jak to asi bylo. Někdo sem volal, zapnul se náš záznamník, ale ta osoba nic neřekla. Slyšeli jsme na záznamu jen dech. A několikrát, když jsem telefon zvedl sám, bylo na druhé straně také ticho. Takže to musel být Anders, který nějak zjistil naše číslo.“

„Proč by sem volal?“

„To vůbec netuším. Třeba nám záviděl. Máme hodně peněz, a to je trnem v očích mnoha lidí. Takoví jako Anders často svůj nezdařený život svalují na někoho jiného a nejraději na ty, kteří naopak uspěli.“

Znělo to hodně vykonstruované, ale Patrikovi bylo jasné, že mu bude lež těžko dokazovat. I když mu ani na okamžik nevěřil.

„Nejspíš jste si žádný z těch telefonátů na záznamníku nenechal.“

„Bohužel,“ potvrdil omluvně Jan. „Jsou přemazané dalšími hovory. Škoda, rád bych vám pomohl. Ale jestli znovu zavolá, záznam vám schovám.“

„Jistě víte, že už nikdy nezavolá.“

„Ne? A proč?“

Patrik nepoznal, jestli Janův zvědavý pohled je předstíraný nebo pravý.

„Protože byl zavražděn.“

Janovi do klína odpadl sloupek popela. „Anders byl zavražděn?“

„Ano, našli jsme ho dnes ráno.“

Patrik pátravě hleděl na Jana. Kdyby tak mohl vidět, co mu právě probíhá hlavou! Jak by se všechno zjednodušilo. Bylo jeho překvapení pravé, nebo jen tak dobře uměl předstírat?

„Je to tentýž vrah, který zabil i Alexandru Wijknerovou?“

„Na takové tvrzení je ještě hodně brzy. Vy jste si tedy naprosto jist, že jste blíže neznal ani Alexandru, ani Anderse Nilssona.“

„Přirozeně dobře vím, s kým se stýkám. Oba jsem znal jen od vidění.“

Znovu nasadil klidný úsměv.

Patrik se rozhodl zkusit něco jiného. „U Alexandry Wijknerové jsme našli článek vystřižený z novin o zmizení vašeho bratra. Nenapadá vás, proč si něco takového schovávala?“

Jan znovu pokrčil rameny a rozevřel oči, aby dal najevo, jak je to pro něho nepochopitelné.

„Před mnoha lety toho bylo plné město. Třeba si ho vystřihla jako nějakou kuriozitu?“

„Nejspíš. Co si o zmizení myslíte vy? Byly na to různé teorie.“

„No, já sám spíš věřím, že Nils radostně žije v nějaké teplé cizí zemi. Naopak matka je přesvědčená, že se mu něco stalo.“

„Byli jste si blízcí?“

„To bych tvrdit nemohl. Byl mezi námi velký věkový rozdíl. A neskákal zrovna nadšením, že se s ním bude nějaký vetřelec dělit o matčinu pozornost. Ale nebyli jsme ani nepřátelé. Spíš navzájem lhostejní.“

„Po jeho zmizení vás matka adoptovala?“

„Ano, přibližně tou dobou.“

„A tím jste získal půl království.“

„Ano, dalo by se říct.“ Z doutníku už zbýval jen malý koneček a hrozil, že Janovi spálí prsty. Rychle ho zamáčkl.

„Není příjemné, když k tomu dojde na úkor někoho jiného, ale mohu snad říct, že během let jsem se o podnik hodně zasloužil. Když jsem převzal vedení konzervárny, nebyla daleko od úpadku, ale já jsem ji od základů restrukturalizoval a změnil jsem i obchodní politiku. Teď exportujeme do celého světa. Do Spojených států, Austrálie, Jižní Ameriky…“

„Proč si myslíte, že Nils mohl zmizet někde ve světě?“

„Neměl bych o tom mluvit, ale současně s ním se ztratila i spousta peněz, cestovní taška s oblečením a v neposlední řadě jeho pas.“

„Ohlásili jste policii, že chybí peníze?“

„Matka to odmítla. Tvrdila, že musí jít o nějaký omyl a že by něco takového Nils nikdy neudělal. Víte, jaké jsou matky. O svých dětech si prostě vždycky myslí jen to nejlepší.“

Zapálil si další doutník. V malé místnosti se už moc nedalo dýchat.

„Ostatně, nevezmete si také? Jsou kubánské, ručně ubalené.“

„Ne, děkuji. Já nekouřím.“

„Škoda. Ani nevíte, oč přicházíte.“ S požitkem se nadechl.

„Četl jsem v našem archivu o požáru, při němž zahynuli vaši rodiče. Muselo to být těžké. Kolik vám bylo? Devět, deset?“

„Deset let. Bylo to skutečně zlé. Ale měl jsem štěstí. O většinu sirotků se taková rodina, jako byli Lorentzovi, nepostará.“

Patrikovi připadalo dost nechutné mluvit v takové souvislosti o štěstí.

„Ze zpráv vyplývá podezření, že požár někdo úmyslně založil. Dozvěděl jste se něco víc?“

„Ne. Sám jste to četl. Nic se nezjistilo. Myslím si, že otec jako obvykle kouřil v posteli a usnul u toho.“

Po prvé během rozhovoru na něm byla vidět jakási netrpělivost. „Mohu se vás zeptat, co to má společného se současnými vraždami? Už jsem řekl, že nikoho z nich jsem neznal blíže, a vůbec nevidím, jak to toho zapadá moje těžké dětství.“

„Musíme prošetřit každou i sebemenší stopu. Mezi takové patří i skutečnost, že vám volal Anders. Ale zdá se, že je to slepá ulička. Musím vám poděkovat za čas, který jste mi věnoval.“

Patrik se zvedl a podal mu ruku.

„V pořádku, rád jsem vás poznal,“ odpověděl Jan úlisně.

Vyprovodil ho do haly. Mezi zařízením suterénního bytu a přízemí byl obrovský rozdíl. Škoda, že Nelly nedala Janově manželce telefon na svého architekta.

Opustil dům se silnou pachutí v ústech. Připadalo mu, že se dotkl něčeho, co mělo skrytý význam. Něčeho, co nezapadalo do marnotratně zařízených místností. U Jana Lorentze rozhodně něco nehraje. Vrátil se ke svému původnímu dojmu: byl prostě příliš perfektní.

Bylo skoro sedm a padal hustě sníh, když Patrik konečně stál na jejím zápraží. Eriku až překvapila síla jejího citu, když ho spatřila, a rovnou mu padla kolem krku a schoulila se mu do náruče. Postavil na zem dvě tašky ze samoobsluhy a dlouho ji vroucně objímal.

„Moc jsem tě postrádal.“

„Já tebe také.“

Něžně se políbili. Za chvíli Patrikovi nahlas zakručelo v žaludku jako připomínka, aby šli do kuchyně. Nakoupil příliš mnoho jídla, ale Erika všechno, co bylo navíc, strčila do ledničky. Jako by byli domluveni, během přípravy jídla nemluvili o událostech dnešního dne. Teprve když utišili hlad a sytí seděli proti sobě u stolu, začal jí Patrik vyprávět.

„Anders Nilsson je mrtvý. Ráno byl nalezen ve svém bytě.“

„Našel jsi ho, když jsi jel odtud?“

„Ne, ale šlo jen o minuty.“

„Jak zemřel?“

Na okamžik zaváhal.

„Byl pověšen.“

„Byl pověšen? Chceš říct, že byl zavražděn?“ Erika nemohla zakrýt své rozrušení. „A stejným vrahem jako Alexandra?“

Patrik se zamyslel, kolikrát už dnes tu otázku slyšel. Očividně se nabízela. „Myslíme si to.“

„Máte nějaké stopy? Viděl někdo něco? Našli jste něco, co by ty dvě vraždy spojovalo?“

„Zadrž,“ prosebně zvedl ruce. „Zatím ti víc říct nemohu. Mohli bychom mluvit o něčem příjemnějším, ne? Třeba jak ses měla celý den ty?“

Erika se trochu ušklíbla. Její den moc příjemný nebyl. Jenomže o tom mluvit nemohla. Dan musí mít možnost, aby všechno řekl sám.

„Dlouho jsem spala a potom jsem hodně psala. Bylo to o dost méně napínavé, než byl dnešek pro tebe.“

Jejich ruce se nad stolem spojily. Bylo nesmírně příjemné sedět spolu, zatímco dům obklopovala tma. Z černé oblohy dosud padaly vločky sněhu.

„Také jsem přemítala o Anně a domu. Tento týden jsem jí položila telefon a mám z toho trochu špatné svědomí. Asi jsem sobecká. Myslím jen na ztrátu, kterou mně osobně prodej domu přinese. Ale Anna to také nemá lehké. Ve své situaci se snaží dělat, co může. A i když já s tím nesouhlasím, nedělá to proto, že by byla zlá. Jistě, že je občas hodně naivní a nedomýšlí věci do konce, ale vždycky byla ohleduplná a velkorysá a já jsem se na ni snažila přenášet vlastní smutek. Asi bude skutečně nejlepší dům prodat a začít znovu. Za ty peníze bych si třeba mohla koupit jiný, menší. Jsem asi přespříliš sentimentální. Je čas jít dál a přestat tesknit po tom, co už není.“

Patrik pochopil, že teď nemluví jen o domě.

„Jak se ta nehoda stala, pokud se na to smím zeptat?“

Nadechla se. „Jeli ze Strömstadu od otcovy sestry. Byla tma a pršelo a na silnici se udělalo náledí. Otec vždycky jezdil hodně opatrně, ale nejspíš jim přes cestu přeběhlo nějaké zvíře. Dostal smyk a auto vjelo přímo do stromu vedle silnice. Byli okamžitě mrtví. Tak to alespoň policisti mně a Anně sdělili. Ale kdoví, jestli to byla pravda.“

Z oka se jí kutálela slza. Patrik se k ní naklonil a setřel jí ji. Vzal ji za bradu a obrátil obličejem k sobě.

„Kdyby to tak nebylo, tak by ti to policie určitě řekla. Jsem si naprosto jist, že netrpěli.“

Němě přikývla. Jeho slova jí přinášela velkou útěchu.

Auto tehdy shořelo a ona si dlouhé noci představovala utrpení rodičů. Patrikova slova z ní břemeno snímala. Poprvé při pomyšlení na ně pocítila jakýsi mír. Smutek zůstal, ale úzkost pominula. Patrik jí palcem setřel několik dalších slz. „Chudáčku, chudáčku Eriko.“

Vzala jeho ruku a položila si ji na tvář.

„Nelituj mě. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, jako jsem teď, s tebou. Cítím se úžasně bezpečně. Nemám žádný pocit nejistoty, kterou lidi prožívají na počátku vzájemného vztahu. Co myslíš, čím to je?“

„Jsme pro sebe určeni.“

Zrudla. Cítila to stejně. Bylo to jako návrat domů. Současně se zvedli, nechali talíře na stole a v těsném objetí odešli do ložnice. Venku zuřila sněhová bouře.

Bylo zvláštní spát znovu ve své dívčí posteli. Tím spíš, že se její vkus s věkem změnil a rozhodně už nezbožňovala růžovou barvu a krajky jako dříve.

Julia ležela na zádech se spojenýma rukama a bloudila očima po stropě. Všechno bylo jinak. Její život se zhroutil. Připadlo jí, že dosud žila v domečku pro panenky a hleděla do pokřiveného zrcadla, v němž nic nebylo skutečné. Nevěděla, jako to bude dál s jejími studiemi. Nadšení z ní vyprchalo a nový semestr začal bez ní. Ne snad, že by si toho někdo povšiml. Přátele neměla.

Ostatně ve svém růžovém pokoji mohla zůstat ležet až do konce života. Rodiče by jí v tom zabránit nemohli a živili by ji do smrti. Jejich špatné svědomí jí zaručí, že jejich peněženka bude pro ni navždy otevřená.

Měla pocit, že se prodírá vodou. Každý pohyb jí činil potíže a zvuky k ní doléhaly jako přes filtr. Na začátku to takové nebylo. To ještě překypovala spravedlivým hněvem a tak silnou nenávistí, až ji samotnou to děsilo. Nic se příliš nezměnilo, ale bývalou energii nahradila rezignace. Byla zvyklá si sama sebe příliš nevážit a cítila, že její nenávist změnila směr. Mířila do ní samé a hlodala jí v nitru. Ten pocit jí byl dobře známý, s lety ho nacvičila do perfektní podoby.

Obrátila se na bok. Na psacím stole stála fotografie, na níž byla společně s Alexandrou. Připomněla si, že ji chce zničit, roztrhat na kousky, a to hned, jakmile vstane. Ušklíbla se. Alex byla svěží a krásná jako vždycky a ošklivé káčátko k ní se zbožňujícím výrazem v kulatém obličeji otáčelo hlavu. V jejích očích byla Alexandra vždycky dokonalá a Julia ve svém nejhlubším nitru ukrývala naději, že jí jednou bude podobná, stejně krásná a sebevědomá. Hořce se usmála vlastní naivitě. Jak legrační! Napadlo ji, jestli si o ní vždycky všichni za jejími zády povídali. A posmívali se ošklivé, hloupé Julii.

Z myšlenek ji vytrhlo opatrné zaklepání na dveře. Věděla, kdo tam stojí.

„Julie, děláme si kvůli tobě starosti. Prosím, přijď za námi.“

Neodpověděla. Soustředěně si na prst natáčela pramínek vlasů.

„Julie, prosím.“

Birgit vstoupila a sedla si na židli vedle psacího stolu. Zahleděla se na ni.

„Chápu, že se zlobíš, a možná nás dokonce nenávidíš, ale věř mi, že jsme ti nechtěli ublížit.“

Julia s uspokojením viděla, že matka vypadá sešle a vyčerpaně. Očividně se už hodně nocí pořádně nevyspala. Kolem očí se jí prohloubily vrásky a Julii škodolibě napadlo, že ke kosmetické operaci, kterou si matka chtěla za rok věnovat k pětašedesátinám, bude muset dojít o hodně dřív. Birgit si židli přitáhla blíž a položila ruku na Juliino rameno. Ta ji okamžitě setřásla a matka se ublíženě stáhla.

„Miláčku, přece musíš vědět, jak tě milujeme.“

Zatraceně! Jaký má tahle komedie smysl? Přece všichni ví, že vždycky milovala pouze Alexandru. Vždycky jen ji.

„Musíme si o všem promluvit, Julie. Teď se potřebujeme navzájem podepřít.“

Hlas se jí zlomil. Julii napadlo, kolikrát si už asi matka přála, aby ona zemřela místo Alexandry.

Birgit to vzdala. Třesoucí se rukou přisunula židli zpět ke stolku. Než za sebou zavřela dveře, ještě na ni naposled prosebně pohlédla. Dcera se k ní demonstrativně otočila zády.

Rána nebyla Patrikovou silnou stránkou a dnešní bylo dost strašné. Nejenom, že musel Eriku opustit ve vyhřáté posteli a odejít do práce, ale ještě předtím půl hodiny škrabal sníh z auta a odklízel kolem, aby mohl vyjet. K dovršení smůly mu nakonec nenastartovalo. Po mnoha pokusech to vzdal a šel se zeptat Eriky, jestli by si mohl půjčit její. To se naštěstí rozjelo na první pokus.

Do práce dorazil o půl hodiny později. Uklízení sněhu ho pořádně zahřálo a byl zpocený po celém těle. Nutně potřeboval kávu a teprve, když seděl za stolem s pořádným šálkem, cítil, že se mu pulz uklidňuje. Na chvíli se zasnil a propadl se do pocitů bezhlavé zamilovanosti. Minulá noc byla stejně nádherná jako ta předchozí, ale přece jen měli tolik rozumu, aby se alespoň několik hodin vyspali. Sice mu to nestačilo, ale i tak to bylo o dost lepší než včera.

Nejdřív ze všeho si vytáhl poznámky, které si napsal včera po rozhovoru s Janem. Sice nezískal přespříliš zajímavé informace, ale přesto nešlo o ztracený čas. Pro vyšetřování bylo moc důležité poznat osoby, které do zločinu mohly být nějakým způsobem zapleteny. „Vyšetřování vražd se týká živých osob,“ říkával jeden z učitelů na Vysoké policejní škole, a Patrik si to dobře zapamatoval. Kromě toho si myslel, že je docela dobrým znalcem lidí. Během výslechů podezřelých nebo svědků se vždycky snažil odpoutat od chladných faktů a koncentrovat se na dojem, jakým na něho vyslýchaní působili. Z Jana neměl dobrý pocit. Nespolehlivý, kluzký, poživačný – to byla slova, která se mu vynořila, když na něho pomyslel.

Docela určitě něco skrývá. Znovu se začal probírat písemnostmi, které se týkaly rodiny Lorentzových. Nenacházel však žádnou konkrétní souvislost mezi oběma vraždami a rodinou. Až na to, že Anders telefonoval Janovi, i když mu jeho vysvětlení neměl jak vyvrátit. Vytáhl složku, která se týkala smrti rodičů. Když o nich Jan mluvil, zaznělo v jeho hlase něco falešného.

Dostal nápad. Zvedl telefon a vyťukal číslo, které znal zpaměti.

„Ahoj, Vicky, jak se máš?“

Po několika úvodních frázích se dostal k důvodu zavolání. „Něco bych od tebe potřeboval. Zajímám se o jednoho člověka, o kterého jste se na sociálce starali kolem roku 1975. Tehdy měl deset let, jmenoval se Jan Norin. Máte ještě něco o tom případu? Dobře, počkám.“

Netrpělivě bubnoval prsty do stolu, zatímco Vicky Lindová hleděla na monitor. Za chvíli ji znovu uslyšel.

„Máš to? Tak to je skvělé. Můžeš se podívat, kdo to měl tehdy na starosti? Siv Perssonová? To je skvělé, tu znám. Dáš mi na ni telefon?“

Poznamenal si ho a slíbil Vicky, že ji někdy pozve na oběd. Vyťukal číslo a hned ve sluchátku uslyšel čiperný hlas. Ukázalo se, že Siv si na tento případ dobře pamatuje a že se za ní Patrik může hned zastavit.

Strhl bundu z věšáku tak prudce, až ho převrhl na zem. Když se ho snažil zvednout, smetl ze zdi nástěnku a převrhl květináč, to všechno za hrozného rámusu. Vyběhl do chodby a ze všech dveří vyhlédly zvědavé hlavy. Jen zamával a utíkal z budovy.

Úřad sociální péče byl asi o dvě stě metrů dál. Patrik proběhl zasněženou ulicí kolem obchodů, na jejím konci zahnul doleva a pokračoval ještě kousek. Kancelář ležela v budově městského úřadu a stačilo vyběhnout po schodech nahoru. Pozdravil se se svou bývalou spolužačkou ze základní školy, která tu seděla v recepci, a byl na místě. Siv Perssonová se ani nezvedla od stolu. Jejich pracovní cesty se během let, kdy Patrik pracoval jako policista, často křížily a navzájem se respektovali, i když vždycky na všechno nepohlíželi stejně. Pokládal ji za nejlaskavější ženu, jakou kdy poznal, a hluboce ji obdivoval, že navzdory všem, ne vždycky dobrým zkušenostem, stále a nezlomně v lidech hledala lepší stránky. Někdy mu připadalo, že sám je čím dál skeptičtější. „Ahoj, Patriku, prodral ses závějemi?“ Napadlo ho, že její hlas zní nepřirozeně vesele. „Málem jsem potřeboval sněžnice.“ Zvedla brýle, které se jí houpaly na šňůrce na krku, a posadila si je na špičku nosu.

Milovala intenzivní barvy a dnes měla červené obroučky, stejně jako oblečení. Po všechny roky, co ji znal, nosila rovný a krátký pážecí sestřih. Vlasy se jí měděné leskly. Pouhý pohled na ni Patrika povzbudil. „Zajímáš se o můj starý případ? Jana Norina?“ Než dorazil, všechno si připravila a na stole před ní ležely silné desky.

„Máme tu toho o něm hodně, jak vidíš. Oba rodiče byli závislí na drogách, a kdyby neuhořeli, museli bychom dříve nebo později zasáhnout. O chlapce se nestarali a vychovával se sám. Chodil do školy špinavý, v roztrhaných šatech, a děti mu ubližovaly, protože páchl. Patrně spával ve staré stáji ve stejném oblečení, v jakém pak šel do školy.“ Pohlédla na něho přes okraj brýlí. „Předpokládám, že mou důvěru nezklameš a že si opatříš patřičné povolení k získání informací, i když mi ho přineseš až dodatečně.“

Patrik jen přikývl. Věděl, že předpisy se musí dodržovat, ale někdy vyžadovalo vyšetřování trochu pružnosti. Byrokratické mlýny musely mlít až dodatečně. Se Siv měli dobrý, fungující pracovní vztah a důvěřovali si.

„Proč jste nezasáhli dříve? Jak to mohlo dojít tak daleko? O Jana se očividně nikdo nestaral, a když rodiče zemřeli, měl už přece deset let, ne?“

Siv si hluboce povzdechla. „Vím, co máš na mysli. Věř mi, totéž mě napadlo mnohokrát. Já jsem tu začala pracovat jen asi měsíc před požárem, a tehdy byla úplně jiná doba. Nebylo snadné omezit práva rodičů, takže vychovávali dítě, jak chtěli. Mnoho lidí hlásalo potřebu volné výchovy a doplatili na to právě takoví Janové.

Nikdy jsme na něm nenašli známky nějakého fyzického násilí. Kdybych byla cynická, tak bych řekla, že to byla škoda, protože v takovém případě by se od rodičů dostal dříve. Alespoň jsme na tu rodinu dohlíželi, ale zřejmě se o něho ‚pouze‘ nestarali.“ Siv naznačila ve vzduchu uvozovky.

Skoro proti své vůli Patrik pocítil k malému Janovi sympatie. Jak by mohl být úplně normální, když vyrůstal za takových podmínek?

„To nejhorší jsem ti ale ještě neřekla,“ ozvala se Siv.

„Nemohli jsme nic dokázat, ale ledacos nasvědčovalo, že rodiče za peníze nebo drogy Jana prodávali.“

Patrik se otřásl. Nic horšího v životě neslyšel.

„Jak říkám, jistotu nemáme, ale podle dnešních výzkumů se Jan choval přesně jako sexuálně zneužívané děti.

Ve škole s ním byly velké problémy. Spolužáci ho šikanovali, ale na druhou stranu se ho také báli.“ Siv otevřela složku a chvíli v ní listovala, než našla, co hledala.

„Tady to je. Ve druhé třídě si do školy přinesl nůž a ohrožoval s ním ty, kteří ho týrali nejvíc. Jednoho chlapce řízl do obličeje, ale škola to ututlala. Nebyl za to ani potrestán. Podobných událostí bylo mnoho, Jan byl hodně agresivní, i když incident s nožem patřil k těm nejvážnějším. Choval se nepřístojně ke spolužačkám. Přes nízký věk se jim snažil sexuálně přiblížit a dělal neslušné narážky. Vychovatelé byli naprosto bezradní, nevěděli, jak se chovat k dítěti s tak narušenými sociálními vztahy. Dnes už jsou všichni mnohem poučenější, ale tehdy začínala sedmdesátá léta. Svět byl úplně jiný.“

Patrik ochromený soucitem i zlobou nechápal, jak se někdo tak mohl chovat k dítěti.

„A co se stalo po požáru?“

„Právě to je na tom nejpodivnější. Skoro okamžitě byl chlapec umístěn k Lorentzovým a od té doby už nikdo o žádném problému neslyšel. Byla jsem několikrát v rodině, protože jsme na dítě měli dohlížet, ale setkala jsem se tam s někým úplně jiným. Seděl načesaný, v oblečku, bez mrknutí mi hleděl do očí a zdvořile odpovídal na všechny otázky. Bylo to až strašidelné. Nikdo se přece přes noc nemůže tak proměnit.“

Patrik se zarazil. Za všechny roky poprvé uslyšel Siv říct něco negativního o jejím sociálním případu. Na to by se měl zaměřit víc.

„A pokud jde o požár…“

Nechal slova viset ve vzduchu a viděl, že se Siv na židli napřímila. Byl na dobré stopě.

„Něco se o tom povídalo?“ tázavě na ni pohlédl.

„Nemohu za to, co se povídalo. A co jsi vlastně slyšel?“

„Že to bylo žhářství. V našem vyšetřování je to označeno jako možné žhářství, ale nebyly nalezeny žádné stopy po případném pachateli. Požár vypukl v přízemí, manželé spali v patře a neměli žádnou možnost uniknout. Neslyšelas, že by je někdo nenáviděl tolik, aby je chtěl zavraždit?“

„Ano.“ Odpověděla jednoslabičně a Patrik si nebyl jist, jestli ji zaslechl správně.

Opakovala silněji: „Ano, vím, kdo je nenáviděl dost na to, aby je nechal uhořet.“

Patrik seděl beze slova a čekal na pokračování. „Byla jsem v domě s policií. Když hasiči uhasili dům, šel se jeden z nich podívat do stáje, jestli tam nezůstala jiskřička, která by mohla znovu vzplanout. Našel tam Jana, ale ten odmítl vyjít ven. Proto nás zavolali. Pracovala jsem tehdy na úřadě teprve krátce a musím přiznat, že to pro mě bylo hodně napínavé. Jan seděl u zdi v koutě a hasič, který ho hlídal, si oddechl, když jsme přijeli. Policisty jsem poslala pryč a šla jsem za ním sama, abych ho mohla utěšit a odvést odtamtud. Celou dobu si s něčím hrál, ale ve tmě jsem nezahlédla, co drží v ruce. Až zblízka jsem viděla, že má krabičku zápalek, do níž je s nepředstavitelným nadšením rovnal. Do poloviny s červenou hlavičkou, do druhé ty vyhořelé. Obličej mu zářil štěstím. Něco tak příšerného jsem v životě neviděla. Dosud se mi občas jeho obličej vynoří před očima, hlavně když jdu spát. Ch
těla jsem mu zápalky opatrně vzít. Podíval se na mě a zeptal se: „Jsou mrtví?“ Pak se ušklíbl a nechal se odvést ven. V rohu stáje jsem zahlédla deku, baterku a hromádku oblečení. V té chvíli jsem pochopila, že jsme smrt jeho rodičů zavinili my všichni. Měli jsme reagovat mnohem dříve.“

„Řekla jsi to někomu?“

„Ne. Co bych mohla říct? Že si hrál se zápalkami a proto své rodiče zavraždil? Ne, nikdy jsem se o tom nikomu nezmínila, až teď tobě. Vždycky jsem si ale myslela, že se to jednou v nějaké souvislosti vynoří. Proč se teď o něho zajímáš?“

„Zatím o tom nemohu mluvit, ale slibuji, že tě budu informovat hned, jakmile něco zjistím. Jsem ti nesmírně vděčen, že jsi mi všechno řekla, a hned zařídím to dožádání.“

Zamával a byl pryč.

Když odešel, zůstala Siv Perssonová sedět u stolu. Promnula si hřbet nosu a zavřela oči.

Patrik zapadl do závěje sněhu na chodníku a v tom okamžiku mu zazvonil mobil. Prsty mu už na mraze stačily ztuhnout a zápasil s maličkým víčkem na přístroji. Doufal, že je to Erika, a zklamalo ho, že na displeji blikalo číslo policie.

„Patrik. Ahoj, Anniko. Ne, už jsem na cestě. Počkej s tím, hned tam budu.“

Annika znovu zabodovala. Našla něco, co v Alexině životě nesouhlasilo.

Sníh mu vrzal pod botami. Za tu chvíli, co byl u Siv, projel městem sněžný pluh a šlo se teď o hodně líp. Mnoho statečných lidí, které neskolil mráz, venku ale vidět nebylo. Hlavní ulice zela prázdnotou a jen sem tam někdo proběhl se zvednutým límcem a naraženou čepicí.

Přede dveřmi oklepal Patrik sníh a napadlo ho, že se polobotky do tohoto počasí opravdu nehodí. Ponožky měl úplně mokré. To ovšem mohl vědět předem.

Šel rovnou do Anničiny kanceláře. Čekala na něho a vypadala hodně spokojeně.

„Máš všechno prádlo v prádelně?“ Nepochopil, co má na mysli, až vzápětí z jejího výrazu poznal, na co naráží. Pohlédl na sebe a s hrůzou si uvědomil, že se převlékl naposled před dvěma dny, kdy šel poprvé za Erikou. Připomněl si ranní odklízení sněhu a zděsil se, že určitě páchne potem.

Vymýšlel, co jí odpovědět, a snažil se ji zpražit pohledem, jenomže to ji pobavilo ještě víc.

„No to je skvělé. Tak mi o ní všechno vyklop!“ S předstíraným hněvem bouchl pěstí do stolu a převrátil vázu s květinami. Voda se lila po celém stolu. „Ach, promiň, jsem strašný. To jsem opravdu nechtěl…“

Hledal, čím by mohl vodu utřít, ale Annika byla jako vždy rychlejší a vytáhla hromadu ubrousků. Patrikovi dala přísný povel: „Sednout.“

Okamžitě poslechl s pocitem, že bude odměněn piškotem jako její cvičení psi.

„Tak začneme?“ Nečekala na odpověď a hleděla na monitor.

„Vycházela jsem od okamžiku smrti a vracela se dozadu. Zdá se, že údaje souhlasí za dobu, kdy žila v Goteborgu. Se svou přítelkyní si v roce 1989 otevřela uměleckou galerii. Předtím pět let studovala historii umění na univerzitě ve Francii. Zkoušky skládala s výborným prospěchem. V Goteborgu dříve chodila na Hvietfeldtovo gymnázium a tam byla celkem průměrnou studentkou.“

Odmlčela se a pohlédla na Patrika, který k ní byl nakloněn a snažil se jí číst přes rameno. Zastínila mu monitor, aby nemohl předbíhat.

„Před gymnáziem byla v mezinárodní internátní škole ve Švýcarsku, L’École de Chevalier, která je příšerně drahá.“

Poslední slova zdůraznila.

„Podle údajů, které jsem získala, stojí jeden semestr přibližně sto tisíc korun. V té ceně je ubytování, jídlo, oblečení a knihy. Suma byla stejně vysoká i v době, kdy tam studovala.“

Patrik hlasitě uvažoval: „Otázkou tedy je, jak si to Carlgrenovi vůbec mohli dovolit. Pokud vím, Birgit nikdy nepracovala a Karl-Erik tolik vydělávat nemohl. Nezeptala ses…?“

Annika ho přerušila. „Ano, ptala jsem se, kdo školné platil, ale takové údaje se nesdělují. Musela by o ně požádat švýcarská policie a s jejich byrokracií by to jistě trvalo alespoň půl roku. Zkouším to i z druhého konce a zjišťuji ekonomické poměry rodiny. Třeba po někom dědili? Požádala jsem o bankovní výpis, ale chvilku to potrvá. Jenomže…,“ odmlčela se, aby ho trochu napnula, „to není to nejzajímavější. Podle údajů, které nám poskytla rodina, začala Alexandra studovat na internátní škole na jaře 1977, ale fakticky tam nastoupila o rok později.“

Annika se triumfálně opřela do opěradla židle a překřížila si paže.

„Určitě?“ Patrik stěží potlačoval vzrušení.

„Kontrolovala jsem to několikrát za sebou. Rok mezi jarem 1977 a 1978 v jejím životě chybí. Odtud se odstěhovali v březnu 1977 a poté už neexistuje žádný další údaj do chvíle, kdy o rok později začala studovat ve Švýcarsku. V té době se její rodiče přestěhovali do Goteborgu. Koupili tam dům a Karl-Erik se stal šéfem středně velkého podniku.“

„Takže ani nevíme, co se v tom roce dělo s jejími rodiči.“

„Zatím ne, ale pátrám po tom. V každém případě nemáme doloženo, že by žili ve Švédsku.“

Patrik počítal na prstech: „Alexandra se narodila v roce 1965, takže v roce 1977 měla dvanáct let.“

„Ano. Narodila se třetího ledna a měla dvanáct, když se odstěhovali.“

Patrik zamyšleně přikyvoval. Byla to rozhodně cenná informace, ale teď právě přinášela ještě více otazníků. Co se dělo s rodinou během roku 1977-1978? Všichni někam zmizet nemohli. Jistě po nich zůstaly stopy a bylo třeba je objevit. Pohrával si s bláznivou představou, že Alexandra v té době porodila dítě.

„Na nějakou další nesrovnalost jsi nepřišla? Nemohl třeba někdo na univerzitě studovat jejím jménem? Nebo nevedla její partnerka nějaký čas galerii sama? Prosím, znovu to všechno prověř. Zeptej se v nemocnicích, jestli nemají záznam na jméno Alexandra Carlgrenová nebo Wijknerová. Začni v Goteborgu, a když tam nic nebude, rozšiř pátrání na další nemocnice. Něco někde musí být.“

„Co jestli v cizině porodila dítě? Třeba v té době, kdy pobývala na internátu. Nebo později ve Francii.“

„No jistě, to je možné. Pokus se všechno zjistit. Také to, kde v té době byla celá rodina. Pasy, víza, ambasády.“

Annika si horečně dělala poznámky.

„Nevíš, jestli někdo z ostatních něco zjistil?“ zeptal se Patrik.

„Ernst ověřoval alibi Bengta Larssona a to souhlasí, takže ho můžeme vyškrtnout. Martin mluvil telefonem s Henrikem Wijknerem a o vztahu Alexandry a Anderse nezjistil nic zajímavého. Chce ještě vyslechnout ostatní alkoholiky, jestli jim třeba něco neřekl. A Gösta… ten sedí na zadku a lituje se. Snaží se sebrat sílu na cestu do Goteborgu, aby promluvil s rodiči. Řekla bych, že tam vyrazí nejdřív v pondělí.“

Patrik si povzdechl. Nejlepší bude se na něho nespoléhat.

„Nenapadlo tě, že by ses mohl Carlgrenových zeptat přímo? Třeba v tom není nic záhadného a vysvětlí ti to úplně přirozeně,“ mínila Annika.

„Údaje máme přece od nich a z nějakého důvodu jeden rok přeskočili. Rozhodně s nimi promluvím, ale nechtěl bych, aby mi vyklouzli.“

Annika se chápavě usmála.

„A kdy uslyšíme svatební zvony?“ Patrikovi došlo, že jeho kolegyně nehodlá opustit vrcholně zajímavé téma.

„Na to je ještě trochu brzy. Měli bychom spolu aspoň týden žít, než si zamluvíme den v kostele.“

„Ale? Tak vy spolu žijete?“

Pochopil, že vletěl rovnýma nohama do léčky.

„Ne… nebo vlastně ano… já nevím. Je nám spolu moc dobře, ale všechno je nové… a možná zase odjede do Stockholmu. Víc ti neřeknu.“

Patrik se na židli vrtěl jako na jehlách.

„Tak dobře, ale musíš mě průběžně informovat!“ Varovně mu zahrozila.

Rezignovaně přikývl. „Platí. Všechno se dozvíš. Slibuji. Jsi spokojená?“

„Ano, zatím to stačí.“

Zvedla se, obešla stůl, a než se vzpamatoval, svírala ho v objetí a tiskla k mohutným ňadrům. „Jsem kvůli tobě strašně ráda. Nezkaz si to!“

Ještě jednou ho přivinula, až jeho žebra zaprotestovala. Protože se nemohl nadechnout, nedočkala se odpovědi, ale vyložila si jeho mlčení jako souhlas.

„Jdi se domů převléknout. Páchneš!“ S tímto komentářem ho vyhodila z kanceláře. Osahal si bolavá žebra. Měl ji hrozně rád, ale někdy si přál, aby měla s jeho chátrajícím pětatřicetiletým tělem větší soucit.

Badholmen byl opuštěný. V létě se to na ostrůvku hemžilo koupajícími se lidmi a dovádějícími dětmi, ale teď nad sněhovou přikrývkou vál ledový vítr. Erika opatrně stoupala po balvanech pokrytých sněhem. Cítila, že potřebuje na vzduch, a z Badholmenu měla nerušený výhled na ostatní ostrůvky a zdánlivě nekonečnou ledovou plochu. Z dálky bylo slyšet hlučení aut, ale jinak tu bylo neuvěřitelné ticho, až málem slyšela vlastní myšlenky. Vedle ní se tyčilo skákací prkno. Nebylo tak vysoké, jako jí připadalo, když byla malá. Tehdy sahalo málem až do nebe a nikdy by se neodvážila skočit úplně shora.

Vydržela by tu stát nekonečně dlouho. Dobře se vybavila proti zimě, která se marně snažila proniknout kožichem, a cítila pukat ledy ve svém nitru. Ani sama netušila, jak si v poslední době připadala osamělá. Ale co by bylo s ní a s Patrikem, kdyby se musela vrátit do Stockholmu? Dělilo by je mnoho kilometrů a pro vztah na velkou vzdálenost si už připadala příliš stará.

Jestli bude muset souhlasit s prodejem domu, existuje jiná možnost, jak zůstat? K Patrikovi by se nechtěla stěhovat, dokud jejich vztah neprověří čas. V tom případě zbývalo najít si nějaké bydlení ve Fjällbace.

Problém byl v tom, že ji taková možnost nelákala. Pokud se dům prodá, přála by si přestřihnout pouta a z místa odejít. Rozhodně by nesnesla přihlížet, jak v jejich domově dupou cizí lidé. Stejně tak by nechtěla bydlet v nějakém bytě, to by jí připadalo hodně zvláštní. Při těchto úvahách její znovunabytá radost ze života poněkud pohasla. Nějaké řešení musí existovat, ale i když ještě není tak stará, všechno jí připadalo nepřijatelné. Po velkém zvažování došla k závěru, že by dokázala odejít ze Stockholmu, ale jen kdyby mohla zůstat bydlet ve svém starém domově. Jinak by se jednoduše její svět obrátil naruby a to nezvládne. Možná i smrt rodičů přispěla k její snížené schopnosti dělat velké změny. Chtěla si konečně najít bezpečí a klid. Dříve se bála závazků, teď si nepřála nic jiného, než aby se Patrik stal součástí její jistoty. Představila si svůj příští život hezky popoádku: spolužití, zasnoubení, svatba, děti a pak nekonečná řada všedních dní, které by prožívali spolu, až by jednou vedle sebe zestárli. Tak mnoho přece nežádá!

Po prvé pocítila osten lítosti, když pomyslela na Alexandru. Její život neodvolatelně skončil. I když se jejich cesty mnoho let nesetkaly, často si na ni vzpomněla. Jenomže teď už do konce života bude vidět její bledé tělo v zamrzající vodě. Krev na dlaždicích a vlasy jako ledovou gloriolu. Asi právě kvůli tomu se o ní rozhodla napsat knihu. Bylo to jako jejich opětovné setkání.

Dělalo jí starost, jestli je materiál na knihu dostatečně životný. Jako by všechny postavy viděla jen zvenku. Musí je prozkoumat hlouběji, nezaměřovat se pouze na Alexandru, ale na všechny, kteří žili vedle ní.

Rok předtím, než se tehdy odtud odstěhovala, se muselo něco stát, a nikdo jí nic nevysvětlil. Hovor ztichl, když se přiblížila. Chránili ji před poznáním něčeho, co nyní za každou cenu chtěla vědět. Vzpomněla si na okamžiky, kdy zaslechla slovo „škola“. Nebylo to mnoho, ale věděla, že jejich bývalý učitel dosud žije ve Fjällbace, a to by mohl být dobrý začátek.

Zesílil vítr a začínal pronikat i teplým oblečením. Musela se pohnout. Naposled pohlédla na městečko, obklopené kopci. V létě se koupalo v zářivém slunci, teď bylo šedivé a skoupé, ale i tak se jí zdálo ještě krásnější. V teplých měsících všude vládla horečná aktivita jako v mraveništi, teď nad místem ležel klid a málem zimní spánek. Věděla však, že je ten pocit klamný. Pod povrchem se skrývalo hodně špatného jako všude, kde žijí lidé. Znala to ze Stockholmu, ale připadalo jí, že tady je všechno ještě nebezpečnější. Nenávist, zloba, pomsta, to všechno se ukrývalo pod příkrovem a v klidu kvasilo. Rozhodující bylo vždycky „co by tomu řekli lidi?“ Zamyslela se, jaké asi tajnosti Fjällbacka skrývá.

Otřásla se zimou, strčila si ruce do kapes a vydala se k autu.

Život byl pro něho s každým uplynulým rokem obtížnější. Stále se objevovala nová nebezpečí. Všechno začalo tím, že si začal uvědomovat, jak kolem něho v bilionech a trilionech krouží všemožné bakterie, které přinášejí obtížné nemoci a mohou mu způsobit bolestivou a nepříjemnou smrt. Hrozby vnímal i v nejbližším okolí. Když bylo kolem něho více lidí, potil se po celém těle a namáhavě dýchal.

Řešení bylo jednoduché. Jediné kontrolovatelné místo představovalo jeho vlastní domov a začal žít tak, aby ho co možná nejméně musel opouštět.

Naposled byl venku před osmi lety a případnou touhu, aby si vyšel, potlačil tak důkladně, že už pomalu ani nevěděl, jestli nějaký svět za dveřmi existuje. Se svým životem byl spokojený a nehodlal ho změnit.

Axel Wennerström své dny prožíval podle zaběhnutého schématu. Ani dnešek nebyl jiný. Vstával v sedm hodin, nasnídal se a uklidil v kuchyni silnými čisticími prostředky, aby spolehlivě vyhubil případné bakterie, které tam mohlo zavléct jídlo z mrazáku, a následující hodiny vysával prach a smýčil ve zbytku domu. Až kolem jedné si dopřával chvíli odpočinku a sedl si s novinami na verandě. Podle dohody s listonošem dostával svou poštu vloženou do plastového sáčku, aby na ni nesahaly něčí špinavé ruce.

Zaklepání na dveře mu zvedlo adrenalin v těle. Touto dobou sem nikdo neměl přijít. Donášková služba s jídlem přijížděla každý pátek časně ráno. To byl jeho jediný kontakt s venkem. Namáhavě se blížil ke dveřím a třesoucí se rukou odemkl. Rád by měl ve dveřích kukátko, aby viděl, kdo se sem tak neodbytně dobývá, ale v jeho starém domě nic takového nebylo. S bušícím srdcem pootevřel dveře a potlačil chuť zavřít oči, aby neviděl toho, kdo tam stojí.

„Jste Axel Wennerström?“

Trochu se uvolnil. Žena nebyla tak nebezpečná. Pro jistotu ale nevyvlékl řetízek.

„Ano, to jsem já,“ ozval se odmítavým hlasem a zatvářil se nepříjemně. Přál si, aby ta žena, ať už je to kdokoliv, co nejrychleji zase zmizela.

„Dobrý den. Nevím, jestli se na mě pamatujete, ale kdysi jste mě učil. Jsem Erika Falcková.“

Zapátral v paměti. Během dlouhých let učil velkou spoustu různých dětí. Nejasně se mu vynořovala vzpomínka na plavovlasou žabku.

„Moc ráda bych se vás na něco zeptala.“

Prosebně na něho hleděla škvírou ve dveřích. Vyhákl řetízek a pustil ji dál. Snažil se potlačit představu, kolik cizích mikroorganismů s sebou přináší do jeho čistého domova. Pokynul jí, aby si stáhla boty. Okamžitě poslechla a odložila si i kožich. Aby se vyhnul poskvrnění ostatních místností v domku, pozval ji na verandu. Posadila se na proutěnou pohovku a on si okamžitě zapamatoval, že po jejím odchodu musí stáhnout a vyprat povlečení sedátka.

„Je to už dávno,“ začala.

„Jestli si vzpomínám dobře, učil jsem vás před pětadvaceti Jety.“

„Ano, je to tak. Roky utíkají.“

Axela ty řeči rozčilovaly, ale snažil se ovládnout. Přál si, aby mu rychle řekla, proč ho vyhledala, a pak odešla. Naprosto nechápal, proč za ním přišla. Za život měl stovky žáků a na štěstí nikoho z nich nenapadlo sem chodit. Ale Erika Falcková tu seděla a on si připadal jako na jehlách. Po jejím odchodu raději vydezinfikuje celý dům.

„Asi byste rád věděl, proč jsem tady.“

Jen přikývl.

„Jistě jste slyšel, že Alexandra Wijknerová byla zavražděná.“

Věděl to. Událost vyhrabala na povrch to, nač toužil navždy zapomenout. Přál si teď o to víc, aby Erika odešla. Seděla ale na místě a musel bojovat s dětinským impulzem zakrýt si uši, aby neslyšel příští slova.

„Mám vážný důvod k tomu, abych se o její život zajímala, a ráda bych vám položila několik otázek, jestli dovolíte.“

Zavřel oči. Mohl vědět, že ten den jednou přijde.

Neptal se, o jaký důvod jde. Klidně si ho může nechat pro sebe. On zase není povinen na nic odpovídat. Současně však cítil, že si docela přeje té plavé ženě před sebou všechno vyprávět. Přenést na někoho jiného zátěž, kterou na svých bedrech nosil pětadvacet let. Otrávilo mu to tehdy život. Zasáhlo to hluboce jeho svědomí a jed se pak rozšířil do celého těla. V jasnějších chvílích chápal, že právě to se stalo impulzem k jeho přehnané potřebě čistoty a strachu před okolním světem. Tušil, že pokud ho Erika přiměje k hovoru, jeho obrana se zhroutí. To by se stát nemělo.

„Pamatujete si ze školy na Alexandru?“

V nitru se trpce usmál. Ostatní děti v něm zanechaly jen zastíněné vzpomínky, ale Alexandru si vybavoval naprosto jasně. Jako by to bylo dnes.

„Ano, pamatuji se na ni. I když tehdy se jmenovala Carlgrenová.“

„Jak se projevovala ve škole?“

„Mlčenlivá, trochu nesmělá, přemoudřelá.“

Viděl, že Erice vadí jeho jednoslovné odpovědi, ale vědomě se snažil říct co nejméně, aby se proti svému odhodlání nerozpovídal.

„Učila se dobře?“

„Ech… ani dobře, ani špatně. Nepatřila k ctižádostivým žákům, ale pokud si pamatuji, byla velice inteligentní.“

Erika na okamžik zaváhala a Axel pochopit, že se chystá přiblížit něčemu, do čeho se jemu chtít nebude. Dosud proběhlo jen zahřívací kolo.

„Během školního roku se odstěhovala. Nepamatujete si, jaký k tomu měli její rodiče důvod?“

Předstíral zamyšlení, spojil prsty a opřel si do nich bradu.

Erika se na židli posunula dopředu a s napětím čekala na odpověď. Musel ji zklamat, pravdu jí říct rozhodně nemínil.

„Myslím si, že její otec dostal práci v jiném městě. Skutečně si to už moc nepamatuju, ale nějak tak to bylo.“

Erika stěží skrývala zklamání. Znovu měl chuť otevřít své nitro a říct jí nepřikrášlenou pravdu. Ale zhluboka se nadechl, pevně rozhodnut mlčet.

Tvrdohlavě pokračovala. „Nepřipadalo vám to trochu náhlé?“

„Ne. Nemyslím si, že na tom bylo něco podivného. Přišlo to sice nečekaně, ale její otec zřejmě reagoval na výhodnou nabídku, co já vím?“

Naznačil bezmocné gesto a vráska mezi očima se jí prohloubila. Tohle slyšet si rozhodně nepřála, ale musela se s tím spokojit.

„Ale bylo tady ještě i něco jiného. Pamatuji si, že se o něčem v souvislosti s Alexandrou mluvilo, ale bylo to spíš jen šuškání za zády nás dětí,“ nevzdávala se Erika.

Axel cítil, jak mu celé tělo ztuhlo. Zadoufal, že své rozrušení nedal najevo. Pochopitelně věděl, že se o té záležitosti muselo mluvit, v malém městě se nic neutají, ale přesto doufal, že i on sám pomohl řeči přibrzdit.

Ozval se: „Nevím, o co mohlo jít. Ale lidi toho vždycky hodně namluví, a nemusí v tom být ani zrnko pravdy. Nepřikládal bych tomu žádnou váhu.“

Vypadala nesmírně rozčarovaně. Věděl, že se nedozvěděla nic z toho, kvůli čemu za ním přišla. Ale nedalo se nic dělat. Bylo to jako tlakový hrnec. Kdyby jen trochu zvedl pokličku, všechno by explodovalo. Přesto ho současně lákalo, aby jí všechno řekl, a jazyk málem tvořil slova, která nesměl nahlas vyslovit. K velkému ulehčení se Erika zvedla a nebezpečný okamžik minul. Navlékla si kožich i boty a podala mu ruku. Musel několikrát polknout, než ji dokázal přijmout. Strašně se mu ošklivil fyzický kontakt s jinými lidmi. Než vyšla, ještě se k němu obrátila s otázkou: „Nevíte, jestli s ní neměl něco společného Nils Lorentz?“

Axel znovu na vteřinu zaváhal, ale pak se pevně rozhodl. Ať se to raději dozví od někoho jiného.

Zamkl za ní na oba západy a zavěsil řetízek. Opřel se zády o dveře a zavřel oči. Pak se dal do pořádného úklidu, aby odstranil všechny stopy její přítomnosti. Teprve potom se cítil znovu bezpečný.

Večer zrovna nezačal dobře. Lucas se vrátil z práce se špatnou náladou a Anna se mu snažila uhýbat z cesty, aby ho nepopudila ještě víc.

Dala si záležet na večeři a připravila mu jeho oblíbené jídlo. Děti držela z cesty, Emmě pustila její oblíbené video se lvím králem a Adriana nakrmila z láhve a dala ho spát. Na přehrávači pustila Lucasovu oblíbenou hudbu a sama se zvlášť pečlivě oblékla, nalíčila a upravila si vlasy. Ale brzy jí došlo, že tento večer ničím nezachrání. Lucas měl zjevně špatný den a svůj vztek potřeboval ventilovat. Anna v jeho očích viděla nebezpečné záblesky.

První rána však přišla nečekaně. Dal jí políček přes pravé ucho, až jí v něm začalo zvonit. Chytila se za tvář a podívala se na něho s nadějí, že se vzpamatuje při pohledu na to, jak jí ublížil. Místo toho ho to ale vyprovokovalo k dalšímu útoku. Ze všeho nejvíc jí vadilo vědomí, že ho těší ji bít. Mnoho let se snažila uvěřit jeho ujišťování, že pro něho je stejně obtížné jako pro ni, když ji musí vychovávat. Věděla už, že se v něm probouzí zvíře.

Zkroutila se do klubíčka na ochranu před příštími ranami a snažila se myslet na něco jiného, kam neměl přístup. V poslední době si to už docela dobře natrénovala. Jako by se shora dívala na své týrané tělo, ale zvuk od dveří ji vrátil do reality. Ve dveřích s palcem v ústech a plyšovým zvířátkem stála Emma. Už před rokem se ji snažila cumlání odnaučit, ale ona se tím teď viditelně uklidňovala. Když Lucas zahlédl Annin pohled upřený ke dveřím, vyskočil, a než mu v tom stačila zabránit, zvedl svou dceru a hrubě s ní třásl. Všechno se událo strašně rychle. Věděla, že si to bude pamatovat až do smrti. Emma velkýma očima nechápavě hleděla na milovaného tatínka, který se proměnil v běsnícího tvora. Anna se vrhla dopředu, aby ji ochránila, ale vyděšeně viděla, jak Lucas dítětem udeřil o zeď. Ozval se praskavý zvuk a Anna si uvědomila, že se její život v tomto okamžiku neodvolatelně změnil. Lucas
ovy oči pokrývala lesklá blána a téměř nechápavě pohlédl na dítě. Opatrně dcerku posadil na zem, pak ji znovu zvedl, sevřel v náručí a pohlédl na Annu.

„Musíme s ní do nemocnice. Upadla na schodech a něco se jí stalo. Musíme jim to vysvětlit.“

Mluvil nesouvisle a šel ke dveřím, aniž se na Annu podíval. Byla v šoku a pohybovala se jako ve zlém snu. Ohlédl se a znovu zdůraznil: „Upadla na schodech. Musí nám věřit, a to budou jen tehdy, když oba řekneme totéž.“

Anna se přinutila přikývnout. Emma křičela bolestí a hrůzou a ona si přála vytrhnout ji z jeho náručí, ale neodvážila se. V poslední chvíli, už na schodech, si uvědomila, že je Adrian v bytě sám, a rychle se pro něho vrátila. Pak ho pevně svírala v náručí, zatímco balvan v jejím těle rostl do obrovských rozměrů.

„Chtěl by ses se mnou naobědvat?“

„Ano, moc rád. Kdy mám přijít?“

„Mohu něco připravit asi za hodinu. Vyhovovalo by ti to?“

„Ano, perfektně. To ještě něco stačím udělat.“ Po malé pauze dodal: „Líbám tě.“

Erika cítila, že zrudla radostí nad malým krůčkem ve vývoji jejich vztahu.

Připravovala jídlo a trochu se styděla, jak to krásně vymyslela. Jinak ale jednat nemohla. Když za hodinu Patrik zazvonil, vášnivě se přivítali.

„Co bude k obědu?“ Patrik si poklepával na břicho a naznačoval, že se tam všechno vejde. „Boloňské špagety.“

„Skvělé. Jsi žena mých snů, víš to?“ Stoupl si za její záda a tiskl se k ní. „Jsi sexy, chytrá, báječná v posteli, a nad to všechno ještě skvělá v kuchyni. Co víc by si mohl muž přát…“

V tom se ozval zvonek. Patrik na Eriku pátravě pohlédl, ale ta už běžela otevřít.

Stál tam Dan a vypadal naprosto zničeně. Eriku pohled na něho šokoval a jen doufala, že to nedala příliš najevo.

Přivedla ho do kuchyně a Patrik ji tázavě pozoroval. Odkašlala si a navzájem je představila.

„Patrik Hedström – Dan Karlsson. Dan by ti chtěl něco říct. Ale nejdřív se najíme.“

Zamířila před nimi s kastrolem do jídelny. Ovzduší bylo napjaté a cítila, jak je jí těžko u srdce. Ale jinak to nešlo.

Dopoledne zavolala Danovi a přesvědčila ho, že musí policii říct všechno o svém vztahu s Alexandrou, a navrhla mu, že k tomu může dojít doma u ní, aby to pro něho bylo snadnější.

Ignorovala Patrikovy pohledy a ujala se slova. „Patriku, Dan ti chce něco povědět jako policistovi.“

Dan se dosud netknul jídla a hleděl do stolu. Po chvíli těžkého ticha začal mluvit.

„Scházel jsem se s Alexandrou a jsem otcem dítěte, které čekala.“

Patrikovi vypadala z ruky vidlička a cinkla do talíře.

Erika mu položila ruku na paži a vysvětlovala: „Dan je jeden z mých nejlepších přátel. Zjistila jsem, že se Alexandra stýkala právě s ním, a tak jsem vás oba pozvala na oběd, abyste si o tom mohli promluvit v příjemnějším prostředí, než je policejní stanice.“

Viděla na Patrikovi, že s touto situací není spokojen, ale doufala, že si to později spolu vyjasní. Dana měla ráda a přála si mu všechno usnadnit. Když s ním dopoledne mluvila, řekl jí, že Pernilla s dětmi odjela ke své sestře do Munkedalu. Prý musí o všem v klidu přemýšlet a zatím neví, jak se rozhodne. Danovi se hroutil celý život. Svým způsobem bylo uklidňující se policii svěřit. Svůj žal nad Alexandřinou smrtí nesměl přiznat a při každém zazvonění vyskočil strachy, že pro něho přicházejí. Když to teď věděla i Pernilla, neměl proč skutečnost dál tajit. Nic už nemůže být horší. Nezajímalo ho, co se stane s ním. Bál se jen o rodinu.

„Dan s vraždou nemá nic společného, Patriku. Všechno vysvětlí. Alexandře by nikdy neublížil. Prosím, udrž všechno v rámci policejního vyšetřování. Víš, jak se ve Fjällbace o všem mluví, a jeho rodina už i tak moc trpí. A ovšem i on. Udělal chybu, ale věř mi, že za ni hodně zaplatil.“

Patrik stále nevypadal moc spokojeně, ale přikývl.

„Chtěl bych s Danem mluvit o samotě, Eriko.“

Neprotestovala a šla uklízet do kuchyně. Slyšela jejich hlasy, občas hlučné, občas se zklidňovaly. Diskuse byla zřejmě dost prudká, ale když za ní po půlhodině přišel Dan do kuchyně, vypadal o hodně klidnější, což neplatilo o Patrikovi.

„Ozvu se, pokud budu mít další otázky, a v každém případě budeme muset oficiálně zaznamenat výpověď.“ Dan němě přikývl.

Lesk v Patrikových očích nevypadal moc přátelsky. „Nikdy, už nikdy mi nic takového nedělej, Eriko. Vyšetřujeme vraždu, to bys měla chápat.“ Měl čelo plné vrásek a nejraději by mu je slíbala.

„Já vím, Patriku. Ale kdyby přišel na policii, čekal by ho tvrdý výslech, možná i s pouty na rukou. Dan by to nezvládl. Jeho žena odjela s dětmi a on ani neví, jestli se mu vrátí. A navíc ztratil ženu, kterou miloval. Svůj žal musel tajit, nemohl to ani nikomu říct. Proto jsem si myslela, že bychom měli alespoň začít tady u mne, v neutrálním prostředí a bez dalších policistů. Chápu, že ho budete ještě vyslýchat, ale ten nejhorší krok má za sebou. Prosím, promiň, že jsem ti to neřekla. Můžeš mi odpustit?“

Přistoupila k němu, položila jeho ruku kolem svého pasu a postavila se na špičky. Opatrně přitiskla ústa k jeho a po několika vteřinách cítila jeho reakci.

Opatrně ji od sebe odstrčil a klidně na ni pohlédl. „Pro tentokrát ano, ale už to opravdu nikdy nedělej. A teď bychom si měli ohřát jídlo v mikrovlnce.“

V objetí si došli pro dosud plné talíře do jídelny. Než Patrik odešel, vzpomněla si ještě na něco dalšího. „Říkala jsem ti o své vzpomínce, že se o Alexandře mluvilo těsně před jejím stěhováním z města? Mělo to něco společného se školou. Snažila jsem se na to přijít, ale neuspěla jsem. Připomněla jsem si, že se Alex s Nilsem znali víc a nespojovalo je jen to, že její otec pracoval v konzervárně. Nils jedno pololetí učil v naší škole, za někoho zastupoval. V mé třídě ne, ale vím, že v Alexandrine ano. Nevím, jestli to něco může znamenat, ale měl bys to vědět.“

„Takže Nils ji učil?“ Zamyslel se. „Jak říkáš, možná to žádný význam nemá, ale právě teď nás zajímá každá souvislost. Nemáme mnoho vodítek.“

Vážně na Eriku pohlédl. „Zaujala mě jedna věc, o které se Dan zmínil. Řekl, že Alexandra v poslední době často mluvila o tom, že se musí vypořádat se svou minulostí. Že to člověk musí udělat, aby mohl jít dál, přestože je to těžké. Nemůže mít tahle věc souvislost s tím, o čem se zmiňuješ?“

Na okamžik se odmlčel, ale pak se vrátil k současnosti. „Nemohu ovšem vyloučit Dana jako podezřelého, to doufám chápeš.“

„Ano, já vím, Patriku. Ale prosím, buď hodně opatrný.

Přijdeš sem večer?“

„Ano. Jen se musím doma zastavit pro čisté prádlo. Budu tu ale kolem sedmi.“

Rozloučili se a Erika hleděla za jeho autem, dokud nezmizelo.

Patrik nejel přímo do kanceláře. Aniž by přesně věděl proč, vzal si v práci klíče od Andersova bytu. Rozhodl se tam zastavit a znovu se v klidu porozhlédnout. Strašně potřeboval nějaký další impulz. Vypadalo to, že přešlapují na místě a vraha nebo vrahy nikdy nedopadnou. Alexandřin tajný milenec stál na jejich seznamu úplně nahoře, ale teď mu moc jako vrah nepřipadal, i když ho ještě úplně odepsat nechtěl.

Ovzduší v Andersově bytě bylo strašidelné. V duchu tu stále viděl pověšené tělo, přestože už leželo na zemi, když tam on sám přišel. Nevěděl, co chce najít, ale pro jistotu si navlékl rukavice, aby nezničil případnou stopu. Postavil se pod stropní hák na lampu a snažil se přijít na to, jak tam Anderse mohl někdo vytáhnout. Připadalo mu to nemožné, k pověšení dospělého je zapotřebí hodně síly. Byl sice hubený, ale při své výšce musel i tak dost vážit. Zapamatoval si, že se na to musí podívat, až dostanou pitevní protokol. Jediným vysvětlením mohla být skutečnost, že vrahů bylo několik, ale proč se na těle oběti nenašly nejmenší zámky násilí? I pokud by ho omámili, měly by nějaké stopy zůstat. Nechápal to.

Procházel bytem a bezcílně ho prohlížel. Kromě matrace v ložnici a stolu s židlemi v kuchyni tam další nábytek nebyl. Propátral systematicky kuchyňské skříňky, i když věděl, že je technici prohlédli.

Ve čtvrté zásuvce našel blok a položil ho na stůl, aby ho mohl prolistovat. Ostré denní světlo vyznačilo slabé otisky z přední, vytržené stránky. Použil starý vyzkoušený postup – posypal list práškem, nastrouhaným z tužky, a opatrně rozfoukl. Vyznačily se mu zlomky původního textu. Nebylo to mnoho, ale přesto si dlouze hvízdl a kolečka v hlavě se mu rozběhla naplno. Opatrně vložil blok do igelitového sáčku. Pak pokračoval s prohlížením zásuvek. Většinou tam bylo jen různé smetí, ale nakonec něco upoutalo jeho pozornost: kožený odznáček, jaký měla i Alexandra ve svém nočním stolku. Bylo na něm napsáno TM 4 976. Když ho obrátil, viděl stejné skvrny, které vypadaly jako zaschlá krev. O souvislosti mezi Andersem a Alexandrou už věděli, ale přesto ho ten kousíček kůže zaujal. Ozvalo se jeho podvědomí. Něco přehlédl. Jisté bylo jen to, že jejich vztah trval nejméně od roku 1976, tedy rok, než se s rodiči
odstěhovala z Fjällbacky a na další čas beze stopy zmizela. Od té doby byl také postrádán Nils, který Alexandru nějaký čas ve škole učil.

Musí znovu mluvit s Alexinými rodiči. Kdyby souhlasilo podezření, které pomalu nabíralo obrysy, byla by to právě jejich odpověď, která by pomohla uložit kousky skládačky na správné místo.

Před odchodem naposled pohlédl do obývacího pokoje a před očima se mu znovu vynořil oběšený Anders. Udělá všechno pro to, aby jeho strašný osud objasnil. Kdyby souhlasilo to, co začínal tušit, šlo by o nepochopitelně strašnou tragédii. Zadoufal, že to tak není.

Patrik vyťukal Göstovo číslo na policii. Nejspíš ho vyruší z odpočinku.

Hlas na druhém konci telefonu zněl stejně vyčerpaně jako jindy, plný mrzutosti a nechuti k práci.

„Už sis domluvil schůzku s Carlgrenovými v Goteborgu?“

„Ne, zatím jsem to nestihl. Mám toho moc.“ Mluvil váhavě. Nebyl si úplně jistý, jestli mu Patrik nehodlá vyčítat, že to zanedbal. Ale jednoduše se k tomu dosud nepřiměl. Bylo obtížné tam zavolat a ještě strašnější sednout do auta a vydat se na cestu.

„Vadilo by ti, kdybych to zařídil já?“

Patrik nepochyboval, že jeho otázka je čistě rétorická.

Věděl, že Gösta bude šťastný, že tam nemusí. Odpověď zněla podle očekávání: „Absolutně ne. Mám tolik jiného, že nevím, kam dřív skočit.“

Oběma bylo jasné, že spolu hrají hru, ale tak to fungovalo už mnoho let. Patrik si prosadil svoje a Gösta měl klid na počítačové hry.

„Můžeš mi na ně dát číslo? Hned bych tam zavolal.“

„Jistě… okamžik…“

Patrik si ho zapsal do bloku, který měl neustále připevněn na palubní desce v autě. Doufal, že Carlgrenovy zastihne, a měl štěstí. Karl-Erik telefon zvedl po třetím signálu. Když mu Patrik vyložil, že se ještě potřebuje na něco zeptat, nebyl nadšený, nicméně souhlasil, že za nimi může přijet. Bližšímu vysvětlení se Patrik vyhnul a řekl jen, že doufá v pomoc rodičů.

Vycouval z parkoviště před komplexem bytových domů a namířil přímo na Goteborg. První úsek cesty projížděl po úzkých silničkách, ale jakmile vjel na dálnici, šlo to rychle. Minul Dingle, pak Munkedal, a když projel kolem Uddevally, věděl, že má půl cesty za sebou. Pouštěl si nahlas hudbu, která ho při řízení auta vždycky uklidňovala. Před velkou světle modrou vilou v Källtorpu zastavil a chvíli seděl v autě, aby si všechno naposled rozvážil. Pokud je jeho tušení správné, neúprosně rozbije rodinnou pohodu. Ale občas i to byla jeho práce.

Na vjezdu k domu zastavilo auto. Neviděla ho, ale zaslechla jeho zvuk. Když otevřela domovní dveře, strnula překvapením. Anna jí unaveně zamávala a vytahovala děti ze sedátek. Erika si obula dřeváky a šla jí pomoct. Anna jí nevolala, že se za ní chystá, a tak uvažovala, co za tím je.

Annin tmavý plášť zdůrazňoval její bledost. Opatrně postavila na zem Emmu a Erika zvedla do náruče Adriana. Obdařil ji širokým bezzubým úsměvem a ona se na něho také usmála. Pak tázavě pohlédla na sestru, ale ta jen mlčky zavrtěla hlavou. Erika ji znala dost dobře na to, aby věděla, že jí sama všechno poví, až se na to bude cítit. Nemělo smysl z ní chtít něco vytáhnout.

„To je milé, že jste se přijeli podívat za tetičkou.“

Erika se usmívala, hlaholila a ohlížela se po Emmě, aby se s ní také mohla přivítat. Emma ji vždycky moc milovala, ale tentokrát na úsměvy nereagovala. Křečovitě se držela matky a na tetu hleděla podezřívavě.

Erika nesla Adriana do domu, těsně za ní vedla Anna Emmu za ručičku a ve druhé ruce nesla malou kabelu. Erika poněkud zmateně pohlédla na auto, jehož zadní prostor byl až po střechu zaplněn zavazadly, ale na nic se neptala.

Nenavyklýma rukama svlékla Adriana a Anna se nezvykle jemně starala o Emmu. Teprve teď si Erika všimla, že Emma má paži až po loket v sádře a zděšeně pohlédla na Annu, která znovu jen zavrtěla hlavou. Emma se rozhlížela vážnýma očima a stále se držela matky. Palec si strčila do pusy a to byl pro Eriku další důkaz toho, že se něco děje. Od Anny věděla, že to už holčička nedělá.

S Adriánovým teplým tělíčkem v náručí šla do obývacího pokoje a posadila si ho na klín. Chlapeček vypadal, že neví, jestli se bude smát, nebo plakat. Byl tak sladký, že by ho samou láskou snědla.

„Měli jste dobrou cestu?“

Neměla o čem mluvit, ale nějaká slova zaznít musela, než se jí Anna rozhodne vysvětlit, co se děje.

„Ani ne, Emmě na úzkých silničkách nebylo dobře a musela jsem několikrát zastavit, aby si vydechla.“

„To nebylo příjemné, viď, Emmo?“ Snažila se o kontakt s dítětem, ale holčička se neusmála a stále visela na své matce.

„Myslím, že by si děti mohly na chvíli po cestě zdřímnout, co říkáš, Emmo? Musíš být určitě unavená,“ ozvala se Anna.

Emma si jako na objednávku začala zdravou rukou mnout oči.

„Mohu je uložit nahoře?“

„Jistě, dej je do ložnice rodičů. Já v ní teď spím a je tam uklizeno.“

Anna si od ní vzala Adriana, kterému se to k Eričině potěšení vůbec nelíbilo.

„Vezmi deku, maminko,“ připomněla jí Emma na schodech. Anna sešla dolů pro tašku a balancovala pak na jedné ruce s Adriánem, ve druhé táhla věci a celou dobu se jí pevně držela Emma.

„Nechceš s něčím pomoct?“

„Ne, není třeba. Jsem tak zvyklá.“ Anna se trpce usmála a Erika jejímu výrazu nerozuměla. Připravovala další konvici kávy a napadlo ji, kolik jich už v poslední době vypila. Žaludku se to asi moc líbit nebude. Uprostřed pohybu se zastavila a musela se zasmát. Po celé ložnici se válelo Patrikovo šatstvo a Anna nebyla hloupá, aby si nedala dvě a dvě dohromady. Její spiklenecký úsměv, když sešla dolů, jí to potvrdil.

„To je pěkné, sestřičko. Jak to, že jsi mi nic neřekla? Kdo je ten muž, co si neumí po sobě uklidit?“

Erika zrudla.

„No jo, bylo to trochu rychlé.“

Zajíkla se a Annu to hrozně pobavilo. Její unavený obličej se na okamžik rozjasnil a v očích se jí objevila světélka, která tam Erika už dlouho nezahlédla.

„No tak, kdo je to? Poskytni své sestře vyčerpávající informace. Začni třeba jménem. Neznám ho?“

„Možná, že ano, je to Patrik Hedström.“

Anna se zasmála a spráskla ruce.

„Patrik! Jistě, že ho znám! Pamatuji si ho, jak se tě držel jako štěně s jazykem na vestě. Tak ten teď dostal šanci?“

„Ano. Chci říct, věděla jsem, že se mu líbím, když jsme byli mladší, ale to jsem netušila, že o mě opravdu stojí.“

„Panebože, to jsi musela být slepá. Byl do tebe přece strašně zamilovaný. Je to ohromně romantické! Takže Patrik na tebe všechny ty roky čekal, až jsi mu konečně pohlédla do očí a objevila velkou lásku.“

Anna se dramaticky chytila za srdce a Erika se musela rozesmát. Tohle byla sestra, kterou milovala.

„Ne, tak úplně to není. Byl ženatý, ale před pár lety ho manželka opustila, takže je teď rozvedený a bydlí v Tanumshede.“

„Co dělá? Jen mi neříkej, že umí nějaké řemeslo. Vždycky jsem snila o sexu s pořádným chlapem.“

Erika na ni vyplázla jazyk. „Ne, není řemeslník, je to policista.“

„Tak policista se zbraní v ruce? To také není špatné!“ Erika už málem zapomněla, jak pichlavá její sestřička umí být, a jen potřásla hlavou. Nalila jim kávu a Anna podle starého zvyku šla k ledničce a přinesla mléko. Rozpustilý výraz z jejího obličeje zmizel a Erika cítila, že se teď dozví, co sestra dělá ve Fjällbace.

„Moje pohádka skončila. Definitivně. Vlastně už před několika lety, ale teprve teď jsem to pochopila.“ Odmlčela se a zahleděla se do šálku. „Vím, co sis o Lucasovi vždycky myslela, ale já jsem ho opravdu milovala. Přehlížela jsem, že mě bije, a vždycky jsem mu odpustila, když mě o to prosil a tvrdil, jak mě miluje. Namlouvala jsem si, že je to moje vina. Že kdybych byla lepší manželka, lepší milenka, snad i o trochu lepší matka, nemusel by mě tlouct.“

Erika na ni mlčky hleděla a Anna pokračovala. „Já vím, že to zní směšně, ale uměla jsem se klamat. Navíc byl dobrým otcem a to v mých očích všechno omlouvalo. Nechtěla jsem ho dětem vzít.“

„A teď se něco stalo?“

Erika se jí snažila pomoct, protože viděla, jak je to pro Annu těžké. Její hrdost dostala nemalou ránu a Anna vždycky nerada připouštěla, že by se v něčem mohla mýlit.

„Ano, stalo. Večer se do mě zase pustil. V poslední době to bylo stále častěji. Jenomže včera…“

Hlas se jí zlomil a musela několikrát polknout, aby potlačila pláč. „Včera napadl Emmu. Byl úplně šílený, a když za námi přišla, nedokázal se zastavit. Museli jsme ji odvézt na pohotovost a tam konstatovali, že má nalomenou ruku.“

„Doufám, že jsi to oznámila na policii.“

Erika cítila, jak její vztek roste.

„Ne,“ ozvala se Anna skoro neslyšně a z očí jí začaly téct slzy. „Řekli jsme, že upadla na schodech.“

„Panebože, a oni tomu uvěřili?“

Anna se trpce pousmála. „Přece víš, jak Lucas dovede být roztomilý. Okouzlil obě lékařky i sestry, takže litovaly víc jeho než Emmu.“

„Anno, přece to musíš oznámit! Snad ho nenecháš vyklouznout!“ Pohlédla na plačící sestru a cítila soucit i vztek. Anna se schoulila pod jejím pohledem.

„Už se to nikdy nestane. Dělala jsem, že věřím jeho omluvám, a jakmile odešel do práce, sbalila jsem auto a odjela. Už se k němu nevrátím, dětem už nikdy neublíží. Kdybych to oznámila na policii, začala by se o nás starat sociálka a třeba by děti odňala nám oběma.“

„Ale Lucas nepřipustí, abys s dětmi odešla! Jak bys bez policejního vyšetřování mohla dosáhnout, aby je soud svěřil jen do tvé péče?“

„Já nevím, Eriko, prostě nevím. Teď na to nedokážu myslet, jen jsem musela od něho utéct. To ostatní se časem nějak vyřeší.“

Erika postavila šálek na stůl, zvedla se a svou sestru objala. Nechala ji vyplakat na svém rameni a cítila, že jí úplně promáčela svetřík. Její nenávist k Lucasovi rostla každým okamžikem. Přála si, aby si to pořádně vypil.

Birgit hleděla na ulici ukrytá za záclonou. Karl-Erik podle jejích strnulých ramenou rozpoznával, jak je napjatá. Úzkostně přecházela bytem od chvíle, kdy policista zavolal. Sám v nitru poprvé cítil klid. Rozhodl se, že už nic nebude tajit, pokud dostane správnou otázku.

Tajemství ho ničilo tolik let. Svým způsobem to pro Birgit bylo snadnější. Uměla cokoliv ve svém vědomí potlačit. O ničem nechtěla mluvit a poletovala životem, jako by se nic nestalo. Jenomže se stalo. Nebylo jediného dne, kdy na to nemyslel, a utajování mu připadalo čím dál těžší. Birgit navenek působila silnější než on. Při společenských příležitostech zářila, zatímco on byl vedle ní šedivý a neviditelný. Ukrývala se za drahým oblečením, šperky a líčidly. Když se po takovém večeru vrátili domů a ona se svlékla a odlíčila, zbylo jen chvějící se a nejisté dítě, které u něho hledalo ochranu. Během celého manželství se pral s protichůdnými pocity. Její krása a zranitelnost budila ochranitelské instinkty, cítil se vedle ní jako muž, ale její nechuť pohlédnout do očí pravdě ho někdy rozčilovala. Nejvíc mu vadilo, že není hloupá, ale její vychování vyžadovalo, aby předstírala ženskou bezmocn
ost a veškerou energii vyplýtvala na udržování krásy. Na začátku manželství na to nemyslel, doba byla taková. Ale čas se změnil a kladl jiné nároky na muže i ženy. On se přizpůsobil, ale jeho žena ne. Dnešek pro ni bude patrně těžký, dobře ví, co manžel chce udělat. Proto už dvě hodiny tak nepokojně přechází bytem. Byl si jist i tím, že mu rodinné tajemství nedovolí vyzradit bez boje. „Proč sem musel přijít Henrik?“

„Policie chce znovu mluvit s rodinou a Henrik do ní přece patří, nemyslíš?“

„To ano, ale je zbytečné ho do něčeho zaplétat. Policie mu přece chce položit jen několik otázek. Proč sem kvůli tomu jezdil? Ne, opravdu si myslím, že to není k ničemu dobré.“

Její hlas stoupal a klesal s dalšími nevyslovenými otázkami. Znal ji tak dobře.

„Už je tu.“ Birgit rychle odstoupila od okna. Za chvíli se ozvalo zazvonění u dveří. Karl-Erik se nadechl a šel otevřít. Birgit rychle zacouvala do obývacího pokoje, kde seděl Henrik pohroužen do myšlenek.

„Dobrý den, jsem Patrik Hedström.“

„Karl-Erik Carlgren.“

Zdvořile si potřásli rukou a Karl-Erik usoudil, že policista je ve věku jeho mrtvé dcery. Často teď lidi posuzoval podle ní.

„Pojďte dál, půjdeme se posadit.“

Patrika maličko překvapilo, když v pokoji zahlédl Henrika, ale nedal na sobě nic znát a s oběma zbývajícími si podal ruku. Všichni se mlčky usadili kolem kulatého stolu, než se Patrik ujal slova.

„Je to asi trochu narychlo, ale jsem moc rád, že jste byli ochotni mě přijmout.“

„Stalo se něco zvláštního? Došli jste k něčemu novému? Už dlouho se nám nikdo z policie neozval…“ Birgit na Patrika vyčkávavě pohlédla.

„Vyšetřování postupuje pomalu, ale jistě. V této chvíli vám nemohu říct nic jiného. Vražda Anderse Nilssona do všeho také vnesla nové světlo.“

„No jistě. Myslíte si, že oba zabil stejný vrah?“ Birgit drmolila rozčileným tónem a Karl-Erik měl hroznou chuť ji trochu uklidnit. Ale dnes se musí obrnit před svým ochranitelským pudem, který v něm byl tak pevně zakořeněn. Na okamžik mu myšlenky zaběhly k minulosti, která mu už připadala hodně vzdálená. S nechutí se rozhlédl kolem sebe. Snadno tehdy propadli pokušení a málem cítil pach krvavých peněz. O zdejším domě by před lety nemohli ani snít. Byl velký a vzdušný, zachoval si všechny architektonické detaily ze třicátých let, ale současně se přizpůsobil současným požadavkům na pohodlí. S platem, který tehdy v Goteborgu dostal, si ho mohli dovolit.

Obývací pokoj byl hodně prostorný a na jeho vkus se tu nacházelo trochu příliš mnoho nábytku. Birgit milovala nablýskané věci a přibližně každý třetí rok si začala stěžovat, jak je u nich všechno sešlé, a už musel vytahovat peněženku. Jako by s těmi novými věcmi omlazovala i svůj život. V současné době trvala na romantickém stylu a pokoj byl plný vzoru růží a volánu, až ho to dusilo. Na štěstí nepochyboval, že to musí vydržet jen omezenou dobu, pak přijde další změna. Když bude mít štěstí, propadne Birgit příště chesterfieldským křeslům a loveckým motivům. Anebo to na druhé straně může dopadnout ještě hůř.

Patrik si odkašlal. „Mám několik otázek, k jejichž objasnění bych potřeboval vaši pomoc.“

Všichni mlčeli, a tak se zeptal: „Víte něco o tom, jak se znali Alexandra a Anders Nilsson?“

Henrik vypadal trochu zmateně a Patrik pochopil, že dosud nic netuší. Bude ho to bolet, ale s tím se nedá nic dělat.

„Před mnoha lety to byli spolužáci,“ zavrtěla se nervózně Birgit.

Henrik se ozval: „To jméno jsem už slyšel. Neměl nějaký obraz v Alexině galerii?“

Patrik přikývl a Henrik pokračoval: „Nechápu ale, jakou mezi nimi vidíte souvislost. Jaký by kdo mohl mít důvod zavraždit mou ženou a současně i jednoho z malířů, které vystavovala?“

„Právě to se pokoušíme objasnit.“ Patrik trochu zaváhal. „Zjistili jsme, že vztah mezi nimi skutečně existoval.“

V nastalém tichu Karl-Erik viděl, jak se na tvářích proti němu objevují protichůdné pocity. Sám byl jen mírně překvapen, ale okamžitě si uvědomil, že Patrik udeřil hřebíček na hlavičku. Bylo to přirozené vzhledem ke všem okolnostem.

Birgit si zděšeně zakryla ústa a Henrikův obličej zbledl. Patrik se necítil dobře v roli nositele špatných zpráv.

„To nemůže být pravda,“ vykřikla Birgit. Vyděšeně se rozhlédla kolem sebe, ale nikdo ji nepodpořil.

„Proč by Alexandra něco měla s takovým pobudou?“

Prosebně se zahleděla na svého muže, ale ten se na ni nepodíval a upíral pohled dolů na své ruce. Henrik mlčel a vypadal, jako by se zmenšil.

„Nevíte nic o tom, že spolu udržovali kontakt poté, co jste se odstěhovali z města?“

„Ne, nic takového si neumím představit. Alexandra přestřihla všechna pouta, když jsme odešli z Fjällbacky,“ tvrdila Birgit, zatímco oba muži mlčeli.

„Ještě na něco se musím zeptat. Odstěhovali jste se uprostřed školního roku, když Alexandra chodila do šesté třídy. Proč to bylo tak rychlé?“

„Na tom nic divného není. Karl-Erik dostal fantastickou práci a musel se okamžitě rozhodnout.“ Nepokojně svírala ruce v klíně.

„Ale Alexandra ve škole v Goteborgu nepokračovala. Poslali jste ji do internátu do Švýcarska. Jaký jste k tomu měli důvod?“

„Nové zaměstnání mého manžela bylo tak ekonomicky výhodné, že jsme si to prostě mohli dovolit. Chtěli jsme pro svou dceru jen to nejlepší,“ ozvala se znovu Birgit.

„V Goteborgu dost dobré školy nebyly?“

Patrik nepřestával tlačit a Karl-Erik ho musel obdivovat. Kdysi i on byl mladý a stejně nezlomný. Teď už ale cítil jen únavu.

Birgit měla odpověď pohotově: „Jistě, že tu byly dobré školy, ale považte, jaké kontakty tam pro život získala. Do té školy chodili dokonce i dva princové.“

„Byli jste tam s ní?“

„Samozřejmě jsme s ní museli jet, abychom ji do školy zapsali.“

„No, právě to jsem na mysli neměl.“ Pohlédl do bloku, aby si připomněl data.

„Alexandra skončila ve škole ve Fjällbace na jaře 1977. Do švýcarského internátu jste ji poslali o rok později a v té době také Karl-Erik začal v Goteborgu pracovat. Ptám se tedy, co se dělo během toho jednoho roku mezi tím.“

Na Henrikově čele se prohloubila vráska a těkal očima z jednoho na druhého. Oba se jeho pohledu vyhnuli a Karl-Erik cítil u srdce rostoucí bolest.

„Nechápu, k čemu jsou tyto otázky. Proč potřebujete vědět, jestli jsme se stěhovali v roce 77 nebo 78? Naše dcera je mrtvá a vy si sem přijdete a vyptáváte se, jako bychom všechno zavinili. Někdo se prostě spletl. Přistěhovali jsme se sem na jaře 1977 a Alexandra začala ve škole ve Švýcarsku.“

Patrik omluvně hleděl na Birgit, která byla stále rozčilenější.

„Mrzí mě, že vám působím obtíže. Vím, že prožíváte hodně těžké období, ale já to prostě vědět musím. Mé údaje jsou správné. Přistěhovali jste se sem teprve v roce 1978 a předchozí rok jste nebyli ve Švédsku. Znovu se tedy ptám, kde jste ten rok od jara 77 do jara 78 byli.“

Birgit zoufale pohlédla na svého muže, ale ten jí už nedokázal poskytnout takovou pomoc, jakou si přála. Myslíval si, že to dělá pro svou rodinu, ale dál už nemohl. Lítostivě na ni pohlédl, odkašlal si a chraptivě se ozval: „Byli jsme ve Švýcarsku. Já, moje žena a Alexandra.“

„Mlč, neříkej už nic!“

Ignoroval ji a pokračoval: „Byli jsme tam kvůli tomu, že naše dvanáctiletá dcera otěhotněla.“

Lhostejně sledoval, jak Patrikovi vypadla tužka z ruky. Sice už něco přinejmenším tušil, ale je to jiné, když to někdo vysloví nahlas. Může si vůbec člověk představit něco ohavnějšího?

„Moje dcera byla zneužitá, znásilněná. Pouhé dítě.“

Zlomil se mu hlas a přitiskl si pěst na ústa, aby se trochu uklidnil. Dokázal pokračovat až za několik vteřin. Birgit na něho ani nepohlédla, ale pro něho už neexistovala cesta zpátky.

„Viděli jsme, že se něco děje, ale netušili jsme, oč jde. Byla vždycky veselá a klidná. Ale někdy počátkem šesté třídy se začala měnit. Stávala se mlčenlivou a uzavřenou. Nechodily k nám už žádné kamarádky a bývala celé hodiny venku, aniž bychom věděli, kde je. Neznepokojovalo nás to, protože jsme se domnívali, že to nějak souvisí s jejím dospíváním.“

Znovu si musel odkašlat. Bolest v hrudi byla čím dál silnější.

„Pochopili jsme to, až když byla čtvrtým měsícem těhotná. Měli jsme si toho všimnout dříve, ale něco takového nás vůbec nenapadlo…“

„Karle-Eriku, prosím!“

Birgitin obličej se změnil v šedou masku. Henrik vypadal, jako když nedůvěřuje vlastnímu sluchu. Karl-Erik se tomu nedivil. Jeho vlastní hlas mu připadal neskutečný. Pětadvacet let ho to trýznilo. Z ohledu na Birgit to tajil, ale teď už nemohl slova zadržet.

„Na potrat už bylo pozdě, i za těch zvláštních okolností. Nedovolili jsme Alexandře, aby se sama o něčem rozhodla. Na její přání jsme se neptali. Usoudili jsme, že je třeba všechno utajit. Vzali jsme ji ze školy a odjeli do ciziny, dokud neporadila. Nikdo se nic nesměl dozvědět. Protože co by tomu řekli lidi!“

Věděl, jak jeho poslední slova zní trpce. Nic nebylo důležitější než právě to. Bylo to dokonce důležitější než štěstí jejich vlastní dcery. Nemohl to klást za vinu jen Birgitě, i když ta to prosazovala nejvíc. Po letech sebezpytování si musel přiznat, že jí umožnil, aby udržela nablýskanou fasádu. Tvrdě polkl a pokračoval: „Když se narodilo dítě, nechali jsme Alexandru zapsat do internátní školy, vrátili jsme se do Švédska a pokračovali ve svém životě.“

Z každého slova kanula trpkost a sebepohrdání. Birgitiny oči byly plné zloby, možná nenávisti, když na něho hleděla, a silou vůle se ho snažila přimět, aby zmlkl. Karl-Erik ale věděl, že ve chvíli, kdy byla Alexandra nalezená mrtvá, už pravda stejně vyšla najevo. Byl si jist, že se policie ponoří do minulosti, obrátí každý kámen a to, co se pod ním skrývá, vytáhne na světlo. Bylo lepší říct pravdu vlastními slovy. Možná to měli udělat dřív, ale potřeboval k tomu sebrat odvahu. Zavolání Patrika Hedströma bylo poslední kapkou.

Cítil strašnou únavu. Věděl, že toho hodně vynechal, ale ať se dál vyptává někdo jiný. Tvrdě se opřel do křesla a čekal na první otázku.

Henrikův hlas se slyšitelně třásl. „Proč jste mi nic neřekli? Proč se mi Alex nesvěřila? Věděl jsem, že mi něco tají, ale tohle?“

Karl-Erik rezignovaně pozvedl ruce. Na to odpověď nebyla.

Patrik se musel hodně snažit, aby udržel profesionální přístup. Bylo zřejmé, že jím přiznání otřáslo. Zvedl tužku a snažil se koncentrovat na svůj blok.

„Kdo ji zneužil? Byl to někdo ve škole?“

Karl-Erik přikývl.

„Byl to…“ Patrik zaváhal. „Byl to Nils Lorentz?“

„Kdo je Nils Lorentz?“ ozval se Henrik. Odpověděla mu Birgit, i když s kovovým zvukem v hlasu.

„Byl to zastupující učitel. Syn Nelly Lorentzové.“

„Kde je teď? Přece musel být odsouzený za to, co Alexandře udělal!“

Na Henrikovi bylo vidět, jak tvrdě zápasí s tím, co se právě od svého tchána dozvěděl.

„Před pětadvaceti lety zmizel. Od té doby ho nikdo neviděl. Ale já bych také rád věděl, proč jeho čin nikdy nebyl policii oznámen. Hledal jsem v našem archivu, ale rozhodně tam nic z té doby nemáme.“

Karl-Erik zavřel oči. Patrik sice svou otázku nepostavil jako obžalobu, ale on to tak cítil. Každé slovo se mu jako nůž zapichovalo do těla a připomínalo strašný omyl, jakého se tenkrát dopustili.

„Neohlásili jsme to. Když jsme se dozvěděli, že je Alexandra těhotná a co se stalo, řekl jsem Nelly, co její syn zavinil. Měl jsem všechny důvody, abych šel rovnou na policii, ale…“

„Nelly přišla za mnou a navrhla, abychom všechno vyřešili sami. Tvrdila, že není žádný důvod k tomu, abychom Alexandru vystavovali ještě většímu ponížení, že o ní bude mluvit celá Fjällbacka. S tím jsme museli souhlasit. Nelly slíbila, že se s Nilsem vhodným způsobem vypořádá sama,“ doplnila ho Birgit, která seděla rovně jako svíčka.

„Nelly mi zařídila skvěle placenou práci v Goteborgu. Nechali jsme se oslnit dukáty a zelenými pastvinami,“ ozval se trpce Karl-Erik. Doba zapírání minula.

„To s tím nemá nic společného, jak to tak můžeš říct! Chtěli jsme pro ni jen to nejlepší. Co by z toho měla, kdyby se o jejím neštěstí všude mluvilo? Musela dostat šanci pro další život.“

„Ne, Birgit, tu jsme dali sobě. Alex ji ztratila, když jsme se rozhodli všechno ututlat.“

Hleděli na sebe přes stůl a Karl-Erik věděl, že některé

věci se už nikdy nespraví. Birgit to nedokáže pochopit.

„Co se stalo s dítětem? Dali jste ho do adopce?“

Nastalo ticho, až se ozval hlas od dveří.

„Ne, dítě pryč nedali. Rozhodli se, že si ho nechají, a zamlčí, kým je.“

„Julie! Myslel jsem si, že jsi ve svém pokoji!“ Karl-Erik se otočil a hleděl na Julii, stojící ve dveřích. Musela sem přijít po špičkách, protože ji nikdo nezaslechl. Uvažoval, jak dlouho tam stojí.

Opřela se o rám dveří a překřížila paže. Z celého těla vyzařoval odpor. I když už byly čtyři hodiny odpoledne, sešla dolů v pyžamu. Očividně se už aspoň týden neosprchovala. Karl-Erik cítil soucit spojený s bolestí. Chudák, chudinka jejich ošklivé káčátko.

„Takže vy byste mi nikdy neřekli, jestli mám říkat Nelly, nebo babičko? Zapomněli jste mě informovat, že moje matka není matka, ale babička, a otec je vlastně dědeček, a moje sestra nebyla sestra, ale moje vlastní matka. Chápete to, nebo to mám zopakovat?“

Jízlivá otázka mířila na Patrika a zdálo se, že si docela užívá zděšení, které se mu zračilo v obličeji. „Je to perverzní, že?“

Teatrálně zašeptala s prstem na rtech: „Ale tiše, o tom se nesmí nikdo dozvědět. Co by na to řekli lidi? Představte si, že by o rodině kolovaly klepy!“

Znovu zvýšila hlas.

„Na štěstí mi to všechno Nelly řekla, když jsem jednou v létě pracovala v konzervárně. Myslela si, že mám právo vědět, kdo ve skutečnosti jsem. Celý život jsem se cítila mimo. Do rodiny jsem se nehodila. Nebylo snadné mít dospělou sestru, jako byla Alexandra. Já jsem ji ale zbožňovala. Toužila jsem po tom, abych se jí podobala. Představovala všechno, čím jsem si přála být, ale nebyla. Viděla jsem, jak odlišně posuzujete ji a mě. A ona se o mě nijak nezajímala, i když jsem ji milovala o to víc. Teď už vím, proč. Stěží na mě mohla pohlédnout. Ošklivku, která se jí narodila po znásilnění a která jí všechno připomínala, kdykoliv o mě zavadila pohledem. Chápete vůbec, jak to bylo hnusné?“

Karl-Erik se zachvěl, jako by mu uštědřila políček. Věděl, že má pravdu. Bylo děsivé, že si ji nechali, a nutili tím Alexandru, aby si neustále připomínala to strašné, co prožila a co jí zničilo dětství. A stejně špatné to bylo vůči Julii. On ani Birgit nemohli zapomenout, jakým způsobem do rodiny přišla. Nejspíš to cítila od samého začátku, kdy křičela a zápasila s celým světem, až do dospělosti. Nikdy neopomenula jedinou příležitost k tomu, aby se znemožnila, a s Birgit už byli příliš staří na to, aby dokázali vychovávat problémové a náročné dítě.

Bylo to vlastně ulehčení, když jednoho dne v létě přišla domů z práce strašně rozčilená a všechno na ně vykřičela. V podstatě je ani nepřekvapilo, že jí Nelly o své vůli prozradila pečlivě skrývané tajemství. Byla to zlá stařena, kterou zajímal jen vlastní prospěch, a nějakým způsobem ji pobavilo všechno Julii říct. Nechtěli ji pak už na letní práci pouštět, ale Julie jako obvykle trvala na svém.

Když se od Nelly dozvěděla pravdu, otevřel se jí nový svět. Poprvé v životě tu byl někdo, kdo ji chtěl, kdo k ní patřil. Přesto, že Jan vystupoval jako Nellyin syn, důležité bylo pokrevní pouto, a Nelly Julii řekla, že jí odkáže svůj majetek. Karl-Erik dobře chápal, jak to Julii muselo ovlivnit. Byla plná zloby vůči těm, které dosud pokládala za své rodiče, a začala Nelly zbožňovat stejně silně jako dříve Alexandru. To všechno mu procházelo hlavou, když ji teď viděl stát ve dveřích ozářenou měkkým světlem z kuchyně. Tragické bylo, že i když jim tu hroznou událost svou existencí stále připomínala, skutečně ji milovali. Ale byla jako kukaččí mládě v hnízdě a s takovou situací si nedokázali poradit. Chápal, že ji patrně navždy ztratí. Mentálně je už opustila.

Henrik vypadal, jako když trpí nedostatkem vzduchu. Sklonil hlavu ke kolenům a zavřel oči. Karl-Erik na okamžik zapochyboval, jestli bylo dobře, že ho sem pozval. Myslel si ovšem, že i on má právo znát pravdu. Miloval Alexandru.

„Ale Julie…“

Birgit k ní natáhla ruku v nemotorném prosebném gestu, ale dívka se k ní urážlivě obrátila zády a šla zpět nahoru.

„Omlouvám se. Byl jsem si jist, že něco nesouhlasí, ale netušil jsem, že to bylo tak strašné. Nevím, co říct.“ Patrik omluvně zvedl ruce.

„Ne, my také nevíme, co říct, a především sobě navzájem,“ ozval se Karl-Erik a pohlédl na manželku.

„Netušíte, jak dlouho to tehdy trvalo?“

„Přesně ne, Alexandra o tom odmítla mluvit. Ale pravděpodobně nejméně dva měsíce, možná celý rok.“ Zaváhal a dodal: „A to je odpověď i na vaši předchozí otázku.“

„Co máte na mysli?“ zeptal se Patrik.

„Když jste se ptal na vztah Alexandry a Anderse. Byl také oběť. Den před stěhováním jsme našli lístek, který mu Alex napsala. Vyplývalo z něho, že Nils zneužíval i Anderse. Zřejmě se tehdy nějakým způsobem domluvili, že jsou oba ve stejné situaci, a hledali v sobě útěchu. Vzal jsem tehdy ten lístek a šel s ním za Veronikou Nilssonovou. Řekl jsem jí, co se stalo Alexandře a co se patrně přihodilo i Andersovi. Bylo to strašně těžké. Anders je – vlastně byl – to jediné, co měla. Nejspíš jsem doufal, že udělá, čeho jsme se my neodvážili, že všechno oznámí a Nils bude pohnán k zodpovědnosti. Ale nestalo se to. Byla asi stejně slabá jako my.“

Nevědomky se pěstí masíroval na hrudní kosti. Bolest každým okamžikem vzrůstala a teď vystřelovala až do konečků prstů.

„A vy vůbec netušíte, kam Nils odešel?“

„Ne. Ale ať je kdekoliv, doufám, že pořádně trpí.“

Bolest lavinovitě vzrůstala. Prsty mu znecitlivěly a pochopil, že se děje něco zlého. Hodně zlého. Zúžilo se mu zorné pole, a i když viděl, že se ústa ostatních hýbají, obrazy a zvuky přestával vnímat. Na okamžik se mu zdálo, že se z Birgitiny tváře vytratila zloba, ale když pochopil, že ji nahradil neklid, věděl, že je konec. Pak ho zavalila tma.

Po šílené jízdě záchrankou do Sahlgrenské nemocnice seděl konečně Patrik ve svém autě a oddechoval. Doprovodil do nemocnice Birgit a Henrika a počkal s nimi na zprávu, že Karl-Erik sice prodělal vážný infarkt, ale je momentálně mimo akutní nebezpečí.

Tento den byl snad nejotřesnějším v jeho životě. Během let u policie zažil hodně zlého, ale nikdy neslyšel něco tak šíleného a tragického jako to, co odpoledne vyprávěl Karl-Erik.

Přestože už pravdu přinejmenším tušil, bylo ji těžké akceptovat.

Jak Alexandra dokázala dál žít? Nejen, že byla zneužitá a ztratila své dětství, ale měla před očima neustálou připomínku na všechno strašné. Nechápal, jak mohli její rodiče jednat tak, jak jednali. Nedovedl si představit, že by připustil, aby pachatel unikl trestu, kdyby se totéž stalo jeho dítěti. Že by mlčel. Jak mohla být neposkvrněná fasáda tak důležitá?

Seděl se zavřenýma očima a opřenou hlavou. Šeřilo se a měl by už být na cestě k domovu, ale cítil se slabý a bezmocný. Ani pomyšlení na Eriku ho nevyburcovalo. Pozitivní přístup k životu se otřásl v základech a poprvé ho napadlo, jestli skutečně dobro v lidech je mocnější než zlo.

Událost se ho osobně tak hluboce dotýkala, že se až trochu styděl za profesionální pocit uspokojení, že kousek po kousku zaplňuje prázdná místa skládačky. Za dnešní odpoledne si zodpověděl mnoho otázek, ale přesto tápal stále v temnotě, pokud šlo o vraha Alexandry a Anderse. Možná motiv sahal daleko do minulosti, možná s ní neměl nic společného, i když právě to mu jako pravděpodobné nepřipadalo. V každém případě však objasnil vztah mezi Alexandrou a Andersem.

Proč by ji někdo chtěl vraždit kvůli zneužívání, ke kterému docházelo před pětadvaceti lety? A pokud ano, proč až teď? Co se dalo do pohybu v současnosti, že to v tak krátkém odstupu vedlo ke dvěma vraždám?

Horší bylo to, že neměl ani tušení, jak v pátrání pokračovat. Dnešní odpoledne přineslo velký průlom, ale na druhou stranu vedlo do slepé uličky. Znovu v hlavě procházel vším, co dnes udělal a co slyšel, až ho napadlo, že má jedno konkrétní vodítko přímo v autě. S návštěvou u Carlgrenových a dramatickým onemocněním Karla-Erika to málem pustil z hlavy. Teď znovu pocítil dopolední nadšení a napadlo ho, že má jedinečnou příležitost tuto nitku prozkoumat blíže. Potřeboval jen trochu štěstí.

Vytáhl mobil, ignoroval tři vzkazy v hlasové schránce a zavolal na informace, aby mu sdělili číslo do nemocnice.

„Tady je Patrik Hedström. Pracuje u vás na patologii Robert Ek?“

„Okamžik, podívám se.“ Zadržel dech. Robert byl jeho dávný kamarád z policejní vysoké školy a kdysi se hodně stýkali. Časem ztratili kontakt, ale jednou zaslechl, že Robert pracuje jako technik v Sahlgrenské nemocnici. Držel si palce, aby to byla pravda.

„Jeden Robert Ek tu pracuje. Mám vás s ním spojit?“

Patrik tiše zajásal. „Ano, děkuji.“

Po pouhých dvou signálech slyšel známý hlas.

„Ahoj, Robbane, víš, kdo ti volá?“

Na několik vteřin bylo ticho. Patrik nevěřil, že by se na něho mohl Robert pamatovat, a už byl připraven mu pomoct, když se ze sluchátka ozvalo: „Patrik Hedström! Jak se máš, ty filuto? Čím jsem si zasloužil, že voláš?“

Robertův hlas byl trochu vyčítavý a Patrik se zastyděl. Věděl, že moc nepečuje o kontakty s lidmi. Robert byl v tom ohledu lepší, ale zřejmě ho to také omrzelo, když se sám Patrik nikdy neozval. Styděl se ještě víc, když si uvědomil, že na něm opravdu něco chce. Teď už ale vycouvat nemohl.

„Já vím, že jsem prostě hrozný. Ale teď sedím na parkovišti před nemocnicí a vzpomněl jsem si, že tu pracuješ. Mohl bych tě zajít pozdravit?“

„Zatraceně, už ať jsi tady, to je opravdu milé.“

„Kde tě najdu?“

„Jsme v suterénu. Projdi vstupem, sjeď výtahem jedno patro dolů a jdi doprava až nakonec. Zazvoň na dveře, přijdu pro tebe. To je skvělé, že se uvidíme.“

„Jsem tam za dvě minuty.“

Patrik se ještě jednou zastyděl, že chce využít starého kamaráda, ale na druhé straně i on mu byl něco dlužný. Když studovali, žil Robert s nějakou Susannou, s níž byl zasnoubený, ale současně měl milostnou aférku s jejich spolužačkou Marií, která sama také měla ještě další vztah. To trvalo celé dva roky a Patrik mu musel mnohokrát zachraňovat kůži. Často posloužil jako alibi a musel si vymýšlet, aby Susanně vysvětlil, co s kamarádem je.

Dnes mu to už moc správné nepřipadalo, ale tehdy byli mladí a nezralí a bylo to docela napínavé. Dokonce mu trochu záviděl, že to táhne se dvěma dívkami najednou. Potom ovšem všechno prasklo a Robert přišel o byt i o snoubenku. Ale jako okouzlující muž nemusel dlouho přespávat na Patrikově pohovce. Brzy našel jinou dívku, ke které se nastěhoval.

Patrik dokonce zaslechl, že je ženatý a má děti, ale něco takového si opravdu neuměl představit. Teď se tedy dozví, jak to je.

Prošel nekonečným podzemím nemocnice a přesto, že mu Robert popsal cestu, dvakrát zabloudil, než došel ke správným dveřím.

Zazvonil a dveře se otevřely. Srdečně se objali a pak o krok ustoupili, aby na sebe pohlédli. Patrik konstatoval, že čas se k Robertovi zachoval vlídně. Doufal, že on si o něm myslí totéž, a pro jistotu zatáhl břicho a pořádně se napřímil.

Robert ho zavedl do své kanceláře, stěží dost velké pro jednu osobu, a posadil ho na židli proti stolu. Měl dobře ostříhané plavé vlasy a pod bílým pláštěm vykukovalo nažehlené oblečení. Patrik si říkával, že Robertova potřeba vnější upravenosti je protikladem k chaotickému soukromému životu. Pohlédl na fotografii na stole. „To je tvoje rodina?“

Robert se hrdě usmál a zvedl rámeček. „Moje žena Carina a naše dvě děti, Oscar a Maja.“

„Jak jsou velké?“

„Oscar má dva roky a Maja šest měsíců.“

„Jak dlouho jsi ženatý?“

„Už tři roky. To tě nikdy nenapadlo, že budu mít rodinu, že?“

Patrik se zasmál. „To opravdu ne.“

„Však víš, když ďábel zestárne, dá se na pravou víru. A co ty? Kolik už máš dětí?“

„U mě to tak dobře nedopadlo. Jsem rozvedený a děti nemám. Což je vzhledem k okolnostem docela dobře.“

„To mě vážně mrzí.“

„No, tak strašné to není, právě se něco docela slibného rozvíjí, tak uvidíme.“

„A proč ses tady vlastně po tolika letech vynořil jako čertík z krabičky?“

Patrik se zavrtěl. Znovu cítil, že je trapné se tolik let neozvat a potom prosit o pomoc.

„Měl jsem ve městě jednání a napadlo mě, že tu možná pracuješ. Skutečně bych něco potřeboval, byl bych rád, kdyby to nemuselo jít dlouhým služebním postupem. Jistě by trvalo týdny, než bych se dočkal odpovědi.“

Robert zvědavě vyčkával. Patrik váhavě z tašky vytáhl jeden z papírů a podal mu ho. Ten si ho přitáhl pod silné osvětlení.

„Našel jsem list v bytě oběti vraždy. Myslím si, že je tu otisk něčeho, co bylo napsáno na předchozí vytržené straně. Nemáte tu nějaké zařízení na přečtení slabých stop?“

„Ale ano, máme,“ ozval se pomalu Robert a dál studoval arch pod lampou. „Ale jak sám říkáš, jsou přísná pravidla, jak s takovými věcmi zacházet a v jakém pořádku. Čeká tu toho celá spousta.“

„Ano, tím jsem si jist. Jen jsem si myslel, že bys to třeba mohl přečíst jen neformálně a zrychleně, jestli tam není něco zajímavého…“

Mezi Robertovým obočím se prohloubila vráska a zamyslel se. Pak se šibalsky usmál a zvedl se. „No jo, nemusíme být byrokrati. Skutečně to zabere jen několik minut. Pojď se mnou.“

Prošel s Patrikem v patách úzkou kanceláří a vešel do dveří na druhé straně chodby. Místnost byla velká a světlá a plná různého tajuplného vybavení. Vše zářilo čistotou a bílé stěny, pulty a skříně vypadaly sterilně. Potřebný přístroj stál až vzadu. Robert opatrně vytáhl list z plastového obalu a umístil ho na podložku. Zapnul knoflík a rozsvítila se modrá žárovka. Na papíru se okamžitě zřetelně vyznačila všechna slova.

„Vidíš? Je to to, v co jsi doufal?“

Patrik očima prolétl text.

„Přesně tak. Můžeš to nechat na chviličku osvětlené, abych si text opsal?“

Robert se usmál. „Udělám ještě něco lepšího. Ofotím ti to.“

Po Patrikově obličeji se rozlil široký úsměv. „To je tedy perfektní!“

O půl hodiny později odjížděl s fotokopií textu z Andersova bloku. Svatosvatě Robertovi slíbil, že mu občas zavolá, a doufal, že bude schopen slib dodržet. Bohužel si už v tom směru moc nedůvěřoval.

Celou cestu domů byl hodně zamyšlený. Líbilo se mu jezdit ve tmě, měl rád ticho, které ho obklopovalo. Občas ho míjela světla protijedoucího auta a rušila ho z úvah. Kousek po kousku si spojoval to, co už věděl, s ofotografovaným textem, a když vjížděl na parkoviště před svým domem v Tanumshede, byl si jist, že vyřešil alespoň část hádanky, která ho trápila.

Bylo divné uložit se bez Eriky. Je to až zvláštní, že si člověk tak rychle zvykne na příjemné věci. Překvapilo ho, jak hluboce ho zklamalo, když mu zavolala a řekla, že nečekaně přijela její sestra s dětmi, proto bude lepší, když dnes bude spát doma. Moc rád by se vyptal víc, ale na jejím hlase slyšel, že není sama, a tak se nakonec jen rozloučili s tím, že se zítra uslyší a že se mu po ní moc stýská.

Představy Eriky i toho, co ho bude čekat zítra v práci, mu rušily spánek, a byla to pro něho hodně dlouhá noc.

Teprve když děti večer usnuly, měly sestry příležitost si říct více. Erika rozmrazila hotové jídlo, protože věděla, že Anna něco potřebuje sníst. I ona sama dnes zapomněla obědvat a pořádně jí kručelo v žaludku.

Anna se vidličkou vrtala v jídle a Erika byla kvůli ní hodně neklidná. Přála by si – jako když byly malé – sevřít sestru do náručí, chovat ji a ujistit, že všechno bude zase dobré. Pofoukat jí bebínko, aby zmizelo. Ale teď jsou dospělé a Annin problém je o hodně větší než odřené koleno. Erika se cítila bezmocná a bezradná. Poprvé v životě si nebyla jistá, jak má se svou malou sestřičkou mluvit. Seděla tiše a trpělivě čekala, až jí Anna něco naznačí.

„Já opravdu nevím, Eriko, co mám dělat. Co bude se mnou a s dětmi? Kam půjdeme? Kdo mě bude živit? Byla jsem doma tolik let, vůbec nic neumím.“

„Ech… na všechno teď myslet nemůžeš. Nějak se to srovná. Musíš jen brát den za dnem. Zůstaneš tu s dětmi tak dlouho, jak budeš chtít. Dům je přece také tvůj, vždyť to víš.“

Nepatrně se pousmála a ke své radosti viděla, že se Anna trochu uklidňuje. Otřela si nos a prstem malovala po ubruse.

„Nemohu si odpustit, že jsem to nechala dojít tak daleko, až Emmu zranil. Jak to mohl udělat?“

Znovu jí začaly téct slzy. „Proč jsem mu to dovolila? Přece jsem tušila, že by se to mohlo stát, ale zavírala jsem před vším oči jen kvůli svému pohodlí.“

„Anno, jsem si naprosto jistá, že bys nikdy nikomu vědomě nedovolila, aby dětem ublížil.“ Natáhla se přes stůl a sevřela Anninu ruku. Byla neuvěřitelně lehká. Připadalo jí, že v ruce drží ptáčátko, které by mohla sebemenším stiskem zahubit.

„A už vůbec nemohu pochopit, že přesto, co udělal, ho pořád ještě mám podivně ráda. Milovala jsem ho tak dlouho, že se láska k němu stala součástí mé bytosti a nemohu se jí zbavit. Chtěla bych vzít nůž a vyříznout si ji z těla. Cítím se pošpiněná.“

Chvějící se rukou se přejela přes prsa, aby ukázala, kde se to zlé nachází.

„Nejde o nic zvláštního, Anno. Za to se stydět nemusíš. Musíš se snažit jen o to, aby ses zase cítila dobře.“ Na okamžik se odmlčela. „A také ho musíš ohlásit na policii.“

„Ne, Eriko, to opravdu nemohu.“

Slzy jí tekly po tvářích a několik kapek se zastavilo na bradě, než spadly a udělaly mokré flíčky na ubruse.

„Ale ano, musíš. Nemůžeš ho nechat jen tak vyklouznout. Neříkej mi, že bys vydržela sama se sebou, kdyby mohl beztrestně zranit svou dceru.“

„Já opravdu nevím. Jako bych měla v hlavě vatu, vůbec o ničem nemohu uvažovat. Snad později.“

„Ne, Anno. Později ne. Musíš to udělat hned, než bude příliš pozdě. Nejen kvůli dětem, ale i kvůli sobě.“

„Nemám na to sílu.“

„Já vím, že jí máš dost. Na rozdíl od nás dvou mají Emma a Adrian matku, která je miluje a je připravena pro ně udělat všechno.“

Nedokázala se ubránit trpkosti, která jí zazněla v hlase. Anna si povzdechla. „Neměla bys to pořád řešit, Eriko. Já jsem už dávno pochopila, že otec byl naším jediným rodičem. Přestala jsem o tom přemýšlet. Třeba maminka nikdy děti nechtěla mít? Nebo jsme ji něčím zklamaly. Nikdy se to už nedozvíme a nemá smysl o tom přemítat. Jenomže já jsem z nás dvou měla větší štěstí – měla jsem tebe. Asi jsem ti to nikdy neřekla, ale já vím, jak moc jsi toho pro mě udělala, když jsem vyrůstala. Ty jsi neměla nikoho, kdo by se o tebe postaral místo matky, ale kvůli tomu se už netrap. Myslíš, že jsem si nevšimla, jak ses vždycky stáhla, když to s nějakým mužem začalo být vážnější? Jak jsi nechtěla riskovat, že by tě mohl zranit? Musíš se naučit na minulost nemyslet, Eriko. Zdá se, že teď jsi potkala toho pravého, a už si to nepokaz. Také bych jednou chtěla být tetičkou.“

Obě se mezi slzami rozesmály. Místnost přetékala city, až tu bylo málem nedýchatelně, současně ale prožívaly něco jako jarní úklid duší. Zůstalo toho dosud hodně nevysloveného a nastal nejvyšší čas na vymetení všech zákoutí.

Povídaly si celou noc, až začínalo svítat. Děti spaly déle než obvykle, ale pak se přece pořádným křikem ozval Adrian. Erika se nabídla, že se dopoledne o děti postará, aby se Anna mohla trochu vyspat.

Cítila se lehká na duchu jako už dlouho ne. Samozřejmě, stále ji tížilo, co se stalo Emmě, ale s Annou si během noci řekly všechno, co nedokázaly už mnoho let. Některá pravda nebyla moc příjemná, ale musela ji slyšet, a až ji překvapovalo, jak ji její malá sestřička měla přečtenou. Přiznala si, že ji dost podceňovala a hleděla na ni spíš jako na velké nezodpovědné dítě. Hřálo ji, že ji konečně skutečně poznala. Mluvily i o Patrikovi a teď s Adriánem v náručí mu Erika zavolala. Doma nebyl, ale zastihla ho mobilem. Ukázalo se, že i pouhé telefonování s dítětem je obtížnější, než si kdy uměla představit, protože Adriánovi se její mobil nesmírně líbil a dožadoval se ho jako nové hračky. Patrik odpověděl okamžitě a jeho noční únava zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.

„Ahoj, miláčku.“

„Hmm… jsem moc ráda, když mi tak říkáš.“

„Jak se tam máte?“

„Děkuji za optání. Vězíme v rodinné krizi. Řeknu ti víc, až se uvidíme. Hodně se toho stalo a povídaly jsme si s Annou celou noc. Teď hlídám děti, aby si mohla na chvíli zdřímnout.“

Slyšel její potlačené zívnutí.

„Nejsi unavená?“

„To jsem. Sotva stojím. Ale Anna se potřebuje vyspat víc než já, takže to ještě nějaké dvě hodiny vydržím. Děti samy být nemohou.“

Adrian souhlasně povykoval.

Patrik se okamžitě rozhodl. „Můžeme to udělat ještě jinak.“

„Jak? Mám je přivázat ke stolu?“

„Přijedu a pohlídám je.“

Erika se nevěřícně ušklíbla. „Ty budeš hlídat děti?“

Nasadil hluboce ukřivděný hlas. „Chceš snad říct, že nejsem pro takový úkol dost zralý? Když dokážu sám uklidnit dva lupiče, tak si snad poradím i se dvěma dětmi. Nebo mi vůbec nevěříš?“

Odmlčel se a slyšel, jak si Erika teatrálně povzdechla.

„No, třeba bys to zvládl, ale upozorňuji tě, že to jsou pořádní ďáblíci. Skutečně si myslíš, že to dokážeš i ve svém věku?“

„Pokusím se. Pro jistotu si s sebou vezmu lék na srdce.“

„Tak dobře. Kdy přijdeš?“

„Hned. Jedu právě do Fjällbacky kvůli něčemu jinému a teď jsem projel kolem minigolfu. Budu u tebe za pět minut.“

Čekala na něho u dveří, v náručí držela malého boubelatého chlapečka a za ní se schovávala holčička s palcem v puse. Druhou ručičku měla v sádře. Nevěděl, proč Eričina sestra tak náhle přijela, ale podle toho, co o svém švagru vyprávěla Erika, a při pohledu na sádrový obvaz se mu okamžitě vynořilo nepříjemné podezření. Na nic se ale neptal, Erika mu všechno vysvětlí, až bude čas.

Se všemi třemi se po řadě přivítal. Políbil Eriku, Adriana pohladil po tvářičce a pak si sedl na bobek, aby se mohl pozdravit s vážnou Emmou. Vzal ji za zdravou ručičku a představil se: „Ahoj, já jsem Patrik. Jak se jmenuješ ty?“

Až po chvíli se ozvala: „Emma.“ A znovu strčila palec do pusy.

Erika předala Adriana Patrikovi a obrátila se k Emmě. „Maminka a teta Erika teď budou chvíli spát a bude s vámi Patrik, ano? Je to můj kamarád a je strašně moc hodný. A jestli i ty budeš hodná, tak ti třeba v mrazáku najde zmrzlinu.“

Emma na ni podezřívavě pohlédla, ale naděje na zmrzlinu převládla a holčička proti své vůli přikývla.

„Takže se uvidíme za chvíli. Pokus se, aby to děti přežily ve zdraví.“

Zmizela na schodech a Emma za ní neklidně hleděla.

„Tak co říkáš? Zahrajeme si šachy? To ne? A co takhle dát si zmrzlinu ke snídani?“

Anna se pomalu probírala k vědomí. Připadalo jí, že spala sto let jako Šípková Růženka. Když konečně otevřela oči, na chvíli se vůbec neorientovala. Pak poznala tapety na stěnách svého dívčího pokoje a skutečnost na ni dolehla jako náklad cihel. Rychle vyskočila. Děti! Pak zaslechla Emmin smích a připomněla si, že je hlídá Erika. Znovu si lehla a rozhodla se, že si ještě několik minut přidá. Jakmile vyleze z postele, bude se muset poprat s přítomností.

Pomalu si ale uvědomovala, že hlas, který slyší, Erice nepatří. Na strašnou vteřinu ji napadlo, že přijel Lucas, ale pak si uvědomila, že by ho Erika raději zastřelila, než aby ho pustila domů. Napadlo ji, kdo to může být, a po špičkách šla ke dveřím, aby se mohla podívat skrz zábradlí na schodišti. V obývacím pokoji to vypadalo jako po výbuchu bomby. Polštáře z pohovky v kombinaci se čtyřmi židlemi a dekou vytvořily chýši a po celé podlaze byly rozházené dřevěné kostky. Na stole ležely obaly od zmrzliny v takovém množství, až zadoufala, že všechno snědl on sám. Nakonec pochopila, že její dcera dnes nebude ani obědvat, ani večeřet. Právě teď seděla na ramenou tmavovlasého sympatického muže s teplýma tmavýma očima. Smála se, až se zajíkala, a Adrian zřejmě sdílel její nadšení, protože se radostně plácal na dece na zemi. A nejveseleji vypadal rozhodně Patrik a v tom okamžiku získal na věky místo v Annině srdci. Trochu zakašlala, aby na sebe upoutala pozornost.

„Maminko, podívej se, já mám koně!“

Emma demonstrovala svou moc nad „koněm“ tím, že ho pořádně zatahala za vlasy, ale Patrik skoro neprotestoval.

„Emmo, musíš být na koníčka hodná, protože jinak bys na něm nesměla jezdit.“

Jezdkyně se trochu zarazila a pro jistotu Patrika zdravou rukou pohladila, aby se ujistila, že nepřijde o svá jezdecká privilegia.

„Ahoj, Anno, dlouho jsme se neviděli.“

„To tedy opravdu ne. Doufám, že tě moje děti úplně nezničily.“

„Ne, skvěle jsme se bavili.“ Starostlivě pohlédl na zasádrovanou ruku. „Dával jsem velký pozor.“

„Tím jsem si jistá, jasně vidím, jak je Emma spokojená. Erika spí?“

„Ano. Když jsme spolu mluvili do telefonu, byla tak unavená, že jsem se nabídl na chvíli zaskočit.“

„A to s plnou parádou.“

„Ano, udělali jsme tu trochu nepořádek. Doufám, že se Erika nebude zlobit, až zjistí, že jsme tu tak řádili.“

Anně jeho starostlivost připadala zábavná. Zdálo se, že ho už má Erika pod pantoflem.

„Trochu to tu uklidíme. Ale nejdřív ze všeho potřebuji šálek kávy. Vezmeš si se mnou?“

Popíjeli a povídali si jako dobří přátelé. Cesta do Annina srdce vedla přes děti a nemohla nevidět Emminy zbožňující pohledy, když se šplhala po Patrikovi. Než po hodině sešla dolů Erika s očima zalepenýma spánkem, vyptala se už Anna Patrika na všechno, počínaje číslem jeho bot až po důvod rozvodu. Když nakonec musel odejít, protestovala všechna tři děvčata. Adrian to nestihl, protože mezitím usnul.

Jakmile uslyšely odjíždět jeho auto, obrátila se Anna na Eriku s očima navrch hlavy: „Panebože, Patrik je snem každé nastávající tchyně. Nemá náhodou mladšího bratra?“

Erika se jen šťastně usmála.

Patrik si o dvě hodiny odložil úkol, se kterým se dnes rozhodl vypořádat a kvůli němuž se v noci převaloval ze strany na stranu. Málokdy se mu stávalo, aby se tak hrozil něčeho, co je neodmyslitelnou součástí jeho povolání. Znal řešení jedné ze dvou vražd, ale netěšilo ho to.

Pomalu jel do centra. Odsouval to tak dlouho, jak to šlo, ale cesta ze Sälviku byla krátká a dorazil na místo rychleji, než si přál. Zastavil na parkovišti u potravin a poslední kousek šel pěšky. Domek ležel na konci ulice, která se prudce svažovala k boudám na břehu. Kdysi byl jistě hezký, ale teď už mnoho let velice zanedbávaný. Zhluboka se nadechl, než zaklepal na dveře, ale pak už byl jen profesionál, jehož všechny osobní pocity musely jít stranou.

Veronika okamžitě otevřela. Tázavě na něho pohlédla a hned odstoupila od dveří, aby mohl vejít. Vedla ho do kuchyně, kde se posadili. Patrik si uvědomil, že se vůbec nezeptala, co tu chce, a napadlo ho, že to ví. Snažil se najít co nejméně bolestivý způsob, jak všechno říct.

Klidně na něho hleděla, ale všiml si, že má pod očima temné kruhy, které dosvědčovaly její žal nad smrtí syna. Na stole leželo staré album s fotografiemi, jistě z Andersova dětství. Nebylo snadné přijít k matce, která oplakává syna, mrtvého jen několik dní, ale musel znovu potlačit svůj ochranitelský pud a koncentrovat se na úkol, kvůli němuž přišel: Dozvědět se pravdu o Andersově smrti.

„Když jsme se viděli naposled, bylo to za velice tragických okolností a já bych vám chtěl znovu vyslovit svou soustrast.“

Přikývla a mlčky čekala.

„Jakkoliv vím, že je to pro vás těžké, je mým úkolem objasnit, co se stalo, to doufám chápete.“

Mluvil pomalu a zřetelně jako k dítěti. Nevěděl vlastně proč, jen cítil, že potřebuje, aby mu dobře porozuměla.

„Vyšetřovali jsme Andersovu smrt jako vraždu a hledali souvislosti se smrtí Alexandry Wijknerové, ženy, o níž víme, že spolu měli vztah. Neobjevili jsme stopy po vrahovi a nemohli jsme najít způsob, jak k činu došlo. Měli jsme z toho pořádně zamotanou hlavu, to musím přiznat, a nikdo nedokázal přijít s jakýmkoliv rozumným vysvětlením. Ale doma u Anderse jsem pak něco našel.“

Patrik vytáhl fotokopii listu, který byl v zásuvce. Text obrátil k Veronice. V jejím obličeji se zračilo překvapení a několikrát přeběhla pohledem od Patrika k dopisu. Vzala arch do ruky a obrátila na druhou stranu. Pohladila konečky prstů písmena a položila ho zpět na stůl, stále se zmateným výrazem.

„Kde jste to našel?“

Hlas měla chraptivý žalem.

„U Anderse. Překvapuje vás to, protože jste se domnívala, že jste dopis odnesla, že?“ Přikývla a Patrik pokračoval.

„Vlastně ano. Ale já jsem našel blok, v němž byl vzkaz původně napsán a kde zůstaly otisky po tužce. Dokázali jsme ho obnovit.“

Veronika se ironicky usmála. „Něco takového mě pochopitelně ani nenapadlo. To bylo od vás opravdu chytré.“

„Myslím si, že už vím, co se stalo, ale byl bych rád, kdybyste mi to řekla svými slovy.“

Znovu prsty pohladila písmena, jako by byla napsaná slepeckým písmem. Hluboce si povzdechla a pak začala vypravovat.

„Šla jsem za Andersem a nesla jsem mu tašku s potravinami. Měl odemčeno, ale to bývalo skoro vždycky. Tak jsem na něho jen zavolala a šla dovnitř. Bylo tam naprosté ticho. Okamžitě jsem ho viděla. V té chvíli se mi zastavilo srdce, alespoň tak jsem to cítila. Lehce se pohupoval. Jako by v místnosti vanul větřík, i když vím, že to tak nebylo.“

„Proč jste nezavolala policii a záchranku?“

Pokrčila rameny. „Nevím. Chtěla jsem ho dostat na zem, ale když jsem přišla blíž, viděla jsem, že je pozdě. Můj syn byl mrtvý.“

Poprvé během vyprávění se jí zachvěl hlas, polkla a snažila se pokračovat.

„Dopis jsem našla v kuchyni. Četl jste ho. Nemohl už dál žít, život byl pro něho jen utrpením a nechtěl dál bojovat. Neměl k životu nejmenší důvod. Seděla jsem v kuchyni, hodinu nebo možná dvě. Dopis jsem si dala do kabelky a pak jsem už jen odnesla do kuchyně židli, kterou měl pod nohama.“

„Ale proč? Proč jste to udělala?“

Měla pevný pohled, ale Patrik viděl, že se jí třesou ruce. Vnější klid byl jen předstíraný. Nedokázal si ani plně představit, jak strašný to musel být pohled pro matku. Vidět svého syna oběšeného, s tlustým modrým jazykem a vyvalenýma očima. Bylo to těžké i pro něho samého, ale Andersova matka s tím pohledem musí žít do konce svého života.

„Chtěla jsem mu ušetřit nové ponížení. Po všechny roky na něho každý hleděl s odsudkem, vysmívali se mu. Ohrnovali nad ním nos. Co by na to lidi řekli, že se sám pověsil? Jinak jsem ho uchránit nedovedla.“

„Stejně tomu pořád nerozumím. Oč bylo horší, že si sám vzal život, než že byl zavražděn?“

„Třeba to pochopíte, až budete starý. V našem kraji se sebevrahy pohrdá. Nechtěla jsem, aby se tak o mém chlapci mluvilo. Řečí bylo už dost.“

Její hlas zněl tvrdě. Všechny roky věnovala svou energii, aby svého syna chránila a pomáhala mu, a i když Patrik stále její důvody úplně nechápal, věděl, že se o to i teď snažila, jak uměla.

Posunula na stole album a otevřela ho. Podle oblečení šlo o snímky ze sedmdesátých let a Andersův obličej na zažloutlých fotografiích byl dychtivý a vyzařovala z něho pohoda.

„Hezký chlapec, že?“

Zasněně pohladila fotografie.

„Byl vždycky hrozně hodný. Neměla jsem s ním žádný problém.“

Patrik si se zájmem prohlížel fotografii. Proměna člověka, kterého poznal jako lidskou trosku, byla neuvěřitelná. Chlapec na obrázku na štěstí nevěděl, co ho čeká. Další fotografie byla také moc zajímavá. Vedle Anderse, který seděl na kole, stála štíhlá plavovlasá dívenka. Nepatrně a stydlivě se usmívala.

„To je Alexandra?“

„Ano,“ potvrdila Veronika stručně.

„Hrávali si jako děti spolu?“

„Občas. Ne moc často. Chodili do stejné třídy.“

Postupoval opatrně jako po tenkém ledu.

„Nějakou dobu je učil Nils Lorentz, že?“

Veronika na něho zkoumavě pohlédla. „To je možné. Je to už dávno.“

„O něm se jeden čas hodně mluvilo. Přinejmenším poté, co zmizel z Fjällbacky.“

„Tady se mluví o každém, tak jistě i o něm.“

Bylo mu jasné, že se dotýká živé rány, ale musel pokračovat.

„Mluvil jsem s Alexandřinými rodiči, kteří mi o Nilsi Lorentzovi něco řekli. Týkalo se to i Anderse.“

Viditelně mu to nehodlala ulehčit.

„Prozradili mi, že Alexandru sexuálně zneužíval – a také Anderse.“

Veronika seděla strnule na židli a neodpovídala. Rozhodl se, že počká, až promluví. Po chvilce vnitřního zápasu zavřela album a zvedla se.

„Nechci o těch starých věcech mluvit. Odejděte, prosím. Jestli mě chcete trestat za to, že jsem neohlásila synovu sebevraždu, víte, kde mě najdete. Nebudu vám ale pomáhat hrabat se ve věcech, které jsou už dávno pohřbené.“

„Mám jen jednu otázku: Mluvila jste o tom někdy s Alexandrou? Jak jsem pochopil, chtěla se s touto kapitolou svého života definitivně vyrovnat. Bylo by jen přirozené, kdyby za vámi přišla.“

„Mluvila jsem s ní. Byla jsem v její vile asi týden předtím, než zemřela. Poslouchala jsem její naivní nápady o tom, jak se vyrovná s minulostí, jak všechny kostlivce vytáhne na světlo a tak podobně. Prostě žvásty. Zdá se, že dnes každý touží na veřejnosti prát své špinavé prádlo, a myslí si, jak je to zdravé, otevřeně se vypořádat se svými tajnostmi a hříchy. Ale některé věci by měly zůstat soukromé. Řekla jsem jí to. Asi mě neposlouchala, i když jsem v to doufala. Takže jsem se jen zbytečně v jejím ledovém domě nastydla.“

Veronika naznačila, že diskuse skončila. Otevřela Patrikovi dveře a chladně se s ním rozloučila.

Když zase stál venku na mrazu, s čepicí staženou přes uši a s tlustými palčáky na rukou, opravdu nevěděl, co si má myslet. Vydal se rázným krokem k autu.

Veronika byla velice komplikovaná žena, to mu po jejich rozhovoru bylo jasné. Patřila do jiné generace, ale přesto se s jejími postoji zcela neztotožnila. Celý život sama živila syna, a to dokonce i tehdy, když dospěl a měl by se o sebe postarat sám. Držela nad ním nepřetržitě ochrannou ruku. Byla velice nezávislá, po všechny roky se obešla bez muže. Současně se ale podřizovala různým pravidlům, která v její době platila – jiná pro ženy, jiná pro muže. Cítil k ní jakýsi obdiv. Je to hodně silná povaha. Vydržela víc než ostatní lidé.

Neuměl si představit, co Veroniku postihne za to, že předstírala synovu vraždu. Musí informaci co nejdříve postoupit jejich vyšetřovací skupině. Kdyby mohl sám rozhodnout, neobvinil by ji, ale nevěděl, jak to nakonec dopadne. Podle zákona se její jednání patrně mělo posuzovat jako bránění vyšetřování, ale doufal, že k tomu nedojde. Líbila se mu. Byla to bojovnice a takových mnoho není.

Když zase zapnul mobil, viděl, že na něho čeká zpráva. Byla od Eriky, která psala, že tři ženy a jeden malý mužíček doufají, že přijde na večeři. Pohlédl na hodiny. Bylo už pět a bez velkého váhání se rozhodl, že se do práce vracet nebude. A co by dělal doma? Ohlásil se Annice a krátce jí sdělil novinky. Do detailů nezacházel, chtěl všechno podrobně sdělit Mellbergovi osobně. Za každou cenu si přál vyhnout se nebezpečí, že by šéf do něčeho zasahoval jen pro své vlastní potěšení.

Celou cestu zpět k Erice myslel na Alexinu vraždu. Strašně ho frustrovalo, že se znovu ocitl ve slepé uličce. Dvě vraždy znamenají pro vraha dvojnásobné riziko, že se dopustí nějaké chyby, jenomže teď tu znovu byla jen jediná a už si začínal připouštět, že mu vrah unikne. Byl z toho dost smutný. Připadalo mu, že Alexandru zná líp než kdokoliv jiný. Velice jím pohnulo její dětství a potom další život po sexuálním zneužívání. Hrozně chtěl jejího vraha najít, víc než kteréhokoliv jiného pachatele v životě.

Ale bylo to jen přání. Musel si připustit, že je na hranici svých možností a neví, jak pokračovat. Přinutil se na to přestat myslet. Teď jede za Erikou, její sestrou a dětmi a právě to pro dnešní večer potřeboval, aby přišel na jiné myšlenky.

Mellberg netrpělivě bubnoval prsty do stolu. Zatraceně, kde se ten kluk poflakuje? Představuje si snad, že chodí do mateřské školy? Že může přijít a odejít, jak se mu zlíbí? Jistě, je sobota, ale kdo si myslí, že si může udělat volno, ten se plete. No, snad už brzy bude Mellberg odtud pryč tam, kde vládne disciplína a pořádek, ostré vedení. Jestli se někdo narodil s vůdčí schopností, pak to byl jistě právě on. Jeho matka mu vždycky prorokovala, že z něho vyroste významný muž, i když si musel připustit, že k této metě už spěje o dost déle, než si oba mysleli. Nepochyboval ale o tom, že jeho skvělé schopnosti jednou budou patřičně oceněny.

Bylo frustrující, že s vyšetřováním přešlapovali na místě. Už si myslel, že mají všechno na dosah ruky, ale jeho mizerní podřízení nepřinášejí žádné výsledky, které by mohly posloužit jeho blízkému povýšení a povolání zpět do Goteborgu. Jsou to nedbalci. Venkovští policajti, kteří najdou sotva vlastní zadek, a to si ještě musí posvítit baterkou. Trochu doufal, že aspoň Hedström má něco v hlavě, ale i ten ho zklamal. Dosud nepřinesl zprávu z cesty do Goteborgu, a tak to zřejmě byly jen vyhozené peníze. Je skoro čtvrt na deset a po něm ani stopy.

„Anniko!“ zařval do otevřených dveří a s narůstajícím vztekem čekal celou minutu, než se objevila.

„Ozval se Hedström? Válí se snad ještě v posteli?“

„To sotva. Ráno volal, že nemůže nastartovat auto, ale je už na cestě.“

Pohlédla na hodinky. „Bude tu asi za čtvrt hodiny.“

„Zatraceně, to nemohl z domova vypadnout dřív?“

Ke svému údivu viděl na Anničině tváři úsměv. „No, nejspíš doma vůbec nebyl.“

„Krucinál, a kde tedy?“

„To se ho musíš zeptat sám,“ poznamenala, obrátila se k němu zády a vracela se do své kanceláře.

Že by Patrik mohl mít skutečný důvod k pozdnímu příchodu do práce, to Mellberga naštvalo ještě víc. Copak nemůže být ten trouba dost předvídavý a vyjet dřív?

O čtvrt hodiny později Patrik skutečně opatrně zaklepal na šéfovy dveře. Byl udýchaný, zarůžovělý a vypadal nestydatě svěže, přestože na něho musel Mellberg skoro půl hodiny čekat.

„Myslíš si snad, že tu pracujeme na poloviční úvazek? A kdes vůbec byl včera? Do Goteborgu jsi přece jel už o den dřív!“

Patrik se usadil na židli pro návštěvníky a v klidu odpovídal na Mellbergovy útoky.

„Promiň, že jsem přišel pozdě. Ráno jsem nenastartoval a trvalo to půl hodiny, než jsem mohl vyjet. Ano, předevčírem jsem byl v Goteborgu a podám ti o té cestě zprávu dřív, než se dostanu ke včerejšku.“

Mellberg něco zachrochtal. Patrik vyprávěl, co se dozvěděl o Alexandřině dětství. Vynechal všechny nepříjemné detaily a při sdělení, že Julia je Alexandřina dcera, Mellbergovi klesla brada na prsa. Něco takového v životě neslyšel. Pak Patrik pokračoval informací o infarktu Karla-Erika a jeho cestě do nemocnice a rychle se zmínil o analýze otisků písma na papíru z bloku, nalezeného u Anderse. Velký význam mělo potvrzení, že nešlo o vraždu, ale sebevraždu. Od tohoto bodu se dostal ke včerejšku a všechno pak neobyčejně ztichlému Mellbergovi znovu shrnul.

„Takže jedna z našich vražd je sebevražda a o té druhé zatím netušíme, proč k ní došlo a kdo je vrah. Mám pořád pocit, že to nějak souvisí s Alexandřinou minulostí, ale neexistují pro to žádné důkazy. Takže teď víš všechno. Máš nějakou představu, jak budeme pokračovat?“

Po chvilce mlčení se Mellberg vzchopil.

„No, je to opravdu neuvěřitelný příběh. Já bych ale vsadil svoje poslední peníze na to, že vrah je ten její milenec, a myslím si, že ho musíš vzít pořádně pod krkem.“

Poté, co ho Patrik informoval ho Danovi a o tom, že právě s ním byla Alexandra těhotná, postoupil Dan na první místo Mellbergova seznamu podezřelých.

Patrik přikývl, Mellberg se domníval, že poslušně, a zvedl se k odchodu.

„Dobrá práce,“ ozval se proti své vůli.

„Jen tak dál.“

„Provedu, šéfe.“

Nezazněl v těch slovech ironický tón? Patrik na něho ale nevinně pohlédl a Mellberg už o tom dál nepřemýšlel. Chlapec má prostě dost rozumu a nechá se vést zkušeným šéfem.

Zívání má dodat mozku kyslík, ale Patrik pochyboval, že to v jeho případě platí. Přepadla ho únava z noci, kdy se převaloval v posteli a nemohl spát. Bezmocně hleděl na kupu papírů, které se mu nashromáždily na stole, a nejraději by všechno smetl do koše. Se současným vyšetřováním byl hluboce nespokojený. Připadalo mu, že ubíhají měsíce, zatímco on sám se pohybuje jako hlemýžď. Tolik se toho za poslední čas stalo, a přesto nikam nepokročil. Když Annika viděla, jak si mne ospalé oči, přinesla šálek kávy a postavila ho na stůl před ním. „Nejde ti to?“

„Po pravdě je to teď dost nepříjemné. Musím prostě začít znovu. Jsem si jist, že někde přede mnou leží odpověď. Potřeboval bych alespoň maličké vodítko, něco, co jsem přehlédl,“ vyčerpaně hodil tužku na jednu z hromádek.

„A jinak?“

„Co máš na mysli?“

„No, jak se ti daří, když nejsi v práci. Snad víš, co myslím…“

„Úplně přesně. A co tě zajímá?“

„Jestli je to pořád bingo,“ se škádlivým úsměvem za sebou zabouchla dveře.

Patrik se zamyslel. Ano, asi i tak by se to dalo říct.

Přinutil se znovu vrátit k práci a poškrabal se koncem tužky ve vlasech. Něco tu prostě nesedělo. Něco, co řekla Veronika. Vytáhl blok, do kterého si zaznamenal jejich rozhovor, a metodicky ho procházel slovo od slova. Dostal nápad. Byl to jen maličký detail, ale mohl by být důležitý. Vytáhl z hromádky na stole jeden z papírů. Dojem chaosu rozhodně nebyl oprávněný, věděl úplně přesně, co kde má.

Zamyšleně pročetl záznam a pak se natáhl po telefonu.

„Dobrý den, tady je Patrik Hedström z policie v Tanumshede. Rád bych se vás na něco přijel zeptat. Jste doma? Dobře, budu tam za chvilku. Kde bydlíte? U vjezdu na Fjällbacku? Na kopci zahnout doprava a třetí dům vlevo. Dobře, snad vás najdu. Jinak bych znovu zavolal. Za chvíli jsem u vás.“

O dvacet minut později stál před dveřmi. Dům, v němž Eilert mnoho let se svou rodinou bydlel, našel bez nejmenšího problému. Zaklepal a okamžitě mu otevřela hubená žena s ustaranou tváří. Mnohomluvně se mu představila jako Svea Bergová, Eilertova manželka, a zavedla ho do malého obývacího pokoje. Pochopil, že jeho zavolání vyvolalo horečnou aktivitu. Na stole byl prostřen sváteční kávový servis a tácek s několika druhy pečiva. Než případ vyřeší, přibere o pár kilo, povzdechl si.

Svea Bergová mu na první pohled moc sympatická nebyla, ale její manžel Eilert se mu okamžitě zalíbil. Po pevném stisku ruky na něho upřel čilé, jasně modré oči. Měl mozolnaté dlaně a očividně musel celý život tvrdě pracovat.

Když se Eilert zvedl z pohovky, zůstal po něm trochu shrnutý přehoz a Svea ho s vyčítavým pohledem okamžitě uhlazovala. Celý dům byl zářivě čistý, bez poskvrnky, a zdálo se nepravděpodobné, že tu vůbec někdo žije. Patrik s mužem pocítil soucit, ve vlastním domě se nejspíš cítil jako nezvaný host.

Skoro komický byl rozdíl mezi uctivým pohledem, který Svea upírala na Patrika, a vyčítavou grimasou, když se obrátila na svého muže. Zauvažoval, čím si asi Eilert takovou nespokojenost zasloužil, ale usoudil, že mrzutost vyvolává nejspíš jeho pouhá existence.

„Pane strážníku, posaďte se přece a vezměte si kávu se zákuskem.“

Patrik si poslušně sedl na židli směrem k oknu a Eilert naznačil, že si chce sednout vedle něho. „Kam se hrneš, Eilerte,“ okřikla ho manželka. „Sedni si sem,“ ukázala na krátkou stranu stolu. Kmitala kolem, nalévala kávu a současně rovnala neviditelné záhyby na ubruse a záclonách. Patrik se rozhlížel kolem sebe. Dům zjevně zařizoval někdo, kdo si přál předstírat větší zámožnost. Jako by všechno byly špatné kopie pravého zboží. Od záclon, které měly vypadat jako hedvábné, se spoustou volánků v nařasení, po okrasné předměty v imitaci zlata a stříbra. Eilert v tomto prostředí vypadal jako cizokrajný pták.

K Patrikově netrpělivosti trvalo dlouho, než mohl začít mluvit o důvodu své návštěvy. Svea nepřetržitě žvanila a současně usrkávala horkou kávu. „Kávový servis mi poslala sestra z Ameriky. Je tam bohatě provdaná a může nám posílat drahé dárky.“

Významně pozvedla nazdobený šálek. Patrik byl skeptický vůči drahocennosti porcelánu, ale zdržel se moudře komentáře.

„Také jsem měla jet do Ameriky, ale trápilo mě chatrné zdraví. Jistě bych se tam bohatě provdala, místo abych seděla už padesát let tady.“

Svea se vyčítavě zahleděla na Eilerta, který nijak nereagoval. Jistě totéž slyšel už mnohokrát.

„Mám dnu, rozumíte, nemocné klouby, a trpím od rána do večera. Ale nejsem taková, abych si stěžovala. Na migrénu a další potíže bych mohla naříkat od rána do večera, ale já ne. Trápení snáším mlčky. Všichni mě za to obdivují.“

Skromně pohlédla na své ruce, které podle Patrikova laického názoru na dnu nevypadaly. Je to stará čarodějnice, pomyslel si.

Byla silně nalíčená, ověšená mnoha šperky. Jak spolu dva tak různí lidé mohli žít už padesát let? Pomyslel si, že to je zřejmě generační záležitost. Dříve se lidé tak často nerozváděli. Chudák Eilert, pro zbytek života ho nic dobrého nečeká.

Odkašlal si, aby přerušil proud Sveiny výmluvnosti.

Poslušně zmlkla a upřela oči na jeho rty, aby dobře slyšela, co vzrušujícího jim sdělí a co bude po jeho odchodu šířit místními tamtamy.

„Mám pár otázek na ty dny než jste našel Alexandru Wijknerovou, na dobu, kdy jste dohlížel na dům,“ obrátil se k Eilertovi. Svea ale stačila odpovědět dřív.

„Já jsem vždycky říkala, že se tam něco takového stane a že ji najde právě můj Eilert. Tady se o ničem jiném už celé týdny nemluví.“

Tváře jí hořely vzrušením a Patrik se musel dost ovládat, aby jí neodsekl. Místo toho se lstivě usmál a řekl: „Kdybyste dovolila, rád bych si s vaším manželem promluvil mezi čtyřma očima. Policie to tak pro svědectví vyžaduje.“

Byla to čistá lež, ale ke své spokojenosti viděl, že mu uvěřila, přestože se jen nerada zvedla od stolu. Patrika odměnil Eilertův pobavený úsměv, kterým nezakrýval škodolibost.

„Mohl byste začít týdnem předtím, když jste byl doma u Alexandry Wijknerové. Pokuste se prosím vybavit co nejvíce detailů.“

Eilert se na chvíli mlčky zamyslel, pečlivě si nacpal lulku a několikrát zatáhl, než promluvil: „Našel jsem ji v pátek. Právě ten den jsem tam chodíval, abych se ujistil, že je před jejím příjezdem všechno v pořádku. Takže předtím jsem se tam zastavil o týden dřív. Ne, vlastně jsem tam zašel už ve čtvrtek večer, protože v pátek jsme slavili čtyřicáté narozeniny našeho nejmladšího syna.“

„Jak to v domě vypadalo? Ničeho zvláštního jste si nevšiml?“

Patrik stěží zakrýval napětí.

„Zvláštního?“ Eilert rozvážně zabafal. „Ne. Všechno bylo v pořádku. Prošel jsem domem a podíval se pro jistotu i do sklepa. Potom jsem dobře zamkl, dala mi klíč.“

Patrik položil otázku, která ho už tak dlouho zaměstnávala: „A co kotel? Fungoval? Bylo v domě teplo?“

„Ale jistě. Nebyla na něm žádná závada. Musel jít i po mém odchodu. Proč vás to tak zajímá?“ Na chvíli vytáhl lulku z úst.

„Po pravdě řečeno zatím nevím, jestli to má nějaký význam. Moc vám děkuji za pomoc.“

„Že jsem tak zvědavý – nemohl jste se na to zeptat telefonem?“

Patrik se usmál. „Jsem trochu staromódní. Věřím, že je lepší s každým mluvit z očí do očí. Někdy si říkám, jestli jsem se neměl narodit o sto let dříve, před všemi novodobými vynálezy.“

„Nesmysl. Nemyslete si, že dřív bylo něco lepší. Zima, chudoba a práce od ‚nevidím do nevidím‘. Ne, já se snažím využívat všech současných vymožeností. Dokonce mám i počítač s internetem. To jste si asi o starém člověku nemyslel,“ namířil na Patrika lulkou.

„No, vlastně jste mě opravdu překvapil. Ale teď se musím zvednout.“

„Doufám, že jsem vám aspoň trochu pomohl a nejel jste sem zbytečně.“

„To jistě ne. A kromě toho jsem si pochutnal na dobrém pečivu vaší ženy.“

Eilert se mimoděk ušklíbl. „Ano, péct ona umí.“ Pak se pohroužil do mlčení, na které si během těch padesáti let navykl. Svea zřejmě stála s uchem na klíčové dírce, protože to už déle nevydržela a vešla do pokoje.

„Tak co, zjistil jste, co jste chtěl?“

„Ano, děkuji. Hezky jsme si popovídali. A moc vám děkuji za kávu a výborné koláčky.“

„Jsem ráda, že vám chutnaly. Eilerte, skliď ze stolu, já pana policistu doprovodím ke dveřím.“ Šla před ním a nepřetržitě drmolila. „Pořádně za sebou zabouchněte, já nesnáším průvan.“

Patrik si s ulehčením oddechl, když vyšel ven. Strašná ženská! Ale potvrdil si to, co si myslel: teď si byl téměř jist, že ví, kdo Alexandru zavraždil.

Při Andersově pohřbu nebylo tak krásné počasí jako při Alexandrine. Ostrý vítr maloval ruměnce na tvářích. Patrik se pořádně oblékl, ale nestačilo ho to ochránit před ostrým mrazem. Třásl se vedle hrobu zimou, když spouštěli rakev. Obřad byl hodně krátký. Jen několik lidí přišlo do kostela a Patrik si diskrétně sedl dozadu. V přední lavici seděla Veronika. Do poslední chvíle se nedokázal rozhodnout, jestli půjde i na hřbitov, ale nakonec si řekl, že je to to nejmenší, co pro Anderse může udělat. Matka svůj žal nedala sebeméně najevo, ale byl si jist, že kvůli tomu není zármutek o nic menší. Patřila mezi lidi, kteří své city veřejně neukazují. Chápal to a svým způsobem ji obdivoval. Byla to opravdu silná žena.

Po obřadu se všichni rozešli. Veronika šla se skloněnou hlavou směrem ke kostelíku. Bičoval ji mrazivý vichr, proto si přetáhla šálu přes hlavu. Několik vteřin váhal, ale nakonec se rozhodl a dohnal ji.

„Krásný obřad.“

Trpce se usmála. „Víte dobře jako já, že Andersův pohřeb byl stejně patetický jako celý jeho život. Ale přesto dík, jste milý.“ V jejím hlase se ozývala únava mnoha dlouhých let. „Vlastně mohu být hrozně vděčná. Před pár lety bych ho nemohla pohřbít na veřejném hřbitově. Musel by být zakopán do neposvěcené půdy, určené pro sebevrahy. Pořád ještě si mnoho starých lidí myslí, že takoví se nedostanou do nebe.“

Na chvíli zmlkla, ale Patrik čekal, až bude pokračovat.

„Budu mít nějaké potíže kvůli jeho sebevraždě?“

„Ne, myslím, že vám to mohu zaručit. Nechovala jste se podle pravidel a jistě je na to nějaký zákon, ale věřím, že trestu se bát nemusíte.“

Pomalu šli směrem k Veroničinu domovu, který ležel jen o několik set metrů dál. Patrik celou noc přemítal, jak bude postupovat, a nakonec se rozhodl pro jednu z možných cest.

„Myslím si, že nejtragičtější na smrti Anderse a Alexandry je to, že s nimi muselo umřít i dítě.“

Veronika se na místě zastavila a divoce ho chytila za rukáv. „Jaké dítě? O čem to mluvíte?“ Byl moc rád, že se tato informace dosud udržela v tajnosti.

„Alexandřino dítě. Byla ve třetím měsíci.“

„Její muž…“ Veronika se zarazila a Patrik s vynuceným klidem pokračoval.

„Její muž s tím neměl nic společného. Zřejmě už spolu několik let intimně nežili. Ne, otec byl někdo, s kým se stýkala tady, ve Fjällbace.“

Veronika mu svírala rukáv. „Dobrý bože. Proboha!“

„Ano, je to hodně zlé. Zavraždit nenarozené dítě. Podle pitevního protokolu by to byl chlapeček.“

V nitru se mu dělalo špatně a přinutil se, aby více neřekl. Místo toho čekal na předpokládanou reakci.

Stáli pod vysokými kaštany, jen padesát metrů od jejího domova. Prudce se otočila a vzhledem ke svému věku se překvapivě rychle rozběhla k domovu. Patrik se vzpamatoval až za několik vteřin a vydal se za ní. Domovní dveře byly otevřené, proto opatrně vešel dovnitř. Z koupelny slyšel její zoufalý pláč a potom zvuky dávení. Nechtěl stát na předsíni a poslouchat ji. Stáhl si mokré boty, pověsil bundu a vešel do kuchyně. Když tam Veronika po několika minutách přišla, bublal už kávovar a na stole stály dva šálky. Byla bledá a poprvé zahlédl i slzy. Jen náznak v koutcích očí, ale stačilo to. Žena se ztuha posadila.

Za několik minut zestárla o řadu let. Pohybovala se pomalu jako stařena. Ještě chvíli ji nechal vydechnout, ale pak jí pohledem naznačil, že přišla chvíle pravdy. Věděla, že není návratu.

„Takže jsem zabila vlastní vnouče?“ Patrik to vzal jako rétorickou otázku a nedopověděl. Musel by lhát a to nechtěl. Teď už nemohl vycouvat. Časem se Veronika pravdu dozví, ale teď je řada na něm.

„Pochopil jsem, že právě vy jste Alexandru zavraždila, když jste lhala o tom, že jste u ní týden před smrtí byla. Řekla jste, že jste mrzla v její ledové kuchyni, jenomže kotel se rozbil až další týden.

Veronika hleděla do dálky a zdálo se, že stěží slyší jeho slova.

Je to zvláštní. Teprve teď vím, že jsem někomu vzala život. Alexandřina smrt pro mě nic neznamenala, ale Andersovo dítě…, jako bych ho měla před očima.“

„Proč musela Alexandra zemřít?“

Veronika zvedla ruku. Chtěla vyprávět, ale svým vlastním způsobem.

„Byl by to tehdy strašný skandál. Všichni by na něho ukazovali prstem a mluvili o něm. Myslela jsem si, že jednám správně. Netušila jsem, že jednou bude sám všem pro smích, že moje mlčení ho bude užírat a ničit. Zdálo se to jednoduché. Přišel za mnou Karl-Erik a řekl mi, co se stalo. Byl za Nelly a spolu se o všem domluvili. Mělo to zůstat naším tajemstvím a já jsem věřila, že mlčím pro Andersovo dobro. Jenomže každý další rok byl pro něho horší. Vysiloval se strašným tajemstvím, ale nechápala jsem, že za jeho trápení mohu já. Všechno jsem za něho dělala a snažila se ho držet pod křídly, ale nedokázala jsem jeho ponížení odčinit.“

Vypila několika doušky kávu a nastavila prázdný šálek. Patrik jí dolil a zdálo se, že jí káva pomáhá čelit pravdě.

„Někdy mě napadlo, že mlčení bylo horší než tenkrát zneužívání. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili, ani mezi těmito čtyřmi stěnami ne, a já teprve teď chápu, co to s ním dělalo. Možná, že si ho vykládal jako opovržení. Nemohu snést pomyšlení, že by si mohl jen na vteřinu myslet, že obviňuji jeho, a nikdy se to už nedozvím.“

Na chvilku se zdálo, že se zhroutí, ale znovu se napřímila a přinutila se pokračovat. Patrik si uměl představit, co ji to stálo.

„S lety jsme našli jakousi rovnováhu. I když život za mnoho nestál, přece jsme se měli navzájem. Věděla jsem, že se občas schází s Alexandrou a že je to k sobě nějakým způsobem táhne, ale myslela jsem si, že všechno bude pokračovat jako doposud. Nedávno se mi však zmínil, že Alexandra chce o té strašné dávné věci promluvit. Že chce vytáhnout kostlivce ze skříně a začít znovu. Jemu na tom nezáleželo, ale pro mě to byla velká rána. Všechno by se změnilo. Proč to chtěla Alexandra zveřejnit po tolika letech? Komu by tím pomohla? Co by na to řekli lidi? A navíc, i když se Anders tvářil, že je mu to jedno, znala jsem ho dobře a byla jsem si jistá, že si to ve skutečnosti také nepřál.“

„Takže jste se rozhodla ji navštívit.“

„Ano. Šla jsem tam ten pátek večer a doufala jsem, že ji přiměju k rozumu. Aby pochopila, že sama nemůže rozhodovat o něčem, co se týká více lidí.“

„Ale ona to nepřijala.“

Veronika se trpce usmála. „Ne.“

Stačila vypít další šálek kávy, než byl Patrik v polovině svého prvního. Sepjala ruce na stole.

„Prosila jsem ji. Vysvětlovala jsem jí, jak to bude těžké pro Anderse, ale ona mi hleděla do očí a tvrdila, že myslím jen na to, co je dobré pro mě. A že Anders bude jen rád, když všechno bude konečně venku. Řekla mi, že Nelly, Karl-Erik a já jsme mysleli jen na vlastní neporušenou pověst, když jsme to tehdy všechno zamlčeli. Můžete si představit takovou drzost?“

V jejích očích na okamžik zaplálo silné rozhořčení, ale vzápětí ho vystřídala lhostejnost, mrtvý pohled. Jednotvárně pokračovala: „Něco ve mně prasklo, když jsem tu nehoráznost slyšela. Jakoby všechno, co jsem v životě dělala, nebylo jen pro Andersovo dobro! Jednala jsem bez uvažování. Měla jsem v kabelce prášky na spaní, a když odešla do kuchyně, rozdrobila jsem jich několik do jejího moštu. Nalila mi skleničku vína a já jsem předstírala souhlas, když chtěla, abychom si spolu připily na přátelství.

Za chvíli usnula na pohovce. Neměla jsem nijak promyšlené, co udělám, protože prášky byly jen pro první chvíli. Ale pak mě napadlo, že to nastražím jako sebevraždu. Neměla jsem jich dost na smrtelnou dávku, a tak jsem si řekla, že jí přeřežu zápěstí. Věděla jsem, že to sebevrazi dělávají ve vaně, a zdálo se mi to jako dobrý nápad.“

Mluvila monotónním hlasem, který zněl jako obyčejné všední vyprávění.

„Svlékla jsem ji a myslela jsem si, že ji do koupelny odnesu, protože po letech uklízení mám hodně silné paže. To jsem však nedokázala a musela jsem ji tam odtáhnout a pak ji nasunout do vany. Přeřezala jsem jí obě tepny žiletkou, kterou jsem v koupelně našla. Potom jsem v domě všechno uklidila, to přece dobře umím. Umyla jsem svou skleničku, zhasla, zamkla a klíč dala na místo, kde vždycky býval.“

Patrik byl jejím vyprávěním otřesený, ale snažil se to nedat najevo a přinutil svůj hlas ke klidu.

„Jistě chápete, že vás musím odvést s sebou. Nemusím snad volat o posilu.“

„Ne. To není třeba. Mohu si s sebou vzít pár věcí?“

„Jistě.“

Zvedla se a ve dveřích se obrátila.

„Jak jsem mohla tušit, že byla gravidní? Je sice pravda, že nepila víno, ale něco takového mě vůbec nenapadlo. Myslela jsem si, že moc alkohol nepije, nebo že třeba chce ještě někam jet. Přece jsem to nemohla vědět.“

Její hlas žadonil a Patrik němě přikývl. Časem jí snad dokáže říct, že čekané dítě nebylo Andersovo, ale zatím nechtěl narušit důvěru mezi nimi. Veronika bude muset svůj příběh vypravovat ještě několikrát, než celý případ uzavřou. Jeho intuice mu ale naznačovala, že stejně ještě všechno neřekla.

Když pak seděl sám v autě, vytáhl si znovu kopii posledního Andersova dopisu, poslední sdělení živým. Pomalu si ho četl a z každého slova cítil nesmírnou bolest.

6.

Ironie mého života mě samého často překvapovala. Schopnost vytvářet svými prsty a očima krásu, zatímco jinak jsem budil jen ošklivost a zkázu. Proto také jako poslední čin v životě zničím své obrazy, abych byl alespoň jednou důsledný. Ať raději po mně nic nezůstane, než aby mě posuzovali jako rozpornou bytost.

Ve skutečnosti je všechno úplně jednoduché. Stačilo by ze života vymazat několik málo měsíců a událostí, které můj život zcela změnily. Možná jsem v nějakém svém minulém životě udělal něco strašného a teď jsem za to platil. Ne, že by to bylo tak důležité, ale bylo by zajímavé vědět, co jsem musel odčinit.

Proč právě teď jsem se rozhodl ukončit život, který byl pro mě už dávno bezcenný? Proč se cokoliv dělá v určitém časovém bodu? Miloval jsem Alexandru tolik, že život bez ní ztratil svůj poslední smysl? Možná takové vysvětlení každého napadne. Poctivě řečeno – sám nevím. S myšlenkou na smrt jsem žil už hodně dlouho, ale teprve teď mám pocit, že jsem na ní připraven. Snad právě Alexina smrt mi uvolnila ruce. Jí bych nikdy nemohl způsobit ani tu nejmenší bolest. To, že zemřela, mi ukázalo, že se i já mám vydat na cestu. Připraven jsem byl už dlouho, takže zbývá jen vyrazit.

Odpusť mi, maminko,

Anders

Nezbavil se starého návyku hodně časně – málem ještě v noci – vstávat, a tentokrát to bylo užitečné. Když ve čtyři hodiny opatrně lezl z postele, Svea se ani nepohnula. Pro jistotu opatrně sešel ze schodů s šaty v ruce a oblékl se až dole. Pak si vzal cestovní tašku, kterou si důmyslně ukryl v komoře. Plánoval to dlouhé měsíce a nehodlal nic ponechat náhodě. Dnešek byl prvním dnem zbytku jeho života.

Auto navzdory mrazu okamžitě nastartovalo, když dvacet minut po čtvrté vyrazil na cestu. Nechával za sebou padesát let života. Projel spící Fjällbackou a nesešlápl plyn, dokud neobjel starý mlýn a nezahnul k Dingle. Do Goteborgu a na landvetterské letiště to bylo dvě stě kilometrů a času měl spoustu. Letadlo do Španělska odlétalo až v osm hodin.

Konečně bude žít tak, jak si dlouho přál. S lety mu přibývalo neduhů a život se Sveou byl čím dál obtížnější. Eilert dospěl k přesvědčení, že by si zasloužil něco lepšího. Na internetu si našel maličký penzion ve vesničce na španělském pobřeží. Ležel dál od pláží a turistických cest, takže nabízeli přijatelnou cenu. Zjistil si, že když tam bude bydlet trvale, majitelka mu bude počítat ještě méně. Trvalo dlouho, než pod Sveiným bdělým dohledem našetřil peníze, ale konečně měl dost. Úspory mu postačí na dva roky a potom si bude muset zase nějak poradit. Jeho nadšení nemohlo nic přibrzdit.

Poprvé po padesáti letech se cítil volný a svobodný a v čisté radosti zrychlil. Auto hodlal nechat na hlídaném parkovišti, časem ho Svea nějak dostane domů. I když to bylo celkem jedno, protože řidičský průkaz stejně nemá. Svědomí ho jen maličko tížilo kvůli dětem, ale na druhé straně měly vždycky blíže ke Svee než k němu a k jeho žalu byli malicherní a omezení jako ona. Jistě, že to bylo i jeho vinou, ale vždycky hodně pracoval a nacházel si důvody, aby nemusel být doma. Stejně se však rozhodl, že jim hned z letiště pošle lístek, aby věděli, že odešel z vlastní vůle, a nemuseli se kvůli němu znepokojovat. Rozhodně si také nepřál, aby po něm pátrala policie.

Silnice byly prázdné, projížděl tmou a vychutnával klid kolem sebe.

„Já to stejně nemohu pochopit. Že by Veronika zavraždila Alexandru kvůli tomu, aby nepromluvila o sexuálním násilí vůči ní a Andersovi před pětadvaceti lety?“

Erika zamyšleně otáčela skleničkou.

„Zřejmě není radno podceňovat potřebu lidí nevyčnívat z řady v tak malém hnízdě jako je Fjällbacka. Kdyby vyšla ven ta stará historka, zase by všichni ukazovali prstem. Já ale nevěřím, že to udělala kvůli Andersovi. Třeba si skutečně nepřál, aby se o tom mluvilo, ale především ona sama nesnesla představu, že se o ní bude za jejími zády povídat. Že jí všichni budou vyčítat, že tehdy sama nic neudělala a že naopak souhlasila, aby se všechno ututlalo. Asi se jí to zdálo jako příliš velká ostuda. Když pak pochopila, že s Alexandrou nepohne, v okamžitém popudu ji zavraždila. A pak už postupovala metodicky a chladnokrevně.“

„A jak teď bere, že bude odhalená jako vražedkyně?“

„Překvapivě klidně. Myslím si, že pocítila velkou úlevu, když se dozvěděla, že nezavraždila Andersovo nenarozené dítě. Teď už je jí úplně jedno, co s ní bude. A proč by vlastně nemělo být? Její syn je mrtvý, nemá žádné přátele, žádný příjemný život. Všechno vyšlo najevo a nemá už co ztratit. Jen osobní svobodu, a ta pro ni moc neznamená.“

Seděli spolu v Patrikově domě. Po společné večeři vypili láhev vína. Erika si vychutnávala klid a ticho. Těšilo ji, že u ní je Anna a děti, ale někdy to bylo až příliš únavné. Patrik strávil celý den u výslechu, a když v práci skončil, zajel pro ni a odvezl ji s malou taškou k sobě domů. Teď seděli vedle sebe na gauči jako spořádaný pár.

Erika zavřela oči. Byl to nádherný a současně tíživý okamžik. Všechno bylo perfektní, dokud nepomyslela na to, co by ji čekalo, kdyby se vrátila domů do Stockholmu. Ona i Anna chodily po špičkách kolem problému s prodejem domu, ale jako by se domluvily, ještě o tom nehovořily. Erika si nemyslela, že je její sestra v situaci, kdy by mohla dělat velká vážná rozhodnutí, a tak vyčkávala.

Dnes večer však nechtěla na budoucnost myslet. Raději neuvažovat ani o zítřku a vychutnávat každou vteřinu. Snažila se potlačit chmurné myšlenky.

„Dnes jsem mluvila s vydavatelstvím o chystaném románu o Alexandře.“

„A co ti řekli?“ Zájem v Patrikových očích ji velice potěšil.

„Myslí si, že je to skvělý nápad a mám jim brzy poslat všechno, co jsem zatím dala dohromady. Musím ještě dopsat biografii o Šelmě, ale poskytli mi měsíc navíc, takže teď mám termín do září. Doufám, že dokážu psát současně obě knihy. Zatím mi to jde docela dobře.“

„A co si vydavatel myslí o právní stránce? Nebude tě její rodina žalovat?“

„Zákon o svobodě tisku je jasný. Mám právo všechno vylíčit, dokonce i bez jejich souhlasu, ale já doufám, že tak daleko to nedojde. Nechci psát žádnou senzaci, ale o Alexandře a o tom, co se skutečně stalo.“

„A co prodej? Bude o tento typ knihy zájem na trhu?“

Patrikovi zářily oči a Erika se vyhřívala v jeho nadšení. Dobře věděl, co kniha pro ni znamená.

„Ve Spojených státech je enormní hlad po knihách typu truecrime. Slavná spisovatelka tohoto žánru, Ann Ruleová, prodává miliony výtisků. U nás je to poměrně novinka. Pár podobných knih existuje, třeba před pár lety vyšel titul, který pojednával o případu lékaře a patologa, ale je to v podstatě pole neorané. Chtěla bych se hodně zaměřit na důkazy. Zkontrolovat všechna fakta, mluvit s lidmi, kteří mají s případem nějakou spojitost, napsat pravdivou knihu.“

„Myslíš si, že ti rodina poskytne další rozhovory?“

„Nevím.“ Navíjela si na prst pramínek vlasů. „Skutečně nevím. Pokusím se je k tomu přemluvit, a pokud by odmítli, snažila bych se to nějak obejít. Mám velkou přednost, že o případu sama hodně vím. Samozřejmě, že kontakt bude trochu obtížný, ale to musím překonat. Pokud by kniha byla úspěšná, ráda bych psala i o jiných událostech podle skutečnosti. Takže se musím naučit jednat s příbuznými. Patří to k věci. Kromě toho si myslím, že lidé mají potřebu hovořit o tom, co je postihlo. Týká se to jak obětí, tak pachatelů.“

„Budeš mluvit i s Veronikou?“

„Ano. Nevím, jestli s tím bude souhlasit, ale chtěla bych se o rozhovor pokusit. Třeba mi něco řekne, třeba ne. Nutit ji nemohu.“

Pokrčila rameny, jako by chtěla naznačit lhostejnost, ale tak to ve skutečnosti nebylo. Jestli ji Veronika odmítne, kniha tím utrpí. Zatím pracovala na kostře příběhu, ale teď ji bude muset také vyplnit.

„A co ty?“

Zavrtěla se na pohovce a položila nohy Patrikovi na klín. Ten okamžitě pochopil náznak a ochotně jí začal masírovat chodidla.

„Jaký tys měl den? Stal ses v práci hrdinou?“

Patrikův těžký povzdech naznačil, že tak jednoduché to nebude.

„Snad bys nevěřila, že Mellberg ponechá zásluhy někomu jinému. Poletoval celý den mezi výslechovou místností a různými reportéry. V rozhovorech se žurnalisty jsem byl jen obyčejný podřízený. Divil bych se, kdyby mé jméno vůbec vyslovil. Ale k čemu by to nakonec bylo? Kdo chce své jméno vidět v novinách? Zadržel jsem včera vraha a to mi ke spokojenosti stačí na dlouho.“

„To je od tebe ušlechtilé. Ale přiznej si, že bys docela rád stál u mikrofonu na velké tiskové konferenci a vypravoval o tom, jak jsi vraha objevil.“

„No, možná by byla docela legrace, kdyby se o mně zmínili v místních novinách. Jenomže je to tak, jak to je. Mellberg pro sebe shrábne všechnu slávu a já proti tomu nemohu nic udělat.“

„Myslíš, že dosáhne přeložení?“

„Kéž by! Ale bojím se, že nadřízení v Goteborgu jsou moc rádi, že se ho zbavili, a že se s ním budeme trápit, dokud nepůjde do důchodu. A to bude trvat ještě hodně dlouho.“

„Chudáčku.“

Pohladila ho po vlasech a Patrik to vzal jako znamení. Povalil ji pod sebe na gauč. Vínem jí ztěžkly údy a přelévalo se na ni teplo jeho těla. Jeho dech se zrychloval, ale Erika stále ještě měla několik otázek. Pokusila se vyprostit a sednout si.

„A ty jsi se vším spokojený? Třeba se zmizením Nilse? Nechceš se toho od Veroniky dozvědět víc?“

„Tvrdí, že nic dalšího neví. Já jí ale nevěřím. Myslím si, že má další vážný důvod pro chránění Andersovy památky před lidskými řečmi. Určitě věděla, co se s Nilsem stalo a tajemství chce uchovat za každou cenu. Mrzí mě, že v tom bodě mohu stále jen hádat. Lidé nezmizí jako pára nad hrncem. Nils někde je a přinejmenším někdo o něm ví. Je to ovšem jen moje teorie.“

Krok za krokem probíral své důvody. Erika se navzdory teplu v místnosti otřásla. To, co Patrik řekl, vypadalo až neuvěřitelně, přesto mohl mít pravdu. Bylo jí jasné i to, že svou hypotézu nikdy nedokáže. A možná, že by to ani k ničemu nebylo. Uplynulo už tolik let, mnoho životů bylo zničených a jeden navíc nemohl nikomu posloužit.

„Vím, že to nikam nepovede. Ale strašně rád bych znal pravdu. Žil jsem s tímto případem mnoho týdnů a potřeboval bych ho nějak ukončit.“

„Ale co můžeš dělat?“

Patrik si povzdechl.

„Prostě požádám o odpověď. Jestli se nezeptám, určitě se nic nedozvím.“

Erika na něho zkoumavě hleděla. „Nevím, jestli je to dobrý nápad.“

„Snad ano. Ale teď bychom měli nechat zločin na pokoji a věnovat se sobě, nemyslíš?“

„To je ten nejlepší nápad ze všech.“

Znovu se naklonil nad Eriku a tentokrát ho neodstrčila.

Když odjížděl z domova, ještě spala. Neměl srdce, aby ji vzbudil, a tak se potichu vytratil z ložnice, oblékl se a vyrazil.

Tušil nějaké překvapení, už když dnešní schůzku domlouval. Podmínkou bylo vysoce diskrétní setkání a s tím neměl žádný problém. Proto byl už v pondělí v sedm ráno na nohou a ve tmě ujížděl k Fjällbace. U silničního ukazatele na Väddo zahnul a zaparkoval jako první auto na celém parkovišti.

Pak vyčkával. Po deseti minutách sem zahnulo další auto a zastavilo vedle jeho. Řidič vystoupil, otevřel zadní dveře u Patrikova vozu a vklouzl dovnitř. Patrik nechal zapnuté vyhřívání, aby nezmrzli.

„Naše utajené setkání ve tmě vypadá dost napínavě, ale proč vlastně jste to chtěl právě tak?“

Jan vypadal uvolněně, ale trochu zvědavě. „Myslel jsem si, že jste vyšetřování ukončil, když už máte Alexandřina vraha.“

„Ano, máte pravdu. Ale pořád ještě mi něco úplně nesedí a to mně strašně vadí.“

„Ano? A co?“

V Janově výrazu se nic nezměnilo. Patrika napadlo, že možná dnes ráno vstával tak časně úplně zbytečně. Ale už je tady, a měl by tedy dokončit, co začal.

„Asi jste slyšel, že malá Alexandra i Anders byli sexuálně zneužíváni vaším nevlastním bratrem Nilsem.“

„Ano. Je to strašné, hlavně při pomyšlení na matku.“

„Pro ni to ovšem nic nového není. Věděla o tom.“

„Ano, to je pravda. Vypořádala se s tou situací tak, jak uměla. Maximálně diskrétně. Jméno rodiny muselo být ochráněno. Všechno ostatní šlo stranou.“

„A jak na to pohlížíte vy? Váš bratr byl pedofil a matka o tom věděla, přesto ho chránila.“

Jan se nenechal vyrušit z klidu. Otřepal si několik neviditelných smítek z pláště a pozvedl jedno obočí, když po několika vteřinách rozmýšlení Patrikovi odpověděl.

„Já ji přirozeně chápu. Dělala, co mohla, a škodu už nešlo nijak napravit.“

„Ano, přirozeně. Otázkou jen zůstává, co se pak s Nilsem stalo, že o něm už nikdo z rodiny neslyšel.“

„Tehdy jsme jako řádní občané informovali policii.“ Ironii tak důmyslně ukrýval, že ji téměř nešlo rozpoznat.

„Já ovšem chápu, že se rozhodl zmizet. Matka poznala, co je zač, a dohlédla by na to, aby už nikdy nemohl pracovat s dětmi. Myslím si, že v klidu žije v nějaké exotické zemi, kde je dostatek malých chlapců a děvčat.“

„To si nemyslím.“

„Ne? Pročpak? Našli jste snad jeho kostru schovanou ve skříni?“

Patrik ignoroval Janův žertovný tón.

„Ne, nenašli. Ale já mám přesto jednu teorii…“

„To zní napínavě.“

„Nemyslím si, že Nils zneužíval jen Alexandru a Anderse. Domnívám se, že jeho prvořadá oběť žila hodně blízko. Po ruce. Myslím si, že zneužíval vás.“

Poprvé Patrik v Janově hladké fasádě zahlédl trhlinu. Ale o vteřinu později už měl druhý muž svůj výraz znovu pod kontrolou.

„Zajímavá teorie. Na čem jste ji postavil?“

„Musím přiznat, že toho mnoho není. Ale našel jsem společný článek mezi vámi třemi. V dětství. Když jsem byl u vás, zahlédl jsem ve vaší pracovně malý kožený odznáček. Nejspíš byl pro vás něčím důležitý? Šlo o nějaký symbol. Svazek, sounáležitost, krevní pouto. Schovával jste si ho pětadvacet let. Alexandra a Anders rovněž. Na zadní straně všech je rozmazaná krvavá stopa. Dětsky dramatickým způsobem jste svůj vztah zpečetili krví. Na přední straně kůže jsou vypálena písmena: TM. Nedokázal jsem je vyluštit. Třeba byste mi s nimi pomohl?“

Viděl, jak Janem zmítají protichůdné pocity. Rozum ho nabádal, aby mlčel, ale na druhé straně hořel touhou se někomu svěřit a ulehčit svému srdci. Patrik by vsadil poslední peníz za to, že to udělá, a pokusil se mu to trochu ulehčit.

„Všechno, co mi řeknete, zůstane jen mezi námi dvěma. Ani v nejmenším se nehodlám zabývat něčím, co se stalo před tolika lety. Nemám na to ani sílu, ani žádný důvod, nic bych nedokázal. Zajímá mě to čistě osobně. Strašně rád bych to věděl.“

Pokušení bylo příliš silné.

„Ta písmena jsou Tři mušketýři. Směšně romantické, ale my jsme to tak tehdy cítili. Stáli jsme spolu proti celému světu. Spolu jsme mohli zapomínat na všechno, co jsme prožívali. Nikdy jsme o tom nemluvili, ale nebylo třeba. Rozuměli jsme si. Slíbili jsme si, že si vždycky budeme pomáhat. Řízli jsme se do prstu a smíchali si krev, kterou jsme pak označili náš emblém. Byl jsem z nás tří nejsilnější. Musel jsem být. Ti ostatní dva měli přinejmenším jistotu domova, zatímco já jsem si neustále kryl záda, večer se přikrýval dekou až po bradu a naslouchal krokům, které se nakonec vždycky přiblížily.“

Jako by se protrhla hráz. Jan ze sebe chrlil věty a Patrik mlčel, aby ho nevyrušil.

Jan si zapálil cigaretu, otevřel okénko, aby mohl vyfouknout kouř, a pokračoval.

„Žili jsme ve vlastním světě. Scházeli jsme se tajně a hledali u sebe navzájem ochranu. Podivné je, že ačkoliv nám vzájemná přítomnost připomínala zlo, které jsme prožívali, jen spolu jsme mohli na chvíli uniknout. Nevyhnutelně nás to k sobě táhlo. Pak jsem vymyslel, jak se našeho mučitele zbavit. Alex a Anders na to nejdříve hleděli jen jako na hru, ale muselo to být doopravdy. Nebylo jiné východisko. Jeden mrazivý zimní den jsme šli na procházku po zamrzlém moři, já a můj nevlastní bratr. Byl nadšený, že jsem převzal iniciativu, a bůhví, co od toho očekával. Tou zimou jsem strávil na ledu mnoho hodin a přesně jsem věděl, kam s ním mám jít. Anders a Alexandra tam už čekali. Nilse překvapilo, když je uviděl, ale ve své aroganci ho ani nenapadlo, že by pro něho mohli být nebezpeční. Přece jen jsme dosud byli děti. Šlo to jak na drátkách. Díra v ledu, pošťouchnutí a byl pryč. Napřed jsme cítili nesmírn ulehčení. První dny byly nádherné. Nelly si dělala hrozné starosti, co se s ním stalo. Já jsem však večer lehal do postele s úsměvem. Naslouchal jsem, ale žádné kroky se neblížily. Potom se ale rozpoutalo peklo. Alexini rodiče to nějakým způsobem zjistili a šli za Nelly. Alexandra nevydržela jejich naléhání a všechno jim řekla, i o mně a Andersovi. Ne to, co jsme udělali Nilsovi, ale co on dělal s námi. A pokud jsem snad od své nevlastní matky očekával sympatie, spletl jsem se. Nelly se mi už nikdy nepodívala do očí. Nezeptala se, co se stalo s Nilsem. Někdy mě napadá, jestli něco netuší.“

„Veronika o zneužívání také věděla.“

„Ano, ale matka byla šikovná. Nahrála všechno na její potřebu Anderse chránit a ani jí nemusela zaplatit za mlčení jako Alexiným rodičům.“

„Myslíte, že Veronice někdy došlo, co se stalo s Nilsem?“

„Jsem si tím naprosto jist. Anders to matce během těch let určitě řekl.“

Patrik uvažoval nahlas. „Takže patrně Alexandru nezavraždila jen kvůli tomu, aby nevyšlo najevo sexuální zneužívání jejího syna, ale protože se bála, aby nebyl obžalován z vraždy.“

Janův úsměv byl skoro škodolibý. „Což je dost komické vzhledem k tomu, že vražda je už jednak promlčená, jednak by nás po tak dlouhé době nikdo před soud neposlal, protože jsme v té době byly děti.“

Patrik s ním musel jen souhlasit. Nic by se nestalo, kdyby Alexandra na policii všechno oznámila, ale Veronika to zjevně nepochopila a bála se, že by Andersovi hrozilo vězení pro vraždu.

„Udržovali jste pak ještě spolu kontakt?“

„Ne. Alexandra se skoro okamžitě odstěhovala a Anders se stáhl do svého malého světa. Občas jsme se zahlédli, ale to bylo všechno. Teprve po Alexině smrti mně Anders zavolal, křičel na mě a tvrdil, že to já jsem ji zavraždil. Tehdy jsme spolu mluvili poprvé po těch pětadvaceti letech. Samozřejmě jsem se mu to snažil vymluvit, neměl jsem s její vraždou nic společného, ale nevěřil mi.“

„A vy jste věděl, že se rozhodla jít na policii a říct všechno o Nilsově smrti?“

„Ne, dokud nezemřela. Až když mi o tom řekl.“

Jan nonšalantně vyfoukl několik obláčků kouře.

„Co byste dělal, kdyby vám o tom řekla dřív?“

„To se už nikdy nedozvíme, že?“ Obrátil se k Patrikovi a pozoroval ho studenýma modrýma očima. Ten se otřásl. Ne, to se už skutečně nikdy nedozví.

„Jak říkám, nikoho by už ta stará záležitost nezajímala. Musím ovšem přiznat, že trochu zkomplikovala vztah mezi mnou a matkou.“ Pak rychle změnil téma. „Podle toho, co jsem zaslechl, se o Andersovi a Alexandře mluvilo jako o Krásce a zvířeti. Možná, že jsem si jí měl více všímat i sám, kvůli dávnému přátelství…“

Patrik neměl pro muže vedle sebe nejmenší pochopení. Jistě, jako dítě prošel peklem, ale bylo tu ještě něco navíc. Z pórů jeho těla se linulo něco prohnilého, zlého. Z čistého impulzu se zeptal: „Vaši rodiče zemřeli za tragických okolností. Víte o tom něco víc?“

Na Janových rtech zahrál úsměv. Stáhl znovu okénko a vyhodil nedopalek.

„Takové neštěstí se stane snadno, nemyslíte? Převrátí se hořící svíčka, chytnou záclony. Malé věci znamenají velké příležitosti. Je to zásah prozřetelnosti, když se takové neštěstí stane někomu, kdo si ho zaslouží.“

„Proč jste souhlasil, že se mnou budete mluvit? Proč mi teď všechno přiznáváte?“

„Vlastně mě samého to překvapuje. Původně jsem přijít nechtěl, ale pak převážila zvědavost. Chtěl jsem vědět, kolik jste toho objevil a co všechno uhádl. A pak – všichni máme potřebu se občas někomu svěřit. Hlavně, když ten někdo mu už nemůže ublížit. Nilsova smrt je dávno za námi a moje slova by stála proti vašim. Nikdo by vám nevěřil.“

Jan vystoupil z auta, ale pak se znovu naklonil zpět.

„Já si skutečně myslím, že zločin se často vyplácí. Jednoho dne zdědím veliký majetek. Kdyby Nils žil, těžko by k něčemu takovému došlo.“

Zasalutoval dvěma prsty a šel ke svému autu. Patrik pocítil škodolibou radost. Jan nepochybně nevěděl o Juliině pokrevním příbuzenství s Nelly a o tom, co obsahuje její závěť. Cesty prozřetelnosti jsou nevyzpytatelné.

Teplý větřík mu hladil rozbrázděné tváře. Eilert seděl na malém balkónku a slunce vyhřívalo jeho bolavé údy. Den ze dne se pohyboval snadněji. Každé ráno šel vypomáhat s úlovkem ryb, než se odvážely na prodej.

Tady nikdo starým lidem nebránil, aby ještě byli užiteční. Naopak se cítil respektovanější než kdykoliv ve svém životě. Pomalu, ale jistě si v malé vesničce nacházel přátele. Pochopitelně, s jazykem to bylo obtížné, ale naučil se hodně vystačit s gesty a mimikou, a dokonce i jeho slovní zásoba rostla každým dnem. A sklenička nebo dvě po práci mu také pomáhaly rozvazovat jazyk.

Hleděl dolů na šťavnatou zeleň, která přecházela do azurového moře. Cítil, že je tak blízko ráji jako nikdy dřív. Přítomnost mu okořeňoval i každodenní drobný flirt s majitelkou penzionu – Rosou – a dokonce ho někdy napadlo, že by z toho časem mohlo vzniknout něco vážnějšího. Rozhodně ho přitahovala a lidé by přece neměli žít osaměle.

Na okamžik pomyslel na Sveu, kterou doma zanechal. Pak potlačil nepříjemné vzpomínky a slastně zavřel oči v zaslouženém odpočinku.

• Uncategorized